I když jste z herecké rodiny, původně jste se prý chtěl věnovat tanci?
Viděl jsem v televizi tančit Vlastimila Harapese, a moc se mi to líbilo. To mi bylo nějakých jedenáct dvanáct. Když ale přišla chvíle, kdy jsem se měl rozhodnout, co po základce, došlo na matematiku. A to byl kámen úrazu. Spekuloval jsem, jak se té matice vyhnout, a řešením byla právě i taneční konzervatoř, kam se chodilo už ve 12 letech, a pak se případně dalo přejít na herectví. Zkoušky jsem tam sice udělal, když jsem se ale zúčastnil ukázkového dne pro budoucí studenty, nadšení pro tanec mě rychle přešlo. Byla to hrozná řehole.
Jak jste na tom s tancem dnes? Chodíte třeba na plesy?
Hrál jsem v pár muzikálech, Starci na chmelu, Limonádový Joe, Funny Girl, kde se muselo i tančit a protože mám špatnou pohybovou paměť, byla to pro mě vždy velká dřina. Rozhodně bych se tancem živit nemohl. A s plesy to mám tak, že jsem byl v Lucerně na svém maturitním plese v roce 1990 a pak až po 27 letech opět v Lucerně na imatrikulačním plese své šestnáctileté dcery Aničky.
Takže zvítězilo přece jen to herectví.
Ano, i když tam se dělaly právě ty přijímačky i z matematiky. Zachránila mě tehdy moje budoucí spolužačka a kolegyně Markéta Hrubešová, která snad polovinu příkladů vypočítala za mě. Prakticky díky ní jsem se potom na konzervatoř dostal.
Jak vypadaly vaše studentské lásky?
Moje první platonická byla spolužačka Kamila Špráchalová. O mojí náklonnosti samozřejmě věděla, a na lyžařském výcviku v prváku mě pěkně pozlobila. Slíbila mi, že když vyhraju běžkařské závody, dostanu od ní pusu! I když jsem se hodně snažil, protože motivace byla veliká, závody jsem nevyhrál, takže bylo po výhře. Náš ročník byl ale tak divoký, že prý kvůli nám zimní výcviky konzervatoristů na chatě Hromovka naším rokem po pětadvacetileté tradici skončily. Ale opravdová první láska byla Sabina Laurinová. Od druhého ročníku jsme spolu chodili až do konce studií, skoro šest let.
Na konzervatoři jste byl dokonce žákem vaší maminky.
Ano, máma učila herectví a melodram, tedy recitace s hudbou. Já ji měl jen na melodram. Pikantní je, že tento předmět se učí individuálně s každým žákem zvlášť, takže kdyby nebyl potřeba korepetitor, mohli jsme se učit doma. Ale žádné nadržování se nekonalo. Spíš naopak. Vůbec naši byli u mých prvních krůčků v herecké branži. Táta byl původně divadelní režisér v Ostravě, kde hrála i maminka. Když přišla ale tátovi nabídka na práci režiséra dabingu v Praze, z Ostravy jsme se odstěhovali. Díky tátovi jsem k dabingu měl vždy hodně blízko.
První filmovou roli jste dostal od Jaromila Jireše v kontroverzním filmu Memento, který pojednával o narkomanech. Jak jste tuto problematiku tehdy vnímal?
Přesně řečeno to byla hraná televizní opera s názvem Rakovina vůle na motivy knihy Radka Johna Memento. Dostal jsem hlavní roli feťáka Adama a hrál jsem tam ještě po boku Jirky Bartošky a Tamary Kotrbové. O šest let později jsem se s Jirkou Bartoškou opět potkal v detektivce Brokovnice, kde jsme hráli policejní parťáky. A co se týče drog v té době? Psal se rok 1987 a na škole se jako nejhorší droga objevovaly cigarety a alkohol. Na opravdové drogy nebylo tak jednoduché narazit jako dnes.
Pak už přišel velký výpravný historický seriál Dobrodružství kriminalistiky, kde jste si zahrál detektiva.
Ten seriál byl výjimečný už tím, že se točil filmovým způsobem. Žádné studio, vše v reálu. A co se historické výpravy týká, byl velmi nákladný. Pak samotné případy, které režisér Moskalyk převedl v bezmála třiceti dílech na plátno, vycházely z historické skutečnosti. Byl jsem třeba u případu, kdy byla vůbec poprvé v historii kriminalistiky do akce nasazena žena policistka coby volavka. Vůbec celé tohle natáčení bylo úžasné. Díky Antonínu Moskalykovi, který byl hlavně filmový režisér, vypadal tenhle seriál prostě jako film.
Dobrodružství kriminalistiky se natáčelo i v době československého převratu, jak vám ty časy zasahovaly do práce?
Ten seriál se točil průběžně, tuším už od roku 1986 až do 1992, nevím to přesně. V době sametové revoluce jsem byl ještě student a tohle revoluční období jsem velmi prožíval. Nejen 17.listopadu, ale i celý Palachův týden v lednu 89, kdy jsem byl přímým účastníkem potyček s policisty. Obušek jsem okusil na vlastní kůži, a pěkně to bolelo. O to víc mě ale bolí dnes situace, kdy má jeden z nejaktivnějších uniformovaných studentobijců paradoxně dohlížet v parlamentu na naši bezpečnost. Je to ostuda.
Rebelství vám ostatně zůstalo v krvi. Coby šéf dabingové sekce Herecké asociace jste byl před časem jedním z hlavních iniciátorů takzvané dabingové stávky.
S tím rebelstvím to asi tak bude. I když v tomto případě nešlo ani tak o stávku, jako o snahu narovnat pracovní a finanční podmínky v naší branži. Zjistili jsme ale, že Herecká asociace nemůže zastupovat a uzavírat kolektivní smlouvy za osoby samostatně výdělečně činné, což je většina dabingových herců. Založili jsme tedy agenturu, která měla zájmy svých respondentů hájit. O zastupování agenturou byl mezi herci velký zájem. Odpor studií k jakýmkoli změnám byl až na jedno ale tak veliký, že se celá akce vlastně minula účinkem. Tlak ze strany studií byl totiž na herce tak veliký, že to mnozí ze strachu o práci neustáli, což je naprosto lidské, nicméně požadavky se nám v oslabené pozici prosadit nepodařilo.
Díky tomuto vývoji spousta z vás prý přišla o práci?
Existují jakési „černé listiny” se jmény těch, kteří se nejvíc ozývali. Kromě České televize a studia Virtual, které jako jediné ze soukromých společností bylo ochotné jednat o podmínkách, nám už práci v tomto oboru nikdo moc nedává. Takový je život. Jedna kapitola se uzavře, aby se mohla otevřít další. Uživíme se jinak.
Který z vašich zahraničích kolegů, jimž jste propůjčil hlas, vám nejvíce přirostl k srdci?
Asi Ewan McGregor. Poprvé jsem ho daboval v mém oblíbeném filmu Moulin Rouge, kdy jsem se mimochodem sešel i s Kamilou Špráchalovou, která tam dabovala mou filmovou partnerku Nicole Kidmanovou. Pak mám ještě rád Adriena Brodyho. Daboval jsem ho například ve filmu King Kong.
Zdeněk Hruška a Jan Tříska v představení Bouře
Divadlo na Jezerce - hra Paní plukovníková
Libor Hruška a Zdeněk Hruška ve hře Až uslyšíš moře - Divadlo ve věži
V seriálu Ordinace v růžové zahradě jste po dva roky hrál plastického chirurga doktora Goetze. Jak vnímáte problematiku plastik obecně?
Asi jako většina chlapů, které znám. Máme radši přirozenost. Pokud to není z vážných estetických důvodů, dávám i u žen přednost normálnímu stárnutí. V otázce umělých prsou to také není můj šálek kávy. Upřímně neznám chlapa, kterému by se tohle líbilo.
Dalšího lékaře, tentokrát psychiatra hrajete v Divadle na Jizerce ve hře Paní plukovníková, kde je vaší kolegyní na jevišti i Jiřina Bohdalová. Jak se vám s ní hraje?
Upřímně musím říct, že skvěle. Jiřinka je obrovský pedant a profesionál, pořád se od ní učíme. A navíc, ovace, které jí po každém představení připraví publikum, jsou neuvěřitelné. Jsem rád, že tohle díky ní zažívám. Role psychiatra je pro mě navíc zvláštně osudová. Před dvaceti lety jsem ji hrál v divadle ABC ve stejné hře, která se ale tehdy jmenovala Popel a pálenka. Roli paní plukovníkové tehdy hrála další herecká legenda Jaroslava Adamová. Navíc obě představení zaznamenala Česká televize.
Zdá se že divadlo je vůbec vaším osudem. Seznámil jste se v něm například i se svou současnou manželkou.
Přesně tak, když moje žena Eva nastoupila před dvaceti lety do divadla ABC coby maskérka, sázeli jsme se s kolegy, kdo ji první sbalí a já vyhrál. Jsme taková herecká rodina. Můj o šest let starší bratr Libor je také herec, stejně jako jeho manželka, dcera a syn nebo naše sestřenice. Založili jsme rodinný podnik s názvem Divadlo ve věži a zrealizovali tak dávný sen naší maminky, která něco podobného vždycky chtěla dát dohromady. Jestli se časem zapojí i moje dvě děti Anička a Kubík, nevím. Zatím to u nich na herectví nevypadá.
