Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Autorská spolupráce otce a syna Svěrákových není zdaleka tak idylická, jak by se mohlo zdát. Přesto ji oba slavní tvůrci berou s humorem. Zdeněk Svěrák je známý svou pracovitostí, a tak se snaží každý den něco napsat, alespoň sloku písně či třeba námět povídky.
Napsat něco každý den, to musíte mít obdivuhodnou pracovní morálku. Daří se vám plán plnit?
Je to sen, takhle by to mělo být, ale málokdy to tak je, protože jsem naložen jako kůň, jehož kočí zapomněl, že onen kůň stárne. Zanedlouho mě ale čeká pětidenní volno, které strávím na chatě a tam nejspíš penzum jedné stránky denně splním. Jinak je to ale nesplnitelný sen.
Nechal jste se slyšet, že když před lety začal vznikat scénář k filmu Po strništi bos, bylo vám jasné, že vašemu synovi se na něm zase nebude něco líbit. Zaujalo mě na tom slůvko „zase“. Bojujete spolu často o podobu scénáře?
Náš vztah – teď mám na mysli vztah režiséra Svěráka a scenáristy Svěráka, se vyvíjel. V můj neprospěch. (smích) Když to začalo, já jsem byl zkušený scenárista, Honza byl čerstvý absolvent FAMU, a to ještě dokumentu, nikoli hraného filmu. Čili on se ke mně choval s úctou a chtěl natočit můj scénář tak, aby ho nepokazil. Vůbec ho nenapadlo ho měnit. Postupně, jak se stával zkušenějším a po Oscarovi i oceňovaným, zjistil, že moje scénáře nejsou tak bezchybné, jak vypadaly, a troufal si víc a víc do nich zasahovat. Vrcholu to asi dosáhlo v Tmavomodrém světě a tam to chápu. Byla to pro mě, který dělal výhradně komedie, tak těžká látka, že jsem počítal s tím, že to bude fuška. Nečekal jsem ale, že mi ošklivě vrátí Vratné lahve.
Ošklivě, říkáte?
Ošklivě, protože to bylo už před natáčením. Respektive na začátku mi řekl: Táto, co kdybys napsal takovou lehoučkou českou komedii, od které bychom nečekali nic jiného než legraci? Pokusil jsem se to tedy lehkou rukou napsat. Jenže on tam našel věci, které ho zajímaly víc než ta legrace. Třeba, jaké to je, když je někdo padesát let s jednou ženou? Jeho to také čeká. Se svou ženou už je dlouho, tak by ho to zajímalo. (smích) Já se ale do něčeho takového nechtěl pouštět, protože to pro mě bylo už takové odhalování soukromí. On mi na to ale řekl, že vztahy budou lidi zajímat daleko víc než zákazníci v samoobsluze. Na tom se to celé točilo, že mě nutil k opravdovosti, vážnosti a k tomu, abych šel do víc intimních věcí, než se mi chtělo. Ze začátku se to jeví jako bohužel, ale ve výsledku se z toho stane chvála bohu. Ve chvíli, kdy vám něco odmítne, tak ho nenávidíte. Ale ve chvíli, kdy se film natočí a vy si představíte, jak by vypadal, kdyby nezakročil, máte chuť ho pohladit. Takhle se to pořád opakuje.
Takže v případě filmu Po strništi bos jste už byl připravený, že to bude boj.
Tentokrát jsem na to šel od lesa. Příběh jsem sepsal jako knížku, kterou jsem pojal jako sled obrazů – to znamená trochu jako filmovou povídku. Bylo to napsané tak, že už by se podle toho dal natočit film. Už bych jen očísloval jednotlivé obrazy a nic dalšího bych nedodal. Tudíž jsem udělal ten chytrý tah, že jsem řekl: Co kdyby sis podle toho scénář napsal ty a mě by sis přizval třeba až na dialogy. A tak to taky bylo. Už mi nemohl odmítat scénář, protože jsem ho nenapsal. Byla to krásná spolupráce. Řekl třeba: Táto, ty bys tam měl hrát. A tak jsme připsali postavu pana ředitele školy namísto paní učitelky, která v příběhu původně byla. Takže to byla spolupráce na scénáři, který psal Honza na základě mé knižní předlohy.
Ve zmiňované postavě ředitele školy jste se vrátil ke kantořině, což je vaše původně vystudované povolání. Jako učitel jste ale nebyl úplně šťastný, že?
Šel jsem to studovat v domnění, že mě práce kantora bude bavit, protože já skutečně jsem založením učitel. Když se něco dozvím, mám potřebu to někomu vysvětlovat, aby to taky pochopil. (smích) Ale netušil jsem, že je s tím spojeno umění, které nás na vysoké škole pedagogické nenaučili, a sice udržet si kázeň. Já jsem byl jenom hodný a legrační, když jsem začínal. Pak jsem neustále chraptěl, jak jsem musel mluvit pořád víc hlasitě. Později jsem si vzpomněl na svého kantora matiky, kterého jsem se strašně bál, i když nekřičel. Pokaždé, když nastal ve třídě neklid, přestal vykládat. Počkal si na klid a pokračoval. Je to zdánlivě jednoduché. On v sobě ale také skrýval humor. Aby si udržel figuru přísného, veškerou legraci v sobě potlačoval. To já jsem neuměl. Já byl rád, když jsem třídu rozesmál.
Zdeněk Svěrák■ Narodil se 28. března 1936 v Praze. Vystudoval vysokou školu pedagogickou, učil v Měcholupech a v Žatci. |
Vraťme se zpět k vaší rodinné spolupráci. Když se před lety točil film Obecná škola, váš syn byl čerstvý absolvent FAMU. Neměl jste obavu, zda to pro něj není velké sousto?
Měl. Když mi volali z Barrandova, že Vít Olmer to dělat nebude, byl jsem zklamaný, protože jsem psal scénář na objednávku pro něj. Na Barrandově pak dostali takový nápad, co kdyby to natočil můj syn? Tehdy jsem se zděsil a řekl jsem jim, ať neblázní, že nikdy nic nenatočil, a navíc je to dokumentarista. A oni na to: Ale bylo by to zajímavý, ne? Já se toho ale opravdu bál a nepodporoval jsem tuhle myšlenku. Až když jsem viděl první denní práce ze školní třídy – tenkrát se totiž točilo na film, takže nebylo možné vidět materiál hned, tak jsem si řekl: Ježíšmarjá, on je talentovanej!
Řekl jste mu to tehdy?
Ne. Přitom to bylo ještě krásnější, než jsem si to představoval. A to já si představuju vždycky hezky. Bylo to dokonalé a šokovalo mě, že něco takového vykouzlil. Do jeho práce jsem mu nijak nekecal. Rozdělili jsme si to tak, že on mi věří, pokud jde o humor a o slovo, a já mu věřím, pokud jde o obraz a celkovou architektoniku filmu.
Stejně jako Obecná škola, i film Po strništi bos vychází z vašich vzpomínek na dětství a rodinu. Není to trochu ošemetné? Přeci jen někdo z rodiny může mít na minulost jiný pohled...
Případné námitky členů naší rodiny odpálím tím, že nejde o rodinnou kroniku. Je to jen podhoubí, ze kterého vyrostla jiná pravda. Koneckonců jednou ze zapamatovatelných postav filmu je Vlk. To byl tatínkův nejstarší bratr, o kterém mi jako klukovi řekli: S ním nemluv, to je v rodině zakázané, nemluví s ním nikdo a říká se mu Vlk. Já jsem to jako dítě respektoval. Bál jsem se ho. Když jsem po letech napsal jeho dceři do Kanady, aby mi vysvětlila, jako to vidí ze svého hlediska, tak jsem teprve jako dospělý pochopil, že Vlk nebyl tak prašivej, jak se říkalo. Naopak můj dědeček, kterého jsme všichni uctívali, přivedl rodinný statek na buben. Myslím, že jsem Vlka tímhle filmem rehabilitoval.
Role Vlka se zhostil charismatický Oldřich Kaiser. Jak jste byl s touhle volbou spokojený?
Když obsadíte Oldřicha Kaisera, tak nemůžete chybovat, protože je to génius. Má charisma v každé postavě – zejména pro vás, pro holky. Každé postavě dodá něco jako magnet. Přesvědčil jsem se o tom v Tmavomodrém světe, kde byla okrajová role klavíristy, který pořád hraje skladbu Tmavomodrý svět. On z téhle postavičky udělal postavu. Takže když mi Honza řekl jméno Kaiser, řekl jsem: Neváhej! Ačkoli původně chtěl obsadit cizince, protože Vlk skoro nemluví. Nakonec se to kolem téhle téměř bezdialogové postavy celé točí.
16. června 2017 |
Příběh popisuje dva tři roky, kdy jste se s rodiči jako dítě přestěhoval k dědečkovi a babičce na venkov. Pak jste se ale opět vrátili do Prahy. Nestrádal jste, když jste se vrátil do velkoměsta?
Pro mě bylo strádání jak přesun z města na vesnici, tak i návrat. Jsem takovej stejskavec, takže jsem všechno prožíval tak nějak silněji než jiní kluci.
Byl jste hodně citlivé dítě?
To zavinila smrt mého bratra. Maminka už nechtěla, abych přišel do jakéhokoli nebezpečí, takže mě jako kvočna chránila před vším možným.
Co jste se kromě chození po strništi bos a házení kamenů na vesnici jako typické městské dítě naučil?
Do filmu jsem to sice nedal, ale probíhaly tam války mezi kluky na okraji Kopidlna, což jsme byli my, a v centru – to byli městští. To byly kruté boje. Byla to taková tradice, že jednou za rok muselo dojít k válce a tekla přitom krev. Házeli jsme po sobě kameny a byla spousta zranění. Jednou nám pomohl i jeden dospělý tatínek, který už se na to nemohl dívat. Vzal šutr a proti městským nastoupil s námi. Tehdy jsme poprvé vyhráli. (smích)
Hitmakeři, kteří předčí i Kabát, míří do velké arenyKromě filmu a divadla se Zdeněk Svěrák dávno nesmazatelně zapsal také do světa hudby, především jako člen autorského dua společně s Jaroslavem Uhlířem. Od dob, kdy se tito dva pánové dali dohromady, uplyne letos 50 let. Své zlaté výročí se rozhodli oslavit ve velkém stylu, a to hned dvěma koncerty v největší české sportovní hale – pražské O2 areně. Maraton těch největších hitů, které desítky let oslovují děti i dospělé, nazvali příhodně – Trvalky. Rodinná show se bude konat 28. října a moderovat ji budou Barbora Poláková s Pavlem Liškou. „S písněmi je to jako s rostlinami. Když naši fanoušci rozhodli, že některé z nich budou trvalky, chceme jim to oplatit a uspořádat pro ně velký koncert, kde ty písně zazní,“ říká Zdeněk Svěrák. „Sejdou se zde rodiče, které je ještě znají, a jejich děti, které je už znají,“ dodal.  Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř Písně dua Svěrák – Uhlíř už v podstatě zlidověly. Kdo by neznal proslulé Dělání, které zaznělo v kultovní pohádce Princové jsou na draka (1980) z úst mladičké Ivany Andrlové a Jana Čenského? Právě na Dělání by si pánové před lety vůbec nevsadili. „Říkali jsme si, že je to taková píseň práce, že nám to snad lidi prominou,“ smál se před časem v rozhovoru Jaroslav Uhlíř. Ve stejné pohádce zazněla také oblíbená skladba Statistika a mnohé další. Ústřední melodií filmové pohádky Tři veteráni (1983) je zase veleúspěšná píseň Není nutno. Podepsali se také pod písně z rodinné komedie Ať žijí duchové (1977). Jejich písně zazněly také ve snímcích Vratné lahve nebo Kolja. O tom, jak je jejich hudba stále populární, svědčí kromě jiného také čísla na internetovém videoportálu YouTube. Například další evergreen Když se zamiluje kůň se může pochlubit více než pěti miliony zhlédnutí, což je pro srovnání více, než nasbírala většina písní skupiny Kabát. Pánové mají při tvorbě muziky jasně rozdělené úkoly. Zatímco muzikant tělem i duší Jaroslav Uhlíř má na starosti skládání hudby, mistr slova Zdeněk Svěrák se stará o trefné, vtipné a mnohdy překvapivě dojemné texty. |
