Často zmiňujete svou touhu po pozornosti, která provázela vaše dětství. Pomamilo se v tomto ohledu některé z vašich dětí?
Myslím, že tento rys po mě zdědily obě děti. I když Madlenka je trošku plašší a uzavřenější než Pepík, který nemá absolutně žádný problém třeba někde veřejně vystoupit. Jsou to malí exhibicionisté, ale uvidíme, co s nimi udělá blížící se puberta, která mnohdy lecčím zamíchá. Z extroverta pak může být klidně i introvert.
Říkáte o sobě, že rychleji mluvíte než myslíte. Způsobuje vám to často problémy?
Nepochybně ano. Ale naštěstí mám takovou povahu, která mi nedovolí si špatné zážitky dlouho uchovávat. Když se ale něco podobného stane, rychle to zase okecám jinak a je to vyřešené.
Vaše úplně první filmová zkušenost byla pod vedením režisérské legendy Karla Kachyni. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To byl film Poslední motýl. Já maminku donutila, aby se mnou šla na konkurz na dětské role. Byl začátek devadesátých let a já se díky natáčení absolutně zamilovala do herecké profese, i když natáčení by podle mě mělo dítě od herectví spíš odradit. Ta dlouhá čekání a nicnedělání mezi obrazy je opravdu velká otrava. A režiséři jsou k dětem často přísní, zvlášť když neustále vyrušují jako třeba já. Taky jsem to od pana Kachyni jednou pěkně schytala, když jsem se coby dítě v koncentráku ošklíbala nad písmenkovou polívkou, kterou jsem podle scénáře měla naopak hladově hltat.
Vzpomenete si, co jste si pořídila za tento svůj první herecký honorář?
To si pamatuji naprosto přesně. Honorář tehdy inkasovala moje máma a koupila mi za něj zlatý přívěsek, abych měla památku na tento svůj počin. Je pro mě vlastně taková pamětní medaile.
Na gymnáziu jste pak v herectví pokračovala, vaší první rolí byla dokonce postava Malého prince.
Je zvláštní, že mužské role tak trochu provázejí celou moji hereckou kariéru. Tehdy to začalo Malým princem a pokračovalo třeba na DAMU postavou Puka ve Snu noci svatojánské. Prostě nikdy jsem si tu Julii nezahrála. Obávám se, že spíš než jí se jednou dočkám Romea!
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: Zdivočelá země: České století: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: |
Za studiem herectví jste se vypravila proti vůli vašich rodičů, jejichž profese jsou inženýrka ekonomie a lékař.
Právě díky jejich zaměření se nabízelo, že půjdu v jejich stopách, což byl velký omyl. Nikdo netušil, že ze mě bude komediant, jak říká můj táta. Přijímačky na DAMU jsem navíc spolu s Danielem Špinarem, který je dnes vyhlášeným režisérem, absolvovala čtyřkolově místo klasických tří kol. Zřejmě aby se komise mohla bezpečně ujistit, že má náš talent smysl. V mém případě nakonec zasáhl Boris Rössner, který se asi jako jediný nezalekl gejzíru mojí energie. Dodnes jsem mu za jeho intervenci vděčná, stejně jako paní Voskové, která mě na přijímačky připravila. Byla jsem tehdy ohromená, když jsem zjistila, že monology se učím ze scénářů, které patřily přímo jejímu otci Václavu Voskovi.
Kdo byli vaši spolužáci?
Náš ročník byl zajímavý v tom, že spousta mých spolužáků se dnes v rámci naší profese věnuje něčemu jinému, než vystudovali. Jako například zmíněný Dan Špinar nebo třeba jeden z nejvyhledávanějších herců současnosti David Švehlík, v našem ročníku původně student divadelní režie. Mimochodem můj spolužák Vítek Karas mě teď režíroval v pořadu Bedekr.
Do studentských let na DAMU jste se pak ale ještě vrátila v rámci filmu PF 77, kde hrajete studentku herectví.
Na tento film jsem pyšná. Nejenže jsem měla možnost zahrát si v něm s Vlastou Chramostovou, ale vůbec celé jeho téma bylo dost zásadní. Dobu tvrdé normalizace a začátky Charty 77 jsem samozřejmě nezažila, o to víc na mě události, které ve filmu divákům připomínáme, zapůsobily. Navíc se mi podařil vtipný kousek. Do role mé maminky se mi podařilo nechat obsadit mou skutečnou mámu, což pro ni byl velký zážitek. Sice se ve filmu objeví až v samotném závěru na mém pohřbu, ale i tak to bylo fajn. Teď mě napadá, že film PF 77 byl pro mě jediná možnost, jak si zahrát mou vytouženou Julii. Ve scénáři jsme totiž parta studentů DAMU, kteří zkouší Romea a Julii.
Dušan Klein byl dalším zásadním režisérem vašeho života.
Ten si mě původně vybral omylem. Viděl mě při jednom natáčení, kde jsem byla vycpaná do podoby obrovského androida, a myslel si, že jsem pěkně při těle. A když pak potřeboval podobný typ do své pohádky Halíbela, pozval mě na konkurz a jen zíral, že ve skutečnosti vypadám úplně jinak. Nakonec mě obsadil, ale do jiné role. A později do dalších a dalších, což vyvrcholilo mým účinkováním v seriálu Ulice, kde jsem s přestávkami hrála celých patnáct let. Ulici jsem ale před rokem dobrovolně opustila. Ráda bych se teď věnovala své stále se rozrůstající rodině.
Takže populární postava kadeřnice Digi je navždy pryč?
Nikdy neříkej nikdy. Pokud postava v seriálu nezemřela, vždycky se může vrátit. V jedné době, kdy jsem se po menší pauze do Ulice vrátila, jsem dokonce v roli kopírovala přesně to, co jsem ve svém osobním životě žila, což pro mě bylo dost vyčerpávající.
Jedním z vašich prvních seriálů byla ovšem Redakce, kde jste si na vlastní kůži vyzkoušela, jak fungují noviny a média vůbec.
V seriálu Redakce šlo jenom o epizodní roličku reportérky, moderátorky. Kdo tehdy mohl tušit, že to bude směr, kterým se jednou budu v rámci své profese ubírat? Navíc se jednalo o tvůrčí tým, který mě o něco později přizval k natáčení První republiky. Nic se v životě, i tom profesním, neděje náhodou.
Michaela Maurerová a její dvojčata Magdalena a Josef Kožíškovi
Díky velkolepému projektu České televize První republika jste se zase ocitla naopak v kůži služky.
Tato práce mě moc bavila. Období první republiky miluji, zejména módu té doby. Navíc jsem se díky té roli seznámila a podruhé se zamilovala do Táni Medvecké, která hrála starší služku. Táňa je nejen skvělá herečka, ale jak jsem měla možnost poznat, i úžasný člověk, což ne vždy bývá v naší branži pravidlem.
Zmínila jste fascinaci módou, sama ji prý dokonce tvoříte.
Od malička jsem byla vedená k ručním pracím, do kterých spadá i šití, což se mi hodilo hlavně v dobách, kdy nebyly peníze. Spoustu oblečení jsem si ušila, a ještě dnes se k tomuhle koníčku vracím. Hlavně když poslouchám svůj oblíbený Český rozhlas a jeho hry. Vždycky u toho musím něco dělat rukama. Vypěstovaná zručnost se mi ostatně hodí i v rámci mé charity Korálky dětem.
Další vaší vášní je jóga. Už umíte stoj na hlavě?
Už dávno, ale nevnímám to jako nějaký zlom v mém cvičení. Jóga je pro mě coby zrychlenou a hyperaktivní ženu úžasný proces zklidnění a jakési duchovní uvnitření. Jóga pro mě propojuje úplně všechno a moc mě baví. Cvičím dokonce i teď těsně před porodem a těším se, až přijde čas, kdy se zase budu moct k asánám vrátit naplno.
První republika (2014)
Cesty domů (2010)
Ulice (2005)
V rámci televizního pořadu Bedekr jste navštívila spoustu evropských zemí. Nezanevřela jste tak trochu na cestování?
Moje účinkování v Bedekru díky mému těhotenství prozatím končí, což mě mrzí. Moc mě moderování tohoto pořadu bavilo. A naopak, na cestování jsem nezanevřela, spíš jsem pro sebe a své blízké vytipovala to nejlepší, kam by stálo za to se vrátit.
Už máte za sebou hereckou noční můru, kterou je prošvihnuté představení?
Bohužel ano. Naštěstí jsem to zažila jen jednou a snad už se to opakovat nebude. Dodnes mi tu hrůzu připomíná film Pán prstenů, na který jsem šla do kina v domnění, že mám ten večer volno. Jaký to byl šok, když jsem si pak zapnula telefon a měla tam asi dvacet zmeškaných hovorů a vzkazů, to vám jistě nemusím vyprávět.
