Mezi vaše první televizní seriály patřila Lékarníkových holka. Co na to říkal váš tatínek, který farmacii vystudoval?
Nic, absolutně ho to nezajímalo, v té době bádal nad biodegradabilním stentem. Poprvé mou práci vzal vážně, když viděl Revizora a skutečně nadšený je po dvaadvaceti letech inscenací Elegance molekuly, která je o objeviteli léku proti HIV a profesorovi Antonínu Holém.
Je pravda, že vaší touhu studovat na DAMU loutkoherectví podmínil otec vedlejším studiem jazyků?
Tatínek má spoustu zkratek před i za jménem a představa, že jeho dcera bude herečka, ho nadšením opravdu nenaplňovala. Respektoval mou volbu a já jeho přání, že musím mít alespoň CAE certifikát z angličtiny a druhý jazyk konverzačně, abych se uživila i jinak, pokud by se ukázalo, že cesta herectví byla slepou uličkou. Na loutkárnu jsem se přihlásila, protože jsem chtěla hrát v divadle Drak, jehož poetiku a inscenace dodnes obdivuji. Nikdy nezapomenu na Pastýřku putující k dubnu.
Díky cizím jazykům jste ostatně poznala i svého manžela.
Na DAMU jsem si přivydělávala jako učitelka obchodní angličtiny a Radek jako jediný chlap mi psal eseje a domácí úkoly. Samozřejmě, jakmile byla ruka v rukávě, tak přestal (smích). Měli jsme na sebe velké štěstí, protože za normálních okolností by se naše cesty díky absolutně různorodým profesím střetly jen těžko.
Vašemu muži prý kdysi vědma předpověděla čtyři děti.
Ano, asi ve dvaceti, a mně to řekl, až když jsme čekali Jiříka. Chytrej kluk, nechtěl mě dopředu vyděsit.
Máte už nějaké tušení, která ze tří dcer půjde ve vašich uměleckých šlépějích? Nebo to bude syn?
Tušení máme, ale moc ho nedáváme najevo, jen dáváme prostor a ukazujeme různé možnosti. I mimo umění. Na to je třeba perfektní sport. Vůle, výdrž, zdravé soutěžení, přijmutí prohry, zvládnutí vítězství. Máme doma čtyři extroverty. Andrejka (16) trénuje malé děti, točí reportáže a mohla by dělat tiskovou mluvčí všehomíra. Janička (12 ) je náš sportovní i hudební multitalent a krásně zpívá. Zuzanka (7) se životem zřejmě protančí. A pro Jiříka (5) je momentálně nejdůležitější počet gólů Arsenalu, Bohemians, Baníku Ostrava, Sparty a těch dalších klubů, které on zná nazpaměť a já je ani neumím správně pojmenovat.
Chodí na vás vaše děti do divadla? Co říkají na vaše výkony?
V tomto smyslu u nás dělíme děti na velké a malé. Velké děti chodí a byly zatím vždy nadšené, což se mimo jiné projeví tím, že zhruba týden neodmlouvají a snaží se po sobě uklízet. Společně pak chodíme do Minoru, do Divadla v Dlouhé nebo do Studia Dva. Naposledy byli nadšení z Šíleně smutné princezny a Malého prince. Jejich konverzace se nese v duchu: „Mamka dnes hraje, nebo má volno? Počkej kouknu…Tak maminka dneska vraždí (to znamená, že hraji představení Vražda krále Gonzaga). Dneska má maminka HIV Eleganci (představení Elegance molekuly). Mamka dnes vypráví pohádku (když jde o představení Zimní pohádka).Tak dneska křísí (hra Vzkříšení).“
Patřila jste k legendárnímu damáckému ročníku, který vlastně založil Dejvické divadlo. Jak to tehdy bylo? Kolik vás dnes zbylo z původní sestavy?
Přišli jsme do Dejvic již ve třetím ročníku, výhodou bylo, že jsme jako klauzurní představení nedělali jen části nebo jevištní ukázky, ale od druháku jsme tvořili už celá představení. Ať už loutková, pantomimu nebo muzikál. A právě muzikál Kennedyho děti byl první roky takovou naší vlajkovou lodí. Dodnes na něj vzpomínáme, i jsme si před rokem zahrávali s myšlenkou k 25. výročí oprášit písničky, ale nakonec se dramaturgie vydala jinou cestou. A bylo to k dobrému, protože, jak se říkalo v jedné z replik Kennedyho dětí: Nostalgie je smrtelná. Z původního ročníku jsme zůstaly tři. Klára Melíšková, Jana Holcová a já.
Čím je pro vás Dejvické divadlo charakteristické natolik, že se tak diametrálně liší od ostatních pražských scén?
Moc se mi nechce pouštět do nějakých teorií, navíc někdy věci mizí s vyslovením nebo s pojmenováním. Ze zkušenosti vím, že máme mimořádnou možnost spolupodílení se na dramaturgii a jsme k sobě velmi otevření. Což nemusí být vždy procházka růžovým sadem. Ale je to uzdravující. Soubor velmi silných individualit.
Hrála jste v několika představeních ruských klasiků, v nové hře Vražda krále Gonzaga se zase dotýkáte Shakespeara. Který klasický autor je vám nejbližší?
William Shakespeare v překladu Martina Hilského. Máme na repertoáru jeho Zimní pohádku a mě znovu a znovu fascinuje a baví poslouchat tu neuvěřitelnou hru slov. Jakým způsobem dokáže slovně popsat emoci, vytvořit dramatickou situaci. Na druhou stranu si člověk musí dát velký pozor na to, aby byl přesný ve verši, nedeklamoval, zůstal autentický.
Ve Vraždě krále Gonzaga vedete spolu s dalšími kolegy na jevišti monolog, kterým se divákům představujete. Jak jste zkoušeli?
Vražda byla a je pro mě jedním z nejnáročnějších a nejosobnějších představení vůbec. Měsíc a půl jsme denně všichni společně zkoušeli různé varianty, improvizovali, psali monology, které režisér Jirka Havelka kongeniálně doplňoval a rozšiřoval tak, aby korespondovaly s druhou polovinou hry. S monology jdeme takzvaně s kůží na trh, ale kdyby nebyly tak osobní, nedávala by inscenace smysl. A tím se vracím k jedné z vašich předchozích otázek, čím se možná lišíme. Inscenace musí mít smysl, přesah. Konverzačku Oscara Wilda si u nás nějak nedovedu představit.
V seriálu Zkáza Dejvického divadla také hrajete sama sebe. Jaké to je?Hrajeme sami sebe, ale je to celé mystifikace. Jinak by to přece nedávalo ten smysl.
Díky jinému televiznímu seriálu jménem Rodinná pouta jste poznala, co je to popularita. Má pro vás i odvrácenou stranu mince?
Mě ta odvrácená strana mince celkem míjí a sama nemám potřebu ji nijak vyživovat. Rodinná pouta mě bavila, protože jsme, hlavně ze začátku, měli možnost říkat a nabízet nápady do své herecké linky. Sestry Jitka a Kateřina Bártů s nimi poté pracovaly, což bylo výjimečné. No, nenapadlo by mě, že svou postavu Ivanky Rubešové-Kučerové trumfnu v počtu dětí.
Rodinná pouta
Love Story
Jindřich IV.
Kromě herectví se věnujete i poezii, psaní knížek pro děti, hře na flétnu a také charitě. Jaký nejnovější počin má na svém kontě Fond Zdeňky Žádníkové?
Momentálně máme rozpracované oddělení paliativní péče v Nemocnici Sv. Karla Boromejského, což je úplně jiný výtvarný koncept než práce na dětských odděleních. Zřejmě zde budeme postupně pracovat na vizuálu celé nemocnice. Poté nás čeká dětská neurologie opět v Motole nebo dětské oddělení v nemocnici v Bratislavě. Máme pořadník podle zájmu nemocnic.
Existuje názor, že umění je věc pomíjivá, s čímž částečně souhlasím, nicméně umění dokáže potěšit duši a nenásilně ji přimět být tady a teď. Myslím, že právě to se nám v Dejvickém divadle daří a onu údajnou pomíjivost, ohraničenou délkou zážitku či představením, se snažím již jedenáct let potírat prací našeho Nadačního fondu. Tím, že jsme generálním dodavatelem ve FN Motol, máme práci tak na deset let určitě. Kromě Prahy vždy realizujeme projekty i v regionech.
Musela jste vy sama někdy využít prostory, které jste zvelebila pro malé pacienty či pro jejich čekající rodiče?
No jejej! 10. ledna jsme předali dětskou pohotovost právě v nemocnici v Motole a protože máme ty čtyři extroverty, bez problémů trefím na rentgen. A protože děti dorůstají, celé oddělení je rozděleno do zón, jak pro nejmenší batolata, tak pro teenagery. Těm patří takzvaná komiksová zóna, kde si přes QR kódy načtou tematické animované příběhy, které vymyslel náš výtvarník Libor Škrlík. Dokonce to jde nově i v angličtině.
Zdeňka Žádníková-Volencová
Věříte v osud?
Věřím, že náhoda neexistuje. Život není zlý, život je takový jaký je. Všechny události, které nám staví do cesty, jsou takové malé nebo velké odrazové můstky, díky nimž můžeme vyrůst. Je jenom na nás, jestli do nabízeného odrazového můstku kopneme, obejdeme ho, nebo z něj spadneme, protože si nevšimneme, že pruží. Můžeme se rozeběhnout a skočit, anebo se před něj postavíme, čekáme a sbíráme odvahu. Každý z nás různě dlouhou dobu, někdo třeba i podstatnou část svého života.
Mnohdy tedy nezáleží ani tak na tom, co nás na té stezce našeho života potká, ale spíše na tom, co s tím uděláme. I prohry mají v životě smysl, a velký. A to tehdy, když je nebudeme brát jako výmluvu, abychom mohli všechno vzdát, zhroutit se, sebelítostně lkát nad svým mnohdy opodstatněným „bebíčkem“, ale jako zkušenost. Zkušenost, na kterou, byť nás momentálně sráží k zemi, lze nahlížet i z jiné perspektivy. Každá mince má dvě strany.
