Jak to kdysi bylo s malou nestydlivou holčičkou, která díky dramaťáku objevila herectví?
Že existuje něco jako dramatický kroužek, objevila na základce spolužačka Pája, která byla na rozdíl ode mě třídní šprtka a je mimochodem mojí kamarádkou dodnes. Vůbec jsme tehdy netušily, co znamená dramaťák, ale když jsme to zjistily, zejména mě to nadchlo. Nakonec jsem v něm vydržela z naší třídy jediná a mamka kroužek dokonce začala používat coby nástroj výchovy ve smyslu: „Jestli si nezlepšíš známky, nepůjdeš do dramaťáku!“ Naše paní učitelka Matějová, bývalá herečka a naše lektorka, mě nakonec dovedla až ke zkouškám na konzervatoř.
Fotogalerie |
Byla jste třídní šašek?
To vůbec ne. Spíš organizátorka potrhlých nápadů a lumpáren. Například jsem vymyslela, že si všichni koupíme šlapací autíčka, vytvoříme konvoj a projedeme tak Prahou. Na autíčka jsme opravdu celý rok šetřili, ale nakonec nám jejich nákup rodiče bohužel zatrhli.
Na konzervatoř jste se ale dostala až napodruhé.
A děsně jsem se urazila, že to napoprvé nevyšlo. Přeci jen jsem se herectví roky věnovala, měla jsem za sebou už i první dětské role ve filmech, a oni mě nechtěli. Herectví se mi tím neúspěchem natolik zprotivilo, že jsem o něm už nechtěla ani slyšet. Opustila jsem dramaťák a na just se přihlásila na zeměměřičskou průmyslovku, kterou studovala i moje máma. Chudák se mě od toho snažila odradit. Moje technické dovednosti byly nulové, ale já si trvala na svém.
Samozřejmě to byla katastrofa, vůbec jsem se nechytala, ale naštěstí mě po roce zachránila přísedící z komise paní profesorka Vlková z konzervatoře. Zavolala mamce s tím, ať zkoušky zkusím znovu, že mě na ně připraví. Byla přesvědčená, že na konzervatoř patřím, a to se nakonec také stalo.
Zmínila jste své dětské role, kterou z nich si dodnes připomínáte?
Asi tu z filmu Horká kaše, i když mi ji spíš připomíná Lucie Bílá. Mně bylo tehdy třináct, jí asi dvacet a v tom filmu hrála samu sebe, tedy zpěvačku kapely Vitacit. Od té doby se spolu vlastně známe. Ten film měl tehdy za totality enormní návštěvnost, vidělo ho tenkrát v kinech asi milion diváků. V té době jsem poprvé zažila, co je to popularita. Lidé mě občas poznávali na ulici, bavilo mě si s nimi povídat, a to mi zůstalo dodnes.
Byly vaše studentské roky tak bohémské, jak se o uměleckých školách traduje?
No jéje! Mými spolužáky byli například Adéla Gondíková, Tereza Pergnerová, Aleš Háma, Jakub Wehrenberg, Václav Chalupa nebo třeba Katka Hrachovcová. Z prvotního elánu a radosti, že mě na konzervatoř přijali, jsem byla odhodlaná chodit na každý předmět. Postupně jsme ale objevili kavárny, do kterých jsme se přesouvali častěji a častěji, což podle nás ke studiu konzervatoře jednoznačně patřilo. Záhy jsem ale jako studentka začala hodně točit, což si myslím, že mě v rámci mojí profese obohatilo zdaleka nejvíc.
Dodnes jsem nepochopila, proč nám natáčení profesoři zakazovali, praxe je podle mě zdaleka nejdůležitější. Každý půlrok mi kvůli tomu hrozilo podmínečné vyloučení, až jsem nakonec školu stejně po čtyřech letech sama vzdala. Konzervatoř se studuje šest let a já měla zajímavé nabídky, které jsem nechtěla odmítat.
Co to bylo za nabídky, že jste se kvůli nim vzdala vysněné školy?
Byly dva roky po revoluci, otevřely se hranice a já měla možnost vycestovat s Černým divadlem Jiřího Srnce na půl roku do Jižní Ameriky. I když šlo „jen“ o pohybové divadlo, moc jsem o tu zkušenost stála. Hraní v černém divadle je hodně specifické a i dost stresující, na převleky v úplné tmě máte třeba jen pár desítek vteřin. Obecně musím říct, že tato práce byla po mě fyzicky vůbec nejtěžší z těch, které jsem dosud dělala. S divadlem jsem jezdila pak celkem asi rok a půl. Skvělý byl třeba i měsíční pobyt v Londýně. Po čase mi ale začalo chybět mluvení, toho se v černém divadle opravdu nedočkáte, a tak jsem využila další nabídky a přijala roli ve filmu Vekslák.
Pár let na to se vám narodil váš první syn Lucián.
Po mateřské jsem čekala na nějaké další nabídky, ale kromě dabingu nic moc nepřicházelo, a tak jsem využila pozvání své kamarádky Lenky Hornové a stala se reportérkou televizního pořadu Prásk, kde jsem vydržela asi pět let. Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že asi už točit nebudu, ale najednou se stal takový malý zázrak.
Jednoho dne jsem dabovala v České televizi na Kavčích horách, vycházela jsem ze záchodu a srazila se s režisérkou Irenou Pavláskovou, která mi říká: „Lucie, jste to vy? To je úžasný, já teď hledám obsazení do jedné z hlavních rolích televizní povídky a přesně vás tam potřebuju! Máte pozítří čas?“ Samozřejmě jsem si ho udělala, a tím setkáním u toalet se začala psát nová kapitola mého života. Protějšek mi tam měl totiž hrát jakýsi herec z Brna, který se jmenoval Tomáš Matonoha. Moje role totiž občas hodně změnily můj osud.
Seriálem Horákovi, kde jste hrála hlavní roli, jste navíc tak trochu předpověděla váš další život.
Hrála jsem tam matku pětičlenné rodiny, a v té době mi z toho bylo skoro zle, když jsem si představila, že toto někdo žije doopravdy. A vidíte, odříkaného chleba největší krajíc! Na těch pět dětí jsem to dotáhla skoro taky (smích).
Díky tomuto seriálu jsem ale došla k dalšímu životnímu zlomu, najednou se absolutně splnily mé celoživotní profesní touhy, a já si říkala: „To je jako všechno?“ Pocit skutečného uspokojení a naplnění se jaksi nedostavoval. Cítila jsem, že bych chtěla udělat něco daleko většího, něco, čím bych někomu opravdu pomohla. A v té době mě napadlo, že si osvojíme naši Sáru. Manžel byl hned pro, můj nápad komentoval slovy: „Proč ne? Kdo jiný než my!“
Po Horákových jste prošla klasickým kolečkem seriálů jako jsou Ulice, Ordinace v růžové zahradě a dalšími. V seriálu Život je ples jste se vy, zarputilá nedivadelnice, dokonce dotkla Shakespeara.
Život je ples jsem točila paralelně s Gymplem a vzpomínám si, že jsem tam hrála špatnou herečku, která právě zaskakuje ve Snu noci svatojánské za jinou kolegyni, kterou hrála Lenka Vlasáková.
Jak se hraje taková špatná herečka?
No špatně. Stejně jako vám řekne zpěvák, že je pro něj téměř nemožné zahrát, že neumí zpívat, já taky moc nevěděla, jak na to. Ale nakonec jsem si našla polohu, kdy jsem do toho, jak se říká, hodně šlapala, přehrávala a šlo to.
Mimochodem souvislost se seriálem Gympl vám do života přinesla dalšího Shakespeara.
Produkce na mě tenkrát čekala, až budu mít po šestinedělí, v té době se narodila naše nejmladší dcera Lara. Ve sborovně Gymplu jsem se pak potkala s Karlem Heřmánkem, který mi před časem zavolal a nabídl mně, nedivadelnici, jestli bych nechtěla hrát u nich v Divadle bez zábradlí. Celkem mě tím pobavil, já se totiž divadlu nějak celoživotně vyhýbám. Nakonec jsme se ale domluvili, a já začala hrát ve svém prvním divadelním Shakespearovi, kterým je komedie Mnoho povyku pro nic. Aby toho nebylo málo, ve zmíněném divadle se bude připravovat ale skutečná shakespearovská klasika, a sice Hamlet. Bylo mi nabídnuto, zda bych si nechtěla zahrát Hamletovu matku! Zatím o tom přemýšlím, nejsem si jistá, zda to pro mě nebude až příliš velké sousto.
Jaký je podle vás nejhorší divák?
Ten neplatící. Pro nás je největší trest, když přijde obecenstvo, které dostane zdarma vstupenky od své firmy na představení, které si samo nevybralo ani nezaplatilo. Je to pak hrozně cítit, že zájem takových diváků často není opravdový.
Vy sama ale do divadla moc nechodíte.
Abych se přiznala, nikdy mě to moc nebavilo. Jsem milovnice filmů, někdy jdu do kina i dvakrát týdně. Chodím sama, anebo s kamarádkami, už máme takový rituál. Chodíme do malých klubových kin, kde si k filmu můžete třeba i dát dvojku vína, to si moc užívám. Mám ráda filmy, které většinou v multikinech neuvidíte, poslední dobou jsem objevila severskou tvorbu, ta mě baví moc. Nedávno jsem třeba viděla moc zajímavý islandský film Žena na válečné stezce, ten bych všem vřele doporučila.
Blázni a děvčátka (1989)
Sametoví vrazi (2005)
Život je ples (2012)
I vy sama máte ve své filmografii několik zajímavých filmů, v jednom z nich jste dokonce hrála samu sebe.
Polski film byl na tom postavený, postavy se jmenovaly jako my a jejich příběh vycházel z nadsázky našich skutečných životů. S Tomášem si tam z nás dělali srandu, že máme dvacet dětí, a dokonce jsme točili i scénu v naší opravdové ložnici, což mi nebylo moc příjemné pustit najednou do tak intimního prostoru celý štáb. Dodnes mi to natáčení připomínají špalky, kterými rekvizitáři podložili naši postel, aby byla vyšší. Už jsme to tak nechali, líp se nám z takové postele vstává.
Myslíte si, že může být atraktivní vzhled herečky pro režiséry zavádějící?
Určitě, sama jsem se s tím setkala. Nejsem univerzální typ, některé role se mi bohužel dodnes vyhýbají. Vylézt ze své škatulky se mi podařilo možná ve filmu Sametoví vrazi. Tam jsem jednu scénu točila tak zbědovaná, že se mě na place až lekli. Zároveň mi ale říkali, že vůbec netušili, jak jsem schopná udělat ze sebe úplně někoho jiného, což mě moc potěšilo.
Stále zastáváte názor, že herectví není ideální povolání pro muže?
Abych to uvedla na pravou míru, pro muže je tahle profese složitější. Můj názor je, že chlap by měl rodinu zabezpečit, a pokud dělá práci, která záleží ještě na jiných okolnostech, než je jeho um, může se stát, že pravidelný příjem prostě nemá. Herecká práce přichází ve vlnách, období takzvaného „hladu“ si zažil každý z nás. Můj muž je naštěstí tak kreativní, že si devadesát procent své práce vymyslí a udělá sám.
Lucie Benešová
Je pravda, že vám váš nejmladší syn Štěpán slíbil, že bude režisérem právě proto, aby vám zajistil na stará kolena stálou práci?
On už si to rozmyslel! Do devíti let nám sliboval, že půjde na FAMU studovat režii, ale najednou objevil sport a s nadějí na klidné stáří je konec (smích). Ostatní děti se profilují úplně mimo umění. Lucián je šikovný ajťák, Sára studuje hotelovou školu a jakým směrem se vydá nejmladší Lara, to teprve uvidíme.
S dcerou Sárou jste si mimochodem prý splnila svůj sen a rozjíždíte vlastní podnikání.
Po něčem vlastním jsem toužila vždycky. Teď zkoušíme provozovat divadelní klub v kobyliském divadle Karla Hackera a moc nás to baví. Děti ze ZUŠ Kobylisy nám pod vedením výtvarnice Alenky krásně vyzdobily stěny a vše další jsme už doladily my se Sárou včetně čerstvých květin, svíček na stolech, pečených koláčů, chlebíčků, úžasné kávy od pana Müllera nebo výborného vína od kamaráda Stani Mádla a čekáme, jak se naše snaha chytne.
Několikrát v týdnu jsem tam normálně za barem. S tímhle já vůbec nemám problém. Jsem rozená organizátorka, u nás na Bílé hoře jsem si zase vymyslela a zorganizovala Den sousedů, který bude 18. května. Je to taková milá akce, která má tradici hlavně v Americe. Obcházím teď ulice v okolí našeho domu a zapojuji usedlíky. Každý může přispět svými výtvory nebo tím, co umí. Zkušenosti s něčím podobným už mám, před třemi lety jsem vymyslela akci Víno Padařov, malou vinnou slavnost v malebné jihočeské vesničce, která se každým rokem rozrůstá. Přesně toto je něco pro mě, jsem ve svém živlu.
A jak to vypadá s vaším vysněným domkem na ostrově Thassos?
Ten už padl, objevili jsme něco daleko zajímavějšího. Vypadá to, že využijeme nabídky sicilských městských úřadů a koupíme si tam opuštěný dům za nabízené symbolické euro. Není to sice tak jednoduché, jak to vypadá, musíte hodně investovat do rekonstrukce. Ty domy jsou poměrně zchátralé a navíc dva tisíce kilometrů daleko, ale pro mě je to další výzva. Už se na ni těším!
13. března 2019 |
