Ženy vás většinou hodnotí jako velmi přitažlivého muže. Čemu to přičítáte?
Buďme chvíli objektivní: není sporu o tom, že nejsem zrovna Brad Pitt. Ale přesto, navzdory své zakrslejší postavě, jsem krásné ženy vždycky přitahoval. Mohu pouze předpokládat, proč tomu tak je: samozřejmě raději obdivují někoho, koho vídají na plátně. A za druhé, umím je dobře pobavit.
Tvrdí se o vás, že vaše svádění žen hudbou je velmi účinné. Přizpůsobujete se jejich hudebnímu vkusu?
Ehm... ano. Ženy ode mě očekávaly, že jim budu hrát takový druh hudby, který by vyhovoval jejich odlišnému temperamentu. Harlene Rosenová, moje první manželka, byla sladká, jednoduchá dívka z Brooklynu. Měla ráda nasládlé romantické kusy skladatelů jako Glen Miller. Když jsme se spolu brali, byli jsme bohužel příliš mladí. Na manželství jsme vlastně nebyli připraveni, o to častěji jsme se hádali. Pamatuji se, že když mě rozčílila, hrál jsem jí schválně nonstop hudbu z filmů Laurela a Hardyho. Má druhá žena, Louise Lasserová, byla stylová, vážná slečna z Manhattanu, nesmírně sexy. Chtěla, abych jí hrál těžké, klasické věci. Další z mých přítelkyň, Diane Keatonová, má zase naopak ráda jazz. Čím drsnější, tím lepší. K jejím nejoblíbenějším patřily šťavnaté kusy Louise Armstronga.
A Mia Farrowová?
S Miou to bylo svým způsobem složitější, protože vás mohu ujistit, že ta ženská má skutečně hudební vkus, i když je stejně pestrý jako její život. Moje nynější žena Soon-Yi má kromě jazzu ráda i muziku, která je jí generačně bližší. Jak vidíte, můj hudební život zahrnul skutečně všechno.
Stále si myslíte, že vaše vášeň pro hudbu je tak trochu ztělesněním nepotlačitelné slabosti pro opačné pohlaví?
Určitě ano. Vlastně už má snaha vyniknout ve hře na klarinet měla zcela prozaickou příčinu. Vynutil jsem si na rodičích, aby mi koupili klarinet jenom proto, že jsem si představoval, jaký dojem udělám na dívky svým nátiskem a udivující technikou líbání. Také jsem si myslel, že když budu při hře kolem sebe mávat sugestivně klarinetem, mohly by předpokládat, že dovedu stejně sugestivně mávat i svým penisem.
Skutečně jste řekl penis?
Ano. A nedívejte se tak překvapeně. Proč se vůbec jakýkoliv mladík pouští do pop-music, ať už je to jazz nebo rock? Jedním z motivů je docela určitě snaha zapůsobit na druhé pohlaví. Dnes se chtějí všichni dospívající chlapci stát rockovými hvězdami jako Jimi Hendrix nebo Bono. Když se na ně podíváte na jevišti, je v tom, jak drží svou elektrickou kytaru, vždycky něco falického. Jenže když jsem vyrůstal já, elektrické kytary ještě nebyly, takže si dospívající mladíci vybírali nástroje jako klarinet, trubku nebo saxofon.
Zřejmě jste se zpočátku orientoval na jazzové fanynky.
Dokonce ještě pár let po třicítce jsem se čas od času zoufale pokoušel okouzlit některou z krasavic, které vypadaly jako Juliette Greco a které vysedávaly v kavárnách newyorské Greenwich Village. Víte, takové ty tajuplně působící, trochu beatnické a trochu jazzy. Určitě znáte ony typy s dlouhými černými vlasy, nemluvě o zrovna tak černém oblečení a občas i černých zubech! Fascinovalo mě, že byly udělané do jazzu, ale měly rády i klasickou hudbu. Udělal jsem si tedy rychlokurs nejvýznamnějších skladatelů a nakoupil si všechny desky s klasikou, které jsem dokázal sehnat. Pamatuji si, že jsem se tenkrát doslova předávkoval Mahlerem a poté upadl do stavu hluboké melancholie. To samozřejmě výrazně zlepšilo mé vyhlídky některou z těch beatnických slečen urvat. Ale mělo to i svou stinnou stránku: leckdy jsme bývali v takové depresi, že jsme se museli obejít i bez sexu.
Určitě jste tenkrát nebyl v depresi po celou dobu...
Uznávám, že jsem si občas sundal kalhoty. Ale to je tak maximum, co vám teď můžu říci, protože dnes jsem šťastně ženatý a moje nová žena by se asi nerada dozvěděla, že mluvím o svých minulých sexuálních výbojích.
Nakolik je správný můj dojem, že se lépe cítíte ve společnosti žen?
Jednoznačně je tomu tak. Mám několik dobrých přátel mužského pohlaví, například herce Tonyho Robertse a Alana Aldu, a také režiséra Sydneyho Pollacka, ale obecně vzato se ve společnosti žen cítím uvolněnější. Možná je to proto, že jsem už jako usmrkánek z Brooklynu vyrůstal mezi silnými ženami.
Ve skutečnosti mám nejraději chvíle, kdy si vyjdu do své oblíbené restaurace se "svým harémem", jak svým ženám žertem říkám. Ten tvoří - protože předpokládám, že byste se mě na to tak jako tak vzápětí zeptal - samozřejmě moje manželka Soon-Yi, moje dávná kamarádka, producentka Jean Doumanianová a moje střihačka Susan Morseová.
Žijete se Soon-Yi od svého rozchodu s Miou Farrowovou v lednu 1992. Řada vašich vztahů zdaleka tak dlouho netrvala. V čem si s ní tak dobře rozumíte?
Na našem vztahu je skvělé, že rádi děláme stejné věci. Chodíme na staré filmy i na míčové hry. Těší nás vysedávání s přáteli v našich oblíbených manhattanských jídelnách. Bohužel, navzdory tomu, že jsme se se Soon-Yi už vzali, dovedou být lidé pořád ještě hnusní. Někteří z těch, kteří mě vždycky s gustem pomlouvali, dnes zase tvrdí, že moje manželka je hloupá. Ale je tomu přesně naopak: považuji ji za nesmírně chytrou hlavinku, a k tomu neskutečně sladkou.
Soon-Yi je vaše třetí manželka. Jaká byla ta první?
Svou první cestu do kostela jsem absolvoval s kamarádkou z dětství, s Harlene Rosenovou, kterou jsem už zmínil. Stejně jako já pocházela z Brooklynu. Brali jsme se v padesátých letech. Manželství vydrželo sedm let, ale nakonec se stejně rozpadlo.
Jako mladík jsem neustále toužil uniknout svým brooklynským kořenům a vypracovat se na elegantní Manhattan, jenže Harlene, i když byla sladká a oddaná, pro mě představovala minulost. A té jsem se snažil zbavit.
Na komika, který je znám svou laskavostí, dokonce i vůči těm, proti nimž je namířen váš humor, jste se k Harlene nechoval vždycky zrovna ušlechtile. Často byla předmětem vašich raných scének. Nakonec to došlo tak daleko, že vám za to, že ji zesměšňujete, vyhrožovala soudem. Proč jste Harlene využíval jako zdroje námětů tak surově?
Máte pravdu, nebyl jsem na ni příliš hodný. Pamatuji si, jak se u některých z mých vtípků doslova svíjela, například u toho o jejím soufflé. Zhruba zněl takto: 'Moje žena mě pozvala, abych ochutnal její úplně první soufflé. Jenomže když mi ho nesla, upustila mi náhodou plnou lžíci svého výtvoru na nohu. Skončil jsem s několika přeraženými kostmi.'
Když se na to dívám zpětně, musely jí takovéhle bonmoty připadat strašně surové, ale nesmíte zapomínat, že jsem byl hrozně mladý, když jsem se s Harlene oženil, a podobně jako většina autorů komedií jsem měl sklon vycházet u svých scének z toho, co jsem znal ze svého bezprostředního okolí.
Pokud Harlene představovala onu milou domácí banálnost Ameriky padesátých let, vaše druhá manželka, komediální herečka Louise Lasserová byla pro změnu ztělesněním swingujících let šedesátých. Proč jste ji nikdy neparodoval na jevišti?
V době, kdy jsem se oženil s Louise - to bylo v roce 1966 - už ze mě byl poněkud citlivější jedinec. A kromě toho jsem měl vždycky pocit, že je v ní něco křehkého. Musím ovšem přiznat, že jsem k Louise pociťoval mnohem větší respekt, nejen proto, že jsem zbožňoval její všestranné intelektuální kvality, ale také proto, že pocházela z onoho elegantního manhattanského prostředí, do něhož jsem se tak zoufale snažil proniknout. Víte, když jsem tenkrát v šedesátých letech ještě býval komediální autor, který se teprve dral nahoru a vysedával v kavárnách v Greenwich Village, bylo pro mě ztělesněním mých nejodvážnějších fantazií, že jsem si mohl vyjít s bohémskou dívkou, jakou byla Louise.
Zajímavý byl i náš vztah. Prožili jsme spolu spoustu let, nakrátko jsme se vzali, pak jsme se rozvedli a ještě dlouho poté jsme zůstali přáteli. Když se tak nad tím zamyslím, byla zde zřejmě určující kvalita, a nikoli délka doby, kterou jsme spolu prožili.
V sedmdesátých letech už se ve vašem milostném životě začal projevovat důležitý a pozoruhodný trend: vaše umění jako by začalo napodobovat váš skutečný život.
Z určitého hlediska máte naprostou pravdu. V době mého vztahu s Diane Keatonovou, což bylo někdy v éře Love and Death a Annie Hallová, jsem skutečně jaksi bezděčně sklouzl k tomu, že má milostná partnerka na plátně byla mou milenkou i mimo ně. A dnes už se mohu přiznat, že když jsem psal Manhattan, kde má můj hrdina tajnou aférku s mladou studentkou, kterou hrála Mariel Hemingwayová, udržoval jsem i v reálném životě tajný vztah s osmnáctiletou studentkou Stacy Nelkinovou.
Tento trend pak pokračoval i během mého vztahu s Miou Farowovou, která nakonec hrála ve třinácti mých filmech.
Myslím, že jedním z faktorů, které k tomu vedou, je to, že si připadám uvolněnější, jestliže hraji scény s fyzickým kontaktem s herečkami, k nimž mám ve skutečném životě emocionálně blízko. Můj vztah se Soon-Yi je ovšem zřejmě výjimkou z tohoto pravidla.
Váš nejdelší vztah na plátně i mimo ně bylo oněch dvanáct let, která jste prožil s Miou Farrowovou. Vy a Mia jste byli pozoruhodná newyorská dvojice: celá léta jste žili každý ve svém bytě na opačném konci Central Parku. Co vás vlastně svedlo dohromady, a co pak utužilo váš vztah natolik, že vydržel víc než deset let?
Samozřejmě to, že jsme byli ve velmi úzkém kontaktu na filmovém plátně. Ale chtěl bych využít této příležitosti, abych uvedl některé věci na pravou míru. Navzdory našemu tvrdému rozchodu stále považuji Miu za možná vůbec nejvyzrálejší herečku, s jakou jsem kdy pracoval, a z tohoto důvodu mi strašně chybí to, co jsem v ní po této stránce měl. Pokud člověk pracuje s někým tolik let tak intenzivně a naučí se oceňovat umělecký úsudek a kritický názor toho druhého, pak mu tato psychická podpora hodně chybí.
Považujete současný stav za definitivní?
Víte, i v dobách, kdy to bylo mezi mnou a Miou už nenapravitelně rozbité, jsem se nikdy nevzdal tak úplně naděje, že se to nakonec nějak napraví a že budeme moci zůstat alespoň přátelé. Ale nepodařilo se to. Bohužel dodnes s Miou neudržuji žádné přímé kontakty. Nemohu předstírat, že tím nejsem zklamán, ale naučil jsem se brát život filozoficky. Musí jít dál, a já jsem dnes samozřejmě velmi šťastný s mou milovanou Soon-Yi.
Přejděme k vašemu názoru na poněkud rozporuplný životní úděl, s nímž se muži v posledních letech 20. století střetávají. Ženy přestaly hrát druhé housle - v domácnosti i po sexuální stránce - a přešly do ofenzívy. Nemáte ze vší té ženské síly strach?
Z tohoto druhu ženské asertivity nemusíme podle mého názoru mít žádný strach. Pro takzvaný boj mezi pohlavími mám vlastní vysvětlení: západní společnost se nachází ve stadiu důležitého přechodu, který ji čekal už dávno.
Musíte si uvědomit, že se ženy musely celá staletí držet zpátky. V sociálně-sexuálním spektru jim bylo vymezeno místo hluboko pod tím, na co by měly právo a na co by stačily: tato frustrace musí vyjít na povrch.
Podobně věcného konstatování by většina mužů nebyla schopná....
Muži se mohou cítit jako mezi dvěma kameny. Jsou tací, kteří se naprosto stylově chopili prachovky a navlékli si zástěru, zatímco jiní tyto změny se zaťatými zuby pouze tolerují. Na zoufalém konci mužského spektra jsou ovšem ti, kteří byli dohnáni k tomu, aby uvažovali o vysloveně klášterním způsobu života, aniž by u sebe měli třeba i jen jeptišku, která by jim dělala společnost. Ale jakmile se toto vření uklidní a ženy dosáhnou cíle, který si zcela oprávněně vytyčily, myslím, že se nejistota ve vzájemných vztazích naprosto bez problémů zahladí. A muži se tím mohou jedině obohatit.
Vyzkoušel jste některé recepty na romantický úspěch?
Proboha, ne. Kdybych nějaké měl, okamžitě bych je hodil na trh a vydělal bych na tom spoustu peněz. Ale vzhledem k tomu, že jsem se ve svém životě dostal až tam, kde jsem dnes, mám přece jenom několik dobrých tipů. Víte, věkový rozdíl mezi starším mužem a mladší ženou, nebo naopak, není tak strašně důležitý. Spíš se daleko častěji zapomíná na význam role, jakou hrají kulturní a intelektuální faktory. Bez ohledu na sexuální stránku platí jedno: není-li dvojice kulturně kompatibilní, její vztah podle mě čekají problémy. Mazlit a laskat se můžete pouze do určité míry, ale pak spolu stejně budete muset začít mluvit. Emocionální pouto mezi dvěma lidmi nesmírně posílí, pokud mají společné záliby a mohou se o nich bavit; ať už to je chození do kina, popíjení dobrého vína nebo třeba návštěva rodea.
Považujete smysl pro humor za nezbytný k tomu, aby muži zvládli současné nároky a potřeby žen?
Je klíčový. Schopnost pokrčit rameny a - jak by řekl skvělý Charlie Chaplin - usmát se, nebo ještě lépe se zasmát, je nenahraditelný ventil k uvolnění napětí. Dobrý, vyzrálý smysl pro humor je zvláště důležitý v okamžicích, kdy muži ztrácejí nervy a mají pocit, že už přestávají rozumět tomu, co ženy vlastně chtějí. Ale zrovna tak důležité je mít smysl pro respekt a toleranci.
Co tedy odpovídáte těm, kdo vás obviňují, že nejste zrovna zářným příkladem celoživotního partnerství?
Říkám jim, že mají pravdu! Mám vrcholnou úctu k lidem, kteří dokáží žít celý život jen s jedním člověkem, pokud jsou samozřejmě skutečně šťastní a spokojení. Já mám takové rodiče a leckdy si myslím, jak je fantastické, že zůstali spolu, navzdory tomu, že si také prožili své vrcholy a krize, které jsou pro většinu manželských dvojic součástí společného soužití.
Proč to podle vás v praxi dopadá jinak?
Musíme být v tomto ohledu realističtí a znovu vzít na vědomí statistiku, která nám bohužel dokazuje, že ve většině západních zemí se téměř každé druhé manželství nevyvede.
V naší moderní a rovnoprávnější společnosti už nelze automaticky předpokládat, že by jeden celoživotní partner měl být normou. Z jednoho prostého důvodu: jak muži, tak ženy se v průběhu vyzrávání vlastní osobnosti mění a osvojují si odlišná očekávání. Člověk, kterého jste si vzal před pěti nebo dvaceti lety, tedy už nemusí být táž osoba, s níž žijete nyní, a pro spoustu lidí může být velmi obtížné se tomu přizpůsobit.
Pokud se nějaký vztah nebo manželství rozpadne a nedá se už zachránit, co byste poradil mužům, jimž nezbývá nic jiného než rozchod?
Žádnou radu nemám. Z jednoho prostého důvodu: každý vztah je zcela jedinečný. Podle mě je ovšem zapotřebí nalézt cesty k tomu, aby rozchod byl co nejméně bolestný. V zájmu každé ze zúčastněných stran, zejména pak dětí, protože ty - bez výjimky - pokaždé trpí nejvíc.
Takže se na budoucnost vztahů mezi muži a ženami díváte optimisticky?
Jsem skutečně vcelku optimisticky přesvědčený, že se všechno může vyvíjet pozitivně, pokud ovšem budou muži reagovat klidně a pozitivně na potřeby žen a převezmou větší úlohu v domácnosti. Ale nejlepší vyhlídku na harmonický vývoj vztahů obou pohlaví zaručí to, že muži změní svůj přístup. Toho lze docílit pouze příkladem rodičů a výchovou.
Konzervativní přístup k výchově, který se tváří, že sex neexistuje, vám asi bude cizí.
Jednou z věcí, jimž bychom dnes měli tleskat, je podle mě sexuální výchova. Přinejmenším si děti ušetří podobné trapné situace, jaké jsem prožíval já. Když jsem jako neohrabaný mladý autor komedií čerstvě vylezl ze střední školy, prasklo na mě před staršími kolegy, že vlastně nevím, kde bych měl na ženském těle přesně hledat vagínu! Na rozdíl ode mě se královsky bavili.
Hledání v ženských srdcích vás baví stále?
V žádném případě jsem nerezignoval. Srdce je pozoruhodně neklidný malý sval, a kromě toho - já jsem skutečně beznadějný romantik.
 |
