Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Žilková: Už nejsem hodná dceruška

  16:26aktualizováno  16:26
Už pátým rokem spí Veronika Žilková jenom čtyři hodiny denně, ale není to na ní vidět. Je živel. "S touhle otázkou jděte někam, koho to může zajímat," řekne několikrát a ještě ostřeji. Vzápětí něčím rozesměje spoustu lidí ve svém průchozím obýváku, a po další otázce se chce hádat. "Nebojte, kdo přežije rozhovor se mnou, ten vydrží všechno," říká. Věřím.
Jak se dívám kolem, dnes je u vás doma mnohem víc lidí, než kolik jmen je napsaných u venkovního zvonku.
Tak to je pořád - barák se plní kamarádama, takže u snídaně běžně zjistím, že je nás o pět víc, protože si děti přivedly kamarády. Často musím usmažit řízků čtyřicet dva místo třiceti, ale to mě těší. Lepší, než kdybych tu měla být u jednoho řízku sama. Jen musíte být trpělivý a vydržet, když se děti v pět ráno hádají a strašně řvou.

Vy trpělivá jste?
Dneska ráno jsem je všechny zmlátila, ale jinak jsem. A děti vědí, kde je hranice. Proto dneska zajely samy na nákup a dcera uvařila oběd - snaží se své prohřešky žehlit. Oni si můžou hodně dovolit, mají posunuté hranice, ale když je překročí, vědí, že bude matka mlčet. A... Do pěti hodin si to srovnají, pak vyperou prádlo, vyžehlí i nakoupí.

Dá se říct, že dvě až čtyři z vašich dětí procházejí pubertou. Jste z toho nešťastná?
V pubertě je jich všech pět. Teda čtyři, ale ten nejmenší vidí že se s nemožnou a příšernou matkou mluví jen takhle: (Veronika Žilková vydává typicky unuděně-naštvané citoslovce), a tak se se mnou baví úplně stejně.

Je to jenom ke zlosti, anebo vás o to víc baví děti sledovat?
Jak mě to může bavit? Ale oni za to nemůžou. Teď jsou bezdomovci normální společnosti, protože puberťáky nikdo nechápe a tak se to snažím vydržet a říkám jim: Mysli si, že jsem kráva, ale jsou chvíle, kdy mě musíš poslechnout. Taky jsem si o své matce myslela, že je kráva. A poslechnout musela.

Co vám děti vyčítají?
Že žiju, dýchám, chodím a mluvím. Klasika.

Vy jste si před zkouškami na DAMU platila hodiny herectví z peněz vydělaných uklízením metra. Musejí i vaše děti na brigády, anebo stačí říct, na co peníze potřebujou, a mají je mít?
Hodně dostanou, ale přivydělávat si taky musí. Protože když chtějí v jednom týdnu už pátý balíček karet za tři sta korun, tak to je nadstandardní. Proto si přivydělávají domácími pracemi. Pomáhají mi za prachy, a ono to je pro mě jednodušší, než si na hrabání zahrádky najmout Ukrajince.

Vaše nejstarší, osmnáctiletá Agáta, chodí jako každá druhá na koncerty do klubů. Vyrazila jste si aspoň jednou s ní? Udělat si obrázek, jestli to nejsou drogová doupata?
Feťáci se tam válej, víme to všichni, ale ať si slečna dospívá sama. Já taky nepotřebuju, aby chodila na moje akce a tvářila se tam jako na srazu veteránů. Ona musí v nějakém stavu dorazit domů, ale jinak ať si proboha chodí, kam chce. I když je mi jasné, že je dnešní dospívání mnohem nebezpečnější, než bylo naše - my mohli maximálně hulit klejky za barákem, ovšem dnes tu je herák, piko... Takže je mi jasné, že kdybych jednou vyrazila s dětma do klubů, už bych je nikdy příště nepustila.

Fanynka Přední Kopaniny

Nemáte jako jako máma nepříjemné pocity z toho, že právě nad Agátou ztrácíte kontrolu? Její přítel Jiří Hudler hraje hokej v Americe a ona jezdívá za ním.
Je jí osmnáct a já bych si přála, aby tam zůstala nafurt. V osmnácti mají děti odcházet z domovů, takže je nenormální, jak tady ještě v pětadvaceti bydlí s maminkou a vyjídají ledničky. Třeba v Anglii by si všichni klepali na hlavu. V osmnácti je dítě dospělé, má právo volit si vládu, a tak by se o sebe mělo starat.

Začala jste se kvůli Jiřímu Hudlerovi zajímat o hokej?
Už s Agátou chodí rok, takže já si rok kupuju každé ráno Sport. Stala se ze mě velká fanynka.

Zajdete si někdy i na zápas do haly?
Chodím. Na ligu, ale klidně si zajdu i na dorost, je mi to jedno. Můj nejlepší kamarád Michal Suchánek fandí Slávii, na Spartu se dívám, protože tam hraje další kamarád Viktor Ujčík, reprezentační útočník Radek Duda u nás tuhle stěhoval koberec... Hrozně mě baví, že do našeho světa vtrhlo zase něco nového. Dřív jsme doma měli svět vážné hudby a divadla, a protože má manžel stavební firmu, tak taky zedníků. No, a najednou přibyl svět hokejistů.

Nebýt Hudlera, sport by vás nezajímal?
Muž a dva synové hrají fotbal, takže jsem vždycky byla fotbalová fanynka. A pořád jsem, mám vyšité vlajky jejich klubu, Přední Kopaniny.

Manžel ještě hraje závodně?
No jasně, vždyť je mu teprve čtyřicet dva. Vy máte pocit, že se mají lidi po čtyřicítce zabít, protože už jsou staří? Můj muž se každý den věnuje vrcholově sportu. Vrcholově! Na úrovni Přední Kopaniny.

Jiří Hudler si prý v Americe často pouští Otesánka, ve kterém hrajete - v tom máte prsty?
To řekl, aby mi udělal radost. Protože jsem mu ho sama koupila, aby se furt nedíval jen na porno, že se musí mrknout i na něco uměleckého. A vidíte toho bílého psa na zahradě? Ten je Jirkův, a občas tady s naším psem tahají po zahradě reprezentační dres. To mám vždycky radost.

Nostalgický je jen blbec

V Česku je dost umělců, kteří se otevřeně postaví za konkrétní politickou stranu nebo osobnost. Napadlo vás někdy něco podobného?
Už jsem takhle někdy vystoupila?

Ne. Myslím, že ne.
Ještě jsem nepotkala stranu, která by mi za to jako celek stála. Jsou jedinci, kterým věřím, jenže i ti jsou součástí partaje, které nevěřím. Takže i když vždycky volím pravici, nemůžu věřit žádné politické straně, když je třeba případ H-Systém pořád ještě nepotrestán. Stejně jako mnoho dalších zlodějin.

Nedivím se, že zmiňujete zrovna H-systém, který připravil dva tisíce lidí o úspory. Jedním z nich byla i vaše sestra. Ještě to rodina řeší?
Samozřejmě. Všichni jsme jí půjčili peníze, za které si potom jakýsi pán koupil vrtulník. Sestra přitom neinvestovala špatně, jen ve špatné době do špatného státu, který nemá zákony na to, aby jí ochránili. Ty peníze se ztratily a vlastně se nic neděje.

Takže nevěříte tomu, že sestra někdy aspoň část těch peněz uvidí?
Ne. Bohužel nám bylo řečeno, že na to nejsou zákony a nikdo je ani nechce přijmout. Zřejmě to nikoho z poslanců nezajímá, a proto spíš hlasují o třináctých platech. On přitom každý ví, kdo ty peníze má, a ten člověk by je měl vrátit. Z principu: Já jsem ti ukradl propisku, tak ti ji vrátím, a když ji nemám, tak ti dám peníze, aby sis mohl koupit novou. A ne říct, promiň, já jsem zkrachoval a nic nemám.

Nejen zlodějiny devadesátých let nahrávají tomu, že kdekdo říká: Zlatý osmdesátý léta...
Takhle nostalgický je jenom blbec. Co je tohle vůbec za otázku? Vy se ptáte, jestli nakonec nebyli komunisti zlatí? To se choďte ptát jinam, ale ne do tohohle baráku, kde byl tatínek, který vždycky stál na pravici a celá rodina trpěla za jeho katolictví. On je lidovec duší i tělem a užili jsem si dobu, kdy byl bez práce, my jsme tam a tam nemohli, nebo jsme měli trápení za to, že chodíme do náboženství... V tomhle baráku se neptejte na osmdesátá léta.

Jde spíš o to, že po těch letech u mnohých převážily vzpomínky na drobné radosti, a často i na léta mládí.
Já prostě říkám, abyste se na tohle ptal těch zoufalých komunistů, kteří se scházejí na Džbáně. Normálně myslící člověk nemůže nikdy ani na vteřinu připustit, že něco bylo lepší.

Přitom vy jste tehdy byla třeba v Irsku. Nikdy jste neuvažovala o tom, že Československo opustíte?
Vyjela jsem jen dvakrát se souborem na folklórní festivaly a nikdy neemigrovala, protože mi bylo jasné, že bych strašně ublížila rodičům. Těm už všechno ostatní stačilo - tatínka vyhodili ze školství, ač byl jeden z nejlepších pedagogů této země, a i když měl neustále nabídky na vystoupení v zahraničí, tak ho nepouštěli. Přitom tu byl jedním z nejlepších flétnistů.

Rodiče už máte staré - můžete se od nich ještě něčemu učit?
Bude jim osmdesát let, ale hádají se tak příšerně, že oba potvrzují tohle: Dokud vám něco na světě vadí, tak prakticky nestárnete. Teprve až se se vším smíříte, tak se na život můžete vykašlat.

Možná se dám na vánočky

Profesor Žilka mě učil hrát na flétnu, pamatuju si ho jako přísného muže. Co říká na vaše blbnutí v pořadu Tele Tele?
Zatratil mě, což bylo vlastně dobře.

Jak to myslíte?
Od té doby už je mi úplně jedno, co si o mě kdo myslí, přitom dřív mi na tom záleželo. Pořád jsem byla ta hodná dceruška pana profesora Žilky, která mu chtěla udělat radost. A když mě po zahájení Telete zatratil, tak jsem konečně pochopila, že teď můžu dělat jen to, co mě baví. Možná jsem teprve tímhle konečně dospěla. Ztratila jsem touhu dělat pořád radost svým rodičům.

Nějak se mi nechce věřit, že vás otec opravdu zatratil.
Byl výbornej. Loni jsme dostali ocenění za nejoblíbenější pořad a on mi říká: Prosím tě, psali v novinách, že jste dostali nějakou cenu. Ty máš pořad na Nově? On totiž viděl jen první dva díly a předpokládal, že tím to skončilo, protože pak se mnou nemluvil tři měsíce. Já se mu za to několikrát omluvila, takže měl pocit, že mi dostatečně domluvil, ale uniklo mu, že vysíláme další čtyři roky. Což mě pobavilo.

Připadá mi, že jste díky humoru Tele Tele i v normálním životě drzejší, než jste bývala.
Nemyslím, že jsem drzá. Jen jsem starší a už chápu, že mám právo na svém názoru trvat. Tohle je věc, která dost chybí české společnosti - málokdo si tu stojí za konkrétním názorem. Tenhle národ je složený z dětí, které nechtějí nikoho rozhněvat, a tak třeba řeknou, že zalili kytky, ale přitom je nezalejou.

To už mluvíte o svých dětech?
Taky. Nutím je, aby mi řekly: Já je nezalil, protože jsem na to zapomněl, nebo se mi nechtělo. Za tuhle odpověď nikdy nejsou potrestané. Ale ve chvíli, kdy řeknou, že je zalily, já to zkontroluju a kytky jsou suché, nastává hrozný průser. Nutím je, aby se odmalička nebály oponovat. Jedné dceři, která se neuměla hádat, jsem řekla: Pojď, budeme se při vaření půl hodiny navzájem posílat někam. Víte proč? Ona do té doby vždycky zrudla, sevřela se a měla i ve škole problémy s tím, že neuměla říct: Já to nemám, neumím, nechápu.

Pomohly jí ty kuchyňské hádky?
Dneska mě posílá někam takovým způsobem, že už za to dostává zarachy... Mě naučil říkat to Já nevím, nebo Já neumím, třeba i Michal Suchánek. Ještě jsme zdaleka nebyli velcí kamarádi, ale zkoušeli jsme spolu a režisér měl k Michalovi zvláštní připomínky, třeba aby běžel, ale pomalu. A on - drzej, sedmadvacetiletej kluk - se na něj podíval a řekl: Já to líp neumím. To jsem si řekla, ty vole, ten je odvážnej. A právě tohle, přiznat svůj limit, je tvůrčí práce. Protože tam, kde je váš limit, může začít někdo druhý.

Na tomhle principu funguje Tele Tele?
To je důvod, proč mě tolik baví a funguje čtyři roky. Nikdo nechápe, jak vydržíme každý den točit a každou noc psát, ale je to proto, že jsme k sobě naprosto otevření - já něco napíšu a když nevím co dál, zavolám Michalovi. Toho buď něco napadne, nebo řekne, abych brnkla Geňovi. A proto mezi sebou nemáme rivalitu - všechno děláme jakoby dohromady.

Vymyslela jste za ty čtyři roky tak silnou scénku, že na ni budete určitě vzpomínat i za deset let?
Vzhledem k tomu, že si kluci pořád berou nějaké půjčky, tak mám strach, abychom za deset let Tele Tele pořád nedělali. To by mě asi zabilo.

Zvláštní - na jednu stranu říkáte, jak vás to baví, ale těšíte se, až všechno skončí.
Je to strašně náročné. Už pátý rok spím čtyři hodiny denně.

Umíte si vůbec představit, že 1. ledna 2005 všechno skončí a vy budete mít spoustu volného času?
Vždycky říkám dětem: Vydržte, ještě natočím tenhle film, a už budu pořád doma. A moje osmnáctiletá dcera odpovídá: Tohle říkáš od mýho narození. Takže ono spíš skončí Tele a začne nějaké Filé filé. Prostě jsem normální workoholik, takže si něco najdu. Třeba budu péct vánočky...

Neboli stejně budete spát čtyři hodiny denně.
Asi jo. I když tohle je fakt hodně.

Kdybyste jen pekla vánočky a hrála v divadle, asi by vám rychle docházely peníze.
Třeba bych přišla na to, že se ty vánočky dají úžasně prodat. Nikdo mi v životě nic zadarmo nedal, na všechno jsem si vydělala, takže asi nejsem úplně neschopná.

Ale pořád jste mi neřekla, na jakou scénku z Tele Tele jste zatím nepyšnější.
Když se člověk dívá na svoje věci, tak se nepobaví. Je sebekritický. Ale někdy se směju u počítače, když to píšu - třeba že se moderátor televizní diskuse ptá, jestli v nemocnicích opravdu chybí peníze i materiál, a přítomný doktor na to: Chybí, podívejte se tady na pana pacienta Burzu. Toho jsme operovali minulý týden a došly nitě, tak si musí držet ránu, než to sroste. Já takhle jen posouvám o deset centimetrů jinam situace, které známe ze života. A to mě baví mnohem víc psát, než potom hrát...

Otrlá? Jako každá žena

Právě začíná víkend. Budete odpočívat?
Musím jít hrát do Činoherního klubu a pak napsat scénáře na Silvestra, protože připravuju dva týdeníky, Tele Tele, a potom jeden v rozhlase - HandyCamping.

Ten poslouchám...
Ale nekecejte! Co bylo tenhle čtvrtek?

To nevím. Každopádně mě překvapilo, že ačkoli je to pořad o invalidech, tak se často bavím.
Víte, ty invalidy taky nebaví jejich berle a vozíky, mají je rádi asi jako ženatí lidé tchýně. Ale nedá se s tím nic dělat, tak si z nich aspoň dělají srandu. Sami mají ty nejbrutálnější vtipy. Měli jsme třeba v rádiu hosta, slepého spisovatele Radka Seiferta, a ten říkal, že je nejlepší slepým nadávat. Protože oni netouží po ničem jiném, než aby se k nim ostatní lidi chovali normálně.

Řeknu vám upřímně, že obdivuju, kolik energie postiženým věnujete...
Měl byste ji věnovat taky, a neobdivovat mě. Proč vám přijde pozoruhodné, když se někdo stará o zdravotně postižené? Proč jsou vám ty lidi jedno? Kdykoli se mě někdo zeptá, proč to dělám, tak jen řeknu - proč to neděláte vy? Ono vypadá skoro patologicky, že mě to zajímá, ale ne! Patologické je, že to většinu lidí nezajímá. Proto vzniká diskriminace.

Možná je to tím, že vy jste se v mládí musela starat o babičku na vozíku a spousta ostatních podobnou zkušenost nemá.
To s tím nemá nic společného, spíš mě vychovali rodiče líp než vás. Ale já mám zase jiné vady, třeba jezdím načerno. Všichni máme nějaké špatné a dobré vlastnosti, takže bych z toho nedělala pozoruhodnost. To, co dělám pro postižené lidi, je normální, aspoň na západě. Tady ne, protože už děti byly programově vychovávané k tomu, že do školy chodí jenom ti zdraví.

Slyšel jsem, že jste se už na gymplu hlásila na prázdninové brigády do ústavů.
Jestli někdo hraje hokej, tak asi proto, že ho to baví. Někdo jiný jezdí na tramp, ale mě kdybyste nutil spát pod stanem, tak se s váma rozejdu. Mně prostě bylo blízké něco jiného - lidi žijící na okraji společnosti. Jako si někdo rád lakuje nehty, tak jiný rád sbírá lidi na okraji.

Stejně bych řekl, že jste na ženskou dost otrlá povaha. Nějaký pohled na krev, na bolest anebo na smrt vás asi nerozhodí.
Všechny ženské jsou otrlejší než chlapi. Možná proto vám to přijde zajímavé. Jakákoli z nás je schopná dívat se na krev a na zvratky, jinak by holt nemohla rodit. Tak už to je v přírodě uzpůsobené.

Veronika Žilková
Narodila se 16. října 1961 v Praze v rodině hudebního pedagoga Václava Žilky. Vystudovala DAMU. Po absolutoriu v roce 1984 nastoupila do Městských divadel pražských. Hostovala v Národním divadle. Dnes je členkou pražského Činoherního klubu. Za roli Marjánky ve filmu Zapomenuté světlo získala Českého lva. Další role ztvárnila mimo jiné ve filmech Eliška má ráda divočinu, Otesánek, v televizních seriálech To jsem z toho jelen a Šípková Růženka. Na divadelních prknech zaujala diváky v inscenacích Rodina Tótů, Joe Zabiják, Sex noci Svatojánské, Třetí zvonění, Portugalie a Deskový statek. K jejím nejvýraznějším angažmá patří zábavný pořad Tele Tele na Nově, kde působí nejen jako herečka, ale také jako dramaturgyně a scenáristka. Je tiskovou mluvčí neziskové organizace Prosaz zabývající se sociální rehabilitací občanů se zdravotním postižením. Je podruhé vdaná, vychovává pět dětí, z nichž dvě si osvojila.

Herečka Veronika Žilková ve filmu Otakáro Schmidta Eliška má ráda divočinu.

VERONIKA ŽILKOVÁ

Veronika Žilková s úlovkem propagačních předmětů.

Veronika Žilková jako Šípková Růženka.

Fotografie ze seriálu Šípková Růženka.

Veronika Žilková

Veronika Žilková na předávání cen Anno 2001.

Veronika Žilková

Veronika Žilková přišla na Týtý celá v červeném a skoro pořád se smála.

Veronika Žilková objímá Lucii Bílou.

Veronika Žilková jako hvězda televizní show Tele Tele.

Herci Veronika Žilková a Michal Suchánek.

Autoři:



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Další z rubriky

Je to velká holka, bude v pořádku, řekl LeBlanc o rozchodu Anistonové

Matt LeBlanc a Jennifer Anistonová v seriálu Přátelé (2003)

Deset let spolu hráli v legendárním seriálu Přátelé a kamarády zůstali i po skončení natáčení. Matt LeBlanc (50) se...

Domácí porod bych asi nezvládla. Minimálně ne psychicky, říká Lašková

Gabriela Lašková (12. ledna 2018)

Česká Miss 2013 Gabriela Lašková (27) si ještě stále občas od moderování zpráv odskočí na módní molo. Naposledy se...

Královské poprvé. Alžběta II. dorazila na londýnský týden módy

Královna Alžběta II. a šéfka americké mutace magazínu Vogue Anna Wintourová na...

Asi největší hvězdou londýnského týdne módy byla britská panovnice Alžběta II. (91). Královna akci navštívila vůbec...

Najdete na iDNES.cz