Začala jste se věnovat zpěvu zrovna v době, kdy se tato forma uměleckého projevu stává veřejně problematickou.
V první řadě chci říct, že respektuji virus a opatření s ním spojená. Soucítím se všemi profesemi, které jsou opatřeními zasažena, a roušky vnímám jako minimální omezení v rámci ochrany rizikových skupin. Také si myslím, že nedisciplinovanost a podcenění situace nás dostalo tam, kde dnes jsme.
Nicméně většinu vyhlašovaných opatření pokládám za nekoncepční, s hlubokou neznalostí naší profese a ekonomiky jako takové. Navíc přišla pozdě. Dle mého názoru tato vláda totálně selhala. Mimochodem, když už mluvíme o naší profesi: Kam zmizel ministr kultury? Jak je možné, že na tiskových konferencích, které ohlašují opatření, není přítomen? Kdo za nás mluví? Kde máme vzít pocit, že jsme pro tuto zemi potřební? Prohlášení prezidenta Zemana, že zkrachují jen neschopní, je nestoudné a nebudu ho více komentovat. Kde jsou odbory, herecká asociace atd.?
Kultura a drobní podnikatelé dělají národ, ne velké korporace a neosobní politika. Dobrá analogie je s rodinou. Když věříte a máte úctu ke svým rodičům, poslechnete přirozeně i příkazy a zákazy. Budete mít důvěru! Budete mít jistotu, že se o vás postarají, že jste důležití, že jim na vás záleží. Když budou vaši rodiče zmatení, chaotičtí, nedůslední, nehospodární, tak jim důvěřovat nebudete a nebudete je poslouchat. Budete zmatené, vystrašené, úzkostné děti, které si nebudou vědět rady. A to se tady děje.
Chci být optimistická. Dnešní čas je zvláštně dušičkový, pro mnoho lidí ekonomicky likvidační. Ráda bych všem vzkázala, že i tato situace jednou skončí. Jak říkají Monty Python: Always look on the bright side of life – Vždy se dívejte na světlou stránku života. Nepochybuji, že to zvládneme. Smysl pro humor je něco, co tomuhle národu nikdy chybět nebude. A také jeho životaschopnost. Už dávno nejsme malé děti! (smích)
Nedávné životní jubileum jste oslavila koncertem na vaší vlastní zahradě v Říčanech.
„Každý máme své sny, otázka zní, jestli se nám je podaří uskutečnit. Nejdřív si je musíme umět představit, pak jich můžeme dosáhnout. To může trvat dlouho, ale když chceme něco, co jsme nikdy neměli, musíme pro to udělat něco, co jsme nikdy nedělali. Musíme mít trpělivost. Kousek po kousku. Krůček po krůčku. S láskou ve svém srdci. A taky musíme umět chytit příležitost za pačesy.“ To je úryvek jedné písně, který vystihuje mnohé.
Už od dětství jsem zpívala, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se zpěvem mohla živit. Intenzivně se mu věnuji rok a půl a narozeninový koncert jsem si vysnila před rokem. A podařilo se ho uskutečnit i v této komplikované době, což byla nádhera. Na sedmdesát kamarádů a celá naše rodina byli u toho, a já měla tu čest zazpívat si s fenomenální českou sopranistkou Janou Šrejmou Kačírkovou, Janem Smigmatorem i se svými dcerami. Doprovázeli mne skvělí muzikant Michal Worek, M. Nostitz Quartet, můj muž i švagr Petr Šporcl, Jakub Tököly, Josef Fečo a také náš rodinný přítel, akordeonista Vojtech Szabó. Mám obrovské štěstí spolupracovat s těmi nejlepšími a ke svému zpěvu se snažím přistupovat zodpovědně a pokorně.
Jaká byla narozeninová překvapení?
Byla dvě. Nejdřív mi vyrazila dech moje maminka, které jsem věnovala píseň paní Hegerové Žila som správně, a ona se ke mně přidala. Prostě vyskočila ze svého křesílka a zazpívala ji se mnou. Něco naprosto nečekaného! Kdyby to viděl táta, nevěřil by vlastním očím. (smích) A pak mi můj muž pustil film, který pro mě dal dohromady spolu s kamarády a kolegy z celého světa, včetně těch, se kterými jsem kdysi natáčela Dunu. Bylo to nečekané a velmi dojemné a vůbec celý večer byl zážitkem, na který se nedá zapomenout.
Veřejnost mohla váš zpěv slyšet už během karantény, kdy jste vystoupila v online streamech vašeho muže Pavla Šporcla.
Tím to vlastně celé začalo. Měli jsme s mužem obrovskou sledovanost a byli jsme oba rádi, že můžeme ostatním přinést v jejich domovech pocit, že jsme s nimi, že nejsou sami. S Pavlem jsme navíc zjistili, že můžeme vystupovat spolu, což by nás ani jednoho ještě před rokem vůbec nenapadlo.
Proč jste se zpěvu začala věnovat až teď?
Jak už jsem říkala, netušila jsem, že můžu zpívat profesionálně. Nebýt Jany Šrejmy Kačírkové, tak si do konce života zpívám jen doma v kuchyni. To ona mě slyšela zanotovat v Pavlově šatně na jejich turné, kde byla jako host, a řekla, že zpívat budu a musím. To ona mi dává občas hodiny a hlídá, zda jdu dobrou cestou. Vše ostatní už si řídím já.
Našla jsem si skvělé učitelky zpěvu, věnuji se každý den cvičení a hlasové hygieně. Vybírám repertoár, připravuji programy a pracuji několik hodin denně na tom, abych jak jí, tak svému muži i sama sobě neudělala ostudu. Zároveň mi tato práce dala impuls pro mou další divadelní činnost. Díky zpěvu jsem se vrátila sama k sobě a získala znovu poct, že můžu být platná i jako umělkyně, nejen jako partnerka a matka.
Vnímáte zpěv jako rozšíření svého hereckého využití?
Vnímám to jako rozšíření mého osobního vyjádření a samozřejmě i případnou možnost využít zpěv na jevišti. Ale všechno má svůj čas. Uvidíme, kam až na této cestě dojdu. Důležitý je samotný proces.
Jak se díváte na technologie moderní doby, sociální sítě?
Jako na možnost propojení, komunikace, rychlých informací. Zároveň ale jako na zabijáka soukromí, intelektu a omezení svobody.
O tomto tématu je ostatně i představení Naprostí cizinci v Divadle Na Jezerce, ve kterém si postavy zkomplikují životy tím, že si vymění mobilní telefony. Zažila jste něco podobného?
Já naštěstí nikdy nemusela řešit problémy jako naše postavy v inscenaci Naprostí cizinci. V rodině zásadně ctíme soukromí druhého a máme k sobě důvěru. Za celých šestnáct let jsme ji s mým mužem neporušili a věřím, že ani neporušíme. Film Paola Genoveseho Naprostí cizinci a jeho divadelní adaptace je přesná sonda do dnešních vztahů. Je to inscenace zábavná a poučná. Přijďte. Hrajeme ji s velkou chutí. Tedy, až budeme opět smět…
Momentálně natáčíte seriál s pracovním názvem Ombudsman. Jeho režisérkou je Tereza Kopáčová, se kterou jste spolupracovala na několika zajímavých rolích, například ve filmu Vedlejší příznaky v rámci cyklu Nevinné lži.
Za spolupráci s Terezou Kopáčovou jsem nesmírně ráda. Ona mě zná a ví, co jí můžu nabídnout. A já na oplátku vždy dělám, co jí na očích vidím. Takže si už ani nic moc nemusíme říkat. Vedlejší příznaky byl film, na který jsem pyšná. Měla jsem odvahu vyprávět příběh, který se mi zčásti stal. Který ovlivnil kus mého života a který podle mnoha dopisů a komentářů pomohl jiným lidem, a to mělo smysl. Poukázat na nebezpečí špatné diagnózy byl pro mě hnací motor, i když ta doba je už naštěstí dávno za mnou. V Ombudsmanovi hraji sebevědomou novinářku, úplně jiný charakter než doposud. Je to hezká práce a se skvělými kolegy, například s Lukášem Vaculíkem.
Ke zmíněnému filmu jsme byla autorkou námětu, nemáte v šuplíku další zajímavé nápady?
Mám! A jak to tak vypadá, možná teď nastane čas na nich začít pracovat.
V červnu uplynulo patnáct let od úmrtí vašeho otce Jiřího Kodeta. Rozmlouváte s ním v duchu někdy?
Téměř každý den si na něj vzpomenu. Jako kdyby byl součástí mé DNA? (smích) Je to zvláštní pocit, ti, co odcházejí a zaujali v našem životě důležité místo, jako kdyby stále kolovali v naší mysli. Aspoň já to tak mám. Také je to tím, že on je tu stále, v televizi reprízují jeho filmy, kolují historky, holky ho mají dokonce na Tik Toku.
V posledních letech s ním často rozmlouvám. Jsem ráda, že se nedožil politického úpadku, jak prezidentského úřadu, tak vůdčí politické scény. Myslím, že by mu jedna hůl nestačila. Také by byl jistě velmi smutný z postupné a chaotické likvidace a neúcty k elitám tohoto národa.
Uvědomujete si, v čem jste otci podobná? A co jste zdědila po mamince?
Podobná jsem oběma. Po mamince jsem zdědila její krásu a vnitřní sílu. Po tátovi jsem herečka. Emocionální, vnímavá, temperamentní.
Vaše nejmladší dcery Sophia a Violetta půjdou zřejmě ve stopách svého otce, věnují se hře na hudební nástroje. V čem jsou ony po vás? A co nejstarší Lily a její umělecký talent?
Sophia má silný temperament a herecký talent. Také je velmi muzikální a osobitá. Jsem zvědavá, zda a jak s ním bude v životě pracovat, kterou cestou se nakonec vydá. Violettka nemá ráda pozornost. Je citlivá, krásně zpívá i hraje na housle. Zatím se ale cítí šťastnější v kolektivu. Ráda hraje komorní hudbu, zpívá ve sboru a kapele. Lily je nadaná výtvarně. Zdědila výtvarný gen po sochařské linii Kodetů. Má mnoho talentů, ráda by ještě vystudovala vysokou školu. Konkrétní obor stále hledá. Byla by skvěla restaurátorka, bytová designérka, uvidíme.
4. února 2020 |
Svého muže často doprovázíte na koncerty i jako divačka. Co z jeho repertoáru ve vás bezpečně vyvolá dojetí? Co vás dojímá obecně?
Mě dojímá vše, co má duši. V tom jsem vlastně taky po tátovi. (smích) Naučil mě vnímat krásu umění, ať už výtvarného, ale i hudby, tance, literatury nebo herectví. Táta byl velmi vzdělaný člověk, i moje máma je. Z Pavlovi tvorby mě vždy dojme jeho autorská skladba Modlitba. Nedávno mi říkal, že když jí psal, chodil za mnou, zda už je to dobré. (smích) Musím říct, že to mě dojalo možná i víc než ta skladba. Být platná je krásný pocit, zvlášť, když to váš partner umí ocenit.
Spousta lidí v dnešní době bojuje se strachem z neznámého, co pomáhá vám? Čeho se nejvíc bojíte vy?
Jako na každého dnes i na mě dolehla doba, ve které žijeme. Nám oběma s Pavlem pomáhá to, že zůstáváme aktivní. Možná naopak jsme oba ještě pracovitější než před koronou. Vymýšlíme projekty, já se učím nové písně, chodím na hodiny, korepetice. Chci být připravená, až toto období skončí. A nechci promarnit ani den svého aktivního života. Nebojím se o materiální věci. Bojím se o duši tohoto národa. O svou duši. Nebojím se té nemoci, ale bojím se bolesti z kterékoli nemoci.
Co pro vás znamená slovo radost?
Radost je pro mě každý nový den, smích s rodinou, úspěch mých dcer, stát na pódiu, přátelé i příroda. Nově i Kryocentrum v Modřanech a plavání v ledové vodě. Radost bude až tato doba skončí a budeme opět volně dýchat.
