Co dnes hrajete?
Zrovna mířím do Národního divadla na představení Pýcha a předsudek, kde hraju postavu paní Gardinerové. Tuto roli jsem převzala začátkem této sezony po kolegyni Evě Salzmannové, která z Národního odešla.
Jak často stojíte na divadelních prknech? Co je pro vás ideální frekvence hraní?
Když to zprůměruju, tak hraju zhruba třikrát týdně, což je pro mě v podstatě přesně ta ideální frekvence. Tak to ale samozřejmě není, někdy hraju každý den v týdnu, někdy jednou dvakrát, a tak se vlastně střídají hektické týdny s těmi volnějšími.
Pamatujete si ještě dnes zpaměti nějaké scénky Šimka a Grossmanna, které jste si v dětství prý pouštěla stále dokola?
To je tedy opravdu hodně dávno, někdy na základní škole. Jejich Návštěvní hodiny jsem tehdy doslova hltala a je pravda, že v paměti mi uvízlo leccos. Teď si nic konkrétního nevybavím, ale kdoví, kdybych třeba zaslechla začátek, možná bych se chytla.
Žila jsem ale nejen Šimkem a Grossmannem, ale třeba i Václavem Havlem. Můj bratr měl jakousi ilegální nahrávku jeho Audience, kterou načetl Havel a Landovský. Po revoluci to pak dokonce vyšlo jako deska. Já jsem ji nějak objevila a ohromně se mi to líbilo, a tak jsem ji s kamarádkou celou nazkoušela podle odposlechu. Nakonec jsme to taky nahrály na magneťák a pustily to rodičům netuše, o co jde. Nerozuměla jsem tomu, proč všichni řvou smíchy. Myslela jsem si, že jsme tak vtipné, ale on byl spíš vtipný ten kontext.
Umíte ještě dnes scénku s utrženým palcem, díky které jste se vlastně takříkajíc dostala k divadlu?
To není ani scénka, je to takový kouzelnický fígl, kterým se dají docela dobře pobavit malé děti. Šla jsem tehdy doprovodit kamarádku do divadla Rubín, kde v té době už hrál můj bratr a kde se konal konkurz na nové členy. Neměla jsem původně v úmyslu se konkurzu zúčastnit, ale když jsem viděla nelibost mého bratra nad tím, že jsem se tam objevila, rozhodla jsem se jinak. A protože jsem samozřejmě neměla nic připraveného, napadlo mě ukázat toto. Byla jsem vlastně dost drzá.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: Ulice: Zdivočelá země: České století: |
Co váš bratr, herec Jiří Štrébl, vůbec říkal na to, že jste se rozhodla ho profesně následovat?
Ono se to vlastně nedá takhle říct. V té době to pro Jiřího i pro mě byla opravdu jen zábava, amatérské divadlo. Jiří byl vystudovaný ekonom a zrovna odcházel na vojnu. O tom, že to bude jednou jeho profese, neměl ani zdání. Paradoxně se to profesí stalo dříve pro mě, protože jsem herectví začala nakonec studovat.
Zakotvila jste ale na katedře alternativního a loutkového divadla neboli loutkárně.
Ano.V dobách Rubínu jsem se pod vlivem Ondry Pavelky a Evy Salzmannové, kteří tehdy A studio vedli, rozhodla pro přijímačky na DAMU. Tam mě ale opakovaně nepřijali, jednak z důvodů mého nečlenství v SSM, a také vlastně paradoxně i kvůli tomu, že jsem přicházela z Rubínu. Měli jsme tam tehdy v oblibě takový velice specifický způsob projevu, dalo by se říci velmi expresivní, s důrazem na téměř každé slovo. Takže jakmile jsem otevřela pusu, ozvalo se: Nejste náhodou z Rubínu? Myslím, že na to byli dost alergičtí. Nováčkem v komisi byl ale tehdy také Tomáš Töpfer, který mi potom doporučil, ať to raději zkusím na katedru alternativního herectví, kam mě pak přesně podle jeho předpovědi přijali. I když jsem ho studovala, loutkoherectví jsem se nikdy pořádně nevěnovala. Jeho přínos byl pro mě ovšem nesporný. Práce s loutkami jistým způsobem prohlubuje kreativitu i představivost, z čehož mohu čerpat dodnes.
Už během studií DAMU jste hostovala v Ypsilonce. Jaké to tam tehdy bylo pro začínající herečku?
Byl to nesporně zážitek, stát po boku takových hvězd jako Olda Kaiser, Jirka Lábus, Marek Eben, Jarka Krečmerová nebo Jana Synková. Můj vstup do Ypsilonky byl ovšem nezapomenutelný. Při generálce jsem si vymkla kotník takovým způsobem, že to bylo slyšet až do hlediště a dopadlo to tak, že mě Kaiser s Lábusem nesli ze Spálené přes celý Karlák do nemocnice, čímž způsobili nemalé pozdvižení. Myslím, že spousta lidí měla dojem, že se jedná o nějakou scénku. Premiéra se kvůli mně musela odložit, měla jsem nohu v sádře.
Mimo jiné jste hrála i v dalším legendárním divadle Sklep.
Tam jsem nastoupila do obnoveného představení Mazaný Filip do role Vivien Heatfieldové, která se vyznačovala tím, že měla neuvěřitelně bujné poprsí. Bylo vyrobené z umělé hmoty a výrobci si na tomto mém doplňku dali opravdu záležet. Takže i přes jeho neskutečnou předimenzovanost na mé kolegy působil natolik věrohodně, že při replikách zapomínali text a nemohli od mých obrovských vnad odtrhnout oči.
Prošla jste mnoha dalšími scénami, až jste nakonec zakotvila v Národním divadle. Jak jste si zvykala na tak velký prostor?
V případě Národního divadla mám takové desetileté cykly, teď jsem tady už vlastně potřetí, ale poprvé ve stálém angažmá. V minulosti jsem tu velikost poměrně řešila a měla před ní nemalý respekt. Ale když jsem se tu postavila teď, najednou mi přišlo, že to vlastně není zase tak velké, jak se zdá. V tu chvíli jsem si řekla, že jsem zřejmě už na Národní divadlo připravená. Koneckonců jsem přišla z Kladna, kde v té době bylo také docela velké divadlo.
V představení Faust, kde také hrajete, dokonce vjede na jeviště skutečný kamion.
Pro diváky je to obrovský zážitek, o který jsme my na jevišti vlastně ochuzeni, protože nevidíme, jak to působí z té druhé strany. Něco takového je pochopitelně velmi náročné, celá jevištní technika má můj velký obdiv za to, jakým způsobem se popasovala s tak náročným úkolem. Nejen základní stavba a práce s točnou, ale také skutečnost, že během přestávky se celá scéna změní takovým způsobem, který vyžadoval hodinu práce. Aby přestávka trvala hodinu, to bylo samozřejmě nemyslitelné. Krátce před premiérou se ale celému týmu podařilo přestavbový čas stáhnout na půlhodinku, což je neuvěřitelné. Korzující divák vůbec netuší, co se odehrává za staženou oponou. Připomíná mi to trochu situaci v depu při závodech formuje jedna! Faust je asi technicky nejnáročnější představení, které tu kdy bylo, a jsem moc ráda, že u toho můžu být.
Jak se vám pracuje pod vedením kontroverzního uměleckého šéfa Daniela Špinara?
V prvé řadě já si nemyslím, že by byl kontroverzní, ale to je věc názoru, samozřejmě. Myslím, že se mu podařilo sestavit ucelený a skvěle fungující soubor. Dan má hodně obrazové vnímání, je rychlý, přesný, svým způsobem autoritativní. Ale když pochopíte jeho způsob práce, víte, že máte k dispozici tolik prostoru, kolik si dokážete vzít. A to je výzva. Samozřejmě jsou slyšet názory, že takové věci, jaké dělá on, do Národního divadla nepatří. Z mého pohledu to jsou výtky, které nejsou na místě. Ve světě jsou vizuálně a moderně pojaté klasické hry běžné. Není přeci nutné držet se za každou cenu reálií doby, ve které texty vznikaly. Na druhou stranu je fajn, že svojí tvorbou vzbuzuje emoce. Tak to má být.
Případy 1. oddělení (2014)
Na vlky železa (2008)
Ošklivka Katka (2008)
Podařilo se vám někdy při představení takzvaně odbourat nejen sebe, ale i kolegy?
Bylo to při generálce představení Zázrak v černém domě v Divadle Na zábradlí. Autorem textu byl Milan Uhde. Souviselo to tenkrát s takovou neuvěřitelnou otázkou Majdy Sidonové, která zapříčinila můj naprostý kolaps, kterým se postupně nakazilo celé jeviště takovým způsobem, že jsme tu generálku nedohráli.
Neumíte si představit tu hrůzu při premiéře, když se blížil kýžený moment a hrozilo, že se mi to stane znovu. Naštěstí jsem to ustála, ale trvalo mi asi tak deset repríz, než jsem ten spouštěč dokázala úplně vytěsnit.
Každý herec prý dříve nebo později prošvihne představení. Už to máte za sebou?
Mám a shodou okolností se mi to stalo při mém dávném hostování v Národním divadle, kde jsem hrála jednu z hlavních rolí. Chystala jsem s kamarádkou večeři, když najednou ve tři čtvrtě na sedm volá tajemnice a nenápadně se ptá, co dělám. Na tento moment, když se zjistí, že herec prošvihává představení, musí být speciální taktika. Herec je samozřejmě k smrti vyděšen a vyjednavač ho musí zároveň zklidnit, ale také co nejrychleji dostat do divadla. Nesmí herce nechat propadnout hysterii. Já jí samozřejmě propadla.
Nicméně nechali mi zavolat taxi a já díky jistému panu Novákovi, který ho řídil, zažila scénu jak z akčního filmu, kdy auto jede stopadesátkou přes město, červená nečervená. V divadle jsem byla ve čtvrt na osm, vyděšená zejména tou jízdou. V trysku jsem se převlékla a představení se zachránilo jen s patnáctiminutovým zpožděním. Doufám, že už jsem si to vybrala. Už bych tu hrůzu znovu zažít nechtěla.
Herci často za prací cestují, což si žádá speciální režim. Jak to zvládáte?
Moc dobře ne. Brzké ranní vstávání mi moc dobře nedělá. Občas hrajeme pro školy, a to po celé republice, což někdy znamená budíček ve čtyři ráno. Tyhle závazky mi ale už postupně mizí, večerní představení mám nejraději. Jedno takové vyčerpávající pendlování jsem kdysi i zdravotně odskákala. To jsem jezdila na Slovensko natáčet seriál Odsouzené. Bylo to tehdy dost náročné.
Jiří a Alena Štréblovi
Tento slovenský seriál, kde jste ztvárnila vražedkyni Lešiakovou, měli později možnost sledovat i diváci v Čechách.
Šel zhruba před osmi lety i na TV Barrandov. Byl to slovenský seriál s koprodukcí českých herců, se spoustou vynikajících kolegů. Moje postava lékárnice, která nešťastnou náhodou připraví o život několik lidí, byla ze smíšeného slovensko-českého manželství, takže jsem hrála v češtině. Natáčeli jsme tenkrát skoro tři čtvrtě roku, ale jak říkám, jedna z nejnáročnějších prací, které jsem kdy dělala, díky neustálému cestování.
Byla jste i u seriálu Ošklivka Katka, který byl vůbec jedním z těch prvních velkých u nás.
Ano, tam byla velice slušná parta nás děvčat z kanclu. Byly jsme všechny dost náchylné k tomu, rozesmát se na place, což občas způsobovalo nucené pauzy v natáčení v důsledku rozmazaných make-upů. Ve výsledku to potom vypadalo tak, že když už bylo jasné, že se blíží ten moment smíchu, maskérka, která měla na starost mě, už předem křičela: Aleno, ne! Ty ne! Já se totiž rozmazávala nejvíc.
V Ordinaci v růžové zahradě jste si zase zahrála manželku dnes již legendárního doktora Mázla.
Já jsem byla totiž ta první, o které se dlouho mluvilo jako o paní Columbové. Pak si diváci vyžádali, že ji chtějí vidět. Pro mě to byla vlastně úplně první větší role v seriálu, takže na ni docela vzpomínám. Když jsme se dozvěděla, že moje postava má umřít, nebylo mi z toho dobře. A když pak běžely v televizi díly, kde jsem byla už hodně nemocná, prodavač v masně si mě vzal dozadu, abych nemusela čekat tu frontu, když je mi tak blbě. A dal mi to nejlepší, co měl, a ještě něco navrch... To dokazuje, jak se fikce stala realitou.
Co nového máte před sebou?
Začátkem této sezony zatím nezkouším nic nového, to až od ledna na Nové scéně. V režii Dana Špinara to bude představení Za krásu o K. H. Hilarovi. A hned po té Misantropa s Janem Fričem. Jinak si letos snažím dělat trochu volnější režim, protože jsem to v minulých sezonách trochu přehnala. Chci se starat o tělo, které už po tom volá. Chystám se do přírody a s přítelem na kolo. To jsou věci, které mě baví, když zrovna nehraju.
