Historie
Ohňostroj
Původně ničily nepřátelská vojska, až později se z nich stalo divadlo. Dnes už si nikdo nedovede představit bez rachejtlí a ohňostroje žádnou větší oslavu. Základem rachejtlí je střelný prach. Ten byl sice objeven až ve třináctém století, přesto existuje množství zpráv, které dokládají, že "rychle hořící oheň" existoval už mnohem dříve. "Kolem roku 500 byl objeven ledek neboli dusičnan sodný. Ten ve spojení se sírou a smolou (někdy se přidávalo ještě dřevěné uhlí nebo olejnatá semínka) byl základem prvních rachejtlí," říká Zdeněk Mandík z firmy TroMan. Rachejtle použili v letech 660 až 667 obyvatelé Cařihradu proti arabskému vojsku. Takzvaný řecký oheň vyrobený ze síry, smoly a zřejmě i ledku sloužil především k zapalování nepřátelských lodí. Protože ve směsi řeckého ohně bylo i pálené vápno, nebylo možné rachejtli uhasit. "Ještě před vynálezem rakety byly rachejtle házeny, později stříleny lukem. Pak mohl oheň dolétnout až na tři sta metrů," říká Zdeněk Mandík. Velkým milovníkem ohňostrojů byl ruský car Petr I., který začal využívat světlic jako signalizačních znamení mezi loděmi. Sám je také vlastnoručně vyráběl (dochovalo se několik jeho návodů na výrobu raket) a v Rusku založil zvláštní ústav na výrobu rachejtlí. Proslulé byly ohňostroje na francouzském dvoře za Ludvíků XV. a XVI. Anglický král Jiří II. uspořádal v roce 1749 ohňostroj, při němž bylo podle dobových pramenů použito deset až dvanáct tisíc raket. Podobné rozptýlení zažilo i Rusko. Na výrobě raket pro jeden ohňostroj prý pracovalo dva tisíce lidí po dobu deseti dnů. Josef Furtenbach pak ve své knize z roku 1643 Puškařská škola věnuje jednu celou kapitolu ohňostroji jako divadelnímu představení: nabízí návod, jaké rachejtle použít, jak je rozestavit, jak odpalovat. Od té doby se na ohňostrojích příliš nezměnilo. "Stále získávají různé barvy díky přísadám chemických látek. Po objevení hořčíku a hliníku dosáhli jejich výrobci toho, že barvy ohně jsou jasnější a zářivější," říká Zdeněk Mandík.
Ohňostroj
Původně ničily nepřátelská vojska, až později se z nich stalo divadlo. Dnes už si nikdo nedovede představit bez rachejtlí a ohňostroje žádnou větší oslavu. Základem rachejtlí je střelný prach. Ten byl sice objeven až ve třináctém století, přesto existuje množství zpráv, které dokládají, že "rychle hořící oheň" existoval už mnohem dříve. "Kolem roku 500 byl objeven ledek neboli dusičnan sodný. Ten ve spojení se sírou a smolou (někdy se přidávalo ještě dřevěné uhlí nebo olejnatá semínka) byl základem prvních rachejtlí," říká Zdeněk Mandík z firmy TroMan. Rachejtle použili v letech 660 až 667 obyvatelé Cařihradu proti arabskému vojsku. Takzvaný řecký oheň vyrobený ze síry, smoly a zřejmě i ledku sloužil především k zapalování nepřátelských lodí. Protože ve směsi řeckého ohně bylo i pálené vápno, nebylo možné rachejtli uhasit. "Ještě před vynálezem rakety byly rachejtle házeny, později stříleny lukem. Pak mohl oheň dolétnout až na tři sta metrů," říká Zdeněk Mandík. Velkým milovníkem ohňostrojů byl ruský car Petr I., který začal využívat světlic jako signalizačních znamení mezi loděmi. Sám je také vlastnoručně vyráběl (dochovalo se několik jeho návodů na výrobu raket) a v Rusku založil zvláštní ústav na výrobu rachejtlí. Proslulé byly ohňostroje na francouzském dvoře za Ludvíků XV. a XVI. Anglický král Jiří II. uspořádal v roce 1749 ohňostroj, při němž bylo podle dobových pramenů použito deset až dvanáct tisíc raket. Podobné rozptýlení zažilo i Rusko. Na výrobě raket pro jeden ohňostroj prý pracovalo dva tisíce lidí po dobu deseti dnů. Josef Furtenbach pak ve své knize z roku 1643 Puškařská škola věnuje jednu celou kapitolu ohňostroji jako divadelnímu představení: nabízí návod, jaké rachejtle použít, jak je rozestavit, jak odpalovat. Od té doby se na ohňostrojích příliš nezměnilo. "Stále získávají různé barvy díky přísadám chemických látek. Po objevení hořčíku a hliníku dosáhli jejich výrobci toho, že barvy ohně jsou jasnější a zářivější," říká Zdeněk Mandík.
