Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ze všeho se sranda dělat nedá, říká Pavel Zedníček

  11:20aktualizováno  11:20
V jednom měsíci dvě premiéry, to se hercům často nestává. Ta divadelní - Shakespearova hra Richard III. - bude určitě mít desítky, možná stovky repríz. A Pavel Zedníček, kterého režisér obsadil do titulní role, jistě nebude proti. Tu druhou, osobní premiéru však nechce herec opakovat už nikdy. "Rozváděl jsem se poprvé a doufám, že naposled," prohlašuje rezolutně. Dokonce se proti tomu hodlá pojistit: už nikdy se nechce oženit.
Uvnitř článku najdete rozhovor s Pavlem Zedníčkem.

Pár hodin před naším setkáním se mi dostaly do rukou jedny noviny, kde se píše, že jste napadl fotoreportéra, který vás fotil u vašeho rozvodového řízení. Mám se bát, že mi taky dáte pěstí?

Tuhle otázku doufám nemyslíte vážně. Fakt je, že ke konfliktu došlo. Jsem přece jenom člověk a mám taky jen jedny nervy. Pro mě byl ten rozvod velkou psychickou zátěží a když se přidalo bezohledné chování fotografa, tak jsem se neudržel.

Ale proč jste na něj vztáhl ruku?

Mě to hrozně rozčílilo. Ženil jsem se jednou v životě, rozvádím se jednou v životě a mám pocit, že je to moje soukromá věc. Nemám rád, když se mi do toho někdo šťourá. Přesto mě to mrzí, nemělo se to stát. Já k tomu soudu ale nikoho nezval.

 Ale soudy jsou u nás veřejné.

Ano to vím a musím to respektovat. To snad ale neznamená, že si musím nechat líbit bezohledné chování. Víte, já jsem z toho měl větší trému než z Richarda III. A když vidím, že tam stojí nějakej českej paparazzi... mě to prostě a jednoduše lidsky dožralo. A tak jsem ho poplácal po krku, takovej záhlavec to byl.

Pavel Zedníček

Narodil se 1. listopadu 1949 v obci Hoštice-Heroltice v okrese Vyškov.
Po maturitě na střední průmyslové škole kožařské se přihlásil na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Do prvního angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem nastoupil v roce 1973, v letech 1977-1991 hrál v pražském Divadle Na zábradlí, poté krátce v Divadle Bez zábradlí. Od roku 1992 je na volné noze.
Velkou popularitu mu přineslo moderování televizní soutěže Kufr. Je čerstvě rozvedený.

Ale znovu opakuju, že soudy jsou veřejné a můžou tam i novináři...

Já vím, ale on nepřišel a nezeptal se mě: Pane Zedníček, můžu vás fotit? Chápu, že jsem mediálně známý, ale no tak se rozvádím, tak o co jde? Život jde dál. Jó, kdybych někoho zavraždil, znásilnil nebo přejel autem, tak ať si mě fotí, jak chtějí. Ale rozvod? Co je komu po tom? To je naprosto soukromá a intimní věc.

Mluvíte o nervozitě, vy jste byl poprvé u soudu?

Úplně poprvé.

To jste nikdy nebyl třeba svědčit nebo něco takového?

Ne, nikdy. Za jedenapadesát roků, co jsem na světě. A je to zvláštní situace: sedí tam úplně cizí pán a ptá se vás na takové blbosti, ale přitom tak osobní věci... No hrůza. A nejde si z toho ani dělat srandu.

A napadlo vás to, aspoň trochu třeba tu atmosféru zlehčit, využít svých komediantských schopností?

To nejde. Opravdu ne. Rozvodové řízení není žádná velká legrace.

O vás se teď hodně mluví také v souvislosti s vaší rolí v Shakespearově hře Richard III. Říká se dokonce, že je konec kufrování - myslím tím moderování televizní soutěže Kufr - a že se vracíte k divadlu? Je to tak?

Ten, kdo to takhle říká, nebyl asi dlouho v divadle. Já jsem ho totiž nikdy nepřestal hrát. Já fakt nedělám jenom Kufr. Dělám a dělal jsem vždycky současně několik představení - Hamleta, Ženitbu, Natěrače, teď přišel Richard III. Kufr, ten jednou měsíčně natočím a jednou měsíčně to jde v televizi. Plus teda nějaké ty reprízy. Ono fakt zdání klame.


Stihnu Kufr i divadlo

Takže stihnete oboje?

Nevidím v tom žádný problém a pokud bude o mě zájem, rád to stihnu.

Máte nějaké náznaky, že by to mělo být naopak?

To ne. Dělám ho deset let a pořád se líbí, má své diváky. A to je taky umění, ne? Nelíbí se zřejmě některým našim kritikům, kteří si vzali za svůj cíl pečovat o intelektuální úroveň televizního diváka a pořady tohoto typu jim do toho nezapadají. Vymysleli si dost ošklivé slovo "bavič", které se stává synonymem něčeho podřadného, primitivního. S tím já naprosto nesouhlasím. A to slovo bavič nemám rád. Bavič, tavič, topič. A to ještě urážím ty profese, a to nechci.

Chodí vám do Kufru rádi účinkovat vaši kolegové-herci?

A víte, že pořád víc rádi? Dřív někteří říkali: Ale zábava, šaškoviny, do toho nepůjdu. Ale pak stejně přišli a pobavili se taky.

Co je podle vás nakonec zlákalo?

Zjistili, že být vidět v televizi taky není k zahození. Já se jich zeptám, jak se mají, co dělají, a oni to řeknou a udělají si reklamku na dívadlo, na premiéru.

Já si vás pamatuju také jako herce, komika, který dělal hodně dětských pořadů. Teď, pokud vím, dlouho nic. Proč?

Pro děcka dlouho nic, to je fakt. Doba Kabaretů a Miloušů je jaksi pryč. S tím ale těžko něco udělám. Jak známo - jsem pouze herec, nejsem ani autor, ani dramaturg či režisér.

Necítíte dluh, když se třeba podíváte, co televize dětem v neděli ráno a dopoledne nabízí? I když pochopitelně televize není všechno...

Upřímně řečeno, já se v neděli ráno a dopoledne na televizi moc nedívám a tak na tuhle otázku nemůžu zodpovědně odpovědět. Ale je fakt, že na své účinkování v dětských pořadech rád vzpomínám. My když jsme točili pro děti, tak v tom taky ty děti hrály a vystupovaly. A v tom, možná, bylo to kouzlo úspěchu. Dostával jsem dopisy, kde mi rodiče děkovali, že díky našim pořadům mají od dětí v neděli ráno "pokoj" a můžou si přispat.


Herec bez role je nešťastný a žádné peníze mu to nenahradí

Myslíte, že jste se dostal do moderátorské škatulky?

Dostal, no. Ale nevím proč.

Jste rád?

Nejsem, nechci být ve škatulce. Chci být herec. A pro něj je základ divadlo. A to, že dělám nějaké věci navíc, to je moje věc a nemělo by mi to škodit.

A není snadnější a pohodlnější vydělávat peníze právě moderováním, natočit ten jeden Kufr a pak mít měsíc volno?

No tak to by musel být Kufr hodně dobře placenej. To nevím, jestli máte dobrou představu. Vaše otázka zní, jakoby jste předpokládala, že mým hlavním cílem a posláním je vydělávání peněz. Samozřejmě, herec, jako každý jiný peníze potřebuje. Jejich dostatek mu mimo jiné umožňuje svobodnější rozhodování v tom, jakou práci přijme. Ctižádostí herce - tedy i mou - je uplatnit se a předvést, co umím. Věřte, že herec bez role bude vždy nešťastný a žádné peníze mu to nenahradí. Lidi si ale pořád myslí, že herci vlastně nic nedělají, a mají peníze.

Proč si to podle vás myslí?

To je taková ta česká závist. Ale třeba vyroste generace, kde budou mít všichni mobilní telefony, auta a další věci. A zmizí tyhle mindráky z toho, že něco nemám, a ostatní to mají. Rozdíly budou maximálně v tom, že někdo bude mít v autě kožené sedačky a někdo textilní. Důležitost věcí půjde dolů.

Když jsme mluvili o české závisti, co ta moravská? Setkáváte se často s tím, že tam začínají větu: Jó, vy Pražáci, vám se to mluví?

Někdy ano. A říkám na to: Tak tam pojď! A oni zpravidla odpoví: Ále, co bych tam dělal! A já řeknu: Co by, najdeš tam prácu, ubytování, zkus to! Třeba na půl roku a uvidíš, jak se ti Pražáci mají. Nebudeš jíst řízek za pětačtyřicet, ale za sto osmdesát. Ale zkus to, můžeš, nikdo ti nebrání.

A jak vy se máte? Můžete si například dovolit odmítat určité pracovní nabídky?

Můžu.

A co třeba jste naposledy odmítl a proč?

Na nic konkrétního si asi nevzpomenu. To spíš dřív. Třeba jsem odmítal scénáře, nabídky na seriály, které se mi prostě nelíbily. Ale to trvá, když se mi to nelíbí, tak to nevezmu.

A reklamy jste musel odmítat?

Čas od času se na mě někdo obrátí. Pár reklam jsem už udělal. Snažím se, když už reklamu přijmu, aby to byla reklama, která je mi aspoň trochu blízká. Samozřejmě je to otázka peněz a platí, co jsem řekl před chvilkou. Nevidím nic špatného na tom, když kdokoliv, má-li tu možnost, reklamu udělá. Ale každý se může rozhodnout.

Že se třeba uskrovní a odmítne.

Třeba. Ale na druhou stranu, za čím dneska nejsou peníze? Vím, že pan Suchý jednou dělal reklamu na prášek, a byl to hrozný poprask. Suchý, a reklama! Jenomže nikdo se pak už nedozvěděl, že on si tím vydělal na svůj projekt, na divadlo. Svůj obličej spojil s práškem a peníze pak dal na divadlo. A to je špatně? A proč to venku nikomu nevadí, že reklamu dělají herci a sportovci? Vždyť tím nikomu neubližují, tak proč o tom mluvit?


Fotbalista se povedl, ale kdyby mě minul, byl bych radši

Když jsme u těch sportovců, vy jste jednoho sportovce s velkým úspěchem hrál ve hře Osamělost fotbalového brankáře. Musel jste se chodit dívat na skutečné brankáře, nebo jste měl natrénováno?

Fotbal jsem hrál odmalička, ale chodil jsem se tehdy dívat na Spartu na tréninky brankářů.

Na kterého konkrétně?

Jéžiš, jak on se jmenoval... Slovák to byl... ale vypadlo mi to, zítra si vzpomenu. Vypadl mi z hlavy.

Na co konkrétně jste se zaměřil?

No na všechno, na pohyb, na skoky, jak blbli mezi sebou... I když samozřejmě pak na jevišti se to musí víc přehrávat, je to jiné.

To představení mělo přes čtyři sta repríz. Je to váš rekord?

Ani ne, některá představení jich měla ještě víc. Ale s fotbalistou jsem mohl hodně cestovat a taky jsem to dělal. Byli jsme v Řecku, Jugoslávii.

Mluvilo se tam hodně?

Furt, to byl jeden dlouhej monolog... dva poločasy, dvakrát pětačtyřicet minut.

Když jste tuhle nabídku dostal, nelekl jste se představy, co tak dlouho budete sám na jevišti dělat?

Taky jsem tenkrát říkal Evaldu Schormovi: Tož, Evalde, co s tím budeme dělat? Copak je možné, aby se lidi vydrželi koukat na jednoho chlapa, jak se mlátí v bráně tak dlouho? A on řekl: Zkusíme to. I když musím říct, že mě tahle role skoro minula, a musím říct, že bych byl rád, kdyby mě minula.

Jak to?

Protože to napřed nabídli Jirkovi Hrzánovi. Ale Jirka bohužel udělal to, co udělal, a tak přišli za mnou.

Byla ta představení jiná tím, že jste je hrál po celé republice, po malých kulturáčcích?

To ani ne, já jsem tam publikum zapojoval jen v úvodu, kdy jsem mezi diváky vletěl a hecoval je ke skandování. A reakce byly v podstatě stejné. Akorát jednou jsme to představení neodehráli vůbec. V Uničově a bylo to proto, že bylo 8. března a chlapi z místních strojíren slavili v tom kulturním domě MDŽ. Byly tam dva sály a oni slavili v obou. Ředitel kulturáku mi nabídl, že oslavence přemístí do toho velkého a já že si to můžu odehrát v tom malém. "Šak branka se ti tam vejde, tak co?" argumentoval. Branka by se vešla, ale já už moc ne, a tak jsem trval na původně domluveném velkém sále. "A v kolik to máš? V půl osmé? Tak jo, tak to bude od půl deváté!" rozhodl ten už poněkud podroušený soudruh. Tak jsme raději odjeli, nemělo to cenu.


V Německu měli strach, že se jim tam opijem

To loni v Hannoveru při EXPU 2000, tam vás přivítali s jinou parádou. Prý to němečtí pořadatelé vzali vážně, když měli v lejstrech napsáno, že přijede delegace z Valašského království.

To přivítání nebylo normální, to je fakt. Na letišti koberce, vlajky, bodyguardi. Byli jsme tři - já, Bolek Polívka a Jirka Pecha - a každý měl přidělené své auto, všude plno policajtů. Vůbec jsme netušili, o co jde. V první chvíli nás napadlo, že to celé zařídil generální komisař Bartuška ze strachu, že se mu tam opijem.

Z toho měl strach?

No jéje. Ten neměl strach, ten měl hrůzu! On volal Bolečkovi několikrát předtím a varoval ho! Bál se, že uděláme ostudu už na letišti. Když nás před českým pavilonem vítali, samozřejmě chlebem a slivovicí, měla byste vidět, jak kontroloval velikost těch štamprdlí... Tak jsme si původně mysleli, že to celé bylo proto, aby nás i během cesty z letiště ochránil před alkoholem. Pak se to ale vysvětlilo a bylo jasné, že to trochu přehnali opatrní Němci. Mysleli, že jsme fakt nějaká honorace.

Proč když jsme se domlouvali na místě pro tento rozhovor, zvolil jste restauraci s názvem Solidní nejistota?

Protože tady máme my Valaši konzulát, tady se odehrávají různá jednání, tady přijímáme návštěvy. Tady taky vydáváme pasy a všelijak úřadujeme.

A proč právě tato restaurace?

Protože majitel je Valach, Rožnovák.

Takže dobrý byznys...

Ne, dobrá hra, v zásadě legrace. Využili jsme toho, že má Valach hospodu a tak jsme tu. Jiný Valach zase dává zase království k dispozici své malé soukromé letadlo a máme tak Valachia Air force. Dělají to z legrace, bez jakéhokoliv zištného důvodu. Vždyť tihle lidé na tom ani nepotřebují vydělávat. Je to všechno sranda, fakt.


Sám si vařím, sám si peru...

Teď v souvislosti s rozvodem vyšlo také najevo to, co možná dost lidí neví - že totiž Lucie není vaše vlastní dcera. I když by se chtělo říct, že je vám hodně podobná.

Že Lucka není moje vlastní dcera, jsem nikdy netajil. Taky to nikoho moc nezajímalo, až asi před rokem to někde uveřejnili. Když jsem se ženil, byla už Lucka na světě a tak jsem ji přijal, jak nejlépe jsem uměl. Myslím, že měla hezké dětství. Ale je fakt, že jsem ji vyfasoval.

Vyfasoval?

Jirka Bartoška má pro vyženěné děti termín válečná kořist. A já jsem se o tu kořist dvacet let staral a snažil se ji vychovávat.

A změnil váš vztah ten rozvod?

Změnil. Vždyť ona Lucka svědčila proti mně. Snažím se to pochopit - máma je máma - ale je mi to líto. Věřím, že čas zklidní a později urovná současné emoce a budeme s Luckou opět dobrými přáteli.

To je asi věc, která nejde obracet v žert.

Ne, to nejde.

Takže žijete teď sám. Jak to jde?

Sám žiju už asi pět let. Tak už jsem si zvykl.

Kdo se o vás nebo lépe řečeno o vaši domácnost stará?

To se přece říká: Sám si vařím, sám si peru, že se na to... Ale ne, občas přijede sígra, kamarádky přijdou. Ale třeba peru si sám.

Pračka pere...

Natočím to na čtyřicet a už to jede. I s aviváží. Ale žehlit mě nebaví. I když to umím, i košile. Ale na to existují šikovné firmy, tak to tam odnesu a je. Hotové, ne?

Myslíte, že se ještě oženíte?

Ne!

Tak to byla zatím nejrychlejší odpověď!

Divíte se? Rozhodnutí soudu ještě nenabylo právní moci a já mám přemýšlet o novém sňatku? Mě do chomoutu už nikdo nedostane. Myslím, že lidi můžou žít spolu i bez papírů. Papíry dávají vaše osudy úředníkům šanc. Tenhle soud byl pro mě velkým ponaučením. Nikdy mě nenapadlo, co všechno je tam může zajímat a hlavně, že někteří moji blízcí se u soudu mohou chovat tak, jak bych nikdy neočekával.

Svěřujete se s těmito problémy někomu, nebo si to spíš necháváte pro sebe?

Třeba Bolek tuhle anabázi zná. Každý člověk má někdy problémy a my jsme taky normální lidi.

A jde to s ním probrat opravdu vážně?

Jde. I když vlastně: teď jsme si to taky řekli a pak jsme to nakonec obrátili do srandy. Ale taky proč ne. Nejhlavnější je, když je člověk zdravej a když má přátele. Majetek je na nic. Až vás to jednou vyfoukne komínem, tak si ho s sebou nevezmete. Bolkův optimismus pomůže podívat se na věci z té méně bolavé stránky. Člověk si spíš uvědomí, že to je jen jistá nepříjemná životní chvíle a že zase bude dobře.

Takže jste v pohodě.

Snažím se. Člověk není na světě tak dlouho, aby ten čas mohl promarnit v šarvátkách a soudech.

Pavel Zedníček před vystoupením v představení Richard III.

Autor:



Nejčtenější

Předseda Zelených Matěj Stropnický byl hostem diskusního pořadu Rozstřel. (3....
Matěj Stropnický přiznal vztah s hercem Danielem Krejčíkem

Šéf Strany zelených Matěj Stopnický (34) potvrdil, že je gay. Už dva měsíce chodí s hercem Danielem Krejčíkem (23)....

Melania Trumpová a Donald Trump (Washington, 13. října 2017)
Za Melanii Trumpovou zaskakuje dvojnice, spekulují lidé na sítích

Ona není ona. Má jiný nos a maskuje se velkými slunečními brýlemi. To jsou některé z argumentů lidí na sociálních...



Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Martha Issová
Martha Issová odchází na mateřskou, prozradila její kolegyně

Herečka Martha Issová (36) a producent David Ondříček (48) se brzy stanou dvojnásobnými rodiči. O těhotenství Marthy...

Česká Miss Earth 2017 Iva Uchytilová během příprav na světové finále soutěže...
Některé finalistky jsou samá plastika, říká Miss Iva Uchytilová

Česká Miss Earth 2017 Iva Uchytilová (19) má za sebou týden příprav na světové finále soutěže Miss Earth na Filipínách....

Další z rubriky

Dánská královna Margrethe II. (Oslo, 10. května 2017)
Dánská královna navrhuje kostýmy pro divadlo. Dánové si už zvykli, říká

Dánská královna Margrethe II. (76) se nevěnuje jen vladařským povinnostem. Miluje balet a také navrhuje kostýmy. A je v...

Michaela Maurerová
Maurerová: S přítelem nechodíme kanálama, ale ani nechceme pozornost

Michaela Maurerová (38) se už pár let snaží neukazovat své partnery. Po rozvodu s podnikatelem Milanem Kožíškem (45) se...

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.