Týdeník TÉMAVychází v pátek  Velký rozhovor s režisérem Zdeňkem Troškou najdete v týdeníku Téma. |
Jak vnímáte, co jste v Hošticích svými filmy způsobil?
Je to fenomén. To se snad nestalo nikde. Přitom se točí filmy všude možně. Musím říct, že mě to překvapilo. Nikde nejsou takové davy lidí jako tady v Hošticích kvůli trilogii Slunce seno... (1983: Slunce, seno, jahody; 1989: Slunce, seno a pár facek; 1991: Slunce, seno, erotika, pozn. red.).
Možná je to také tím, že jste vesnici nazval i ve filmu pravým jménem, ne?
Máte pravdu. Kdybych to býval věděl, tak jsem si něco mohl vymyslet. Ale já tady vyrostl, znal jsem místní lidi. Říkal jsem si: proč bych si měl vymýšlet? Prostě jsou to Hoštice a hotovo. V životě mě nenapadlo, co se tady kvůli těm filmům bude odehrávat. Je to teď 33 let od první klapky a lidi sem jezdí pořád. Není to už tedy dvanáct, patnáct autobusů denně jako v dobách největší slávy, ale pořád je to asi nejnavštěvovanější vesnice v Česku. Oni navíc nejezdí jenom teď v létě, ale po celý rok. Klidně i v zimě, když jedou lyžovat na Šumavu.
Z bývalého JZD je ranč Šimona Pláničky a prohlídková turistická trasa. Hned vedle je nadživotní socha Heleny Růžičkové, všude po vsi jsou fotky z filmů i různé hlášky. Nevadí vám, že všichni používají vaši značku?
Ne, vůbec. Já jsem tohle všechno dovolil. Vždyť jsme tady sousedi. Třeba ten ranč Šimona Pláničky - ještě za komunistů tam v JZD rozestavěli administrativní budovu, po revoluci se to ale zastavilo. Mnoho let to bylo v neutěšeném stavu a zarůstalo to bezem a břízkami. Navíc tady po okolí jezdilo hodně čundráků, občas něco zapálili v lese. To rozhodnutí z toho udělat ranč, kde by lidi mohli přespat, bylo nakonec velmi dobré.
Jak jste přišli na název Slunce, seno...?
V té době se tady promítala bláznivá italská povídková komedie Cukr, med a feferonka. To bylo, myslím, v březnu 1983. Na Barrandově jsem se tehdy rozčiloval, proč se vyhazují valuty za takové filmy, které si můžeme natočit sami. Ředitel Barrandova se mě zeptal, jak to myslím. Odpověděl jsem, že si vezmu kameru, odvezu ji do Hoštic a klidně něco podobného udělám. Měl jsem za sebou jenom prvotinu Bota jménem Melichar a ředitel Jiří Plachý mi řekl, ať to tedy zkusím. Když jsme rozšířili scénář, tak nás jako parafráze toho italského Cukr, med a feferonky napadlo české Slunce, seno, jahody.
Takový úspěch jste ale nemohli čekat.
No, nečekali. Vůbec ne. Pan prezident Václav Klaus mi pak jednou řekl, že jsme vlastně natočili úžasný dokument o konci socializmu na české vesnici.
Teď jste uvedl do kin nový film Strašidla. Jak vznikl?
Jeden pán, Jiří Kos, mi poslal příběh. Takovou napůl pohádku a napůl současnost. Uvědomil jsem si, že to je stylově něco podobného jako bývaly ty filmy typu Jak utopit doktora Mráčka nebo Dívka na koštěti. Takové bláznivé nápady, zasazené do současnosti s pohádkovým motivem. Dohodli jsme se a on řekl, že si to můžeme upravit. Vzali jsme si hlavní linii, očistili a upravili do scénáře. Strašidla jsou rodinný film pro děti i pro babičky.
