Jaký byl nejsilnější vjem pětileté holčičky, která se již v tomto věku začala seznamovat se svou budoucí profesí?
Jednoznačně mě na tom celém nejvíc bavilo, že nemusím chodit do školy. Hraní jsem už tehdy brala jako zábavu a mám to tak dodnes. Nemůžu své profesi ani říkat práce, je to prostě něco, čím se celoživotně bavím. Neumím si představit, že bych se živila něčím, co by mě netěšilo. Herectví toho nabízí tolik, že v jeho případě nuda opravdu nehrozí.
U zrodu toho všeho prý stál legendární dabingový režisér K. M. Walló.
Za vším byl spíš můj dědeček, který byl tenisovým trenérem. Hrával právě s panem Walló, a ten mu často říkal, ať mě vezme na dabing, že potřebují i dětské hlasy. Dědeček ho poslechl, do studia mě vzal, postavil na židli k mikrofonu a bylo to. Asi mi to celkem šlo, protože si mě pak na dabing začali zvát opakovaně a dědeček k tomu pak přidal ještě návštěvy konkurzů na dětské roličky, ve kterých jsem taky uspěla, takže moje budoucí profese už tehdy začínala dostávat konkrétní obrysy.
Přesto jste si ale po základní škole vybrala studium gymnázia. Proč ne rovnou herectví na konzervatoři?
Asi jsem si tím v té době rozhodování nebyla zase tak úplně jistá, navíc talent se v tomhle věku pozná jen těžko. Děti jsou obecně roztomilé a před kamerou mohou být bezprostřední, ale to s hereckým talentem nemá co dělat. Naši navíc zastávali názor, že bych měla mít jako základ klasické vzdělání a pak se uvidí. Na gymplu jsem se navíc učila jazyky, což se mi později i v mé profesi docela hodilo.
Do studií na DAMU vám ve třetím ročníku vstoupila Sametová revoluce, co to pro vás znamenalo?
Vůbec celá DAMU byla úžasná doba, byli jsme skvělá parta, a moc jsme si ty roky spolu užili. Ale právě ta revoluce naším studiem pěkně zamíchala. Všichni včetně nás měli najednou jiné starosti než se učit, takže nás to celé paradoxně co se týká studia o hodně ochudilo. Ale samozřejmě skončila totalita, o to šlo především.
Vaše první delší divadelní angažmá jste prožila v pražském Činoherním klubu, odkud jste ale odcházela s hořkostí.
Ke konci mého angažmá nastoupil nový umělecký šéf, který náš soubor totálně rozložil. V Činoheráku mi přestalo být dobře, a tak jsem využila svého odchodu na mateřskou, po které jsem se tam vlastně už nevrátila.
A přišla léta s divadelním spolkem Háta.
Milovala jsem tu skvělou partu, byli jsme jako jedna rodina. Jinak by to ani nešlo, na zájezdech jsme spolu často trávili několik dní v kuse, ale ponorku jsem tam nikdy nezažila. Háta je ale hlavně zájezdové divadlo, což pro mě po čase začalo být velmi vyčerpávající. Chtěla jsem se víc věnovat dětem, a to se s věčným kočováním skloubit nedalo.
Vaše vůbec poslední angažmá bylo pak v Městském divadle v Brně, kde jste strávila pět let.
Do Brna jsem si na pár let odskočila se vším všudy, ale už jsem zase zpátky v Praze. Prožila jsem tam řadu nádherných rolí, ale také si ověřila, že dnes už angažmá pro mě prostě není. Chci být víc svým pánem, víc si role vybírat a ne se jen podřizovat fermanu.
Díky angažmá v Brně jste měla navíc možnost osobně se setkat s autorem hry Jakub a jeho pán Milanem Kunderou. Jak na vás zapůsobil?
Hráli jsme to představení v Paříži v divadle Alliance Francaise jako poctu Denisi Diderotovi a pan Kundera se přišel podívat na naši generálku. Vlastně tam seděl celou dobu, takže to bylo představení hrané pouze a jen pro něj. Byl moc milý a hlavně dojatý, naše provedení se mu moc líbilo.
Od natáčení vašeho prvního filmu Lásky mezi kapkami deště uplyne zanedlouho čtyřicet let. Vybaví se vám i po tak dlouhé době nějaká vzpomínka na vašeho filmového otce Vladimíra Menšíka?
Když je vám deset jedenáct let, vůbec vám nedochází, jakým velikánům jste nablízku. Takže hraní s panem Menšíkem jsem brala úplně normálně, jakoby se nechumelilo. Jednu ale spíš smutnou vzpomínku na něj mám. Pamatuju si, jak za ním na natáčení docházela zdravotní sestra kvůli injekcím, které mu pomáhaly v jeho boji s astmatem. Bylo mi ho kvůli tomu tenkrát hrozně líto.
Co vám říká dnes již kultovní hláška z jednoho z vašich filmů s názvem Kouř, která zní „Jdi domů, je plno“?
Neříká mi vůbec nic. Viděla jsem ten film jen na premiéře, a potom už nikdy. Když jsme Kouř točili, vůbec nás nenapadlo, že se stane kultovním filmem. Ale to je asi normální. Obecně se nerada dívám na věci, které jsem natočila. Vadí mi totiž, že je to už hotové, a že s tím s odstupem času už nemůžu nic udělat, zahrát to třeba jinak, lépe.
Další váš film Helimadoe dokonce dostal mezinárodní festivalovou cenu. Jak se vám do paměti zapsal jeho režisér Jaromil Jireš?
Byl pro mě největším režisérem, se kterým jsem kdy spolupracovala. Ten film tenkrát vyhrál filmový festival v Egyptě, vzpomínám si, jak mi to pan režisér nadšeně telefonoval.
Říká se, že když se herci hodně baví při natáčení, diváci se u filmu pak nesmějí. Stalo se vám to někdy?
Přesně tak to je. Náramně jsme se s kolegy bavili třeba při natáčení filmu Ivo Trajkova Kanárská spojka, ale v kině to tak vtipně vůbec nevyznělo.
Díky své jazykové průpravě na gymnáziu jste hodně hrála i v zahraničí. Jak vám to šlo?
Němčinu jsem se učila od malička, můj strýc v 68 emigroval do Německa a já ho mohla navštěvovat. Tedy jen já sama, takže jsem si navíc ten jazyk mohla skvěle procvičovat. Naši mě tak trošku i připravovali na to, že kdyby se mi v totalitě žít nechtělo, mohla bych se za příbuznými pak v dospělosti sama přesunout. Doba se naštěstí změnila, ale já díky tomu umím německy. Už na DAMU jsem hrála v nekonečném německém seriálu, který se zásadně točil o prázdninách, letní atmosféra a vůbec letní móda jim na kameru totiž asi přišla zajímavější, ale já tak vždycky přišla o dva měsíce volna.
Hrála jste ve spoustě českých seriálů, jaký typ ve vás režiséři nejčastěji viděli?
Viděli ve mně asi kdekoho, hrála jsem různé postavy a charaktery. Nejbližší mi ale byla role sestřičky na veterině v seriálu O zvířatech a lidech. To mě moc bavilo. Třeba když jsme na Kavčích horách ve studiu natáčeli operaci tygra, a protože nám Česká televize zaplatila měsíční veterinářský kurz, docela jsem se v tom orientovala.
Dostávala jste často protiúkol?
Mým absolutním protiúkolem je role princezny. Tu jsem hrála opravdu jen jednou v pohádce Princezna za dukát a stálo to za to. Já a princezna, to vážně nejde dohromady.
Zúčastnila jste se i velmi netradičně pojatého seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, jak se vám líbilo hrát v přímém přenosu?
Byl to šílený stres a asi nejsem sama, kdo to takhle vnímal. Divadlo se taky vlastně hraje živě, ale to je něco jiného. Takhle pojatý seriál byl možná zajímavý pro diváky, pro herce to ale bylo hotové peklo. A to jsem tam neměla kdovíjak velkou roli. Co teprve ti, co byli na obrazovce pořád.
Hrála jste i v dalším novátorském projektu s názvem Souboj seriálů. O co tam přesně šlo?
Několik produkcí natočilo pilotní díly seriálu, po jejichž odvysílání diváci hlasovali o tom, který seriál by chtěli natočit celý. I když jsme vyhráli my, tedy seriál s názvem Babička na inzerát, nakonec se stejně točil konkurenční Cirkus Bukowski, což jsem nepochopila. Ale aspoň jsem měla možnost zahrát si s úžasnou Alenou Vránovou, to pro mě byla opravdu velká radost.
Říká se, že kdo v herecké branži neprojde seriálem Ordinace v růžové zahradě, jako by nebyl. Už došlo i na vás.
Přesně tak, v Ordinaci hraju asi už dva roky právničku. Svět práva mi ale blízký moc není, občas to pro mě znamená biflování terminologie, ve které se vůbec nevyznám.
Kvůli roli v detektivce jste kdysi dokonce prošla policejním výcvikem. Dokázala byste díky němu knokautovat zločince?
To bych rozhodně nedokázala, ale zato umím obsadit budovu ve dvou lidech nebo si s parťákem krýt záda. Hodně nepříjemné bylo ale střílení na projekce živých terčů, to mi nešlo vůbec. Zastřelit člověka nedokážu ani takhle.
Saturnin (1994)
Helimadoe (1992)
Kouř (1991)
Do vašeho televizního portfolia patří i uvádění několika pořadů. Počátkem devadesátých let jste s Pavlem Zedníčkem moderovala populární Ptákoviny, kde jste si utahovali ze známých osobností. Jak na vás tehdy reagovali?
Reakce byly různé, ale ověřila jsem si tenkrát jednu věc. Realita je bohužel taková, že spousta lidí, kteří se sami živí humorem, smysl pro humor vůbec nemá. Konkrétní nebudu, ale v několika případech to pro nás bylo opravdu velké zklamání.
Další pořad, který jste pro změnu uváděla s manželem Vítkem Pokorným, byly cestovatelské Zálety. Splnil se vám sen dobrodruhů, cestovat a ještě za to být placený?
Ono to bylo trochu jinak, spíš jsme cestovali za vlastní prostředky a naše zážitky jsme pak jen zúročili v Praze v televizním studiu. Jedinou cestu na Mauricius platila cestovka, aby se ta destinace řádně zpropagovala. Byl tam s námi štáb i novináři a tam jsem zažila něco neuvěřitelného. Pár nocí jsme strávili v sedmihvězdičkovém hotelu Royal Palm, který je výspou luxusu a okázalosti. Dokonce k němu nevede ani příjezdová cesta, protože se hosté do jeho areálu dopravují vrtulníky. Zajímavé bylo, že v tak nadstandardním prostředí panovaly i velmi nadstandardní poměry. Večerní dress code, který normálně všechny drahé hotely světa k večeři vyžadují, tady neplatil. Mohli jste tam tak potkat večeřícího pána ve smokingu a naproti němu třeba dalšího v žabkách a županu. Pohodlí hosta tam bylo absolutní prioritou a stálo nad vší etiketou světa.
Co vás čeká v nejbližší době, čím momentálně žijete?
Právě jsem dokončila česko-polský koprodukční seriál pro Českou televizi, který režíroval polský režisér, takže takový jazykový blázinec. Ale bylo to moc fajn. Hra, kterou právě zkouším pro příbramské divadlo, se zase pro změnu jmenuje Archiv jazyků. A konečně v plzeňském divadle Dialog zkouším s Jakubem Zindulkou komedii s názvem Sexem ke štěstí. Mezitím se věnuji dceři Amálce, která si kromě tancování našla další vášeň a sice koně, takže ji různě vozím na jízdárny a do stájí. Syn Mikuláš už je naštěstí celkem samostatný, studuje jazzový klavír na Konzervatoři Jaroslava Ježka a jde mu to naprosto skvěle.
