"Ale dělat sám za sebe divadlo, otevřenou dramatickou hru? To může člověk, dokud na to má. Když jsem poznal, že už na to nemám, musel jsem se rozhodnout. Buď divadlo v smutně doznívající podobě, anebo budovat základy, z nichž vyjdou mladší."
Škola - neškola
Na jevišti strávil Ivan Vyskočil takřka padesát let. Nikdy nebyl hercem v obvyklém smyslu slova, ani běžným divadelním autorem. Nikdy někým takovým ani být nechtěl. Roky působil jako vychovatel a psycholog, učil, ale neplatil za typického pedagoga nebo psychologa.
Psal povídky, divadelní hry, scénáře - a zase to byly texty neobvyklé. Ivan Vyskočil je totiž zvláštní případ. Zvláštní a jiná je také katedra autorské tvorby a pedagogiky, kterou v roce 1990 otevřel na pražské DAMU. V těch několika místnostech ve třetím patře se nepřednáší, neučí a také nestuduje na NĚKOHO, ale společně se NĚCO zkoumá, společně se vede dialog a pěstuje dialogické jednání.
A absolventi? Nejsou to jen divadelníci a herci, nýbrž i lidé, kteří pracují s autistickými či jinak problémovými dětmi, učí "jinak" jazyky... Vyskočilovou zásluhou vznikl loni při katedře také Ústav pro výzkum a studium autorského herectví. Zatím je to jen název, ale on doufá, že se zdejší studium teď definitivně oprostí od školních rituálů.
Herec - neherec
Hercem se stal ze zvědavosti. V roce 1948, když už byl zapsán na filozofické, přírodovědecké, a dokonce i teologické fakultě, náhodou doprovázel kamaráda ke zkouškám na konzervatoř.
"A přijali mě. Jeho ne. Byl jsem z toho posmutnělý, ale zároveň jsem byl tou zvláštní náhodou úředně kvalifikován jako talent. To bych do sebe nikdy předtím neřekl. Uvážil jsem to a dospěl k závěru, že to ostatní mohu studovat později, až budu starší, ale na herectví, kde je akrobacie, šerm, tanec, pohyb, že bych měl jít hned," glosuje své herecké začátky v předloňském knižním rozhovoru s Přemyslem Rutem.
Dnes dodává, že studium ho chytlo a zajímalo, být hercem však nikdy nechtěl. "Odbyl jsem si svůj socialistický realismus v Jiráskově Kolébce a v Gusjevově Slávě. Takové mučení jsem od té doby nezažil."
Na konzervatoři a posléze na DAMU však vytrval až do absolutoria v roce 1952. Věděl proč. Na akademii - v porovnání s jinými školami - ještě vládla relativní svoboda. "Dovolili mi třeba zkoušet v ústavech pro mravně narušenou mládež."
Vychovatel - nevychovatel
Polepšovny byly jeho první angažmá. Udělil si je sám a sám sobě byl odpovědný. Taková pozice mu bytostně vyhovuje. V letech 1950-1957 působil jako vychovatel v nejrůznějších ústavech. Svým zaujetím postupně "infikoval" nejbližší přátele a především budoucí ženu Evu, která postupně vystudovala několik pedagogických oborů.
"Spojoval nás zájem, co udělat pro lidi, kteří v těch ústavech uvázli. Byli často nadaní, potřebovali kontakt s námi, aby je ústav nepřeválcoval." Bylo mu tehdy jedenadvacet a jeho "svěřencům" o jeden dva roky méně. Sedávali spolu po večerce, vedli jen tak řeči, až si začali hrát a dramatizovat.
"Čím dál víc jsme se na to všichni těšili. Byl to pro nás vrcholný dramatický zážitek, dobrodružství objevování životního tématu. Mezi těmito lidmi viděl člověk zřetelněji i do sebe: kolik je v něm potenciality pro zločin a nemravnost, na čem záleží, aby se to zlé neuskutečnilo. Byl jsem vychovatel, který nevychovával. A oni byli chovanci, kteří se nechovali."
Po absolutoriu na DAMU ho ani nenapadlo hledat práci v divadle. Znovu se přihlásil na filozofickou fakultu: "Profesor Příhoda nemohl pochopit, proč graudovaný umělec, herec, chce studovat tak opomíjený obor, jakým byla tehdy psychologie. Když není duše, k čemu věda o ní? To byl tehdejší pohled."
Divadlo - Nedivadlo
Ale nestal se ani psychologem z povolání. V září 1957 - to už byl čerstvě ženatý, učil česky korejské studenty a také prodával po antikvariátech knížky, jež objevoval ve sběrných surovinách - ho Jiří Suchý pozval do Reduty. Jejich první společný "textappeal", tedy představení postavené na koláži autorské muziky a autorských textů, měl premiéru v lednu 1958. A v září téhož roku už s dalšími lidmi otvírali Divadlo Na zábradlí.
I když Suchý založil později vlastní scénu, Vyskočil zůstal a čtyři roky šéfoval uměleckému souboru Zábradlí. "Pak jsem byl odejit. Ti lidé, kteří tam se mnou byli, chtěli dělat velké - skutečné - divadlo. A já jsem směřoval vědomě jinam. Na divadle jsem nestavěl svou existenci, myslel jsem si, že kdyby bylo nejhůř, uživím rodinu manuálně."
O svých tehdejších spolupracovnících dnes mluví s pochopením. Zbyla však třeba hořkost ze sporu, který se rozhořel nad Vyskočilovým nepřiznaným spoluautorstvím u Havlovy hry Zahradní slavnost.
Vždyť přece létat je snadné, tak se jmenovala první knížka povídek Ivana Vyskočila. Vyšla v roce 1963 a postavila ho znovu "na nohy". Vrátil se do Reduty a založil Nedivadlo Ivana Vyskočila. Mohl si na jevišti hrát - sám, nebo s přáteli. Pavel Bošek, Vlasta Špicnerová, Leoš Suchařípa, Přemysl Rut - co jméno, to jiné nápady, jiné improvizace a jiné období Nedivadla.
Charta - anticharta
Ale nebylo to s Nedivadlem nic snadného. V roce 1977 Vyskočil odmítl podepsat antichartu. K dřívějšímu zákazu publikování se připojilo okleštění možnosti veřejně vystupovat. Proč jste nepodepsal antichartu, ptám se. "Myslel jsem si, že nemusím. Kdybych byl existenčně ohrožen, kdybych nepodpisem ztratil práci, tak bych to možná udělal."
A s Chartou 77, tvrdí, zase nesouhlasil proto, že se mu nezdálo, jak je formulovaná, a také věděl, že "kdybych se zamíchal do nějaké instituce, která by se definovala jakožto odpůrce režimu, vzali by mi Nedivadlo".
A je tu ještě jedna nesnadná otázka. Na tu Vyskočil odpověděl v knižním rozhovoru s Přemyslem Rutem. Několik vynucených setkání s estébáky, kteří se ho pokoušeli získat pro spolupráci, mu "vyneslo" záznam v Cibulkových seznamech. Bránil se tak, že na začátku devadesátých let zažaloval ministerstvo vnitra.
"Mám rozsudek, kde se jménem republiky říká, že jsem nevinen, že zaplatím výlohy tisíc korun a že nežádám odškodné. Dnes si myslím, že jsem žádat měl... Někomu velice záleželo na mé diskreditaci."
Nesvoboda - svoboda
Na konci šedesátých let byl Ivan Vyskočil na uměleckém vrcholu. Krátce po ruské invazi se ve Švýcarsku setkal se slavným spisovatelem Friedrichem Dürrenmattem. Několik dní spolu rozmlouvali o divadle a pak světový dramatik nabídl českému kolegovi vilu a spolupráci. Vyskočil emigrovat nedokázal.
"Zase ta moje nedůvěra k masovosti, tenkrát odcházel kdekdo. Já se ale potřebuju setkávat s lidmi, s kterými si umím povídat. A pak jsou ještě hřbitovy. Naše, moje hřbitovy. Nemohl bych být tam, kde nejsou." Vrátil se tedy. Vychovali se ženou tři děti. Dcery jsou lékařkami, syn právníkem.
Ivan Vyskočil nepovažuje těch dvacet "znormalizovaných" let za ztracený čas, jen "zvláštním způsobem zformovaný". Čas už teď sice není "znormalizovaný", ale i tak je neúprosný. Vzal mu přátele. "Všichni, s kterými bych mohl ještě něco svobodně vymýšlet, umřeli. Proto také už nedělám divadlo. Pro to musíte mít společnou anamnézu. Být srozuměni. Až tady, na škole, jsem pár takových lidí potkal..."
|
IVAN VYSKOČIL • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší úkol |
