Ženy jsou tvrdší než muži

Zavolá, že přijde o půl hodiny později, a přijde za hodinu. Halina Pawlowská stíhá jen tak tak. V představách veřejnosti přebíhá z rautu na raut, z jedné talkshow do druhé. Ve skutečnosti je středem jejího světa rodina. Už šestačtyřicet let. Halině Pawlowské kladl její otec vždy na srdce: "Nikdy se nenech zmaňipulovat!"
Uvnitř článku najdete rozhovor s Halinou Pawlowskou.

Na Podkarpatské Rusi, kde vyrůstal váš otec - dnes už legendární hrdina filmu Díky za každé nové ráno, platí poněkud jiný estetický ideál ženy. Alespoň mi to tvrdí můj osmasedmdesátiletý otec, který vyrůstal tamtéž.

Ten ideál samozřejmě znám. Nemusí to být urostlá žena. Může být docela malá, na rozdíl od ideálu německého či švédského. Může mít dokonce i subtilní kostru, ovšem musí být festovní. Pevná lýtka, silné nohy. Hlavně silné nohy. Úplně nejhůř je tam na tom žena, která má mezeru mezi stehny.

Takzvaný fuk.

To považují podkarpatští Ukrajinci za něco naprosto odpudivého.

Sám jsem zažil, že při námluvách na podkarpatském venkově slibuje ženich nevěstě hojnost masa. Na tohle by vás už asi žádný muž nenalákal.

Od příbuzných pamatuji, že vlastní maso, špek, klobásy, to už byla známka bohatství. Taky boty. Mně už by asi prase nestačilo, ale tím nechci říct, že bych někdy ráda hladověla.

Kdybychom se oba narodili ve vlasti svých otců, byla byste na tom asi mnohem lépe než já. Já jsem věčně stonal.

No to ne. Stonat, to se nesmí. Je to hanba. Stejně jako brzo umřít. To se v otcově rodině nepěstovalo. On sám zemřel předčasně, v necelých devadesáti, jeho sourozenci v šestadevadesáti, osmadevadesáti. Taky sto dva let tam bylo.

Také prý byla hrozná hanba nosit brýle...

To zas ne, naopak. Jakmile otec dostal brýle, hned mu tam začali říkat doktor.

Není to tak dlouho, co jste ho pohřbila. Chybí vám?

Hrozně těžko snáším, že s ním už nemůžu mluvit. Přitom celých těch pětačtyřicet let, po která jsem s ním žila v jednom bytě, byl každý den ve znamení velikého stresu. Ta jeho nesnesitelně intenzivní přítomnost. Nesnesitelná tíže atmosféry. Nikdy jsem nevěděla, jak otec zareaguje na to či ono slovo. Často jsem nevěděla, kam šel a kdy přijde. A to mu bylo skoro devadesát. Obvykle šel na flám. Vyhlížela jsem ho z okna, jako by byl dítě. Neuměla jsem si představit, že bych mu před odchodem na lože nepřišla říct dobra nič, dobrou noc, i kdyby to bylo ve čtyři ráno. To by se mnou pak nemluvil. A teď mám stres zase z toho, že zemřel.

Kdo je Halina Pawlowská

Šestačtyřicetiletá absolventka Filmové fakulty AMU celý život žila a až na drobné výjimky studovala i pracovala na malém území, v jehož středu leží pražské Karlovo náměstí. Je šéfredaktorkou týdeníku Šťastný Jim, moderátorkou televizní talkshow Banánové rybičky, scenáristkou a spisovatelkou. Napsala například scénáře k filmům Vrať se do hrobu či Díky za každé nové ráno. Počtem prodaných výtisků svých knih (třeba Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Proč jsem se neoběsila) se stala nejúspěšnější českou prozaičkou současnosti. Je vdaná, má dceru a syna.

Nebojíte se, že zapomenete jeho rodnou řeč?

To je naprosto vyloučeno. Vadí mi ale, že ji už nemám kde používat. V jednom obchodě tady nedaleko prodává docela milý Ukrajinec. Přistihla jsem se, že tam občas zajdu, jen abych s ním mohla promluvit.

 Dnes jich tu pracuje celá armáda. Poznáte je, aniž by promluvili?

Jistě. Hlavně podle očí. Mají je blízko u sebe, většinou modré. Čím jsou starší, tím je ta modrá světlejší, a když jsou hodně staří, přechází modrá v šeď, ty oči jsou jakoby prázdné. Připomínají mi oblohu, která na Podkarpatské Rusi visí velice nízko nad krajinou.

Vaše první literární pokusy předešly vaši moderátorskou kariéru nejméně o dvacet let. Přesto se zdá, jako byste se spisovatelkou stala až díky vaší televizní kariéře.

Ani bych si netroufla říct, že jsem spisovatelka. Moje knihy vznikly buď z filmového scénáře, nebo sebráním časopiseckých sloupků. Nejedná se o čistokrevnou literaturu.

To jste mě odzbrojila. Tak zdravý odstup od vlastních spisů projevuje málokdo.

Dnes, když někdo něco napíše a vydá, tak je hned spisovatel. A přitom často začne psát jen proto, že je někde vidět. V televizi, v novinách. Tak může nastat i absurdní situace, kdy o vás v televizi stojí, protože jste "spisovatel", a nakladatel vám vydává knihy, protože jste v televizi. Při takové praxi by si dokonce veřejnost mohla časem začít právem myslet, že spisovatelé jsou ta parta lidí, kteří si můžou dovolit říkat v televizi blbosti.

Co byste řekla na téma televize a můj komerčně-literární úspěch?

Kdybych v té televizi nebyla, mých knih by se prodalo daleko méně. To je mi naprosto jasné. O to víc si vážím třeba takového Michala Viewegha, který si postavení masově čteného autora vybojoval bez telemarketingu.

 Nelitujete někdy, že netrávíte víc času u svého psacího stolu?

Já u něj trávím strašnou spoustu času. Ovšem většinou nepíšu věci, jejichž účelem by bylo přetrvat věky, pokud se o tom dá vůbec mluvit.

Už dlouho jste si nestěžovala, že když napíše knihu Viewegh, je to román, kdežto když ji napíšete vy, je to jen ženská literatura.

Už jsem se zklidnila. Tak dlouho jsem to vykřikovala, až se v mém případě přestala ta škatulka používat.

Jak jste na tom s televizními recenzenty?

Málokdy řeknou konkrétně, co je špatně. Mluví spíš o tom, jak vypadám. Dobře, to je vidět. Pak ale také pletou do recenzí i moji povahu či můj domnělý způsob života. Přitom se jedná o věci, o nichž vůbec nic nevědí. Jsem prý například sebestředná. Ano, ale ve své talkshow. A to je pořad, který je na tom postavený.

Jak snášíte, když vás někdo paroduje? Ženy jsou prý na to citlivější než muži. Například Zdeněk Srstka kdysi hezky předváděl, jak zpovídáte celebrity ve svém Žitě...

Tak to jsem neviděla. Nevím, jestli bych to přežila. I když pan Srstka je docela hodný člověk. Viděla jsem, jak mě na Silvestra parodoval ten mladík, Jablonský se jmenuje. Měl obrovitánská prsa. To se nabízí, je to dost laciné. Ovšem zaujalo mě, že vystihl mou dikci. A že vždycky do příběhu zapletu nějakou odbočku - ale můj otec, ale to má kamarádka. Tím si mě docela získal.

Koketovala jste někdy s představou, že by vaše příběhy vyprávěl mužský hrdina? Poslední Vieweghovu knížku vypravuje dívka, Hrabal nechával vyprávět "svoji ženu"…

Takový pokus o změnu literárního pohlaví mě neláká. Neříkám, že mě nikdy lákat nezačne.

 Ženy jsou prý tolerantnější, ne tak ješitné jako muži. Kdyby jich bylo víc v rozhodujících pozicích, svět by byl laskavější, lepší.

No, musím přiznat paní Margaret Thatcherové, že v Británii dokázala zavést určitý pořádek. Ale vážně... Myslím si, že ženy jsou naopak tvrdší. Nejenže mají větší výdrž, ale dokonce jsou razantnější. Muži jsou chudáci. Pro mě je to obtížná situace. Vždyť mám syna. I jemu hrozí nebezpečí, že přijde nějaká žena a vezme si ho. A on s ní bude muset žít.

A jsme u toho. "Muži jsou bestie," stěžují si ženy svým kamarádkám. Mají na mysli své partnery. "Ženy jsou mrchy, dej si na ně pozor," říkají tytéž ženy svým synům a myslí na své potenciální snachy. Muži pak se svými ženami nezacházejí nejlépe, ženy si stěžují... To je bludný kruh, na němž ani feminismus nic nezmění.

V manželství jde vždycky o naplňování vlastních představ. Manželství mých rodičů je toho dokladem. Matka byla nejvíc naštvaná, kdykoliv otec nechtěl udělal to, co, jak si myslela, by udělat měl. Otce přitom ani ve snu nenapadlo, že by to měl udělat. Dělal si, co chtěl. I mně kladl na srdce svou podkarpatskou češtinou: Nenech se nikdy nikým zmaňipulovat.

 A když si dělá co chce ten druhý?

Pokud to není přímo činnost zaměřená proti mně, toleruji to.

Tak do roku 1993, 1994 se vámi média zabývala spíš sporadicky. Pak přišla velká sláva. Hodně mužů v raném středním věku se ve stejné situaci tak trochu zblázní. Pořizují si nové, mladé ženy. Jak postihuje náhlá sláva a bohatství ženy v raném středním věku?

Já jsem zhubla o dvacet tři kilogramů. To byla ta radikální změna životního stylu. Začala jsem sama sebe vidět naprosto jinak. Dokázala jsem se vtěsnat do běžných konvenčních velikostí. Byla jsem jak v transu. Mohla jsem si kupovat drahé věci v drahých buticích. Dodnes to doznívá, ale už to není to šílenství. Pokud jde o vztah k mužům, tam se nic nezměnilo. Vždycky jsem chtěla, aby mě jich milovalo co nejvíc. Ne já je, ale oni mě. Až za hrob.

Začala jste také náhle vydělávat mnohem víc než manžel. Rodinní terapeuti považují takovou situaci za krizovou.

V našem případě by ji mohli považovat za normální. Muže jsem si vzala ještě před vysokou školou, protože jsem se do něj zamilovala. Na škole jsem zjistila, že bere tak málo peněz, že i moje stipendium je větší.

Takže nic nového pod sluncem.

Novinkou je jen to, že dnes už u sebe většinou žádné peníze nemám. Obhospodařuje mi je maminka, s níž žijeme. Kdo nějaké potřebuje, musí za ní. Je to velmi dominantní bytost. To vede k absurdním situacím. Slyším třeba svého muže, jak říká: Ale babičko, pochopte. Vždyť je to všechno Haliny! A mně zas říká: Tak takhle bych nechtěl dopadnout. Vždyť ty si musíš říkat o vlastní peníze.

 To vám na penězích nezáleží?

Ale to víte, že záleží. Chci jich mít tolik, abych na ně vůbec nemusela myslet. Zatím se to daří. To není jen takové povýšenecké gesto. Když nemyslím na svoje peníze, nemůžu se zaobírat ani představami, že jsem něco víc.

Letos byste měli s manželem oslavit stříbrnou svatbu. Máte nějaké romantické plány?

Nemůžu říct, že bychom trávili s manželem intimní chvilky tak, že on zapálí svíčky, já připravím nějakou pochutinu a povídáme si, jak spolu budeme... Náš život probíhá ve víru velmi fádních dějů. Muž přijde a říká: Já mám hlad. Já na to: Tak si objednej pizzu, já si udělám sendvič. Babička nic neuvařila? Nevím, možná kotletu, ale tu asi snědl Péťa. Takhle my se bavíme a na plánování nedojde.

Ve svém psaní obracíte skoro všechno v žert. To je záměr?

Ne, to je pud sebezáchovy. Jinak bych musela psát o tom, že člověk se narodí a spěje k smrti. To se pak nedá hledět na život příliš optimisticky.

Většina diváků nejspíš netuší, že povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky, podle níž jste svůj talkshow nazvala, je tragická.

No právě. Ten hoch, který se v ní zavraždí, se nedokázal přenést přes zjištění, že lidský život nemá žádný smysl. Já se snažím vést diváky k tomu, aby poznání této pravdy přežili.

 

Halina Pawlowská s cenou TýTý za pořad Banánové rybičky.

Když spisovatelka, scénáristka a novinářka Halina Pawlowská nepíše žádný scénář, znamená to, že jí je smutno. Až jí přestane být - smutno, možná zas něco napíše.

,