Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zedníček: Ženy jsem nikdy nepochopil

  14:17aktualizováno  14:17
Seděli jsme naproti sobě už hodinu, když Pavlu Zedníčkovi uklouzlo: Kurňa. Samo o sobě by to nic neznamenalo, tohle herec vysloví co deset minut, ale teď přibyl dlouhý zkoumavý pohled. Klouzal od dveří kavárny k prvnímu stolu. Právě vstoupily dvě elegantní slečny okolo pětadvacítky...
Vy byste mohl být znalec žen už proto, že jste byl na střední škole jen mezi děvčaty. A přitom se vtom poslední léta nějak plácáte...
Hezké slovo, plácáte.

Odpusťte.
Neomlouvejte se. Ale já se v tom neplácám, i když to tak možná vypadá. Opravdu nejsem jejich znalec a nebudu do konce života, ale právě teď si užívám svobodu. Když slyším od kamarádů, jak je manželky sprdly kvůli nějaké ptákovině, když mi kolegové říkají: Musím si dát panáka, už zase mě ta moje deptá... Tak si vždycky pomyslím - ježišmarja, není mi líp?

To je, jako byste se najednou vrátil zpátky třeba do roku 1973, kdy jste si - čtyřiadvacetiletý a svobodný - sehnal angažmá v Ústí nad Labem. Ne?
Tak nějak, i když já jsem tam nebyl svobodný. Byl jsem jediný, kdo si z Brna přivezl přítelkyni. Bartoška s Heřmánkem, ti svobodní byli, ale já si dotáhl do lesa dříví. Kluci mohli kdykoli někam jít a já s ní často musel zůstávat doma...

Neznámí mladíci z Brna - já, Barťák a Heřman

Vraťme se ještě dál do historie, do doby, kdy jste studoval herectví na JAMU.
To byly čtyři nejlepší roky mého života. Přišel jsem tam z menšího města, a kdybych neudělal přijímačky, tak jsem zůstal někde na kožařině a dnes bych byl vedoucím dílny ve Svitu.

Svit už nefunguje, a já si stejně myslím, že byste v žádné dílně neskončil. Spíš v nějakém zlínském divadle.
Možná bych zabrousil do Vizovic do ochotnického krůžku, ale nevím.

Ale takhle jste byl na JAMU vedle Miroslava Donutila, Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka... Kdo ze spolužáků byl tehdy ve vašich očích nejtalentovanější a směřoval k veliké kariéře?
Myslím, že nad nějakou kariérou tenkrát nikdo z nás nepřemýšlel. Nemysleli jsme na práci v Praze, ani vtelevizi, nám se líbilo blbnout vDivadle Husa na provázku. Ale už tenkrát jsem koukal na Bolču Polívku, který dělal svoje představení Vize a metamorfózy strýce Macalíka a byl hodně šikovný. A on se nezměnil, furt si blbne a dělá ty kraviny... Zrovna teď jsem se vrátil zjeho farmy, kde jsme spolu seděli asi do tří do rána, opékali si buřty, kecali...

Co tenkrát kamarádi říkali na váš přesun z Brna až do Ústí?
To mrzelo hlavně Míru Donutila, což byl tehdy můj nejbližší druh. Když jsem odešel, tak na mě byl trošku naštvanej...

Trošku naštvanej?
No, hodně nasranej byl. Kurňa, už jsme měli Provázek, já jsem byl před podpisem smlouvy, a pak se to nějak vyvrbilo, že jsme s Jirkou Bartoškou a Heřmanem odešli do toho Ústí.

O vás se říkalo, že jste trojčata. Jenže dnes, řekl bych, váš vztah hlavně s Karlem Heřmánkem tak idylický není.
Tam se to zhoršilo, no... Začátkem devadesátých let jsme založili Divadlo Bez zábradlí, ale Karel měl větší plány, než jsme si my ostatní představovali. Chtěl se stát ředitelem, za tím si tvrdě šel, a nakonec se mu to vyplatilo. Potom nás už nejspíš nepotřeboval, tak řekl, kluci, jděte, nazdar. Ale že bychom se teď nenáviděli na život a na smrt, to ne. Nenávidět neumím, na to jsem blbej.

Jak jste tu pověst trojčat počátkem sedmdesátých let získali?
Všechny inscenace jsme dělali spolu, jednou hrál Barťák velkou roli, pak Heřmánek, potom zase já a oni mi přihrávali... Vzpomínám na první cestu do Ústí v trabantu mého táty. Barťák dodnes tvrdí, že v takovém autem už nikdy nejel, že to bylo jako v nejhorší vlakové třídě... Prostě hrůzostrašná cesta. Ale na jejím konci jsem získali první angažmá a všichni pak měli stejné peníze, asi třináct set hrubého. Žili jsme od výplaty k výplatě a byl tam bar, kde jsme si půjčovali peníze a pili na dluh, takže když jsme dostali zálohu, tak jsme ji tam hodili a ještě pořád další dvě kila dlužili. Bylo to z ruky do huby, ale úžasné.

Vy jste se proslavil až v Divadle Na zábradlí, kde v šedesátých letech pracoval i Václav Havel. Věděl jste o tom tenkrát v sedmasedmdesátém, když jste nastupoval? On už byl tehdy disidentem...
Ano, tušil jsem, že tam dělal kulisáka a později dramaturga, ale jinak se o tom nemluvilo. Jeho jméno se před námi nesmělo vyslovit.

Nevídal jste ho?
V té době ne. Začal tam chodit až koncem osmdesátých let, vždycky v zelené bundě, s Olinou si s náma sedli, dali si vínečko, popíjeli... Kecali jsme a ředitel byl pak strašně naštvaný, protože to musel vždycky někde nahlásit. Sprdnul kvůli tomu celé divadlo, ale bylo to jen takové bububu.

Bavili jste se v divadle o tom, že se zrovna podepisují Charta nebo anticharta?
Věděli jsme to, ve zprávách se otom mluvilo, ale po nás nikdo nic podepsat nechtěl. My mladí z Brna jsme byli absolutně neznámí... A měli jsme tolik práce, že jsme zkoušeli, a vzdor proti režimu byl vždycky jen v představeních.

Cože?
No kdybyste viděl Bratry Karamazovy, Hamleta nebo Maratón... Režisér Evald Schorm to dělal tak, že si diváci vždycky našli svoje - obraz doby byl v tom představení zakódovaný. Proto byly ty velké fronty na lístky.

Zvolil jsem Klausovu cestu

Když jsme si povídali o Havlovi, napadlo mě ještě jedno jméno, Václav Klaus. Vy jste míval chalupu nedaleko té jeho - setkávali jste se?
Někdy začátkem devadesátých let mě poprvé pozval. Paní Livia makala na zahrádce, on psal projevy, tak jsme si dali slivovičku, o pár dní později se zase on stavil na pivčo. Byl ministr financí, když jsme si šli občas sednout do takové slepičárny, v níž byly sedačky z autobusu a naražený sud piva obložený polystyrenem... Tam jsme si povídali.

Věříte mu od té doby?
Dnes k němu mám stejný vztah jako tenkrát. Beru ho jako vzdělaného a prima chlapa.

Předpokládám, že to ovlivňuje vaše rozhodování při volbách.
Ano, jsem ódeesák, zvolil jsem Klausovu cestu a nikdy jsem o ní nepochyboval. To jen novináři toho dost pokazí - Klaus je pro ně terčem, on jako by mohl za všechno špatné. Kurňa, vždyť do Špidly se skoro vůbec nešije.

Mě překvapuje, že se do takových řečí pouštíte - měl jsem vás za apolitického člověka...
Vždycky jsem se o to zajímal, noviny si přečtu každý den.

Volil jste vstup do Evropské unie?
Klidně to můžu říct - volil jsem ano, protože jsem si říkal, že tam stejně vstoupíme, ať tak či onak. A jestli to bude teď, nebo později, to už je jedno.

Bolek Polívka kdysi řekl: Nechci, aby naše děcka žila v tak srandovní době, jako jsme žili my... Myslíte, že třeba váš malý vnuk Mikuláš žije v dobré epoše?
Určitě. Já si nestěžuju, každá doba má své, ale dneska je skvělé, že tu sedíme a řekneme si, hele, za dvě hodiny vyrazíme na kafe do Vídně. Občas si vzpomenu, jak jsem jezdíval domů do Zlína a u Brna byla odbočka na Vídeň. To jsem si vždycky říkal: Proč já tam nemůžu?

Ženské chyby

To jsme se zase vrátili na konec sedmdesátých let, do dob, kdy jste najednou běhal mezi divadlem a televizí, večer po představení se šlo pít do divadelního baru, protože co by člověk dělal vnehezkém bytě... Nemohl se zvás stát alkoholik?
Nemohl, protože mně bylo vždycky tak blbě, že to nešlo. A to mám dodnes, vždycky je mi druhý den šoufl. Jsou lidi, kteří si v takové chvíli dají vyprošťováka, ale já do sebe cpu sifony. A ještě k tomu mám morální kocoviny - kolikrát já si nepamatoval, co jsem vyváděl, jestli jsem někoho neurážel... Takže ze mě se alkoholik stát nemohl a nemůže.

Všechno předešlé však asi byla maličkost proti stresu, který jste měl před pár lety s rozvodem. Jak jste se dokázal vypořádat s tímhle?
To chození po soudech mi otrávilo život. Já vždycky říkám, že jsme dospělí a měli bychom se rozumně dohodnout, ale když druhá strana nechce... To je něco úděsného. Život je kratičký a nádherný a já si ho nechci kazit krávovinama, ale jsou okolo kazisvěti, kteří nemají rádi, když je někomu dobře. Stávalo se, že jsem třeba šel k rozvodovému soudu v den svých narozenin a mám pocit, že si mě někdo schválně pozval na den, kdy se má člověk radovat.

Ještě jednou musím připomenout Bolka Polívku, který tuhle utrousil: "Dobrý rozvod chce velkorysost muže a úsměv ženy." U vás to asi bylo trošku jinak.
U nás moc nebyl ten úsměv ženy.

Manželka měla dost velké požadavky - milion korun a potom dvacet tisíc měsíčně až do smrti... Jak to dopadlo?
Nakonec to nedostane. Soudy rozhodly, že se slušně rozvedeme a nějak se domluvíme. Tím ty nehorázné požadavky padly a my našli střední cestu. Hlavně, že už mám klid - život je opravdu krátký.

Co kdyby ten milion a potom stovky tisíc ročně vysoudila? Měl byste na to?
Ne, rozhodně ne. To bych se zbláznil. Dělal bych už jenom na ni a sám bych si nic neužil. V naší branži, když nějaký čas nedostanete práci, tak toho najednou moc nemáte, to je jako u podnikatelů.

Co myslíte, že jste nezvládl na výchově vyženěné dcery Lucie? Vždy jste vypadali jako velcí spojenci, moderovali dohromady televizní Ptákoviny, a ona se k vám od dob rozvodu nehlásí.
Nevím, co jsem pokazil, opravdu ne. Snažil jsem se. Nikdo mi neřekl, že jsem něco udělal špatně, naopak, ona vždycky uznávala, že měla hezké dětství. Bude v tom nějaký tlak z jiné strany, možná ze strany manželky. Dneska mě na tom mrzí hlavně ten mladej, vnuk Mikuláš - naposledy jsem ho viděl, když mu byl rok a půl, a dneska je mu pomalu šest.

Nejhorší máte za sebou, tak si dovolím otázku - co vaše manželství zničilo?
Dlouho to bylo bezvadné, určitě nemůžu říct, že bych na všechno vzpomínal špatně. Nenapadlo by mě, že se budu rozvádět, protože třeba naši dnes slaví diamantovou svatbu, žijou spolu od začátku až do konce a neudělají jeden bez druhého ani ránu... Ale svět se asi mění.

Zkuste být srozumitelnější - v čem byl váš problém?
Víte, lidi si ve vztahu neumějí dát navzájem svobodu a ani u nás se to nepovedlo. Mně se strašně líbí manželství Milana Svobody a Jany Paulové - chtěl jsem třeba, aby se mnou jela Jana do Mexika, a ona říkala, no jo, ale já jsem se teď vrátila z Ameriky, nebyla jsem dlouho doma... Já na to: Zeptej se Milana. Ona mu u snídaně nenápadně říká, hele, ten Čmaňa je úplně blbec, chce jet do Mexika, ale to já asi nemůžu... A on jí odpověděl: Proč bys nejela? Já jsem si tě nebral proto, abych ti vzal svobodu.

Jenže tam, kde si lidi nechávají dost svobody, se může objevit taky hodně žárlivosti.
Ale proč? Když člověk bude chtít něco provést, tak tu takzvanou nevěru provede během pěti minut za rohem.

Co byste tedy dnes chtěl od své partnerky?
Aby byla tichá a svobodomyslná. Aby nežárlila na chlapské koníčky, což ženy často dělají... Nechápou, že jsme hraví a blbneme jak děcka do sta let, když se jich dožijeme. Ženský to neumějí.

Ale vždyť snad žádný koníček nemáte, většinu času jste v divadle...
To je pravda. Ale moje manželka po čase žárlila i na to divadlo.

Kdybyste se zamiloval a vaše partnerka prohlásila, že jede se svojí partou na měsíční dovolenou, vzal byste to v pohodě?
Určitě. Takový su furt.

Možná se vrátím na venkov

Zatímco v divadle jste herec úspěšný, před kamerou to nikdy oscarové nebylo. Mrzí vás to?
Něco jsem natočil a možná ještě natočím. Ale je to záležitost režisérů a taky člověk musí mít kliku. Ocitnout se v dobré partě lidí. Možná jsem měl poslední dobou málo kliky, takže jsem poslední film dělal v šestadevadesátém roce - Lotranda a Zubejdu.

Ruku na srdce - nežárlíte třeba na toho Bolka, že má krásné role v Hřebejkových filmech?
To ne. I když říkám si, kurňa, rád bych si zahrál, s touhle partou opravdu rád, ale asi se jim nehodím typově do karet. Nebo jsem se s nima možná málo stýkal...

Slyšel jsem, že končí váš televizní Kufr.
Asi jo. Na Silvestra bude poslední díl.

Oddychl jste si?
Mě to nijak neobtěžovalo, bylo to jen jednou měsíčně. A jsem docela rád, že Kufr tak dlouho vydržel, dvanáct let. Sledovanost byla pořád dobrá, ale v televizi se rozhodli, že už je čas nahradit ho něčím jiným.

Je to nepříjemné z finančního hlediska?
Samozřejmě, člověk přichází o příjem. Ale na Primě mi nabídli soutěž novou - budu provázet takovým hledáním nových Rosáků, Ebenů a Dejdarů, prostě moderátorských talentů.

Vsadil jste si sportku s jackpotem 110 milionů?
Nakonec ne, ale přemýšlel jsem o tom. Co kdyby to štěstí přišlo?

Co byste s těmi penězi dělal?
I tolik milionů se dá rychle utratit - větší část z výhry bychom mohli nechat v téhle hospodě a párkrát bychom si zajeli do Mexika.

Do Mexika?
Tam to mám rád. Zvlášť, když jsem si teď začal dělat kurz potápění... Což se mi bude hodit i na Šalamounech, kam se chystám příští rok. Kamarád z Vizovic koupil ostrov, asi 30 hektarů, a chce, abychom tam vztyčili valašskou vlajku. A Bolek už nechce cestovat, tak asi vyšle mě.

Takže asi není možné, že by se váš život uzavřel jako kruh - vyrůstal jste ve venkovské kovárně vašeho dědy, slávu si prožil ve městě, ale na venkov se už umřít nevrátíte.
Kovářem se už asi nestanu, ale jinak se vůbec ničemu nebráním. Najednou se může stát, že mi prdne v kouli a zmizím - u Bolka už mám svůj pokojíček i koně, teď se tam staví nové stáje... To bude práce!

Pavel Zedníček
Populární herec, mezi přáteli známý jako Čmaňa, se narodil 1. listopadu 1949 v Hošticích-Herolticích na Vyškovsku. Ve Zlíně vystudoval kožařskou průmyslovku, poté herectví na brněnské JAMU. Z Činoherního studia v Ústí nad Labem přešel roku 1977 do pražského, velmi populárního Divadla Na zábradlí, kde působil až do roku 1991.
Na co je hrdý? "Že jsem Brankáře vydržel hrát čtyřistakrát za sebou, že jsem vydržel sám na jevišti dvě hodiny a lidi se nenudili." Herec hovoří o "divadle jednoho herce" nazvaném Osamělost fotbalového brankáře v režii Evalda Schorma. Pavel Zedníček také zakládal Divadlo Bez zábradlí.
Ve filmu hrál naposledy drvoštěpa Dence v pohádce Lotrando a Zubejda (1996). Známý je ze seriálů Chobotnice z druhého patra, Sanitka nebo Malý pitaval z velkého města. Uváděl soutěž Ptákoviny a především Kufr - ta koncem roku po dvanácti letech končí.
V současnosti připravuje novou soutěž pro televizi Prima, účinkuje v muzikálu Galileo a divadelních komediích Natěrač a Jako jedna rodina.
Od dubna 2002 je rozvedený, s bývalou manželkou Táňou ani s nevlastní dcerou Lucií se nestýká.

Pavel Zedníček před vystoupením v představení Richard III.

Herec Pavel Zedníček pózoval pro fotografy v objetí neznámé blondýnky.

Autoři:



Nejčtenější

Nepotřebuji tvou lásku a podporu, odmítla Cattralová kondolenci Parkerové

Z filmu Sex ve městě 2

V seriálu Sex ve městě byly Carrie a Samantha nejlepší kamarádky, ale v reálném životě si jejich představitelky už...

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Zemřel dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II.

Třináctého února zemřel dánský princ Henrik

Po vážné nemoci zemřel v noci na středu dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II. Třiaosmdesátiletý šlechtic...

Další z rubriky

Karel Kachyňa byl velký učitel, říká o herectví Lada Jelínková

Lada Jelínková

Herečka Lada Jelínková (43) přiznala, že se jí občas zasteskne po době, kdy všemu nevládla moderní technika a...

Cruzová: Všechny zajímá jen moje stárnutí, mužů se na to nikdo neptá

Penélope Cruzová (Madrid, 28. ledna 2016)

Herečka Penélope Cruzová (43) přiznala, že ji velmi zajímá současné dění v Hollywoodu a změna postavení žen v oboru....

Gigi Hadidová trpí Hashimotovou nemocí. Svoje tělo miluji i s ní, říká

Gigi Hadidová (Londýn, 5. prosince 2016)

Gigi Hadidová (22), vlastním jménem Jelena Noura Hadidová, se občas stává terčem kritiky kvůli neustálému přibírání a...

Najdete na iDNES.cz