Vánoční svátky jste s rodinou strávil v Mexiku. Ukázal jste svým blízkým něco z toho, co jste tam objevil během vaší čtvrt roku trvající cesty s Pavlem Liškou na motorkách?
S projektem Vandráci jsme byli v Mexiku celý měsíc, a opravdu jsme ho projeli křížem krážem. Rodině jsem teď o Vánocích ukázal spíš jen oblast Yucatanu, pyramidy, moře, džungli. Synové tam na vlastní oči viděli zvířata, která můžou doma spatřit jen v zoo. Byli nadšení z volně žijících opic, leguánů nebo delfínů, se kterými jsme se i koupali, což byl obrovský zážitek. A já si tentokrát v Mexiku navíc stihl dodělat potápěčský kurz.
Přivezl jste si z vaší expedice nějaký nevšední suvenýr?
Kromě lebek a různých typických středoamerických cetek se nám podařilo přivézt dárek Miloslavu Stinglovi, který nám při přípravách expedice hodně pomohl a navíc nás přivedl na myšlenku najít kmen Lakandonců, který se jemu při jeho cestách navštívit nepodařilo. Dostal od nás opravdový lakandonský luk a šípy. Musím přiznat, že se z něj radoval jako malý kluk.
Často zmiňujete okamžiky absolutní radosti, které jste během cesty po Střední Americe zažil. Zažíváte něco podobného i doma?
Zjistil jsem zajímavou věc, že čím víc člověk cestuje, tím víc se všude cítí jako doma. Nebo spíš se mi podařilo najít vlastní metodu, jak toho docílit. Kamkoliv přijedu, snažím se naladit na místní temporytmus a splynout s prostředím. Stávám se součástí prostoru, ve kterém se nacházím, a v takových chvílích pak přichází i pocit radosti a absolutního štěstí.
Doma mám něco podobného spojeného třeba s otužováním, kterému se věnuju už roky. Když v zimě vylezu z rybníka, nejdřív je mi hrozná zima, ale tak po deseti minutách se dostaví neskutečný pocit euforie, který je podobný tomu, co jsem zažil na cestách.
Jak byste zhodnotil právě uplynulý rok?
Rok 2018 byl pro nás nádherný, ale i náročný zároveň z jednoho důvodu. Všechno, co jsme si v rámci projektu Vandráci vymysleli, se nám podařilo. Netušili jsme ale, kolik práce a energie nás to bude stát. Ježdění z místa na místo, natáčení, průběžné posílání natočeného materiálu kurýrem do Prahy, psaní deníků a podobně.
A potom další fáze po návratu doma. Nekonečné hodiny ve střižně při kompletování filmu, přepisování deníků do počítače, aby z našich poznámek mohla vzniknout kniha, do toho naše práce, rodiny, které jsme neviděli tři měsíce. Jednoduše řečeno, jeli jsme s Pavlem na doraz. Tak trochu jsem ale toto celé v roce 2017 čekal a předpovídal, takže jsem byl na ten kolotoč psychicky připravený. Pomalu si začínám vytvářet perspektivu roku, který je přede mnou, a vidím, že se musím začít brzdit, aby to nedopadlo podobně.
Je pravda, že by vaše příští cesta na motorkách měla vést Čínou?
Čína je jeden z adeptů, ale teprve teď v lednu budeme mít první schůzky, abychom se rozhodli, zda má pro nás taková destinace vůbec cenu. Možná omezení a restrikce vyplývající z režimu by nám totiž mohly leccos komplikovat. Nicméně země i kultura je to úžasná. Myslím, že bychom tam objevili hodně zajímavého, a nejen pro nás.
Čína je tak trochu vaším osudem, váš úplně první hraný film byl z čínské produkce.
V té době to byl vlastně ještě hongkongský film, zažil jsem tam při dotáčkách atmosféru britské provincie, která je dnes už minulostí. Krátce po mé návštěvě se Hongkong stal zase součástí Číny. Snad to nebylo kvůli mně! (smích)
Tenkrát nevyšlo původní natáčení filmu Rebelové, ve kterém mě Filip Renč obsadil do jedné z hlavních rolí. Na rozjezd natáčení nakonec nebyly finance, ty dorazily až o dva roky později. V mezičase jsem pak dostal tuto nabídku z Asie, možná i proto, že jsem se kdysi okrajově zabýval bojovým uměním a v této roli bylo nějakých výkopů třeba. Tři týdny v Hongkongu jsem si náramně užil, natáčel jsem totiž jen týden a zbytek měl volno. Navíc mi náš režisér nabízel, ať u nich zůstanu, že půjdu z role do role. To jsem si ale neuměl představit žít v této zemi.
Uplynulo dvacet let a v Číně jste zazářil ještě o něco víc.
Čína je mi asi nějak osudná. Před dvěma lety za mnou přišel Steve Lichtag s nabídkou na roli ve velkém čínském seriálu, který se měl částečně natáčet u nás, protože se odehrával v období druhé světové války. Moje postava měl být esesák, hlavní záporná role v příběhu o čínském diplomatovi ve Vídni, který zachránil tisíce Židů před koncentrákem tím, že je dostal do Šanghaje. Byl to příběh na motivy skutečné události. Ostatně proto je v Šanghaji židovská enkláva dodnes. Vyblokoval jsem si kvůli tomu tři měsíce a ono to opravdu klaplo. Osmačtyřicetidílný seriál pak vidělo v Číně asi 800 milionů diváků. Tomu říkám sledovanost.
Která kultura je vám bližší? Asijská, nebo ta středoamerická?
Těžko říct, každá má pro mě jiné kouzlo. Ve Střední a Jižní Americe, kterou jsem měl také možnost trochu poznat, je větší temperament než na východě. Ale zase je tam hodně vidět amerikanizmus. Snad všichni tam pijí coca colu a jedí hamburgery, a podle toho také vypadají.
Cestování je skvělé v tom, že vás zbaví veškerých předsudků. Mnoho lidí nás varovalo, strašilo nebo dokonce zcela odrazovalo například před Salvadorem. My jsme tam nakonec strávili čtyři dny, nic se nám nestalo, ani nás nikdo neohrožoval. Jsme ovlivňováni médii a z toho vzniká naprosto zkreslený pohled. Realita bývá většinou úplně jiná. Je důležité se o všem přesvědčit na vlastní oči a zažít na vlastní kůži.
Po dnes již kultovním filmu Filipa Renče Rebelové jste natočil snímek Zatracení, který se částečně natáčel i v Thajsku. Jak se vám líbilo tam?
V Thajsku jsem byl tehdy vůbec poprvé, ta cesta byla úžasný bonus k mojí roli. Hrál jsem bratra zadrženého muže, který pašoval drogy. Film vypovídal o skutečných událostech, které si možná ze začátku 90. let ještě leckdo pamatuje. Problém byl ale pro mě v tom, že jsem do té doby neměl moc hereckých zkušeností. Tančil jsem v muzikálech i tanečních projektech a Rebelové byl vůbec můj první film, když pominu ten Hongkong. V Rebelích po mě navíc Filip Renč chtěl, ať prostě nehraju. Neustále mi opakoval dokola „nehraj, nehraj“, což jsem celkem zvládl. V Zatracení jsem se ale dost trápil. Neměl jsem kde brát a cítil jsem, že to není dobré, i když mě režisér uklidňoval, že je se mnou spokojený. Po premiéře jsem byl ale dost nešťastný. Jasně jsem na plátně viděl, že to není ono. V nějakém rozhovoru jsem se potom zmínil, že bych potřeboval hrát divadlo, abych do herectví víc pronikl.
Všechno, na co pomyslíte, se vám evidentně plní. Ozvalo se divadlo v Litvínově.
Herectví jsem nikdy nestudoval, když se ale ohlédnu zpět, byla to především praxe, co mě posouvalo. Už v dobách tancování jsem sledoval komunikaci režisérů s herci, všímal si připomínek, všechno jsem nasával jako houba a ukládal si do paměti. Připravoval jsem si tak asi nějakou svou vlastní cestu a způsob, jak na to. Když pak přišla nabídka od režiséra Juro Galina z Litvínova, sledoval jsem v úžasu, jak vše do sebe najednou zapadá. Jak se říká mezi herci, začal jsem se tam postupně „vyhrávat“. Ze začátku jsem dostával samozřejmě spoustu připomínek od režiséra a rady od kolegů, moje herecké sebevědomí přicházelo pomalu. Kolegyně Hanka Seidlová se o mě pak zmínila Petrovi Kracikovi a ten mi nabídl angažmá v Divadle pod Palmovkou.
Tam byl vaší vůbec první rolí Kristián v Cyranovi z Bergeracu, kterého hrál Boris Rösner.
Ten když mě viděl, málem spadl ze židle. Našemu setkání v rámci Cyrana totiž předcházely debaty v šatně Stavovského divadla, kam mě za ním poslala moje profesorka jevištní řeči paní Livorová. Boris mě při našich tehdejších setkáních vůbec nepustil ke slovu, jen mluvil a rozkládal rukama a já to všechno vnímal jako obrovské a nezapomenutelné soukromé lekce herectví s velkou legendou. Říkával mi: „Já to všechno vidím, jak mě vnímáš, jak sleduješ moje ruce. To je moc dobře.“
Jan Révai
Jak k vám v té době přistupovali noví kolegové, další zkušení a zavedení herci?
Samozřejmě jsem všechno vnímal, při zkouškách jsem slyšel, jak si třeba někdo šeptá, nebo se směje, proč ředitel radši neangažoval zkušeného herce. Ale všechno toto mě vlastně posouvalo dál, pilně jsem se učil a nevzdával to.
Mám z té doby jednu hezkou historku s kolegou Rendou Přibylem, který už bohužel není mezi námi. Renda mě od začátku tak trochu ignoroval, zdravil mě na půl pusy, bylo mi jasné, že se mu vůbec nezamlouvám. Asi po třech letech měl Renda režírovat novou hru a Petr Kracik mi oznámil, že by mě do ní rád obsadil. Byl jsem překvapený, nevěřil jsem vlastním uším, byl jsem si vědom dusna, které mezi námi stále přetrvávalo. Jednoho dne jsme seděli všichni na terase, kolegové postupně odcházeli, až jsme tam s Rendou zůstali sedět sami dva.
Byl jsem z toho nervózní a chtěl taky odejít, když v tom on povídá: „Honzo, už jsi tu hru četl?“ Uchopil jsem tu otázku jako příležitost a odpověděl mu s patřičným kontextem: „Ale proč zrovna já?“ Renda si dal s odpovědí na čas, a pak řekl: „Honzo, víš, já ani nevím, proč jsem se takto choval. Sám jsem si to zažil v mládí v Národním divadle a zařekl se, že toto já nikomu neudělám. A vidíš, stalo se. Tu roli jsem ti nabídl proto, že vidím tvůj skvělý progres a moc se mi líbí, jak hraješ.“
Bylo to od něj krásné a já byl šťastný, moc jsem si jeho uznání vážil. Tu roli ve hře Skvrny na slunci jsem měl rád a nejsem si jistý, jestli jsem tak těžkou roli později na divadle ještě vůbec někdy hrál. Na Rendovou důvěru ve mě nikdy nezapomenu.
Jak už to v herecké branži bývá, největší popularitu vám přinesl jeden z prvních českých nekonečných seriálů Rodinná pouta.
Nabídka na roli přišla v době, kdy jsem se Pod Palmovkou začínal pěkně usazovat a nevěděl jsem, zda by něco takového pro divadlo nebylo kontraproduktivní. Petr Kracik mi ale vše posvětil s tím, že je rád, když se jeho herci ukazují i v televizi a přivedou tak díky tomu do divadla více návštěvníků.
Rodinná pouta se rozjela na několik let, aby později pokračovala jako Velmi křehké vztahy, a já tak zase získal další cenné herecké zkušenosti. Samozřejmě, setkal jsem se i s několika názory od svých divadelních kolegů, jak můžu hrát v něčem tak pokleslém, jako je televizní seriál. Ale za čas jsem se tomu musel smát. Do roka a do dne v tom seriálu byli taky.
Vandráci (2018)
Tvoje tvář má známý hlas (2018)
StarDance VI (2013)
Byla pro vás role kontroverzního inženýra Krátkého protiúkolem?
Ani nevím, ale hrála se mi dobře. Kontroverzní nebo záporné postavy se vždycky hrají líp. Možná i proto, že se tak v reálném životě nechováme. Proto je asi jednodušší něco takového zahrát.
Od doby Rodinných pout jste prošel další spoustou televizních projektů včetně porotcování či účinkování v tanečních a hudebních show. Co z toho vám nejvíce přirostlo k srdci?
Spíš než konkrétní projekt mě zaujal proces samotný, ten herecký posun od role k roli. A než brát cokoli, protože zrovna není jiná nabídka, raději si počkám na tu pravou, která mi přinese radost a potěšení. Pro mě je lepší klidně nějakou dobu nic nedělat, než se potom při práci trápit. Ale samozřejmě, i k tomuhle postoji jsem musel dospět.
Plníte si sny, v životě se vám daří, na co sáhnete. Čemu to přisuzujete?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Možná je to tím, že jsem pozitivní člověk, a že se nebojím. Nedávno mi to připomněl kamarád z dětství, se kterým jsme prováděli všemožné lumpárny, vesměs moje nápady. Jednoho dne jsme místo školy vyrazili pěšky z Kladna do Malé Šárky, až do Prahy! A skutečně jsme tam došli, nebýt v kopci u Středokluk přejetého ježka, kterého se můj parťák natolik vyděsil, že se chtěl vrátit domů. Odjakživa se prostě asi přejetých ježků nebojím. (smích)
Máte za sebou i jednu nepříjemnou zkušenost, kdy jste se ocitl na hranici zákona. Je možné, že i toto podstatně změnilo váš náhled na život?
Samozřejmě. Kvůli klukovině jsem se dostal na čas mezi lidi, ke kterým jsem nepatřil. Od první chvíle jsem viděl, jak mají vepsáno ve tvářích všechno, co prožili. Neměli šťastné dětství, neměli práci, ani nic z toho, co jsem v té době měl já. Říkal jsem si, že za to, kde jsou, částečně vlastně ani nemůžou. Díky této zkušenosti jsem postupně dospěl k poznání, pokoře, vděku a dnes už vím, že nic v životě se neděje náhodou.
Jan Révai
Zahrál jste si někdy postavu, která skutečně existovala?
Zrovna nedávno jsem s britskou produkcí dokončil film o Mozartovi a jeho pobytu v Praze, kde jsem si zahrál F. X. Duška, Mozartova pražského hostitele a přítele. V Lídě Baarové jsem byl Goebbelsův pobočník, zřejmě také reálná postava. A ve slovenském filmu Agáva jsem hrál reálnou postavu celníka Jurkoviče, což byl dokonce otec autora předlohy Ladislava Baleka.
Musel jste někdy kvůli roli absolvovat speciální výcvik či kurz?
Když jsem točil na Slovensku seriál Doktori a hrál anesteziologa, udělal jsem si resuscitační kurz a navíc jsem se byl podívat na několikahodinové operaci srdce malého chlapce. Bylo to fascinující, vidět ten malinký pulzující orgán a pozorovat práci doktorů zachraňujících životy, tu neuvěřitelnou zodpovědnost, na kterou si my v rolích jenom tak hrajeme.
Se svou partnerkou Zuzanou Šulajovou, která je také herečka a pochází z herecké rodiny, jste se seznámil při práci. V čem je obohacující a v čem naopak komplikované, že máte oba stejnou profesi?
Bylo to trošku jinak. Seznámili jsme se v divadle, ale ne na jevišti. Zkoušel jsem v divadle Radka Brzobohatého představení Tančírna a Zuzana tam pomáhala divadlu s přípravou plakátu a dobových rekvizit. V Tančírně jsme si pak i spolu zahráli asi třikrát, Zuzana totiž role ze zkoušek dobře znala, a mohla tak zaskočit za kolegyni, která si vyvrtla kotník. Díky tomu jsme na jevišti spolu vlastně párkrát stáli.
Herecké partnerství má pro nás spíš než komplikace výhody. Zuzčin otec je scenárista, máma herečka a sestra režisérka. Umíte si představit ty naše rodinné debaty! (smích) Se Zuzkou máme podobný pohled nejen na práci, ale i na život. A naštěstí jsme se potkali v době, kdy jsme chtěli oba to samé – rodinu.
Jan Révai a Zuzana Šulajová (5. dubna 2017)
Jak se vám mimochodem líbila v seriálu Až po uši?
Moc! Tato nabídka přišla v čase, kdy dlouho nic netočila, měla za sebou dvě mateřské a bylo skvělé, že šlo zrovna o HBO produkci. Herci u nich mají čas na přípravu, scény s režisérem předem zkouší. Zuzce jsem při studiu role trochu pomáhal, tak jak to dělává většinou ona se mnou. Vždy mi nahazuje texty a mě moc bavilo role si tentokrát prohodit a pozorovat ji při práci.
Čím teď momentálně žijí vaši synové a čím vy?
Je úžasné sledovat, jak čím dál víc nacházejí společnou komunikaci, kolikrát jim ani nerozumíme. Ale jsou to živí kluci s obrovskou dávkou humoru, hodně se společně nasmějeme. Samozřejmě, jak rostou, začínají mít i různá přání. Teď zrovna žijí PlayStationem. Dlouho jsme odolávali a nechtěli Kubovu urputnému přání vyhovět dřív, než mu bude deset, nakonec jsme ale podlehli. Hraní má u nás ale svá přísná omezení. Smí hrát jen jeden den v týdnu.
Prioritou je, aby kluci hodně sportovali a byli co nejvíc v přírodě, což se nám daří i díky koním, které máme. Jsme u nich každou volnou chvíli, kterých ale já bohužel zrovna teď tolik nemám.
Teď 31. ledna mě čeká premiéra hry Slečna Julie v Divadle Na Maninách, navíc pořád jezdíme s Pavlem Liškou po celé republice na besedy v rámci Vandráků a je jich tolik, že bychom se snad mohli živit už jen vyprávěním. A i když mluvíme v podstatě stále o tom samém, baví nás to čím dál víc i proto, že tu báječnou cestu máme možnost zažívat zas a znovu stále dokola.
