V roce 2006 jste na filmovém festivalu ve Zlíně získal jako první bývalý dětský herec svou hvězdu na Chodníku slávy. Kdo a kdy vás vlastně k herectví přivedl?
Režisér Václav Hudeček, který měl na Vyžlovce chatu vedle té naší, v mých pěti letech. Byl jsem capart s prořízlou pusou, chodil jsem si hrát s jeho dcerou Martinou, a tak ho napadlo, že když jsem takové živé dítě, co se nedá, zkusí mě do televize. Prošel jsem kamerovými zkouškami na inscenaci Tchýně a tak to všechno začalo. Stal jsem se prvním hercem v našem rodu. Pokud je mi známo, nikdo přede mnou se herectví nevěnoval. Jen babička byla amatérskou operní pěvkyní.
I když jste natočil na 70 filmů nebo seriálů, říkáte, že jste hercem nikdy být nechtěl. Co se vám na place tehdy vlastně líbilo ?
Mně se vlastně nelíbilo skoro nic. Prakticky celé dětství jsem prožil před kamerou, z toho důvodu mi na základní škole říkali středoškolák, protože jsem tam chodil jen ve středu. Bývalo mi smutno, byl jsem hodně bez rodičů a na place jsem měl pocit, že ztrácím čas, neboť se pořád na něco čekalo – na počasí, na dobré světlo nebo na přestavbu techniky, a to nebylo nic pro mě. Já to považoval za nudu a to bylo to, co mi na herectví tenkrát vadilo. Samozřejmě, coby puberťákovi mi byla příjemná tehdejší popularita, holky mě poznávaly, na diskotéky jsem nemusel stát frontu, ale to byla tak jediná výhoda, kterou pro mě herectví v té době skýtalo. Výhoda, která samozřejmě neměla žádnou hodnotu.
Konzervatoř tedy pro vás asi byla po základní škole jasnou volbou. Jak vzpomínáte na ni?
Právě že konzervatoř žádnou jasnou volbou nebyla. Já jsem nechtěl být hercem, měl jsem podanou přihlášku na hotelovou školu. Ale pak jsem se nechal přesvědčit, že by byla škoda mého talentu, že jsem dobrý typ a podobnými řečmi, které mi říkali druzí. Pokud jde o konzervatoř, pamatuji si na jednu stranu na věčné spory s profesory, kteří nám nechtěli povolovat natáčení, a na druhou stranu vzpomínám na spoustu skvělých spolužáků: Davida Suchařípu, Vaška Koptu, Michala Suchánka, Jirku Langmajera, Martinu Menšíkovou… Mimochodem, někteří z nich teď hrají v mém divadle. Vytvořili jsme si tenkrát výbornou partu a konzervatoř „studovali“ nejčastěji v hospodě, které jsme říkali U sviní, nebo naproti v kavárně přejmenované na Depreso.
Když jste vzpomenul Martinu Menšíkovou, nemůžu nepřipomenout, že vaší asi nejznámější dětskou rolí byl malý Menšík v komedii Což takhle dát si špenát. Jak si pamatujete na Vladimíra Menšíka?
S panem Menšíkem jsem nenatočil jenom Špenát, ale i další inscenace a jednoznačně jsme si padli do oka. Považoval jsem ho za svého druhého tátu a on mě dokonce cizím lidem z recese představoval jako svého syna. Zažili jsme spolu spoustu legrace, stejně jako třeba s panem Sovákem. Společně s Martinou Menšíkovou jsme pak na konci konzervatoře bohužel prošli také smutkem z odchodů našich tátů. S Martinou jsme se v těch neveselých časech podporovali.
Po konzervatoři jste začal jezdit s divadelním souborem Františka Ringo Čecha. Proč právě s ním?
To hodně souvisí s mými předešlými slovy. Když mi zemřel táta, starost o rodinu přešla do velké míry na mě, a tak jsem si z nabídek, které mi začaly chodit z různých divadel, vybral víceméně z ekonomických důvodů právě Frantu. A musím dodat, že nelituji. Hrál jsem u něj spoustu rolí, v jedné hře dokonce i dvě současně. Byla to pro mě veliká škola. Zatímco já jsem hrál každý den na jiném místě a měl jsem třicet představení do měsíce, někteří moji spolužáci měli v kamenných divadlech jen malé roličky a čekání na „velkou příležitost“ si bohužel krátili u skleničky. Takhle já jsem dopadnout nechtěl. Ringovi můžu poděkovat za dva roky zajímavého života, které mi hodně daly.
Jednou z vašich seriálových rolí by i Eman Jukl v Panoptiku města pražského.
Díky téhle roli jsem poznal fantastického režiséra Antonína Moskalyka a vůbec spoustu skvělých kolegů. Od nich jsme se naučil přistupovat k herectví s úctou, a s maximálním nasazením, což se mi přeneslo i do mé pozdější profese. Tahle energie vložená do čehokoli, co děláte, je potom prostě na výsledku hodně vidět. Coby pekařský učeň jsem se v Panoptiku sice housky péct nenaučil, zato jsem se ale pěkně najezdil na kole. On ty housky totiž pořád někam rozvážel. Navíc šlo o jednu z mých posledních rolí, bylo mi třiadvacet a už jsem provozoval svoje první divadlo.
Kvůli kapitálu na založení divadla jste prý prodal i svou milovanou sbírku angličáků. Čeho byste byl pro realizaci svého snu ochoten vzdát se dnes?
Dnes nevím, jestli bych do toho po všech těch zkušenostech vůbec šel. Ale jistě, postupoval bych úplně stejně. Když se pro něco nadchnu a začnu tomu věřit, jsem ochoten obětovat prakticky cokoli. Nejsem člověk pochybností. Nejdřív musím přesvědčit sám sebe, a pokud se tohle stane, nikdo mi už v mém záměru nezabrání. Tehdy jsem na černých burzách navíc rozprodal i svou sbírku elpíček nebo jezdil jako černý taxikář. V roce 1985 tu nebyly žádné instituce, které by vám půjčily peníze na podnikání.
Založil jste také agenturu Interkoncerts, jež je stále jednou z největších u nás, a začal do tehdejšího Československa vozit na koncerty zahraniční hvězdy.
Interkoncerts jsme založili v roce 1990 s Robertem Porkertem, se kterým jsme se seznámili na Pragokoncertu. Od našich zahraničních partnerů, tedy managementů všech těch obrovských světových hvězd, jsme se hned na začátku podnikání naučili zásadu, které se držím dodnes: že dané slovo platí. To považuji za základní pravidlo pro podnikání. Mohu vám prozradit, že jsme kolikrát na megakoncert, který měl obrovský rozpočet a přišly na něj tisíce lidí, ani neměli smlouvu, protože prostě nebyla potřeba. Co jsme si dohodli, to obě strany také splnily a mohli jsme si navzájem věřit. Takové důvěry si vážím.
Vaším dosud největším podnikatelským projektem je Divadlo Kalich v Jungmannově ulici, které jste otevíral v roce 1999 premiérou muzikálu Janka Ledeckého Hamlet. Rozmýšlel jste se tenkrát dlouho, jestli do tak velkého projektu jít?
A víte, že ani ne? S Jankem jsme se tehdy znali spoustu let. Když za mnou přišel, že napsal muzikál, okamžitě mě pro něj nadchnul a já se rozhodl podstoupit to šílené riziko. Původně jsme měli rozpočet na 15 milionů a přislíbeny dva finanční partnery, nakonec byl rozpočet 30 milionů a ani jeden z partnerů nedopadl. Museli jsme do toho dát úplně všechno, šli jsme na dřeň. A to v době, kdy muzikálové produkce před námi nekončily zrovna úspěšně, řada lidí nás od toho zrazovala. Nám se naštěstí Hamletem podařilo klesající křivku diváckého zájmu o muzikál zase zvednout.
Přišly další úspěšné muzikály, přišla i činoherní představení. V Divadle Kalich dnes hraje celá řada našich předních herců a vy jste vůči nim v jiné pozici než dříve - v ředitelské. Jaké máte se „svými“ herci vztahy?
Naštěstí nadstandardně dobré. Asi mám výhodu, že jsem sám stál na druhé straně, dokážu se do pocitů herce vžít. Každý z nich je samozřejmě jiný, každý vyžaduje jiný způsob komunikace, nicméně všechny jsme si dokázali získat tím, že jim u nás nabídneme kvalitní péči, že se nám daří vybírat chytré hry, oslovovat dobré režiséry, divadlo zaplnit a pak v neposlední řadě taky zaplatit honoráře. Atmosféra Divadla Kalich je opravdu výjimečná. A přenáší se pak z jeviště na diváky v hledišti.
Michal Kocourek
Když se tak ve svém divadle díváte na herce na jevišti, nemáte chuť stoupnout si tam zase mezi ně?
Před časem se mě Ivana Chýlková před představením Nahniličko ptala, proč vlastně už nehraju. Ale já v současné době nemám chuť. Maximálně to jsou záblesky, kdy mě něco takového napadne, ovšem ty zase rychle zhasnou. Možná se k herectví vrátím, nicméně teď určitě ne. Vést divadlo je dost vyčerpávající, práce v něm se nedá ošidit a představa, že bych se šel po dvanácti hodinách strávených v kanceláři ještě převléknout do kostýmu, je pro mě přímo šílená. I když kdyby se jednou našla nějaká zajímavá hra a dala se dohromady dobrá herecká parta. Zkrátka nikdy neříkej nikdy.
V Asii jste díky prodeji licencí vašich projektů jako doma, provozujete i divadelní scénu v argentinském Buenos Aires. Byl byste schopen vyměnit Prahu za některou ze světových metropolí natrvalo?
To je zajímavá otázka, ale asi ne. Poznal jsem hodně atraktivních prostředí, i co se týká přírody, ale doma je mi nejlíp. Potřebuji roční období přesně tak, jak se střídají u nás, klasickou zimu i jaro. Příroda je pro mě hodně důležitá, pomáhá mi relaxovat. Mám rád třeba New York, Londýn, Soul, Tokio a další metropole, kde často pracovně pobývám, jejich atmosféra mě hodně baví, ale všechno je to jenom tak na chvíli. Další věc je mentalita lidí v těchto destinacích. Nevím, jestli by mi trvale vyhovovala. Tedy s výjimkou Aljašky a Nepálu, tam jsem potkal úžasné bytosti včetně buddhistických mnichů, vedle kterých jsem zažil neuvěřitelné pocity, úplné návaly obrovského štěstí, uvolnění a lásky. Duchovní síla takových míst je prostě neuvěřitelná, a pokud ve mně opravdu vyvolávají a budou vyvolávat tyhle pocity a emoce, chtěl bych tam jezdit tak dlouho, dokud budu moci.
Existuje nějaký váš producentský sen, o kterém víte, že je nesplnitelný?
Zatím se mi podařilo zrealizovat všechno, do čeho jsem se pustil. Zastávám názor, že problém neexistuje, ten si vytváříme my sami. Existují jen překážky a ty je potřeba překročit. Od svého kamaráda, průvodce Mirka Hrada, jsem převzal filozofii, která platí v horách i v životě obecně: horu nezdoláváš, horu nepokoříš, hora tě pustí k sobě. Je to princip pokory, který otevírá všechny dveře.
