Už to ale není to, co dříve. Výlevy 49letého vězně, odsouzeného na doživotí za vraždy dvou agentů francouzské kontrašpionáže a policejního donašeče v červnu 1975 v pařížské Latinské čtvrti, svědčí o tom, že Šakal ve středním věku značně "změkl". Jeho politické sloupky jsou totiž už jen pouhým "odvarem" jeho někdejších výpadů proti západnímu "imperialismu".
V prvním z nich Carlos v květnu kritizoval agresi NATO a hájil Miloševiče jako soudobou reinkarnaci nezávislého ducha někdejšího jugoslávského vůdce Josipa Tita. Ten následující pak byl Šakalovým manifestem pro všechny "militantní revolucionáře, komunisty, anarchisty, antifašisty a antiimperialisty držené ve věznicích imperialistické buržoazie".
V 70. a 80.letech patřil Carlos k symbolům mezinárodního terorismu. Předpokládá se, že při atentátech, které spáchal, zahynulo asi 20 lidí; bývalý francouzský ministr vnitra Charles Pasqua mu připisuje dokonce 80 obětí. Skutečným zosobněním mezinárodního terorismu se ale Carlos stal po únosu jedenácti ministrů z vídeňské konference Organizace zemí vyvážejících ropu v prosinci 1975.
Carlos byl dopaden v Chartúmu, odkud ho súdánští agenti v srpnu 1994 za dramatických okolností vydali francouzským tajným službám. Odsouzen na doživotí byl v prosinci 1997.
Ve věznici si pak očividně začal budovat novou kariéru. Ta je pravděpodobně odrazem jeho rehabilitace v rodné Venezuele, kde se tento terorista paradoxně stal ztělesněním otázky lidských práv. Stále větší počet Šakalových krajanů totiž považuje teroristovo zatčení a hlavně odsouzení nejen za nezákonné, nýbrž přímo za porušení venezuelské suverenity.
- pondělí 12. července 1999
