Původně jste prý chtěl být námořníkem. Čím vás tak osudově přitáhlo herectví?
V období puberty, kdy se tak člověk hledá, mi přišlo zajímavé schovat se za různé postavy, role. Hodně jsem si to uvědomil s Lubomírem Lipským. Kamkoli jsme se zájezdem přijeli, kdekdo po něm chtěl, ať po představení ještě předvede nezapomenutelného dědu Potůčka. Když u sebe měl čepici a fajfku, nebyl to problém. Když ale patřičné rekvizity k té roli neměl, prostě to nešlo. „Potřebuju se za ty rekvizity schovat, bez nich to nedokážu,“ říkával vždycky. Tak i třeba takhle je to pro mě s herectvím.
Dospívání jste prožil v době politické perzekuce obou rodičů, v čem byla ta doba nejtěžší?
Můj děda byl drobný obchodník a to komunistům stačilo k tomu, aby skončil v uranových dolech. Máma coby jeho dcera, navíc na tu dobu extravagantní osoba s extravagantními názory, zase skončila na rok v pardubické věznici. Nějak jsme to přežili a moje studia tím nakonec nijak poznamenaná nebyla. Jediné postihy, které se mě tehdy týkaly, byly spíš kvůli chování. Po mámě jsem kromě jisté extravagance, která se projevila spíš v pubertě, zdědil i jakousi upřímnost ve smyslu „za nic se v osobním životě neschovávat“. Za pravdu se vždycky platí.
I vaše křestní jméno je prý forma vzdoru vaší matky tehdejší době.
Přesně tak. Marcel je původem z francouzštiny a máma mi ho dala právě z těchto důvodů. A možná i jako hold Marcelu Proustovi.
Váš otec byl jedním z prvních studentů DAMU vůbec, stejnou školu jste později vystudoval i vy.
Otec Vlastimil nejdřív studoval Státní konzervatoř, poslední ročník ale už dodělával na nově vzniklé DAMU. Já na ni nastoupil po absolutoriu konzervatoře o třicet let později a byl to tehdy jeden velký flám. Původně jsem se tím vlastně chtěl vyhnout vojně, dva roky armádní služby pro mě bylo něco nepředstavitelného. Nakonec jsem stejně nešel ani na ten rok po vysoké, protože jsem dostal modrou knížku.
Herectví máte v rodině. Kromě vašeho otce je hercem i strýc Alois Švehlík.
Herců bylo v naší rodině ještě víc. Moje maminka se za svobodna jmenovala Švehlíková a herci byli oba její bratři, Alois i Jaroslav. Ten ale bohužel těsně před svým přestupem z Ostravy do Národního divadla zemřel. Švehlíkovská herecká linie ale pokračuje, jejím zástupcem je momentálně můj bratranec David.
Netajíte se obdivem k Jiřině Bohdalové. Jak vaše přátelství začalo?
Začalo především velkým přátelstvím s její dcerou Simonou Stašovou. Byli jsme si v dobách studií hodně blízcí a samozřejmě se to neobešlo bez mejdanu u nich doma. Jiřina tenkrát moderovala s Radkem Brzobohatým ples Květů, po kterém hned odjížděli na chalupu, takže jejich byt byl pro večírek ideální. Řádili jsme tam až do rána, což samozřejmě neuniklo sousedům, kteří Jiřině všechno později nahlásili. Simona to pěkně schytala a musela jít uklízet balkony spodních bytů, které to od nás taky pěkně schytaly. Navíc dostala zákaz se se mnou a Oldou Kaiserem, který u toho byl taky, stýkat. Byli jsme z toho vyplašení a za všechny peníze, co jsme dali dohromady, jsme Jiřině koupili obří kytici. Předávali jsme ji před jejím bytem vkleče, což se jí tak líbilo, že vše bylo odpuštěno a od té doby se máme moc rádi.
Hrál jste v dnes už v legendárních filmech jako třeba Marečku, podejte mi pero!, Vítr v kapse, Den pro mou lásku...
U Marečku, podejte mi pero! je zajímavé, že i když jsem tam měl jeden obraz a ještě bez repliky, každý si mě z něj pamatuje. Navíc jsem kvůli němu měl průšvih ve škole. Film točil Oldřich Lipský a my měli ve škole na tanec jeho manželku, profesorku Lipskou. Kvůli natáčení jsem na jejích hodinách chyběl, a když jsem jí přiznal proč, moc se na mě zlobila, protože studenti točit nesměli. Když jsem jí ale řekl, že to bylo s jejím manželem, trochu to asi pomohlo, žádný postih se nakonec nekonal.
Jedním z vašich prvních seriálů byl Malý pitaval z velkého města, kde jste si zahrál po boku Pavla Zedníčka, Josefa Abrháma, Jiřího Krampola a dalších. Na koho z nich vzpomínáte nejraději?
Vzpomínám hlavně na kolegu Michala Peška, který hrál v Pitavalu jednu z hlavních rolí. Oba jsme byli v angažmá v Městských divadlech pražských, byl to fajn kluk. Po revoluci se začal věnovat podnikání a najednou nečekaně zemřel, což nás všechny zasáhlo. Byl o dost mladší než já.
Hrál jste v seriálech jako Nemocnice na kraji města, Dlouhá bílá stopa, Slavné historky zbojnické, Panoptikum Města pražského nebo Dobrodružství kriminalistiky. Do seriálové mašinérie jste naskočil i v porevoluční době, například v Ordinaci v růžové zahradě. Které období jste si užil víc?
Paradoxně to předrevoluční. Tehdy se všechno zkoušelo i několik měsíců, než se točilo naostro, člověk se svou roli mohl učit téměř za pochodu. Zkušenější kolegové nám navíc radili, co kamera snese a co už ne, leccos jsme se od nich tenkrát mohli naučit. Jiná byla ale filmová práce. Díky Tondovi Moskalykovi, který režíroval i Panoptikum, jsem byl u toho, když se začínalo natáčet na víc kamer, což bylo do té doby u filmu naprosté novum. Byli jsme zvyklí točit po záběrech, skoro po větách, po kterých se to vždy stoplo, kamera se přestavěla a jelo se dál. No a Tonda najednou přišel s tím, že postaví čtyři kamery z různých úhlů a že pojedeme celé scény naostro. Propadli jsme naprosté panice, protože celé scény nikdo nazpaměť neuměl, učili jsme se to po kouscích, člověk se soustředil na malé pasáže scén, ne na celé obrazy. Naštěstí nám stačila i ta přestavovací pauza na rychlé doučení a režisér nakonec nic nepoznal. I proto mám radši televizní práci než filmovou, tam hrajete v kuse jako na divadle.
Chodíte do divadla i jindy než na své vlastní výstupy?
Samozřejmě, hlavně na muzikály, a nejraději do zahraničí, do New Yorku, do Londýna. Letošní podzim jsme se ale rozhodli poznat i českou scénu, abychom měli srovnání. Takže jsme třeba v Plzni viděli West Side Story nebo v Praze Ples upírů a Funny Girl, kde mě naprosto okouzlila Monika Absolonová. Je nejen skvělá zpěvačka, ale i herečka! V zahraničí je tohle normální, u nás bohužel spíš světlá výjimka.
Vy sám jste si v muzikálu někdy zahrál?
Býval to můj sen. Bohužel na to nemám pěvecky. I když divadlo ABC kdysi bývalo takzvané „hudební divadlo“ a v několika hudebních hrách jsem si dokonce zahrál i zazpíval, dnešním muzikálům se to podobalo spíš vzdáleně. Do muzikálu bych prostě nešel, pokud bych si nebyl jistý, že roli zahraju a zazpívám jako Monika Absolonová.
Panoptikum Města pražského (1987)
Malý pitaval z velkého města (1982)
Zlatý náhrdelník (1980)
Váš hlas je velmi specifický, co pro vás dabing znamená?
Každodenní práci a součást mého herectví. Věnuji se mu už od dob svého angažmá v Městských divadlech pražských, kde jsem skončil před pětadvaceti lety. Pamatuji samozřejmě i porevoluční boom, kdy se dabovalo jako na běžícím páse. Ale pozor, mezi dabováním televizního filmu a filmu, který jde do kin, je velký rozdíl. Na takové role se normálně dělá hlasový casting, a pokud jste vybrán, jde váš následný dabing na posouzení k producentům daného filmu třeba až do Hollywoodu. S filmovým dabingem se vracím zase do starých dob, kdy se jedna věta natáčela třeba pětkrát šestkrát, než ji režisér odsouhlasil. Nedávno jsem například daboval postavu v Lize spravedlnosti, a ve studiu jsem s ní sám strávil celých šest hodin. To je v porovnání třeba se seriálovým dabingem neuvěřitelně dlouhá doba.
Jak řešíte náhlou hlasovou indispozici?
Na to máme své kortikoidové fígle. Na pár hodin vám umožní zastavit třeba rýmu nebo vyčistit zahuhňaný hlas, ale samozřejmě to není pro organizmus nic blahodárného.
Rád cestujete, vydal jste se i do romských osad na Slovensku. Co vás tam táhlo?
Romská svoboda. Chtěl jsem ji okusit a zažít na vlastní kůži a bylo to nádherné. Vyrazil jsem ještě s kamarádkou kostymérkou, která tam měla nějaké kontakty a byl to pro nás velký zážitek. Naše principálka v divadla Háta Olga Želenská říká, že jsem tam utratil celý svůj majetek, což ovšem není pravda. Neutratil a na Romy z osady vzpomínám dodnes.
