Jak se má vaše jogínka Amanda, kterou jste během karantény bavila fanoušky na sociálních sítích?
Amanda teď odpočívá. Hodila se na období karantény, kdy byli všichni zavření doma a vystrašení z koronaviru. Většina mých kolegů, stejně jako já, neměla práci, takže se rozjela internetová vysílání, kde se všichni snažili lidi bavit a držet je v dobré náladě. A přesně takto vznikla Amanda.
Během karantény jsem z toho nicnedělání přibrala a říkala jsem si, že tento problém bude mít většina lidí. Takže mě napadlo, že bych pro svoje fanoušky mohla udělat videa s cvičením. Ovšem tak jako vždy se to zvrhlo do úplně ujetého nápadu na komické výstupy šílené Amandy a jejích lekcí nahé jógy. Natáhla jsem si na sebe svůj oblíbený „nahý“ overal, na hlavu nasadila paruku a lá paní Kadrnožková a pisklavým hlasem a lámanou angličtinou jsem dotvořila Amandin outfit.
Pak už jsem v tomto přestrojení pouze dávala průchod všem zhůvěřilostem, které mne zrovna napadaly. A úspěch to mělo veliký. Jak na Facebooku, tak na Instagramu. Psali mi dokonce lidi z ciziny, že Amanda je doma báječně baví a vždy jim zaručeně rozvibruje bránici.
Jak jste přišla k onomu overalu, který evokuje nahé lidské tělo?
Tuto nádheru jsem už před lety odkoupila od Divadla Na Fidlovačce. Kdysi se tam hrála inscenace Stvoření Ráje, takže tam samozřejmě byly postavy Adama a Evy. A aby herci nemuseli běhat nazí po jevišti, ušily se jim tyto overaly. Celotrikoty tělové barvy, na které jsou našitá prsa, břicha a zadnice odlité z umělé hmoty. A ano, tušíte správně, mám doma nejen Evu, ale i Adama. Toho občas půjčuji Michaelovi Viktoříkovi (raper kapely J.A.R.), když spolu točíme nějakou z jeho bláznivých scének.
Co jiného, kromě Amandy, vám přinesla karanténa do života?
Úžasný klid a čas věnovat se sama sobě. Za toho půl roku bez herecké práce, jsem udělala obrovský kus práce na sobě. Změnil se mi životní styl. Chodím brzo spát, ráno se budím a pozoruji východ slunce, medituji, cvičím, jím zdravě, pravidelně držím půst, přestala jsem kouřit, chodím hodně do přírody. Prošla jsem kompletní proměnou i díky ibogaterapii, kterou jsem si mohla naordinovat jen proto, že jsem tak dlouho nepracovala.
Ibogaterapie? Co si pod tím máme představit?
Iboga je africká bylina, jejíž vysušený kořen se používá k léčbě podvědomí, kam vám doslova vjede a pročistí ho od všech bloků a nezdravých programů, které vás ovládají a komplikují vám život. Je to bylina s ohromnou inteligencí a má sílu vás přeprogramovat. Matka příroda je prostě dokonalá. Dala nám bylinky na léčení těla i duše.
Často zmiňujete karmajógu, co to ve vašem případě přesně znamená?
Pročišťovat svoji karmu skrze svoje skutky. Žít v lásce. Snažit se být nejlepší verzí sama sebe. Nemusíte vědět nic o energiích a spiritualitě a přesto můžete svou duši ohromně očistit, právě díky životu, jaký vedete.
Člověk se v životě často posouvá takzvaně přes bolest. Jak to bylo u vás?
Naprosto stejné. Tento mechanizmus je asi univerzální výchovný prostředek pro všechny lidské bytosti. Chceš-li vnitřně zesílit, musíš bolest pocítit. (smích) Vždycky jsem sama sebe nejvíc prověřila, když jsem se snažila překonat velké trápení. Se vztahy je to stejné. Nikdy nepoznáte, koho vedle sebe máte, dokud váš vztah neprojde zatěžkávací zkouškou nějakých nesnází. Lidé, kteří překonali těžkosti v životě a přesto nezahořkli a dokážou se radovat z každého dne, mají v sobě ohromnou porci lásky a moudrosti. A taky nádhernou hloubku duše, to je skutečná krása. Nebo aspoň pro mě tedy.
Tvrdíte, že od divokého života, který k bohémskému životu umělců patří, vás zachránil až útěk do Ameriky.
Tehdy to tak bylo. Bylo mi 23 let, hrála jsem v muzikálu Jesus Christ Superstar, pařila jsem sedm dní v týdnu a už jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje. A tehdy přišel takový první zlom, kdy jsem začala uvažovat o tom, že bych na tom světě ještě chvilku ráda pobyla a tak je nutná změna životního stylu. Našla jsem si agenturu, přihlásila se jako au-pair a odjela do New Yorku starat se do americké rodiny o tři děti. To byla opravdu veliká změna. Ale zabralo to. Za ten rok, co jsem tam žila, jsem se ohromně posunula.
Jakou roli ve vašem životě hrála pěší pouť do Santiaga de Compostela, kterou jste před lety absolvovala?
To byl ten „apokalyptický“ rok 2012. Bylo mi nějakých 37 a cítila jsem se v té době hodně nešťastná. Na tu cestu jsem myslela už dlouho, ale bála jsem se jít sama. Takže rok předtím jsem to vzdala a následující léto jsem prostě požádala takzvané „vedení shora“ o nějaké znamení, jestli mám tedy jít.
No a pak jsem jednoho dne přišla večer domů, zapnula rádio a nějaký chlapec tam vyprávěl, jak šel severní cestu do Santiaga. Byl to hodinový pořad, kde dal ten poutník kompletní návod. Musela jsem se smát, větší znamení jsem už opravdu dostat nemohla. Neváhala jsem už ani minutu, a byly to výživné tři týdny!
Hodně se mi tam přeskládal žebříček hodnot. Na této cestě jsem zjistila, že toho k životu vlastně moc nepotřebuji a že nejsem zdaleka tak hrozný člověk, jak si myslím. Po návratu jsem ještě půl roku svítila jak lampion a hlavně jsem započala s postupným odstraňováním sebemrskačství a nelásky sama k sobě. Cesta do Santiaga byl v mém životě opravdu velký zlom, navíc jsem si pro start své cesty vybrala záměrně španělské Bilbao, protože jsem věděla, že tam je překrásná Guggenheimova galerie.
Výtvarné umění je ostatně také vaší další vášní, jste jeho sběratelka.
Bez výtvarného umění si svůj život nedokážu představit. Jsem ten typ blázna, co si koupí letenku třeba do Londýna jen proto, že je tam zrovna dobrá výstava. Takže je to poměrně drahý koníček. Bydlím sice v podnájmu, protože se mi nechce kupovat byt nebo dům, ale za obrazy a sochy dám klidně majlant. Momentálně žiju v pidibytě, kde mi visí 35 obrazů. Mám je už i na záchodě. Tímto se umělcům, jejichž díla skončila zrovna v této místnosti, omlouvám, ale jinde už prostě nezbylo místo, promiňte. Tuto zálibu v umění jsem podědila po rodičích, naši jsou taky slušně zásobení.
Je pravda, že jméno Sandra máte po věhlasném renesančním malíři Sandru Botticellim?
Ano, to mám. Naštěstí jsem si ho zamilovala, ostatně jako celou renesanci, takže to k sobě sedí. Pamatuji si, že když jsem viděla v Londýně v Národní galerii poprvé jeho obraz, rozplakala jsem se. Tak moc se mi Botticelli líbil. Byl to obraz Mars a Venuše a od té doby tam na něj chodím pravidelně. A o Florencii snad ani mluvit nebudu. Ta sbírka Botticelliho, co tam mají, mi prostě vzala dech. Musela jsem jít dva dny po sobě jen na jeho malby. Vůbec jsem se nemohla nabažit.
Vaším režisérem byl Juraj Jakubisko, hrála jste v několika jeho filmech. Na jakou jeho radu nikdy nezapomenete?
Je pravda, že jsem s ním natočila celkem tři filmy v rozmezí asi patnácti let. A vždy pro mě byl ohromný zážitek pozorovat ho při práci. Juraj je zrovna velmi renesanční člověk. Je to kameraman, scénárista, režisér, výtvarník, spisovatel... Když točí, je nesmírně kreativní a má energie na rozdávání. My jsme už po celodenním natáčení byli všichni nadoraz a Juraj zářil jak malé dítě a chrlil ze sebe jeden nápad za druhým. Ale rady on moc nerozdává, je to spíš velký vypravěč.
Kdo mi ale v životě dobře poradil a zvedl mi sebevědomí, byl jiný Juraj. A sice Juraj Herz. Ten mi vysvětlil, že vymykat se normálu, být jiný, je ohromný dar a měla bych za něj být vděčná. Já jsem se vždycky styděla za to, že nezapadám, a to jak chováním, tak výzorem. Byla jsem z toho nešťastná. Další, kdo mě hodně uklidnil, byla Eva Holubka. Ta mi jednou řekla: „Však počkej, až ti bude třicet a víc. Princezny odkvetou a ty začneš.“ A měla pravdu.
Díky televiznímu seriálu Helena jste si vyzkoušela, jaké to je být obsazena do hlavní role. Jaké to tedy je?
Tehdy to pro mne bylo důležité, dnes mi to je úplně fuk. Vždy to souvisí s vaší vnitřní spokojeností. Pokud jste spokojený a vyrovnaný, nemůže vás taková volovina, jako je velikost role, vůbec ovlivnit. Pokud v sobě máte nepořešené touhy, vnitřní pocit nedoceněnosti, takže v přeneseném slova smyslu pocit nedostatku lásky, tak máte neustálou potřebu světu dokazovat, jak moc šikovný jste a že si lásku a ocenění zasloužíte. To potom samozřejmě toužíte být středem pozornosti. Jenomže ve skutečnosti není žádná role dost hlavní nebo velká, aby ten bolestivý pocit vyléčila. Takže za mě je ideální, když koukám na někoho, kdo to neřeší, že hraje hlavní roli. Může se pak v klidu věnovat ztvárnění postavy, aniž by ho u toho rušilo jeho vlastní ego.
Je tu opět Amanda a její cvičení. Chcete se zbavit strachu a žít svobodně, šťastní a s novými zuby? Amanda vám ukáže, jak na to!
I vy jste tak trochu renesanční žena. Hrajete, vystupujete jako DJ Psovod, chystáte vlastní desku šansonů a na svém kontě máte knižní bestseller, jehož stěžejní část prý vznikla v Thajsku.
Dá se to nazvat renesančním člověkem, to je fakt. Pro mě je z principu člověk bytost tvořivá a tak by měl hlavně tvořit. A to se týká všeho! Tvořit umění, vztahy k jiným, k sobě, prostě utvářet svůj život. Hlavně se nebát, že na něco jako nemám diplom, tak nemám právo to dělat. To je podle mne hovadina. Jestli vás něco těší, dělejte to. A pokud to ještě přináší radost jiným, tak to je absolutní blaho.
Mně se to stalo s mojí knihou. Je to úplně obyčejná knížka plná zábavných povídek, kterou jsme napsali napůl s mým tatínkem. Vůbec mi nešlo o to, aby mě začali uznávat profi spisovatelé, nebo abych za knihu dostala nějakou literární cenu. Chtěla jsem napsat příběhy, které se opravdu staly a naše rodina se u nich královsky bavila. Říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdyby ty příběhy pobavily taky někoho jiného. Přinesly mu do života smích a dobrou náladu. A to se stalo. Čtenáři mi píšou, že se u knížky řehtají nahlas a nemůžou si pomoct. A já jsem šťastná, že jsem dokázala udělat šťastným někoho jiného. Život je takto jednoduchý.
Těsně před pandemií jste ještě stihla procestovat Vietnam a Kambodžu.
Cestování je moje další velká vášeň. Když jsem ještě byla chudá studentka, projela jsem stopem celou Evropu, včetně Anglie a Skotska. Dnes už jsem paninka ve středních letech a s plnou prkenicí, takže cestuji pohodlněji, ale stejně náruživě.
Můj život, moje jizva. Pogodová, Zounar a další promluvili o svých zraněních |
Poslední tři roky jezdím hlavně do Asie. Začalo to jižním Thajskem, kde bydlí můj kamarád a tak jsem jezdila na návštěvu za ním. Tento rok jsem byla pryč celý měsíc. Vánoce už jsem trávila v Kambodži na pláži u moře a po 14 dnech jsem přejela do Vietnamu a vracela se do Evropy na konci ledna. Kambodžu jsem plánovala navštívit dlouho a předčila veškerá má očekávání. Nádherná země a úžasní lidé!
Vietnam jsem brala jako třešinku na dortu. Kdo zažil socialismus mi bude rozumět. Tam si ten děs můžete připomenout. Rudé vlajky se srpem a kladivem, oprýskané domy, všechno rozbité, nic pořádně nefunguje a jediná státní galerie, kterou tam mají, je plná obrazů s vojenskou tematikou. Ovšem přivezla jsem si odtamtud kufr plný oblečení. Město Hoi An je vyhlášené tím, že tam žije několik tisíc krejčích, kteří vám ušijí cokoliv, co vás napadne. A je to pravda.
Vyzkoušela jste ve svém životě všechno možné, často jste šla z extrému do extrému. Jak byste toto své putování za poznáním shrnula?
Jsem ráda, že jsem to nevzdala a nezlomila nad sebou a svým životem hůl. Nikomu bych ta trápení, kterými jsem si prošla nepřála, ale přitom bych s nikým neměnila. Miluji, čím jsem si prošla, protože jsem to zvládla. A jak to poznám, že jsem to zvládla? Jsem opravdu šťastná a vděčná za každý nádech. Zamilovala jsem se do života.
Na co se momentálně těšíte nejvíc?
Že je ještě pořád léto a já můžu běhat venku bos a koupat se v řece. To je zkrátka největší radost.
