Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zklidněný bouřlivák Libor Pešek

  0:01aktualizováno  0:01
Provází ho pověst skvělého profesionála a hloubavého dirigenta. A také člověka, jenž s elegancí sobě vlastní dovede užívat života. Letos bude Liboru Peškovi sedmdesát, ale stále se jaksi nemůže vměstnat do tradiční představy úctyhodného kmeta s taktovkou. HLASUJTE V ANKETĚ: Patří podle vás Libor Pešek mezi významné české osobnosti dneška?

"Asi jsem se nikdy zcela neztotožnil s tím, že jsem dirigent. Hudba mě k sobě přitáhla, ale neznamenala pro mě všechno. Spíš se cítím jako soukromá osoba, které se dirigentská dráha jaksi přihodila," říká.

Miluje jazz, Prahu a český venkov, svou rodinu, společnost přátel a chytrých žen, ale i literaturu, dobrá auta a dobré víno. Navzdory všem poctám a vyznamenáním, jichž se mu v umělecké kariéře dostalo, se zdá, že si uchoval nadhled.

K české hudbě mě dotlačili
Když v roce 1986 nastudoval s liverpoolskými královskými filharmoniky Sukovu symfonii Asrael, zvedla se nejprve v Anglii a posléze i v Americe vlna zájmu o Sukovu hudbu. Stejně objevné byly později komplety skladeb Vítězslava Nováka v provedení s BBC Philharmonic orchestra. Tolik slova kritiků.

Libor Pešek říká, že tak jednoznačně kladný ohlas ho tenkrát až zaskočil: "Jsou to rozsáhlé partitury. Kompozičně náležitě složité, a přitom ještě plné svůdně krásné hudby. Česká moderna je silná a živá záležitost!" O umění Josefa Suka a Vítězslava Nováka, jež pomáhal západnímu světu objevovat, mluví s vášnivým zaujetím. Když se ho však zeptáte, zda je tedy česká hudba jeho hlavní specializací, razantně se ohradí.

Vždycky si zakládal na šíři repertoáru, jenž obsáhne klasické období stejně jako 20. století. "V Liverpoolu jsem hned úvodem řekl, že budu-li tam dirigentem, nebudu preferovat naši hudbu. Koneckonců přede mnou tam působil rakouský dirigent, který nastudoval mnoho z české klasiky. Jenže jsem nevěděl, že část anglického publika má velký přehled. Už za pár měsíců jsem dostával dopisy typu: Proč nehrajete Novákovu Bouři nebo Fibichovu třetí symfonii? Prostě mě k české hudbě dotlačili."

Za deset let, které Libor Pešek strávil v Anglii ve funkci šéfdirigenta a uměleckého ředitele Královského liverpoolského filharmonického orchestru, nastudoval mimo jiné skladby Dvořáka, Janáčka, Martinů, Smetany, Suka či Nováka. Sklízel aplaus v Anglii i při častých turné, jež podnikal po celém světě.

Na začátku byl jazz
"S mým liverpoolským orchestrem jsme se nikdy nedostali do konfliktu. Byli jsme k sobě nároční, to ano, ale džentlmenští. Celý život jsem pochyboval, jestli je to ve velkém orchestru vůbec možné. Na tango musí být dva - to zřejmě platí," řekl novinářům Libor Pešek, když se v roce 1997 loučil s hudebním tělesem, jež mu přineslo světovou popularitu.

Kdyby jeho slova slyšel třeba Václav Smetáček! Někdejší Peškův učitel na pražské Akademii muzických umění by asi nevěřil, jak se ten sebevědomý mladík změnil. Někdejší rebel si dnes dokonce pochvaluje bezkonfliktní vztahy.

Libor Pešek se při narážce na svou bouřlivou minulost usměje: "Dirigent Smetáček si se mnou užil své, ale posléze se stal mým fandou a já jeho milujícím žákem. Ale nejdřív jsem musel dospět. Jak jsme bývali kritičtí ke svým učitelům a kolegům! Kde se v nás brala ta suverenita? U mě to byla asi nejistota, kterou jsem tím maskoval."

Od dětství hrál dobře na piano, ale před dirigentský pult ho prý přivedla až pubertální touha po zviditelnění. A ještě - jazz. První swingovou kapelu založil v šestnácti na gymnáziu. Nazval ji vzletně Orchestr Libora Peška a sám hrál na trombon. Na ten si vydělal v létě roku 1948 na stavbě domů v Zelené ulici v Praze 6, kam se nechal najmout jako přidavač.

"Za jak dlouho se člověk naučí hrát na trombon? To je otázka neomalenosti. Mně tehdy stačilo pár týdnů. Ostatně všechny začátky jsou vzrušující, ale naučit se něco pořádně trvá zbytek života."

Musíte mít touhu!
Orchestr Libora Peška swingoval nejprve po různých sokolovnách v Dejvicích a nejbližším okolí, posléze expandoval do centra Prahy. "Vracíval jsem se domů někdy až k ránu a maminka vždycky čekala. Hrozně mi vadilo, že se o mě bojí," vzpomíná dirigent.

"Nebyla příliš nadšená tím, že chci být profesionálním muzikantem. Dnes jí hluboce rozumím a jsem šťastný, že ani můj syn, ani nikdo z vnoučat nemá tu zoufalou touhu. Ano, chcete-li dělat to ošidné povolání, musíte mít zoufalou touhu! Člověk ztrácí kus dětství, cvičí a cvičí, k něčemu se upne, a když se to pak nepovede, zřítí se některým svět. Nebo to vidím příliš dramaticky?"

Svůj úspěch vysvětluje spíše shodou okolností, štěstím, touhou po přesnosti a hudební kázni. Tu potřebu mu prý vštípila jeho učitelka klavíru. "Jsem dost pomalý, nebystrý, a tedy nepohotový, z čehož vyplývá, že se musím podstatně víc připravovat. Ta příprava je zdlouhavá a nezáživná, ale strach mě žene. Celý život se potýkám se svou leností a pohodlností."

První komorní ansámbl - Komorní harmonii - založil na konci padesátých let a poprvé okusil skutečný úspěch. "Byl to malý zázrak. Živil jsem se tenkrát jako korepetitor baletu v Plzni a posléze v Národním divadle, ostatní muzikanti hráli v různých orchestrech a společně jsme se scházeli, protože jsme chtěli mít z hudby něco víc. Během dvou tří let jsme nahrávali gramofonové desky a pozvalo nás Pražské jaro. Ale nejlepší byla matiné v Divadle Na zábradlí. Vládla tam skvělá atmosféra, lidi na nás chodili jako do kostela."

Emigrovat? Nedokážu
První nabídku na zahraniční angažmá dostal v roce 1969 z Holandska. Bylo to jeho první šéfdirigentské místo a vůbec první práce s cizím hudebním tělesem, v cizím jazyce i prostředí. Dnes považuje šestileté angažmá u Frysk Orchest za užitečné období.

"Odjížděl jsem z Prahy v den, kdy měl pohřeb Jan Palach, a je pravda, že jsem tehdy připouštěl možnost, že se už nevrátím. Jenže když nadešel okamžik definitivního rozhodnutí, zjistil jsem, že to nedokážu."

Následující roky pendloval Libor Pešek mezi Amsterodamem, Prahou a Pardubicemi, kde také řídil komorní orchestr. Pragokoncertu odváděl - jak říká - krvavých osmdesát procent ze svého devizového platu. Byla to prý jediná daň, kterou musel za svobodu pohybu zaplatit.

"Nikdy mne nelámali do KSČ, nikdy mne neoslovili fízlové. Říkám to otevřeně, protože také neodsuzuju nikoho, kdo nátlak StB nevydržel. Nevím, co bych byl dělal, kdyby zasáhli třeba do budoucnosti mého syna. Měl jsem štěstí, že se mi to nestalo."

Do střetu s komunistickou mocí se dostal jen jednou - v roce 1980. Po jedné sezoně u Slovenské filharmonie ho ministr kultury Válek odvolal a na jeho místo dosadil ruského dirigenta. "Na odpor se postavilo publikum i orchestr. Partajní předáci šli až za ministrem a ten je vyhnal. Prožili jsme několik dramatických dní a nocí, ale dnes jsem koneckonců rád, že mne vyhodili," vzpomíná Libor Pešek. "Ono nám to tak dobře hrálo, že kdybych byl ty tři roky zůstal, asi by se mi těžko odcházelo. Možná by se nekonala ani ta Anglie."

Nechci umřít na pódiu
V roce 1986 mu bylo třiapadesát a přivykl už výhodám "volné nohy". V Praze pracoval jako druhý dirigent s Českou filharmonií, hodně jezdil po světě. Když mu liverpoolští filharmonikové nabídli angažmá, zaváhal: "Být šéfdirigentem, to není jen dělat muziku. Znamená to zabývat se také personálními otázkami a spoustou dalších věcí, které mne příliš nebaví. I když mi posléze moji agenti vysvětlili, že Liverpool je nejstarší orchestr v Anglii, a tedy nebývalá příležitost, šel jsem do toho s jistou nedůvěrou. Že z to bude nádherných deset let, by mne tehdy nenapadlo!"

Někdejší nesmlouvavý pruďas dnes chce ve špičkových profesionálech probudit touhu dobře si zahrát. V Liverpoolu se mu to dařilo, přesto nelituje, že po deseti letech z Anglie odešel. "Jsem pyšný, že jsem to dokázal. Odešel jsem v pravý čas. Byli jsme na vrcholu svých vztahů, doslova v tom nejlepším. Teď už nás mohla čekat cesta dolů a já jsem nechtěl zažít, že jednou přijdu na zkoušku a někdo si poprvé zívne. Na to mi ta skvělá, tvůrčí atmosféra byla příliš drahá." 

S liverpoolskými filharmoniky Libor Pešek stále koncertuje a nahrává desky. Vděčí jim mimochodem také za Rytířský řád britského impéria, který mu v roce 1996 udělila královna Alžběta. "Úspěch a uznání mne přirozeně těší, ale hlubší význam tomu v nitru duše nemohu přikládat. Nejdůležitější jsou lidi okolo mě. Potřebuju, aby byli zdraví, aby se jim dařilo..."

Pocit samoty - to je také důvod, jenž ho vedl k návratu domů. Před novináři tehdy říkal, že potřebuje zpomalit, trávit víc času s rodinou, s vnoučaty, číst, anebo jen tak lenošit, scházet se s přáteli. "Nechci pořád prožívat tu malou smrt odjezdů a návratů. Nechci zemřít na pódiu, rád bych se spíš pozvolna vytrácel. Jenže přibrzdit se mi zatím moc nedaří," usmívá se dnes.

Už není ve stálém angažmá a počet koncertů stáhl na třicet do roka, což je asi polovina z dřívějších závazků, ale životní styl Libora Peška se ještě zdaleka nedá nazvat usedlým. A těžko předpokládat, že tomu tak v blízké budoucnosti bude.

LIBOR PEŠEK

Odkud jsem
Narodil jsem se 22. června 1933 v Praze. Jsem zatvrzele z Dejvic. V roce 1951 jsem maturoval na Benešově gymnáziu, takzvané Velvárně v Praze 6. Otec byl státní úředník, matka v domácnosti. Pod její přísnou supervizí jsem se naučil dobře hrát na klavír.

Čím vším jsem byl
Ambiciózní mladý ješita, který pozurážel mnoho slušných kolegů. Šéfem symfonických orchestrů ve čtyřech zemích. Pak člověk, kterému začaly orchestry dobře hrát, protože pochopil, že členové orchestru jsou umělci a že se lze od nich mnohému naučit. Dnes starší mírný člověk, který se snaží udržovat skomírající ohýnek dobrých hudebních mravů. A stále - aspoň doufám swingující jazzman, který se ani na chvíli nebere vážně.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Dokázal jsem vybudovat několika orchestrům jejich hudební identitu, ale hlavně přemoci svou vrozenou lenost a učit se, co je skryto v notách. Potenciálním umělcem je leckdo kolem nás, ale všemu předchází ta nepříjemná duševní dřina, a tu není každý ochoten podstoupit.

Můj nejbližší velký úkol
Nemám velký úkol, jen řadu "malých". Ty největší z těch "malých" se týkají úklidu v mé mysli.

Autoři:


Nejčtenější

Tajná svatba: Karolína Plíšková se vdala za Michala Hrdličku

Tenistka Karolína Plíšková se vdala za Michala Hrdličku.

Tenistka Karolína Plíšková (26) si po dvou a půl letech vztahu vzala svého přítele a manažera, moderátora Michala...

Eva Pilarová skončila s vážným úrazem v nemocnici

Evergreen Tour 2015, Praha, Lucerna, 29. dubna 2015: Eva Pilarová

Zpěvačka Eva Pilarová (78) musela být po vážném úrazu okamžitě odvezena do nemocnice a neprodleně operována....



Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Oštěpařka Barbora Špotáková je od soboty dvojnásobnou maminkou. Olympijská vítězka a mistryně světa přivedla v...

Bývalá tenistka Martina Hingisová se podruhé vdala

Martina Hingisová si vzala sportovního lékaře Harryho Leemanna.

Někdejší tenisová světová jednička Martina Hingisová (37) se v pátek ve švýcarském městě Bad Ragaz podruhé vdala. Vzala...

Za naším rozchodem není žádná jiná žena, říká Peter Sagan

Peter Sagan (Tour de France, 15. 7. 2018)

Trojnásobný mistr světa v cyklistice Slovák Peter Sagan (28) oznámil ve čtvrtek 19. července rozvod s manželkou...

Další z rubriky

Bývalá tenistka Martina Hingisová se podruhé vdala

Martina Hingisová si vzala sportovního lékaře Harryho Leemanna.

Někdejší tenisová světová jednička Martina Hingisová (37) se v pátek ve švýcarském městě Bad Ragaz podruhé vdala. Vzala...

Za naším rozchodem není žádná jiná žena, říká Peter Sagan

Peter Sagan (Tour de France, 15. 7. 2018)

Trojnásobný mistr světa v cyklistice Slovák Peter Sagan (28) oznámil ve čtvrtek 19. července rozvod s manželkou...

Britský herec Orlando Bloom naznačil, že by se opět rád stal otcem

Orlando Bloom (26. května 2013)

Herec Orlando Bloom (41) se ve druhém pokusu o vztah s Katy Perry (33) našel. Britská hvězda září, kudy chodí. A neméně...

Najdete na iDNES.cz