Když Leo Pavlát v druhé polovině padesátých let začal chodit do školy, jedna z klukovských nadávek té doby zněla: Ty žide! Pro děti nadávka bez obsahu, sotva věděly, kdo to vlastně Žid je. Jinak ovšem tenkrát ono hanlivé pojmenování mělo význam jednoznačný, znovu vyvolávalo strach. Neboť to bylo v časech, kdy se komunistický režim díval na Židy jako na přisluhovače imperialismu a obvinění z židovského spiknutí patřilo do běžného arzenálu prokurátorů politických procesů. Leo Pavlát tehdy tušil, že se ho to dotýká víc než vrstevníků. Po mamince byl Žid. Tehdy sice nevěděl, co to přesně znamená, ale že jeho dědeček, babička istrýci z matčiny strany zahynuli za války kvůli židovskému původu, mu doma řekli. Co se odehrávalo v duších dětí, které přivedli na svět Židé, jimž se podařilo uniknout smrti v koncentračních táborech, později vyjádřila Američanka českého původu Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu. "Potomci těch, kteří přežili, se mnohdy o hrůzách holocaustu jen domýšleli, protože se o tom doma často mluvilo pouze v náznacích. Dítě nic pořádně nevědělo, jen cítilo hrůzu," vzpomíná Epsteinová. Dnes je Leo Pavlát ředitelem věhlasného Židovského muzea v Praze. A říká, že u nás to měla židovská generace narozená brzy po válce těžší a označení děti holocaustu pro ni nepovažuje za zcela výstižné.
* Poznamenala vás nějak násilná smrt předků?
Rodinné zážitky z války mě určitě ovlivnily, citově na mě zapůsobily. Ale nás, druhou generaci, poznamenala spíše poválečná doba v tehdejším Československu. Židé, kteří se vrátili domů, měli z velké části velmi hořký osud, protože spadli přímo do strašné atmosféry padesátých let. Nemohli svůj vztah k židovství svobodně projevit a strach rodičů se na jejich potomky přenášel. Nás děti víc než fakt, že naši rodiče za války zažili něco hrozného, poznamenaly jejich obavy z přítomnosti. Strach z toho, co by se mohlo stát.
* A co by se mohlo stát?
Židovství tehdy bylo převážně omezeno na náboženskou činnost. Ovšem stát se aktivním členem židovské obce tenkrát bez výjimky znamenalo mít opletačky se státní bezpečností. V demokratických zemích měli Židé možnost navázat na předválečný vývoj, kdežto tady ne. Tady se to nesmělo. Když budu generalizovat, mám pocit, že ti Židé, kteří přežili a po válce emigrovali například do Izraele, prožívali méně hořkosti. Začali tam nový život a rozkvět Izraele jim dával pocit satisfakce.
* Co vlastně určuje, kdo je Žid?
Nejjednodušší je to s náboženskou definicí, která striktně říká, že Žid je ten, jehož matka je Židovka, nebo kdo přestoupil na židovství podle pravidel tradičního judaismu. Současně však existuje liberální náboženský směr, který židovství uznává i podle otcovské linie, a na konverzi má mírnější požadavky. A pak lze nalézt i spoustu lidí s rodinnou židovskou historií, kteří své židovství prožívají velice intimně a po svém. Navenek se nábožensky ani jinak židovsky neprojevují, nemají potřebu být členem židovské obce či spolku a jejich židovskou identitu určuje osobité sociální či etické cítění, vnitřní rodinná vazba, vztah k Izraeli, nebo třeba jen k osudu Židů za druhé světové války.
* Takže netřeba chodit do synagogy a nosit na hlavě jarmulku?
To doporučit nemohu. Židovství je však nejen osudem, ale od občanského zrovnoprávnění Židů v 19. století i volbou. Člověk se může rozhodnout, zda ho bude či nebude manifestovat navenek. Existuje takové trochu hořké konstatování - kdo je Žid, se ve skutečnosti pozná až po smrti. Podle toho, že se nechá pohřbít na židovském hřbitově. Jsou lidé, o nichž nikdo netušil, že pro ně židovství mělo význam. Zjistilo se to, teprve když umřeli.
* Vy sice máte rodinnou židovskou zkušenost, ale nebyl jste věřící. Jak jste objevil židovskou víru?
Někdy od puberty jsem začal mít zájem o knihy, které se týkaly osudu Židů za války, o překlady z literatury jidiš. Toužil jsem vědět toho o Židech co nejvíc, to mě k židovství přibližovalo. Když jsem pak chtěl jít v poznání dál, dát mu výraz, začal jsem chodit na židovskou obec. V sedmdesátých letech byla z židovských aktivit povolená jen bohoslužba, nic jiného se nesmělo. V té době jsem se seznámil s Karolem Sidonem a ze vzájemných diskusí, setkání s věřícími v synagoze, z četby i vlastních úvah jsem objevil náboženský rozměr židovství - víru. Judaismus mě doslova pohltil. Byl to svět, o kterém jsem neměl ponětí, velmi přitažlivý emotivně, intelektuálně, z hlediska smyslu života, historie, kultury. Začal jsem se učit hebrejsky, poznával jsem, co to znamená žít s vírou a ve víře. A hlavně jsem se pořád učil.
* Hlásit se veřejně k židovství v té době už nebylo nebezpečné?
Nepříjemnosti to samozřejmě přinášelo. Komunistický režim se domníval, že s generací starších pánů, kteří chodí do synagogy, u nás židovství vymře. A když se k židovské obci v sedmdesátých letech začali hlásit mladí lidé, vyvolalo to intenzívní zájem StB se všemi důsledky.
* Lze odhadnout, kolik lidí se k židovství hlásí?
To je těžké, protože jediná čísla, která jsou k dispozici, jsou počty členů židovských obcí a organizací. Zde se řádově jedná o tisíce lidí. Ale například podle izraelského zákona o návratu má člověk nárok na izraelské občanství jako Žid, pokud prokáže jednoho z židovských prarodičů. Podle této definice by to bylo asi opravdu hodně lidí. Ale záleží především na osobním rozhodnutí.
* A dá se odhadnout, kolik by dnes u nás žilo Židů, kdyby nebylo holocaustu?
O tom lze jen nepřesně spekulovat. Zahynulo na 80 tisíc českých Židů a kdyby se z nich vyčlenili ti, kteří by mohli mít děti, asi by se k nějakému číslu mohlo dojít. Ale mohu uvést jednu úvahu Simona W iesenthala, byť i tu je nutné brát s rezervou. Podle něj v období římského impéria žily na světě asi čtyři miliony Židů a do roku 1987 se jejich počet zvýšil na přibližně 14 milionů. Na Britských ostrovech během stejného období vzrostla populace z jednoho miliónu na 55 milionů. Přepočtem lze dojít k závěru, že kdyby židovská populace mohla růst třeba tak jako britská, dosahovala by dnes přibližně 200 milionů osob. Je to sice jen spekulace, ale přesto naznačuje, jak moc židovský osud ovlivnila perzekuce. Růst ze čtyř milionů na čtrnáct neodpovídá přirozenému vývoji populace za přibližně dva tisíce let.
* Jedním z hlavních principů dnešního židovství je vědomí závazku vůči holocaustu. Co to znamená?
Holocaust je největší tragédií v židovských dějinách, připravil o život šest milionů Židů. A ono vědomí lze vyložit asi takto: Již nikdy více, uděláme vše pro to, abychom onu ránu co nejvíce zacelili, budeme mít děti a vychováme je v duchu židovství, aby pak ony takto mohly vychovávat zase své děti. Ale vědomí židovských kořenů není jen jakési neustálé připomínání si hrůz války. Holocaust už v životě generace našich dětí tvoří spíše pozadí, svou židovskou identitu prožívají pozitivně. Ono je vůbec zjednodušené a zkreslující vnímat Židy jen jako oběti. Judaismus je především bohatá kultura a obecně mravní zásady, které si v mnohém vzala za své celá evropsko-americká civilizace. Je v něm jasně patrná snaha o mravní zlepšení člověka i celého světa.
* Na paměť zničení židovského chrámu v Jeruzalémě pro Židy platí: Nikdy nebude veselé události, při které by se nevzpomnělo na zničení svatyně. Židovská hudba, to bývá smích i pláč dohromady. Ale proč si ve chvilkách štěstí pořád připomínat smutek?
Protože štěstí, které člověk prožívá, nikdy není napořád. Když si během každého svátku, i při těch nejveselejších událostech, připomínáme zkázu chrámu, znamená to - v okamžiku radosti nezapomínej na těžké chvíle. Ale je to i naopak - žádné trápení, byť by bylo sebevětší, netrvá věčně.
* Sobotu co sobotu Židé dodržují šabat. Co to pro vás znamená, jak ho trávíte?
Určitě je to pro mě víc, než že jeden den v týdnu nepracuji. Je to mé zakotvení v rytmu času, výraz a uvědomění si Božího řádu tohoto světa. Je to také velmi významný prožitek rodinný, spojenými s krásnými zvyky - se zapálením svící, slavnostní modlitbou a pokrmy. Pokud se šabat dobře připraví a povede se, bývá to moc hezké. Snažím se při něm vypustit všechny problémy. Řeknu si, že na ně začnu myslet zase až v sobotu večer. Ne vždycky se to podaří, ale i tak je šabat chvíle, na kterou se celý týden nesmírně těším.
* Přesto - někdy člověk v sobotu dohání to, co přes týden nestihl. A vy nesmíte dělat nic.
Ne že nesmím, já to tak chci, je to má vnitřní potřeba. Považuji se za věřícího a šabat je jedním z hlavních výrazů židovské víry. A pak - šabat není jakási prázdnota, nudná nečinnost. Má svou modlitbu, je pohromadě rodina, lidi na sebe mají víc času, je to příležitost v klidu rekapitulovat týden, mít čas na Písmo. To je víc než dost.
* Vaše dvě dcery s vámi tráví šabat rády?
Židovství není moje soukromá záležitost, jsme rodina. Za podstatné ale považuji, aby každý našel své vlastní místo, svůj výraz. Někdy se stane, že se děti ze striktně náboženských rodin později proti víře vzbouří. Ale i takový vzdor může být důležitý, protože dává šanci, aby si člověk objevil víru po svém. Po letech pak třeba s údivem zjistí, že vlastně koná, smýšlí a cítí podobně jako jeho rodiče. Ovšem znám také řadu případů, kdy se mladí lidé z úplně asimilovaných židovských rodin dali na nesmírně striktní dodržování pravidel judaismu. Až tak, že ani u rodičů nejedí, protože chtějí jíst jen košer, tedy podle židovských pravidel.
* Setkáváte se s projevy antisemitismu?
Výjimečně ano, zpravidla když něco někam napíšu, dostanu pár antisemitských dopisů. Až vyjde tento rozhovor, nejspíš jich znovu pár přijde.
* Mimochodem - nebylo by lepší, kdyby lidstvo věřilo v jednoho boha? Ubylo by rozbrojů.
Po válce se mnozí lidé ptali: Kde byl bůh v Osvětimi? Náznak možné odpovědi je v protiotázce: A kde byl tehdy člověk? Problém není v bohu, ale v lidech.
***
Leo Pavlát, narozen v roce 1950, absolvent fakulty sociálních věd a publicistiky pražské Karlovy univerzity, 15 let redaktor nakladatelství Albatros, autor knih pro děti (včetně židovských legend "Osm světel"). V letech 1990 -- 1994 druhý tajemník naší znovuotevřené ambasády v Izraeli a poté až dodnes ředitel pražského Židovského muzea. V roce 1981 si vzal za manželku výtvarnici Hanu Klímovou, dceru spisova tele Ivana Klímy."Měli jsme náboženskou svatbu v synagoze, což u nás bylo poprvé asi po patnácti letech," vzpomíná Leo Pa vlát. Má dvě dcery, 19 a 9 let, je poradcem Nadace Ronalda S.Laudera, která finančně i organizačně podporuje existenci židovské školky, školy a gymnázia.
* Poznamenala vás nějak násilná smrt předků?
Rodinné zážitky z války mě určitě ovlivnily, citově na mě zapůsobily. Ale nás, druhou generaci, poznamenala spíše poválečná doba v tehdejším Československu. Židé, kteří se vrátili domů, měli z velké části velmi hořký osud, protože spadli přímo do strašné atmosféry padesátých let. Nemohli svůj vztah k židovství svobodně projevit a strach rodičů se na jejich potomky přenášel. Nás děti víc než fakt, že naši rodiče za války zažili něco hrozného, poznamenaly jejich obavy z přítomnosti. Strach z toho, co by se mohlo stát.
* A co by se mohlo stát?
Židovství tehdy bylo převážně omezeno na náboženskou činnost. Ovšem stát se aktivním členem židovské obce tenkrát bez výjimky znamenalo mít opletačky se státní bezpečností. V demokratických zemích měli Židé možnost navázat na předválečný vývoj, kdežto tady ne. Tady se to nesmělo. Když budu generalizovat, mám pocit, že ti Židé, kteří přežili a po válce emigrovali například do Izraele, prožívali méně hořkosti. Začali tam nový život a rozkvět Izraele jim dával pocit satisfakce.
* Co vlastně určuje, kdo je Žid?
Nejjednodušší je to s náboženskou definicí, která striktně říká, že Žid je ten, jehož matka je Židovka, nebo kdo přestoupil na židovství podle pravidel tradičního judaismu. Současně však existuje liberální náboženský směr, který židovství uznává i podle otcovské linie, a na konverzi má mírnější požadavky. A pak lze nalézt i spoustu lidí s rodinnou židovskou historií, kteří své židovství prožívají velice intimně a po svém. Navenek se nábožensky ani jinak židovsky neprojevují, nemají potřebu být členem židovské obce či spolku a jejich židovskou identitu určuje osobité sociální či etické cítění, vnitřní rodinná vazba, vztah k Izraeli, nebo třeba jen k osudu Židů za druhé světové války.
* Takže netřeba chodit do synagogy a nosit na hlavě jarmulku?
To doporučit nemohu. Židovství je však nejen osudem, ale od občanského zrovnoprávnění Židů v 19. století i volbou. Člověk se může rozhodnout, zda ho bude či nebude manifestovat navenek. Existuje takové trochu hořké konstatování - kdo je Žid, se ve skutečnosti pozná až po smrti. Podle toho, že se nechá pohřbít na židovském hřbitově. Jsou lidé, o nichž nikdo netušil, že pro ně židovství mělo význam. Zjistilo se to, teprve když umřeli.
* Vy sice máte rodinnou židovskou zkušenost, ale nebyl jste věřící. Jak jste objevil židovskou víru?
Někdy od puberty jsem začal mít zájem o knihy, které se týkaly osudu Židů za války, o překlady z literatury jidiš. Toužil jsem vědět toho o Židech co nejvíc, to mě k židovství přibližovalo. Když jsem pak chtěl jít v poznání dál, dát mu výraz, začal jsem chodit na židovskou obec. V sedmdesátých letech byla z židovských aktivit povolená jen bohoslužba, nic jiného se nesmělo. V té době jsem se seznámil s Karolem Sidonem a ze vzájemných diskusí, setkání s věřícími v synagoze, z četby i vlastních úvah jsem objevil náboženský rozměr židovství - víru. Judaismus mě doslova pohltil. Byl to svět, o kterém jsem neměl ponětí, velmi přitažlivý emotivně, intelektuálně, z hlediska smyslu života, historie, kultury. Začal jsem se učit hebrejsky, poznával jsem, co to znamená žít s vírou a ve víře. A hlavně jsem se pořád učil.
* Hlásit se veřejně k židovství v té době už nebylo nebezpečné?
Nepříjemnosti to samozřejmě přinášelo. Komunistický režim se domníval, že s generací starších pánů, kteří chodí do synagogy, u nás židovství vymře. A když se k židovské obci v sedmdesátých letech začali hlásit mladí lidé, vyvolalo to intenzívní zájem StB se všemi důsledky.
* Lze odhadnout, kolik lidí se k židovství hlásí?
To je těžké, protože jediná čísla, která jsou k dispozici, jsou počty členů židovských obcí a organizací. Zde se řádově jedná o tisíce lidí. Ale například podle izraelského zákona o návratu má člověk nárok na izraelské občanství jako Žid, pokud prokáže jednoho z židovských prarodičů. Podle této definice by to bylo asi opravdu hodně lidí. Ale záleží především na osobním rozhodnutí.
* A dá se odhadnout, kolik by dnes u nás žilo Židů, kdyby nebylo holocaustu?
O tom lze jen nepřesně spekulovat. Zahynulo na 80 tisíc českých Židů a kdyby se z nich vyčlenili ti, kteří by mohli mít děti, asi by se k nějakému číslu mohlo dojít. Ale mohu uvést jednu úvahu Simona W iesenthala, byť i tu je nutné brát s rezervou. Podle něj v období římského impéria žily na světě asi čtyři miliony Židů a do roku 1987 se jejich počet zvýšil na přibližně 14 milionů. Na Britských ostrovech během stejného období vzrostla populace z jednoho miliónu na 55 milionů. Přepočtem lze dojít k závěru, že kdyby židovská populace mohla růst třeba tak jako britská, dosahovala by dnes přibližně 200 milionů osob. Je to sice jen spekulace, ale přesto naznačuje, jak moc židovský osud ovlivnila perzekuce. Růst ze čtyř milionů na čtrnáct neodpovídá přirozenému vývoji populace za přibližně dva tisíce let.
* Jedním z hlavních principů dnešního židovství je vědomí závazku vůči holocaustu. Co to znamená?
Holocaust je největší tragédií v židovských dějinách, připravil o život šest milionů Židů. A ono vědomí lze vyložit asi takto: Již nikdy více, uděláme vše pro to, abychom onu ránu co nejvíce zacelili, budeme mít děti a vychováme je v duchu židovství, aby pak ony takto mohly vychovávat zase své děti. Ale vědomí židovských kořenů není jen jakési neustálé připomínání si hrůz války. Holocaust už v životě generace našich dětí tvoří spíše pozadí, svou židovskou identitu prožívají pozitivně. Ono je vůbec zjednodušené a zkreslující vnímat Židy jen jako oběti. Judaismus je především bohatá kultura a obecně mravní zásady, které si v mnohém vzala za své celá evropsko-americká civilizace. Je v něm jasně patrná snaha o mravní zlepšení člověka i celého světa.
* Na paměť zničení židovského chrámu v Jeruzalémě pro Židy platí: Nikdy nebude veselé události, při které by se nevzpomnělo na zničení svatyně. Židovská hudba, to bývá smích i pláč dohromady. Ale proč si ve chvilkách štěstí pořád připomínat smutek?
Protože štěstí, které člověk prožívá, nikdy není napořád. Když si během každého svátku, i při těch nejveselejších událostech, připomínáme zkázu chrámu, znamená to - v okamžiku radosti nezapomínej na těžké chvíle. Ale je to i naopak - žádné trápení, byť by bylo sebevětší, netrvá věčně.
* Sobotu co sobotu Židé dodržují šabat. Co to pro vás znamená, jak ho trávíte?
Určitě je to pro mě víc, než že jeden den v týdnu nepracuji. Je to mé zakotvení v rytmu času, výraz a uvědomění si Božího řádu tohoto světa. Je to také velmi významný prožitek rodinný, spojenými s krásnými zvyky - se zapálením svící, slavnostní modlitbou a pokrmy. Pokud se šabat dobře připraví a povede se, bývá to moc hezké. Snažím se při něm vypustit všechny problémy. Řeknu si, že na ně začnu myslet zase až v sobotu večer. Ne vždycky se to podaří, ale i tak je šabat chvíle, na kterou se celý týden nesmírně těším.
* Přesto - někdy člověk v sobotu dohání to, co přes týden nestihl. A vy nesmíte dělat nic.
Ne že nesmím, já to tak chci, je to má vnitřní potřeba. Považuji se za věřícího a šabat je jedním z hlavních výrazů židovské víry. A pak - šabat není jakási prázdnota, nudná nečinnost. Má svou modlitbu, je pohromadě rodina, lidi na sebe mají víc času, je to příležitost v klidu rekapitulovat týden, mít čas na Písmo. To je víc než dost.
* Vaše dvě dcery s vámi tráví šabat rády?
Židovství není moje soukromá záležitost, jsme rodina. Za podstatné ale považuji, aby každý našel své vlastní místo, svůj výraz. Někdy se stane, že se děti ze striktně náboženských rodin později proti víře vzbouří. Ale i takový vzdor může být důležitý, protože dává šanci, aby si člověk objevil víru po svém. Po letech pak třeba s údivem zjistí, že vlastně koná, smýšlí a cítí podobně jako jeho rodiče. Ovšem znám také řadu případů, kdy se mladí lidé z úplně asimilovaných židovských rodin dali na nesmírně striktní dodržování pravidel judaismu. Až tak, že ani u rodičů nejedí, protože chtějí jíst jen košer, tedy podle židovských pravidel.
* Setkáváte se s projevy antisemitismu?
Výjimečně ano, zpravidla když něco někam napíšu, dostanu pár antisemitských dopisů. Až vyjde tento rozhovor, nejspíš jich znovu pár přijde.
* Mimochodem - nebylo by lepší, kdyby lidstvo věřilo v jednoho boha? Ubylo by rozbrojů.
Po válce se mnozí lidé ptali: Kde byl bůh v Osvětimi? Náznak možné odpovědi je v protiotázce: A kde byl tehdy člověk? Problém není v bohu, ale v lidech.
***
Leo Pavlát, narozen v roce 1950, absolvent fakulty sociálních věd a publicistiky pražské Karlovy univerzity, 15 let redaktor nakladatelství Albatros, autor knih pro děti (včetně židovských legend "Osm světel"). V letech 1990 -- 1994 druhý tajemník naší znovuotevřené ambasády v Izraeli a poté až dodnes ředitel pražského Židovského muzea. V roce 1981 si vzal za manželku výtvarnici Hanu Klímovou, dceru spisova tele Ivana Klímy."Měli jsme náboženskou svatbu v synagoze, což u nás bylo poprvé asi po patnácti letech," vzpomíná Leo Pa vlát. Má dvě dcery, 19 a 9 let, je poradcem Nadace Ronalda S.Laudera, která finančně i organizačně podporuje existenci židovské školky, školy a gymnázia.
