Právě jste překročila čtyřicítku, překvapilo vás něco na této nové životní etapě?
Na narozeniny jsem si vzpomněla na svoji babičku Růženku, která při každé svojí vzpomínce poznamenala: „Jo jo, jo jo jo, to už je dávno pryč.“ Jako dítě jsem ji moc ráda napodobovala a přitom vůbec nerozuměla jejímu rozpoložení, proč reaguje na vše s takovou nostalgií. Myslím, že se čtyřicítkou takové pochopení roste. Jsou chvíle, kdy nechápu, co jsem těch čtyřicet let vlastně dělala, přitom mi někdy připadá, že život ještě nezačal.
V dobách vašeho dětství jste prý při venčení vašeho vytouženého psa bavila kolemjdoucí scénkami ze Šimka a Grossmanna.
Kazety Šimka a Grossmanna jsem kolem devátého desátého roku poslouchala snad denně. Moc se mil líbila Šimkova dikce, jeho způsob suchého vyprávění a samozřejmě reakce publika. Jejich povídky jsem opravdu uměla zpaměti a při venčení psa jsem zkoušela na pejskařích, jestli fungují i v mojí interpretaci. Samozřejmě, že fungovaly, ale z úplně jiného důvodu než u Šimka. Potkat malou holku, jak vypráví vtipné příběhy plné dvojsmyslů, kterým zjevně nerozumí, musel být zajisté zážitek.
Oboje vám zůstalo dodnes, láska ke zvířatům i touha bavit lidi.
Řekněme, že láska ke zvířatům roste a touha bavit lidi má občas klesající tendenci. (smích) Mám ráda humor za každých okolností, bez smíchu by se mi žilo těžko. Ale je humor a humor. A já mám často pocit, že lidi v divadle už odmítají cokoli jiného než třeskuté komedie.
Je pravda, že jste na základce byla dochvilná šprtka?
Ano, byla jsem dochvilná a navíc šprtka. Kéž by mi alespoň něco z toho zůstalo dodnes. O to první jsem se vždy snažila, seč jsem mohla, ale narozením syna Jáchyma jsem boj s dochvilností vzdala. A šprťáctví u mě odzvonilo v pubertě. Definitivně, bohužel.
Vaši kolegové se často uchylovali ke studiu herectví i proto, že se báli matematiky. Dokázala byste ještě dnes vysvětlit vektory?
Matematiky jsem se nikdy vysloveně nebála, dokonce jsem ji jednu dobu i doučovala, neb jsem osmáky připravovala na přijímačky na gympl. Nepatřím k lidem s dobrou dlouhodobou pamětí. Když něco nepoužívám, dokonale se mi to vykouří z hlavy. Platí to o vektorech i o textech v divadle. Těžko byste ze mě dolovali repliky nějaké role, kterou jsem hrála před pár lety.
Vy sama jste se na DAMU údajně přihlásila z recese, studium vám však v roce 2003 vyneslo cenu pro nejlepší studenty.
Na DAMU jsem opravdu šla hlavně ze zvědavosti a taky proto, že jsem na gymplu hrála v rámci školy divadlo v angličtině a taky chodila na dramaťák k Daně Hlaváčové. Pamatuji si, že hraní pro mě tehdy byla jediná činnost, která mě opravdu nabíjela. Mohla jsem trávit na zkouškách celé dny a přitom nebýt unavená. Naopak.
Jana Stryková
Čím je pro vás herectví dnes?
Když tyto dvě otázky dáte vedle sebe, tak mě napadá, že teď, když si potřebuji dobít baterky, vyrazím raději do lesa. Ale to je přirozený vývoj. Když se z koníčku stane práce, přijdete o koníček. (smích) Nechci však, aby to působilo, že herectví je pro mne jen způsob obživy. Je to životní styl, způsob přemýšlení, občasná velká dávka pomíjivé radosti, časté pochybování a setkávání se s lidmi, kteří se dívají na svět podobnýma očima. Takže vlastně požehnání, svým způsobem.
Vaším spolužákem na DAMU byl váš současný šéf v Národním divadle Daniel Špinar. Vybaví se vám něco z té doby?
Dan se mnou chodil do ročníku jen pouhý rok. Ještě než začal vůbec studovat režii, hrála jsem mu v jednom z jeho představení, které režíroval. Byl zkoušením natolik posedlý, že jsme ve škole jednu noc všichni ponocovali. Chtěl zkrátka zkoušet takřka nonstop. Tato touha po perfekcionismu mu zůstala dodnes.
Co vám proběhlo hlavou, když vás v roce 2017 přizval do Národního divadla ke stálému angažmá?
Nabídka mě samozřejmě potěšila. Ale stálé angažmá jsem popravdě zvažovala. Měla jsem to štěstí vyzkoušet si ho v jiných pražských divadlech a před lety se rozhodla pro volnou nohu. Angažmá je vždy svým způsobem časově svazující, těžko se kombinuje s ostatními projekty. Nakonec zvítězila zvědavost a chuť si vyzkoušet něco nového.
V Národním divadle hrajete výrazné role, ať už je to prezidentka Eurydika ve Vítejte v Thébách nebo Ilona v Netrpělivosti srdce. Čím vás tyto role baví?
Obě role jsou natolik rozdílné, že je nemůžu srovnávat. V obou případech jde o výborné texty a navíc témata, která mě zajímají, což je pro mě dost podstatné. Zabývat se na zkouškách v divadle problematikou, která je blízká i vám osobně, je tak trochu terapie.
Zmíněné představení Vítejte v Thébách se mimo jiné strefuje i do problémů globalizovaného světa. Jak vy sama vnímáte tuto otázku?
Řešit pro mě problémy globalizovaného světa je stejně úsměvné jako ptát se po smyslu života. Ono řešit sousedovy problémy je vždycky snazší než ty svoje. Nemám vyhraněné politické názory, těžko se mi hodnotí problémy, do kterých nevidím. Snažím se žít podle desatera. Věřím, že kdyby se o to snažil každý, na světě by bylo líp.
Hrajete i v divadle Studio DVA. Kdysi jste tam na jevišti zažila velmi neobvyklý záskok. Roli za nemocnou Ivanu Chýlkovou jste odehrála se sluchátkem v uchu. Dá se vůbec v takovém případě skutečně hrát?
Určitě jsou herci, kteří to dokážou. Mně však o herectví tolik ani nešlo. Byla jsem ráda, že po nápovědě, kterou byl režisér Patrik Hartl, zopakuji text a budu se pohybovat po správných trajektoriích na jevišti. Byl to opravdu nezapomenutelný adrenalinový zážitek.
Vedle divadelní tvorby se věnujete i televizi. Vzpomenete si na jeden z vašich prvních televizních seriálů vůbec, kterým bylo Letiště?
Na Letiště jsem si nedávno vzpomněla jen díky Davidovi Matáskovi, se kterým jsem v tomto seriálu partneřila a v současnosti spolu hrajeme v divadle. Ale popravdě je to pro mě už pravěk. Jediná situace, která se mi teď vybavuje, je natáčení teambuildingu. To bylo skvěle napsané, té absurditě se směji dodnes.
Coby sestřička Kateřina Vránová jste vstoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. V Modrém kódu jste už povýšila na doktorku.
Kateřina z Ordinace byla super kladnou postavou, Nina z Modrého kódu právě naopak. Někteří diváci nedokázali pochopit, jak se z hodné holky stane mrcha. Dostávala jsem na to konto reakce plné rozčarování. Občas se mi těžko vysvětluje, že herec nerovná se postava, kterou hraje. Tak tedy ještě jednou, herec nerovná se postava, kterou hraje. (smích)
Stalo se vám, že jste se v roli naučila něco, co jste pak mohla využít i v osobním životě?
Během natáčení pořadu Bydlet jako... jsem se naučila spoustu zlepšováků, které s radostí využívám při svém příležitostném kutilství na chalupě. Díky tomuto pořadu jsem se seznámila s celou řadou šikovných designérů, dekoratérů a architektů. Jejich rady a nápady jsou k nezaplacení.
V současnosti jsou velkým hitem internetové seriály, vy sama jste byla součástí podobného projektu s názvem Kadeřnictví. Vaše postava byla ezoterička, byla vám blízká?
Můj partner ve mně vidí ezobábu, sama bych si takovou nálepku nedala. Postava z Kadeřnictví byla ezoterikou posedlá, já si jen ráda přečtu nějakou ezoterickou literaturu. Ovšem pojem ezoterický v každém z nás vyvolá trochu něco jiného.
Věříte na boží mlýny?
Věřím na lásku.
Co pracovního i osobního vás momentálně čeká, na co se těšíte?
V současnosti se těším hlavně na prázdniny. Vedle užívání si na horách si odskočím párkrát na Vyšehrad, kde si zahraji v rámci Léta hereckých osobností Studia Dva. V srpnu mě čeká natáčení již zmiňovaného pořadu Bydlet jako... a taky začnu točit nový seriál. Taková příjemná všehochuť.
