Říká o sobě, že už by nechtěla být mladá. Že teprve teď, když je jí padesát, se jako žena konečně cítí svobodná. Už bez každodenní starosti o rodinu a s vědomím, že manžel se sice tváří jako silák, ale přitom věčně potřebuje ženinu starost a útěchu.
Jestli něco stojí za to dožít se padesátky, je to svoboda, tvrdí režisérka Olga Sommerová, kromě jiného autorka filmového dokumentu O čem sní ženy. Po její stejnojmenné knize se v uplynulých dnech na pultech knihkupectví jen zaprášilo. A o čem že to ženy sní? Podle Sommerové hlavně o tom, aby se po letech samozřejmého odříkání ve světě mužů dožily chvíle, kdy budou konečně samy sebou.
Někdo mladší možná bude překvapen, že teprve padesátka je pro ženu věk, kdy se lze cítit šťastněji. Zkuste ho přesvědčit.
Život v padesáti je fyzicky bolavější. Přichází klimakterium, z toho vyplývající deprese, úbytek energie, tělo stárne. Děti odcházejí z domova, staří rodiče umírají. Proti tomu všemu jsou obávané vrásky roztomilou charakteristikou dámy. Ale taky je to doba, kdy se manželské vztahy buď zhroutily a žena žije sama, anebo se upevnily, protože žena-matka se stala skutečnou partnerkou. Osvobodila se ze závislosti na muži-živiteli a z permanentního ochranářství dětí. Padesátnice nemusí vědět, co chce, ale určitě ví, co už nechce. Konečně se může stát sama sebou. A tahle svoboda stojí za všechny prachy.
Takže vrátit se o pár desítek let zpátky, do dětství, do časů mládí...
V dětství jsem se cítila bezmocná, v mládí zoufale nejistá. Mládí má jenom dvě výsady: fyzickou sílu, to znamená pocit nesmrtelnosti, a naději. Ale zrání přináší vědomou radost ze života, odděluje podstatné od zbytečného, přináší poznání - vím, kdo jsem a jakou mám cenu, co chci a co nechci.
Ale přináší také stárnutí. Bojíte se ho?
Bojím se, bojím. Je mi líto, že jsem přišla už teď o svou dřívější energii, kterou jsem zahřívala všechny svoje drahé bytosti. Co jsem si usmyslela, to jsem vykonala. Mohla jsem si rouhavě připadat jako pánbůh. A teď už vím, že jsem jenom smrtelnej člověk.
Když porovnáte sebe s ženami, které manželství a mateřství teprve čeká - proměnily se nějak vztahy mužů a žen?
Vstupují do manželství v jiném století než my, ale patriarchální myšlení 19. století přetrvává v duších žen i mužů pořád. Nadějné je, že dnešní mladé holky mají na vybranou. Otevřel se jim takový prostor, o němž jsme my ani nesnily. Ale číhá tu jedno nebezpečí. Budou si myslet, že mají na to, aby si život zařídily tak, že budou svobodné a rovnoprávné. A po narození prvního dítěte utonou v pasti patriarchálních předsudků vlastního muže i celé společnosti. A z lásky pak budou sloužit, obětovávat se a zapomínat na sebe, jako jsme zapomínaly my.
Dirigent Libor Pešek při křtu vaší knihy chválil ženy. Za to, že jsou krásné, za to, že se mužům tak líbí. Ale o to vám asi zrovna nejde. Cítíte vztek, nebo jste smířena s blahovůlí, se kterou muži berou ty vaše feministické řeči"?
Necítím bezmocný vztek a je mi lhostejné, když muži berou s rezervou, jak říkáte, mé feministické řeči, protože se nepotřebuju mužům podbízet. Na obojí jsem už příliš svá a zralá. Libor je džentlmen starosvětského střihu, jakých je v českých zemích jak šafránu. On se domnívá, že všechny problémy mezi mužem a ženou vyřeší láska a dobrá vůle. V tom se rozcházíme, protože já vidím i za velkou láskou mezi mužem a ženou hrozbu časované bomby, kterou přináší odvěká nerovnost ženského a mužského vkladu do vztahu. Muži se nechávají milovat - tak se jmenuje i kniha rakouského psychologa Wilfrieda Wiecka. Patriarchální muž odjakživa pokládal sám sebe za silnějšího a mocnějšího, a tohle privilegium, toto pyšné nenaslouchání potřebám ženy a dětí, ho přivedlo k odtržení od skutečného života, uvedlo ho do světa kariéry a workoholismu, stalo se drogou, ale nikdy skutečným štěstím. Muž je závislý silák, který potřebuje ženinu empatii, energii a útěchu.
Takže muži jsou slabí, nesamostatní a méně vydrží. Vlastně zaslouží politovat? Musí zuřit, když něco takového slyší...
Oni nezuří, oni to vědí.
Myslíte si, že harmonický vztah je možný jen, když žena dobrovolně potlačí svou osobnost a obětuje se rodině?
Žena potlačuje svou osobnost, dokud vychovává mladé. A když děti opustí hnízdo a muž zestárne, začne se dříve uzurpovaná žena chovat k manželovi jako k trubci. A to je něco strašného, mnohokrát v životě jsem toho byla svědkem. Proto tvrdím - od začátku vztahu má žena požadovat volnost, rovnost, bratrství. Prosazovat přání a práva svobodné bytosti, nic nepolykat, nic nepotlačovat, jinak to jednou vybublá jako pomsta. A k čemu je to dobré? Pro mě dobrý vztah mezi mužem a ženou je svobodný a upřímný. A jsem stoprocentně přesvědčena, že je možný. Na slovo obětovat se - muži a dětem - jsem alergická, právě proto, že dobře vím, o čem to je.
Avšak jsou lidé, kteří říkají, že s emancipací žen se převrátil svět naruby a že to není dobré ani pro muže, ale vlastně ani pro ženy, pro rodinu. Slabá autorita otců není dobrým modelem, výchova není tak jednoznačná.
Svět se pohnul tak, že tradiční rozdělení rolí není nutné. Když byl muž výsadním živitelem rodiny, byla na něm žena s dětmi závislá. A on byl závislý na ženině zázemí. Ale to je pryč. Představovala jsem si utrpení nešťastnic v minulých stoletích, které nevidí východ z nouze. Jsou toho plné knihovny. Dnes by se už Maryša mohla rozvést a nemusela by Vávru otrávit. Anna Kareninová by asi neskočila pod vlak. V totalitním režimu je stejně jako v patriarchálním manželství větší pořádek, protože se o ničem nediskutuje. Chladný vzdálený trestající otec není žádná senzace. Když jsem točila film O čem sní muži, většina z mých hrdinů měla takového otce a nebyla to pro ně žádná legrace. Patriarchální otec si zotročil většinovou menšinu - ženy a děti. Ale v euroamerické demokratické civilizaci už je takový model passé. Jestli je dnes něčeho velmi třeba - je to přítomnost otce v rodině. Protože dcery a synové po otcích touží.
Většina padesátnic se vdala ve dvaceti. Dnes si dávají ženy (i muži) s manželstvím víc načas. Budou vůbec mít možnost zažít, díky tomuto odkladu, ten váš čas svobody"?
Jen ať si dávají načas, třeba si pak lépe vyberou. Ale možná ne a český národ vymře. Na konci života, v němž někteří preferovali kariéru a osobní svobodu, přijdou na to, že rodinný život se nedá ničím nahradit. Že všechna sláva je polní tráva. Že blahobyt singla a jeho nekonečná svoboda je na pendrek, protože člověk potřebuje nejen práva, ale i povinnosti. Potřebuje žít desatero a dávat lásku.
OLGA SOMMEROVÁ
Filmová dokumentaristka, narodila se 2. 8. 1949 v Praze. Poprvé se vdala za skladatele Vladimíra Sommera, s ním měla syna Jakuba (1976). Podruhé si vzala dokumentaristu Jana Špátu - a z tohoto vztahu se narodila dcera Olga (1984). Olga Sommerová absolvovala FAMU, kde dnes i vyučuje. Je autorkou sedmdesáti dokumentárních filmů.
Jestli něco stojí za to dožít se padesátky, je to svoboda, tvrdí režisérka Olga Sommerová, kromě jiného autorka filmového dokumentu O čem sní ženy. Po její stejnojmenné knize se v uplynulých dnech na pultech knihkupectví jen zaprášilo. A o čem že to ženy sní? Podle Sommerové hlavně o tom, aby se po letech samozřejmého odříkání ve světě mužů dožily chvíle, kdy budou konečně samy sebou.
Někdo mladší možná bude překvapen, že teprve padesátka je pro ženu věk, kdy se lze cítit šťastněji. Zkuste ho přesvědčit.
Život v padesáti je fyzicky bolavější. Přichází klimakterium, z toho vyplývající deprese, úbytek energie, tělo stárne. Děti odcházejí z domova, staří rodiče umírají. Proti tomu všemu jsou obávané vrásky roztomilou charakteristikou dámy. Ale taky je to doba, kdy se manželské vztahy buď zhroutily a žena žije sama, anebo se upevnily, protože žena-matka se stala skutečnou partnerkou. Osvobodila se ze závislosti na muži-živiteli a z permanentního ochranářství dětí. Padesátnice nemusí vědět, co chce, ale určitě ví, co už nechce. Konečně se může stát sama sebou. A tahle svoboda stojí za všechny prachy.
Takže vrátit se o pár desítek let zpátky, do dětství, do časů mládí...
V dětství jsem se cítila bezmocná, v mládí zoufale nejistá. Mládí má jenom dvě výsady: fyzickou sílu, to znamená pocit nesmrtelnosti, a naději. Ale zrání přináší vědomou radost ze života, odděluje podstatné od zbytečného, přináší poznání - vím, kdo jsem a jakou mám cenu, co chci a co nechci.
Ale přináší také stárnutí. Bojíte se ho?
Bojím se, bojím. Je mi líto, že jsem přišla už teď o svou dřívější energii, kterou jsem zahřívala všechny svoje drahé bytosti. Co jsem si usmyslela, to jsem vykonala. Mohla jsem si rouhavě připadat jako pánbůh. A teď už vím, že jsem jenom smrtelnej člověk.
Když porovnáte sebe s ženami, které manželství a mateřství teprve čeká - proměnily se nějak vztahy mužů a žen?
Vstupují do manželství v jiném století než my, ale patriarchální myšlení 19. století přetrvává v duších žen i mužů pořád. Nadějné je, že dnešní mladé holky mají na vybranou. Otevřel se jim takový prostor, o němž jsme my ani nesnily. Ale číhá tu jedno nebezpečí. Budou si myslet, že mají na to, aby si život zařídily tak, že budou svobodné a rovnoprávné. A po narození prvního dítěte utonou v pasti patriarchálních předsudků vlastního muže i celé společnosti. A z lásky pak budou sloužit, obětovávat se a zapomínat na sebe, jako jsme zapomínaly my.
Dirigent Libor Pešek při křtu vaší knihy chválil ženy. Za to, že jsou krásné, za to, že se mužům tak líbí. Ale o to vám asi zrovna nejde. Cítíte vztek, nebo jste smířena s blahovůlí, se kterou muži berou ty vaše feministické řeči"?
Necítím bezmocný vztek a je mi lhostejné, když muži berou s rezervou, jak říkáte, mé feministické řeči, protože se nepotřebuju mužům podbízet. Na obojí jsem už příliš svá a zralá. Libor je džentlmen starosvětského střihu, jakých je v českých zemích jak šafránu. On se domnívá, že všechny problémy mezi mužem a ženou vyřeší láska a dobrá vůle. V tom se rozcházíme, protože já vidím i za velkou láskou mezi mužem a ženou hrozbu časované bomby, kterou přináší odvěká nerovnost ženského a mužského vkladu do vztahu. Muži se nechávají milovat - tak se jmenuje i kniha rakouského psychologa Wilfrieda Wiecka. Patriarchální muž odjakživa pokládal sám sebe za silnějšího a mocnějšího, a tohle privilegium, toto pyšné nenaslouchání potřebám ženy a dětí, ho přivedlo k odtržení od skutečného života, uvedlo ho do světa kariéry a workoholismu, stalo se drogou, ale nikdy skutečným štěstím. Muž je závislý silák, který potřebuje ženinu empatii, energii a útěchu.
Takže muži jsou slabí, nesamostatní a méně vydrží. Vlastně zaslouží politovat? Musí zuřit, když něco takového slyší...
Oni nezuří, oni to vědí.
Myslíte si, že harmonický vztah je možný jen, když žena dobrovolně potlačí svou osobnost a obětuje se rodině?
Žena potlačuje svou osobnost, dokud vychovává mladé. A když děti opustí hnízdo a muž zestárne, začne se dříve uzurpovaná žena chovat k manželovi jako k trubci. A to je něco strašného, mnohokrát v životě jsem toho byla svědkem. Proto tvrdím - od začátku vztahu má žena požadovat volnost, rovnost, bratrství. Prosazovat přání a práva svobodné bytosti, nic nepolykat, nic nepotlačovat, jinak to jednou vybublá jako pomsta. A k čemu je to dobré? Pro mě dobrý vztah mezi mužem a ženou je svobodný a upřímný. A jsem stoprocentně přesvědčena, že je možný. Na slovo obětovat se - muži a dětem - jsem alergická, právě proto, že dobře vím, o čem to je.
Avšak jsou lidé, kteří říkají, že s emancipací žen se převrátil svět naruby a že to není dobré ani pro muže, ale vlastně ani pro ženy, pro rodinu. Slabá autorita otců není dobrým modelem, výchova není tak jednoznačná.
Svět se pohnul tak, že tradiční rozdělení rolí není nutné. Když byl muž výsadním živitelem rodiny, byla na něm žena s dětmi závislá. A on byl závislý na ženině zázemí. Ale to je pryč. Představovala jsem si utrpení nešťastnic v minulých stoletích, které nevidí východ z nouze. Jsou toho plné knihovny. Dnes by se už Maryša mohla rozvést a nemusela by Vávru otrávit. Anna Kareninová by asi neskočila pod vlak. V totalitním režimu je stejně jako v patriarchálním manželství větší pořádek, protože se o ničem nediskutuje. Chladný vzdálený trestající otec není žádná senzace. Když jsem točila film O čem sní muži, většina z mých hrdinů měla takového otce a nebyla to pro ně žádná legrace. Patriarchální otec si zotročil většinovou menšinu - ženy a děti. Ale v euroamerické demokratické civilizaci už je takový model passé. Jestli je dnes něčeho velmi třeba - je to přítomnost otce v rodině. Protože dcery a synové po otcích touží.
Většina padesátnic se vdala ve dvaceti. Dnes si dávají ženy (i muži) s manželstvím víc načas. Budou vůbec mít možnost zažít, díky tomuto odkladu, ten váš čas svobody"?
Jen ať si dávají načas, třeba si pak lépe vyberou. Ale možná ne a český národ vymře. Na konci života, v němž někteří preferovali kariéru a osobní svobodu, přijdou na to, že rodinný život se nedá ničím nahradit. Že všechna sláva je polní tráva. Že blahobyt singla a jeho nekonečná svoboda je na pendrek, protože člověk potřebuje nejen práva, ale i povinnosti. Potřebuje žít desatero a dávat lásku.
OLGA SOMMEROVÁ
Filmová dokumentaristka, narodila se 2. 8. 1949 v Praze. Poprvé se vdala za skladatele Vladimíra Sommera, s ním měla syna Jakuba (1976). Podruhé si vzala dokumentaristu Jana Špátu - a z tohoto vztahu se narodila dcera Olga (1984). Olga Sommerová absolvovala FAMU, kde dnes i vyučuje. Je autorkou sedmdesáti dokumentárních filmů.
