Psychofarmaka nejsou ale tic-tac, proto jsou k mání jenom na předpis. Tuto překážku však našinec hravě zdolává. Stačí přece přemluvit přítele z řad lékařů nebo poprosit kamaráda, co má doktora-kamaráda: pro jednou... Dalšímu ochotně vypomůže sousedka, jíž pár prášků zbylo od té doby, co se zhroutila po maminčině smrti. Dobře poslouží i zbytky léků, které nedávno úspěšně vysvobodily z deprese zetě nebo z fóbie sestřenici. Hlavně rychle sem s tím, neboť hlava je zoufale dutá, hrdlo sevřené, žaludek nepřijímá, tělo je jedna velká tíha...
Na třísku hned s kleštěmi
Šest let si neměla Milada R. (z pochopitelných důvodů si nepřeje uveřejnit své jméno) vlastně na co stěžovat. Z domku na samém kraji Opavy konečně zmizel poslední řemeslník, muž si našel zaměstnání, které ho bavilo, a neposedný Daniel nenosil ze školy zdaleka tolik poznámek, jak očekávali. Také ona chodila do kanceláře s příjemným pocitem, že to, co dělá, má smysl. Ostatně, odměnou jí bylo uznání kolegů i nadřízených a také slušný plat. První pracovní den roku ovšem proměnil poklid v chaos: vedení firmy ohlásilo reorganizaci. Téměř měsíc trvala licitace na téma »osoby a obsazení«. Paní R. usínala nad ránem. Suché rohlíky zalévala litry poctivého turka. »Když se u mě jednou stavila sestra, zhrozila se mě,« vzpomíná. »Vzápětí mi přinesla prášky, prý jeden ráno, jeden večer... V práci jsem pak s překvapením zjistila, jak je Rudotel, »prášek na úsměv«, populární: kromě nejmladšího kolegy ho totiž brali všichni.« Chemické berličky odložila paní R. už za dva týdny, kdy se přiměla udělat razantní čáru za příjemnou minulostí sama a přijmout nabídku, kterou nedávno ještě odmítala. »Kdyby si všichni, kteří se ocitnou v momentálním, tedy nikoli dlouhodobém stresu, raději místo léků vzali kolo, udělali by rozhodně líp,« míní psychiatr Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha. »Potíž je v tom, že tenhle krok už vyžaduje iniciativu, čas, námahu. A to nemluvím o různých relaxačních technikách, které se člověk musí dokonce učit, nebo o návštěvě doktora. Takovou investici jsou lidé bohužel ochotni vynaložit až tehdy, když už je jejich újma mnohem větší. Slupnout prášek je pro každého prostě nejpohodlnější.«
Klikaté zkratky ke štěstí
Jediné, co o »svých« tabletách paní R. věděla, bylo, že díky nim se sice nezačala smát, zato přestala plakat. Proč, samozřejmě netušila, slovo anxiolytika nikdy neslyšela, a proč by taky měla, když má před jménem titul JUDr., nikoli MUDr. »Tyto léky neovlivňují myšlení ani náladu, ale rozpouštějí úzkost, tedy uvolňují napětí a přinášejí pocit vnitřní úlevy,« vysvětluje profesor Höschl. »Mají ovšem různá rizika, zejména návyku, takže psychiatři si je dovolí předepsat pacientům trpícím neurózou maximálně na několik měsíců. Pro ty, kdo si je berou sami a neodborně, je však i týden někdy riskantně dlouhá doba.« Podobně uniká laikům i různá koncentrace účinné látky. O tom, jak důležitou roli hraje, se před dvěma lety přesvědčila Jana Prádlová, někdejší studentka pražské Vysoké školy ekonomické. »Pár dní před poslední, nejtěžší státnicí jsem měla pocit, že tolik učení absolutně nestihnu, a začala jsem zmatkovat,« přiznává čerstvá inženýrka. »Dát si panáka na odvahu jsem se ale bála, protože na alkohol nejsem zvyklá, a tak jsem si nakonec od holek na koleji vzala nějaké prášky na uklidnění, jen abych se na učení lépe soustředila. Výsledek byl, že jsem zbývající dny nad skripty víceméně proklimbala. Lék to byl asi dobrý, ovšem dávka byla nedopatřením spíš koňská.« Pro odborníka je to něco jako násobilka: takzvaná »dvojková« koncentrace diazepamu přináší pouze mírné zklidnění, »pětková« má už sedativní účinky a »desítková« dokonce často i hypnotické. Komu z laiků však číslovky na krabičce či tubě něco prozradí? »S psychofarmaky je to zkrátka jako s alkoholem: kapka někdy pomáhá, přemíra vždy škodí,« tvrdí psychiatr Höschl. »Proto i tady mluvíme o užívání a zneužívání. O velký malér v podobě závislosti si koledují ti, kteří berou stále víc, protože chtějí mít průkaznější pocit, že jim léky zabírají. Druhou skupinu hazardérů pak tvoří lidé, kteří po lécích nesáhnou proto, že jim momentálně něco je, ale proto, aby jim nic nebylo.«
Neznámé diagnózy, známé následky
Představa, že by vám krejčí šil oblek z drahé látky, aniž by znal vaše míry, je jistě absurdní. Stejný nesmysl je ovšem užívat jakékoli léky bez toho, abyste znali nemoc, kterou mají vyléčit. U psychofarmak platí tahle prostá pravda dvojnásob. Všechna totiž ovlivňují činnost mozku, a to je nanejvýš cenný a přitom citlivý materiál, který lze sotva přešít, zalátat či v nejhorším vyhodit. Jednotlivé léky se od sebe liší tím, do jakých center míří a které neurobiologické pochody v nich se snaží urovnat, neboť při každém duševním onemocnění je postižena jiná funkce. Dokážou mnohé napravit, ale zároveň i mnohé nevratně poškodit. Právě proto je tak důležité, aby s nimi zacházeli pouze ti, kteří jejich kladné i záporné účinky detailně znají, tedy lékaři. »Každý, kdo polyká prášky 'na nervy' podle svého, bez ohledu na konkrétní diagnózu, sklidí žeň s poměrně značným zpožděním,« upozorňuje Pavla Hellerová z psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. »Je to jako s kouřením: člověk v mládí nepřestane, protože odvykání mu připadá moc náročné, po prvním infarktu ho to ale stejně nemine.« Podobně jako alkohol, tak i psychofarmaka mohou po delší době a při větších dávkách poznamenat především játra. U lidí s určitými dispozicemi vyprovokují některé léky po vysazení epileptické záchvaty. Většina z nich jsou také zátěží pro složitý enzymatický systém CYP 450, který má odstraňovat z těla látky, jež mu jsou cizí, třeba umělá barviva, těžké kovy, dusičnany... Pokud ovšem tuto výkonnou chemickou továrnu zatíží ještě neúčelně užívané léky, nestíhá svůj úkol plnit beze zbytku. Člověk se pak necítí dobře, aniž by byl ovšem schopen své potíže blíže charakterizovat.
Dobrou noc (beze spánku)
Že mu vrácený rodinný majetek obrátí život naruby, věděl Mojmír H., který si přeje zůstat v anonymitě, už ve chvíli, kdy se zrodil restituční zákon. Továrna a několik domů v Budějovicích, statek s rozlehlými polnostmi o pár kilometrů dál... O první prášky na spaní požádal svého obvodního lékaře poté, co zjistil, že zákon-nezákon, bez boje své zpátky nedostane. Proti vidině dalších jednání s neochotnými úředníky a nájemníky byly ale slabé. To už stresovaný šedesátník požádal o pomoc sousedku pracující v nemocnici. Vyhověla, ale k balíčku připojila varování: »Týden, a dost, slibte mi to...« Slíbil. Starosti smíchané s pocitem bezmoci a únavou se ovšem rozmnožily o hádky s jediným synem. Sklenka s vodou a malá pilulka hypnotika se stala součástí každodenního nočního rituálu. Po dvou měsících musel pan H. přidat ještě půlku. Uplynuly další čtyři týdny, a přestal spát docela. Rok poté, co se vydal na svou restituční pouť, se ocitl v péči psychiatrů: stal se z něj narkoman závislý na hypnotikách. »Na hypnotika si začne tělo zvykat už po dvou týdnech, a tak lidé dávky zvyšují, až dosáhnou naprosté závislosti. Kdo to ale ví?« pokládá si řečnickou otázku profesor Höschl. »Malér spočívá v tom, že i když zpočátku člověk opravdu usne a spí hluboce a dlouho, průběh spánku není přirozený. Prášky jej totiž zbaví fáze hluboké i snové. Tím se naruší důležité biochemické pochody v mozku, které nám například umožňují překládat si vjemy z krátkodobé paměti do dlouhodobé, v níž se zakódují. Tohle kopírování ovšem po užívání hypnotik nefunguje, takže si třeba běžně začnete ukládat klíče do lednice a brýle do prádelníku a cítíte se, jako byste vůbec nespali.« Pokud jste si teď pomysleli, že tohle koneckonců občas děláte i bez toho, že byste byli sami sobě psychiatrem, tak o co jde, chybí vám jedna podstatná informace: ti lidé se tomu na rozdíl od vás často vůbec nediví.
K lékaři se má člověk okamžitě vydat, když...
... navzdory užívání léku je mu stále hůř
... dávky léku sice zvyšuje,přesto nepociťuje žádný účinek
... lék už nebere proto, aby své potíže zahnal, ale aby jim předešel
... k psychickým problémům se přidají tělesné obtíže ,například bušení srdce nebo nadměrné pocení
... už není schopen normálně fungovat ani v rodině,ani v práci
Na třísku hned s kleštěmi
Šest let si neměla Milada R. (z pochopitelných důvodů si nepřeje uveřejnit své jméno) vlastně na co stěžovat. Z domku na samém kraji Opavy konečně zmizel poslední řemeslník, muž si našel zaměstnání, které ho bavilo, a neposedný Daniel nenosil ze školy zdaleka tolik poznámek, jak očekávali. Také ona chodila do kanceláře s příjemným pocitem, že to, co dělá, má smysl. Ostatně, odměnou jí bylo uznání kolegů i nadřízených a také slušný plat. První pracovní den roku ovšem proměnil poklid v chaos: vedení firmy ohlásilo reorganizaci. Téměř měsíc trvala licitace na téma »osoby a obsazení«. Paní R. usínala nad ránem. Suché rohlíky zalévala litry poctivého turka. »Když se u mě jednou stavila sestra, zhrozila se mě,« vzpomíná. »Vzápětí mi přinesla prášky, prý jeden ráno, jeden večer... V práci jsem pak s překvapením zjistila, jak je Rudotel, »prášek na úsměv«, populární: kromě nejmladšího kolegy ho totiž brali všichni.« Chemické berličky odložila paní R. už za dva týdny, kdy se přiměla udělat razantní čáru za příjemnou minulostí sama a přijmout nabídku, kterou nedávno ještě odmítala. »Kdyby si všichni, kteří se ocitnou v momentálním, tedy nikoli dlouhodobém stresu, raději místo léků vzali kolo, udělali by rozhodně líp,« míní psychiatr Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha. »Potíž je v tom, že tenhle krok už vyžaduje iniciativu, čas, námahu. A to nemluvím o různých relaxačních technikách, které se člověk musí dokonce učit, nebo o návštěvě doktora. Takovou investici jsou lidé bohužel ochotni vynaložit až tehdy, když už je jejich újma mnohem větší. Slupnout prášek je pro každého prostě nejpohodlnější.«
Klikaté zkratky ke štěstí
Jediné, co o »svých« tabletách paní R. věděla, bylo, že díky nim se sice nezačala smát, zato přestala plakat. Proč, samozřejmě netušila, slovo anxiolytika nikdy neslyšela, a proč by taky měla, když má před jménem titul JUDr., nikoli MUDr. »Tyto léky neovlivňují myšlení ani náladu, ale rozpouštějí úzkost, tedy uvolňují napětí a přinášejí pocit vnitřní úlevy,« vysvětluje profesor Höschl. »Mají ovšem různá rizika, zejména návyku, takže psychiatři si je dovolí předepsat pacientům trpícím neurózou maximálně na několik měsíců. Pro ty, kdo si je berou sami a neodborně, je však i týden někdy riskantně dlouhá doba.« Podobně uniká laikům i různá koncentrace účinné látky. O tom, jak důležitou roli hraje, se před dvěma lety přesvědčila Jana Prádlová, někdejší studentka pražské Vysoké školy ekonomické. »Pár dní před poslední, nejtěžší státnicí jsem měla pocit, že tolik učení absolutně nestihnu, a začala jsem zmatkovat,« přiznává čerstvá inženýrka. »Dát si panáka na odvahu jsem se ale bála, protože na alkohol nejsem zvyklá, a tak jsem si nakonec od holek na koleji vzala nějaké prášky na uklidnění, jen abych se na učení lépe soustředila. Výsledek byl, že jsem zbývající dny nad skripty víceméně proklimbala. Lék to byl asi dobrý, ovšem dávka byla nedopatřením spíš koňská.« Pro odborníka je to něco jako násobilka: takzvaná »dvojková« koncentrace diazepamu přináší pouze mírné zklidnění, »pětková« má už sedativní účinky a »desítková« dokonce často i hypnotické. Komu z laiků však číslovky na krabičce či tubě něco prozradí? »S psychofarmaky je to zkrátka jako s alkoholem: kapka někdy pomáhá, přemíra vždy škodí,« tvrdí psychiatr Höschl. »Proto i tady mluvíme o užívání a zneužívání. O velký malér v podobě závislosti si koledují ti, kteří berou stále víc, protože chtějí mít průkaznější pocit, že jim léky zabírají. Druhou skupinu hazardérů pak tvoří lidé, kteří po lécích nesáhnou proto, že jim momentálně něco je, ale proto, aby jim nic nebylo.«
Neznámé diagnózy, známé následky
Představa, že by vám krejčí šil oblek z drahé látky, aniž by znal vaše míry, je jistě absurdní. Stejný nesmysl je ovšem užívat jakékoli léky bez toho, abyste znali nemoc, kterou mají vyléčit. U psychofarmak platí tahle prostá pravda dvojnásob. Všechna totiž ovlivňují činnost mozku, a to je nanejvýš cenný a přitom citlivý materiál, který lze sotva přešít, zalátat či v nejhorším vyhodit. Jednotlivé léky se od sebe liší tím, do jakých center míří a které neurobiologické pochody v nich se snaží urovnat, neboť při každém duševním onemocnění je postižena jiná funkce. Dokážou mnohé napravit, ale zároveň i mnohé nevratně poškodit. Právě proto je tak důležité, aby s nimi zacházeli pouze ti, kteří jejich kladné i záporné účinky detailně znají, tedy lékaři. »Každý, kdo polyká prášky 'na nervy' podle svého, bez ohledu na konkrétní diagnózu, sklidí žeň s poměrně značným zpožděním,« upozorňuje Pavla Hellerová z psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. »Je to jako s kouřením: člověk v mládí nepřestane, protože odvykání mu připadá moc náročné, po prvním infarktu ho to ale stejně nemine.« Podobně jako alkohol, tak i psychofarmaka mohou po delší době a při větších dávkách poznamenat především játra. U lidí s určitými dispozicemi vyprovokují některé léky po vysazení epileptické záchvaty. Většina z nich jsou také zátěží pro složitý enzymatický systém CYP 450, který má odstraňovat z těla látky, jež mu jsou cizí, třeba umělá barviva, těžké kovy, dusičnany... Pokud ovšem tuto výkonnou chemickou továrnu zatíží ještě neúčelně užívané léky, nestíhá svůj úkol plnit beze zbytku. Člověk se pak necítí dobře, aniž by byl ovšem schopen své potíže blíže charakterizovat.
Dobrou noc (beze spánku)
Že mu vrácený rodinný majetek obrátí život naruby, věděl Mojmír H., který si přeje zůstat v anonymitě, už ve chvíli, kdy se zrodil restituční zákon. Továrna a několik domů v Budějovicích, statek s rozlehlými polnostmi o pár kilometrů dál... O první prášky na spaní požádal svého obvodního lékaře poté, co zjistil, že zákon-nezákon, bez boje své zpátky nedostane. Proti vidině dalších jednání s neochotnými úředníky a nájemníky byly ale slabé. To už stresovaný šedesátník požádal o pomoc sousedku pracující v nemocnici. Vyhověla, ale k balíčku připojila varování: »Týden, a dost, slibte mi to...« Slíbil. Starosti smíchané s pocitem bezmoci a únavou se ovšem rozmnožily o hádky s jediným synem. Sklenka s vodou a malá pilulka hypnotika se stala součástí každodenního nočního rituálu. Po dvou měsících musel pan H. přidat ještě půlku. Uplynuly další čtyři týdny, a přestal spát docela. Rok poté, co se vydal na svou restituční pouť, se ocitl v péči psychiatrů: stal se z něj narkoman závislý na hypnotikách. »Na hypnotika si začne tělo zvykat už po dvou týdnech, a tak lidé dávky zvyšují, až dosáhnou naprosté závislosti. Kdo to ale ví?« pokládá si řečnickou otázku profesor Höschl. »Malér spočívá v tom, že i když zpočátku člověk opravdu usne a spí hluboce a dlouho, průběh spánku není přirozený. Prášky jej totiž zbaví fáze hluboké i snové. Tím se naruší důležité biochemické pochody v mozku, které nám například umožňují překládat si vjemy z krátkodobé paměti do dlouhodobé, v níž se zakódují. Tohle kopírování ovšem po užívání hypnotik nefunguje, takže si třeba běžně začnete ukládat klíče do lednice a brýle do prádelníku a cítíte se, jako byste vůbec nespali.« Pokud jste si teď pomysleli, že tohle koneckonců občas děláte i bez toho, že byste byli sami sobě psychiatrem, tak o co jde, chybí vám jedna podstatná informace: ti lidé se tomu na rozdíl od vás často vůbec nediví.
K lékaři se má člověk okamžitě vydat, když...
... navzdory užívání léku je mu stále hůř
... dávky léku sice zvyšuje,přesto nepociťuje žádný účinek
... lék už nebere proto, aby své potíže zahnal, ale aby jim předešel
... k psychickým problémům se přidají tělesné obtíže ,například bušení srdce nebo nadměrné pocení
... už není schopen normálně fungovat ani v rodině,ani v práci
 Dár čtvrtečku diazepamu, nebo nedat? - napadne jistě někdy rodiče těch dětí, které se doslova klepou trémpu před každou písemkou, před odjezdem na tábor nemohou usnout rozčílením, či pláčou ještě dlouho poté, co pochovají svého milovaného křečka. "Nedat," radí Pavla Hellerová z psychiatrické kliniky. |
