Ztráty mne změnily

Dvorana Veletržního paláce praskala ve švech. Milan Knížák byl nevídaně milý - nešetřil chválou a mluvil s úctou o první dámě naší výtvarné scény. Začala velká událost pro milovníky umění: retrospektivní výstava malířky Adrieny Šimotové.

Ta komentovala celý večer bez patosu: Říkal někdo, že se tam na mě stála fronta jak kdysi na banány. Já pak v noci po vernisáži hledala po dvorku kyblíky na všechny ty kytky," vypráví druhý den, už zase ve svém ateliéru na Letné. A zároveň elegantní pětasedmdesátnice přiznává: Měla jsem velkou radost. Nejen že přišlo tolik lidí, ale že jsem u většiny měla dojem, že přišli rádi." Ateliér Adrieny Šimotové je na Letné, v těsném sousedství Stromovky. Adriena zaparkuje auto, odemkne domovní dveře a zve dál. Jste tady dřív, než jsme se domluvili. Já bych vás nenechala čekat, nechodím pozdě." Stoupá čtyři patra až pod střechu, tak jako již padesát let, elegantní a krásná, ve střevících vínové barvy a sladěném sáčku. Klidně foťte, ale kvůli vám jsem neuklízela," varuje. A nemám tu skoro žádné věci, všechno je na výstavě." Nabízí kávu a z tašky vytáhne koláčky. Dneska by to možná chtělo spíš trochu piva, ne?" Přeruší ji zvonění. Vytáhne z kabelky mobil. Nelze ji neobdivovat. Tahle dáma umí jít s dobou. Řevnivost mezi výtvarníky na malé české scéně je známá. Adriena Šimotová má v tomto ohledu výjimečnou pozici: uznává ji takřka každý, bez ohledu na generační příslušnost. Vždy šla svou cestou a nepotřebovala se trefovat do módních trendů. Zejména s mladými výtvarníky vychází dobře, sleduje jejich výstavy. Vždyť měla stejně starého syna. Do svého ateliéru jezdí až z Podolí. Tam žije v domě svých rodičů už téměř sedmdesát let. Nyní se svou snachou a dvěmi vnoučaty dvojčaty. Kdysi váhala mezi studiem hudby a malováním, ale rozhodla se pro střední grafickou školu. Po válce pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Tady se seznámila i se studentem Jiřím Johnem. V roce 1953 se za něj provdala. Patřila mezi umělce kolem skupiny UB 12. Stejně jako její manžel Jiří John, Stanislav Kolíbal, manželé Janouškovi, Mrázkovi, Václav Boštík. Spojoval je ani ne tak společný umělecký názor, jako spíš přátelství a svobodné hledání vlastního projevu mimo vládnoucí estetiku. Na abstrakci a jakékoli jiné umělecké proudy vyjma socialistického realismu byl režim alergický. První společná výstava UB 12 vzbudila velký zájem veřejnosti. V Rudém právu ji strhali. V roce 1960 se narodil Adrieně Šimotové syn Martin. Ve stejném roce měla i svou první samostatnou výstavu. V šedesátých letech socialismus povoloval opratě, a tak opakovaně cestovala do svobodného světa. Léta relativní volnosti však brzy skončila - v roce 1969 byl ustanoven nový svaz výtvarníků, do něhož už Adriena, stejně jako všichni, kteří se nepokořili, přijata nebyla. Všechny umělecké skupiny byly s nástupem normalizace zrušeny, časopisy zakázány a vystavovat šlo jen stěží. Ta izolace od světa, která tehdy nastala, nutně musela být znát. Byl to průšvih, ale ještě jsme od něj moc blízko, abychom dokázali zhodnotit, jak velký." Když to nešlo oficiálně, musely vznikat jiné formy setkávání. Samizdatové sborníky, výstavy po bytech, chodbách vědeckých ústavů, venkovských domech, občas i v oblastních galeriích, kde ušly pozornosti stranické kontroly. K marasmu doby se přidala i velká osobní ztráta. V roce 1972 zemřel její manžel, malíř Jiří John a ona zůstala sama s dvanáctiletým synem Martinem. A s rodiči - díky nim mohla dál jezdit každý den do ateliéru a pracovat. I přes málo propustné hranice si získala mezinárodní jméno a mnohá ocenění. Její práce putovaly do mnoha galerií i soukromých sbírek. Ale ještě nebyl všemu konec. V roce 1994 přišla i o svého syna. Adriena Šimotová dnes sama říká: Všechny ty ztráty mne změnily. Všechny mne někam posunuly. Našla jsem sama sebe až po všech těch průšvizích." Život šel a jde dál. Nechce hodnotit jen jeho černé stránky: Byl stejnou měrou šťastný jako nešťastný. A to není tak málo."

TEĎ JE TO TU PRÁZDNÉ Adriena Šimotová ve svém letenském ateliéru