Zdeněk Troška - Večírek po udílení televizních cen TýTý, Praha (11. března 2006) | foto: Alexander Dobrovodský, iDNES.cz

Zpověď Zdeňka Trošky: Těší mě, že jsem gay

  • 65
Když poslanci minulý týden schválili zákon o registrovaném partnerství, měl radost i režisér Zdeněk Troška. I když sám svatbu nechystá ani nemá stálého přítele. „Nikomu to neublíží a nám gayům to pomůže,“ prohlásil.

Na začátku chvíli váhal, jestli se má do otevřené zpovědi pustit. Není divu. Vždyť ze známých českých osobností to udělal jen málokdo. Ale pak souhlasil: „Pokud tím pomůžu zbořit mnohé předsudky, které stále mezi lidmi o gayích kolují, budu moc rád.“

Je to milý společník, rád vypráví historky a pořád se u toho usmívá. Vypadá, že je naprosto v pohodě a že ho nic nerozhází. Stejně jako mávl rukou nad drtivými kritikami na jeho divácky úspěšné komedie, tak prý v 90. letech ustál pokus o vydírání. „Jeden člověk za mnou tehdy přišel, že prozradí do novin, že jsem gay,“ řekl. „Vyhodil jsem ho, ať to klidně udělá. Rodina to věděla, neměl jsem s tím nikdy žádný problém.“

* Česká společnost je podle průzkumů k homosexuální menšině tolerantní. Souhlasíte?
Docela ano. Naštěstí je pryč doba, kdy si mladí lidé kvůli homosexualitě často brali život. Za minulého režimu nebyla žádná osvěta. Mnozí si mysleli, že jsou s tím úplně sami. Nevěděli, co se s nimi děje. To se po roce 1989 změnilo. Mladí berou homosexualitu normálně. I když se najdou lidi, kteří ji považují za něco šíleného. Nedávno mi volala jedna maminka a plakala mi kvůli tomu do telefonu.

* Pročpak?
Chtěla se mnou mluvit osobně. Přijela za mnou do Prahy až z nějaké moravské vesnice a povídá: Mému synovi je osmnáct let a je... Ani to nemohla vyslovit. Pak šeptla, že její syn je gay.

* Co jste jí odpověděl?
Povídám: A dál? To je všechno? Plakat byste měla, kdyby syn měl rakovinu, leukemii nebo kdyby ochrnul po havárii. Být gay není vina nikoho, ani toho kluka, ani vás rodičů. Gay je člověk úplně stejný jako heterosexuál, stejně miluje, touží, trápí se. Jediná věc, která ho odlišuje, je to, že ho opačné pohlaví nechává sexuálně chladným. Nikdo z gayů si svou orientaci nevymyslel ani nevybral, už se tak narodili. Většina lidí ho prostě bude brát takového, jaký je. Ještě si v životě zažije nějaký ten úšklebek. Pokud ho nechcete ztratit, musíte stát za ním.

* Vaši rodiče za vámi stáli? Na vesnici, kde žijí, si asi museli vyslechnout leccos.
Matka je moderní žena. Jako věřící s tím nesouhlasila, ale říkala mi: Je to tvůj život a já si jen přeju, abys byl šťastný. Mrzelo ji to i proto, že se těšila na vnoučata. Naštěstí bratr má rodinu a dvě dcerky. Chtěla vnoučata i ode mě. Říkal jsem jí: Mami, tady máš moje filmy, to jsou moje děti.

* A vám není líto, že nebudete mít děti?
Mám děti rád, proto pro ně dělám pohádky. Stýkám se s nimi na premiérách, v rodině mám dvě milé neteře. Ale vlastní mi nechybějí. Když si představím, že v mé pražské garsonce řve dítě, asi bych to už v mém věku nerozdýchal.

* Ještě jsme zapomněli na vašeho otce. Jak ten se smířil s vaší orientací?
Mému otci se vždy hodně líbily ženy. Nemůže pochopit, že na tom nejsem stejně. Vždycky když jsem k nim přijel s kamarádkami, jen pookřál. Když jsem však přijel s kamarádem, skoro nekomunikoval.

* Jak se tváří teď, když za nimi přijedete s přítelem?
Žádného přítele nemám. Nežiju s nikým, nemám na to prostě čas. Domů stejně jezdím jen přespat.

* Není to smutné? Přijet domů, kde na vás nikdo nečeká?
Mám tolik lidí kolem sebe přes den, že večer chci být sám. Čtu si, poslouchám hudbu, píšu, spím. A když chci společnost, někomu zavolám. Mám spoustu známých, je to nezávazné, žádná láska. Spousta z nich jsou heterosexuálové.

* Prosím?
Možná by se mnohé manželky či matky hodně divily, koho mají doma. Je mnoho mužů, kteří to celý život skrývají. Mají rodinu a k tomu ještě někde přítele. Jen se snažili naplnit daný společenský model. Našli si ženskou, udělali si s ní dítě a hrají si na rodinu. Bohužel si neuvědomují, že ubližují sobě, dítěti a hlavně té ženě. To není život, to je peklo.

* Vy jste o něčem podobném neuvažoval?
Víte, mám stále hodně kamarádek. Některé opravdu miluju, ale až do toho momentu rozestlané postele. Prostě mě ženy sexuálně nevzrušují. Můžu s nimi ležet v posteli, povídat si, ale bez tělesného kontaktu.

* Bylo těžké se s tím v dospívání vyrovnat?
Vůbec ne, bral jsem to jako samozřejmost.

* Neříkejte, že vás to selhání jako chlapa nemrzelo.
O nic jsem se nesnažil, tudíž jsem nemohl selhat. Měl jsem to štěstí, že jsem to o sobě věděl od dětství. Byl jsem sice pořád samá kamarádka, ale nic nebylo. Chodili jsme na rande, vše bylo nevinné. Pak jsem si uvědomil, že se mi líbí spíš tenhle kamarád nebo tamhleten. Když jsem dospíval, odjel jsem na studia do Francie. A vše, co jsem měl v hloubi duše schované, tam šlo ven. Tam bylo vše tak samozřejmé. Vrátil jsem se ve dvaceti letech naprosto vyrovnaný.

* Vrátil jste se do komunistického Československa, kde byl homosexuální styk vlastně trestným činem. Do roku 1961 za něj hrozil rok odnětí svobody, i pak mohl být trestný, pokud bylo prokázáno veřejné pohoršení.
Ono se to nějak tolerovalo v rámci mezinárodních dohod, ale je pravda, že tehdy byla společnost hodně nesnášenlivá. Když se to profláklo, tlak na člověka byl hodně děsivý. Znal jsem dva kluky, kteří to řešili sebevraždou - jeden se oběsil a druhý spolykal prášky. Udělali to hlavně proto, že se jich rodiče zřekli a vyhodili je z domu. Pak jim nosili věnce na hrob, ale to už bylo pozdě.

* Jak jste se tenkrát vlastně seznamovali?
Bylo to určitě daleko těžší než dnes, kdy je internet plný adres různých podniků. V 80. letech se tady v Praze otevřel jeden oficiální klub pro gaye a lesbické ženy - hospoda U Petra Voka v ulici Na Bělidle, kde jsme se občas scházeli.

* Státní bezpečnost prý tehdy shromažďovala různé kompromitující informace. Nikdo vás nebo někoho z vašich přátel kvůli odlišné sexuální orientaci nevydíral?
Nevím o tom. Policie o nás všech určitě věděla, v Bartolomějské jsme všichni měli záznamy. Když se stal nějaký trestný čin, do kterého byl zapletený nějaký gay, předvolali nás. Mě takhle vyzvali dvakrát. Ukázali foto oběti či hledaného a pustili mě domů.

* Od té doby se leccos změnilo. V roce 1989 tady byla trestnost homosexuality úplně zrušena a minulý týden poslanci přehlasovali veto prezidenta Václava Klause a přijali zákon o registrovaném partnerství. Jak jste tu zprávu přijal?
Zdravý rozum zvítězil. Potěšilo mě to, ale už to mělo být dávno. Je to ostuda, vždyť ten zákon platí v deseti evropských státech.

* Na druhou stranu Česko je první postkomunistickou zemí, kde zákon přijali. Podporovalo jej víc než 60 procent občanů, na Slovensku nebo v Polsku to bylo jen 40 procent.
Výsledek veřejného mínění mě těší, jsem zklamán přístupem prezidenta. Co by mu to udělalo? Takhle se podle mě shodil v očích mnoha lidí. Stejně tak jsem šokovaný z přístupu křesťanských demokratů. Po kostelech před časem roznášeli podpisové petice proti homosexuálům. Je to licoměrné a nekřesťanské, protože Bůh hlásá lásku ke všem. A ještě něco: Většinou ti, co nejvíc křičí a pohoršují se, jsou ti zakuklení, kteří si to nikdy nepřiznali. Po nocích šmejdili za starého režimu po pánských záchodcích a dnes navštěvují gay kluby. Takové případy jsou i mezi těmi politiky a pánbíčkáři.

* Kdo třeba?
Jmenovat samozřejmě nebudu. Oni vědí, o kom je řeč.

* Pojďme tedy k tomu zákonu. Co gayům a lesbičkám přinesl?
Jen přirozená práva pro dva lidi, kteří se mají rádi a žijí spolu. Například homosexuálního partnera už teď lékaři nemůžou odmítnout a musí ho informovat o stavu jeho nemocného přítele. Když jeden z dvojice zemře, ten druhý se neocitne na dlažbě a může dál využívat byt v nájmu, dědí v první skupině.

* Prezident Klaus chtěl mnohá práva přiznat jen rodině.
Jeho výroky, že tento zákon bojuje proti tradiční rodině, nechápu. Kdyby se politici radši starali o to, aby mladí mohli založit rodinu a měli kde bydlet. Za nízkou porodnost nemůžou gayové ani lesbičky.

* A co si myslíte o obavách, že přijetí tohoto zákona je krokem k tomu, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti?
Kéž by to tak bylo. Kolik dětí zůstává v rozbitých manželstvích? Dětské domovy jsou přeplněné, zavádějí se baby-boxy. Ve státech, kde je už adopce povolená, udělali průzkum a potvrdilo se, že děti prožívají lepší život, když je vychovávají dva homosexuálové nebo lesbičky, než kdyby vyrůstaly v dětském domově.

* Ale zatímco zákon o registrovaném partnerství měl masovou podporu, právo na adopci homosexuálům přiznává mnohem menší procento obyvatel.
Nechápu, že ještě dnes slyším argument, že z těch dětí vychovají zase homosexuály. To přece nejde! Homosexualita je vrozená. Nedá se naučit. To jsou ty předsudky. Stejně jako to, že ve vztahu gayů je jeden máma a druhý táta nebo že spolu ti dva pořád souloží. Ten vztah je taky o lásce, pohlazení, o blízkosti milovaného člověka. Další pověra jsou ta čtyři procenta. To je výzkum z padesátých let, to už dávno neplatí.

* Takže váš odhad?
Mnohem víc.

* Deset procent?
Možná čtrnáct. A mezi umělci je jich ještě mnohem víc. Gayové mají sklony k umění. Proto je jich tolik mezi herci, maskéry, kostyméry, výtvarníky, tanečníky a muzikanty. Stačí se podívat do historie.

* Existuje ještě jeden mýtus, že se dá homosexualita léčit. Vladko Dobrovodský, vítěz reality show VyVolení, nedávno prohlásil, že i kdyby takový lék existoval, tak by si ho nevzal. Co vy?
Ani já bych si ho nevzal. Beru to jako dar.

* Co vám to dalo?
V mé duši chlapa je i část ženy.

* To znamená?
Mám jiný pohled na život. Snad větší nadhled. Mám rád lidi. Snažím se jim rozumět, mám empatii. Díky tomu se přátelím s mnoha ženami. Spousta žen má totiž gaye za nejlepšího kamaráda.

* Opravdu?
Ti gayové jim skvěle rozumějí. Jsou pro ně sestrami v kalhotách, můžou se s nimi bavit úplně o všem. Chovají se k nim pozorně a galantně, a to je přesně to, co jim u většiny chlapů chybí.

, Téma