který v motolské nemocnici léčí děti s poruchami krvetvorby. Ten den pro něho a jeho spolupracovníky začal brzy. Sestry nejdříve důkladně vymyly sanitku. Pak malého pacienta, oslabeného po chemoterapii, zabalily do sterilních prostěradel... »Jeli jsme starou sanitkou - dvanáctsettrojkou. Dva lékaři, sestra, Michal připomínající v těch prostěradlech mumii. Po cestě jsme si lámali hlavu, jak to zvládneme. Aby čtyřleté dítě vydrželo deset hodin samo v uzavřené místnosti, m usíme ho uspat. Kde ale bude při ozařování anesteziolog, aby nad ním mohl bdít? To byla kardinální otázka. Až tam někde, na Palackého mostě, jsme si uvědomili, co se děje v ulicích.«
Ztracené roky
Na transplantace kostní dřeně se tým docenta Starého připravoval dlouho. Bohužel řadu let jen teoreticky. Zatímco v americkém Seattlu touto metodou léčí nemocné trpící leukemií už více než čtyřicet let, čeští lékaři si o ní jen četli. »Nebyla tehdy vůle a chuť dát peníze na nezbytné vybavení, natož nás pustit za hranice, abychom viděli, jak to dělají zkušenější kolegové,« vysvětluje Vladimír Komrska, zástupce přednosty II. dětské kliniky v pražské motolské nemocnici. Každý rok onemocní leukemií v České republice zhruba sto dětí. Obvykle u třiceti z nich léčba cytostatiky nezabere. V takové situaci je nejlepší zbraní proti nemoci transplantace kostní dřeně. Přítomný čas je na místě: až do listopadu 1989 tato šance neexistovala a děti umíraly. Ledy povolily teprve v polovině osmdesátých let. Novou metodu si osvojili hematologové ve východoněmecké Jeně a motolští lékaři konečně dostali souhlas k »cestě na zkušenou«. V době, kdy se o první transplantace u dospělých pacientů také pokoušeli jejich kolegové v pražském Ústavu hematologie a krevní transfúze,zřídili v Motole první »ostrůvek života«. Tak se všude ve světě říká transplantačním jednotkám.
Igelitový ostrůvek
»V lékařské praxi není oslabenější nemocný než pacient připravený na transplantaci kostní dřeně,« vysvětluje docent Starý. Samotný zákrok není technicky příliš náročný zdravou kostní dřeň dostává pacient jako krevní transfúzi. Náročné jsou pooperační stavy,lékaři se zvláště obávají reakce štěpu proti hostiteli. Zdravou dřeň lze navíc transplantovat až v okamžiku, kdy je ta nemocná zničena chemoterapií a ozařováním. T ím však bere zasvé i imunitní systém, takže nemocného může ohrozit sebebanálnější infekce. »Musí tedy do doby, než se vytvoří nové bílé krvinky, pobývat ve zvláštních prostorách, kde se vzduch upravuje přes filtry a jsou dodržována další přísná opatření,« říká docent Starý. Nad lůžkem svého prvního pacienta Michala vztyčili motolští lékaři igelitový stan. V mobilní transplantační jednotce chlapec pobýval čtyři kritické neděle před a po transplantaci. »Události z venku k nám doléhaly tlumeně,jakoby přes ten igelit. První cytostatika Michal dostal okolo 17. listopadu, při generální stávce jsme ho vezli na ozáření, pak transplantace a na druhý den nás zaskočily vysoké horečky...« Jana Starého a Vladimíra Komrsku zastupovaly na V áclavském náměstí a na Letné jejich rodiny. Až po třech nedělích si lékaři mohli vydechnout. Michalova kostní dřeň začala fungovat. T ou dobou, 23. prosince 1989, ministři zahraničních věcí ČSSR a NSR na hraničním přechodu v Rozvadově přestřihli drátěný zátaras.
Epilog
Michalovi je dnes patnáct let a na leukémii dávno nemyslí. Mluvit o ní nechtějí ani jeho nejbližší. Po listopadu 1989 rodina změnila styl života, pobývá v zahraničí, kde Michal a jeho bratr, jenž mu kostní dřeň daroval, navštěvují francouzské školy. Do Prahy jezdí jen na V ánoce. Od roku 1989 motolští lékaři transplantovali kostní dřeň sto dvaceti dětem. Zatímco z počátku šlo především o příbuzenské, od roku 1997 se zaměřují i na nepříbuzenské transplantace. V úspěšnosti léčby dosahují srovnatelných výsledků s ostatními evropskými pracovišti. Dnes už netrpí nedostatkem léků ani zkušeností, řada odborníků pobývala či právě pobývá v zahraničí, také v pověstném Seattlu. Čeho se však v Motole stále nedostává, je odpovídající technické zázemí. Ostrůvek života za těch deset let nezměnil podobu, jen k »Michalovu« stanu přibyla ještě jedna transplantační jednotka opět z igelitu. V tomto provizoriu, jak lékaři říkají, dospěli na hranici únosnosti. Léčí děti z celé republiky, každý rok by měli zvládnout třicet transplantací - potřebují tedy čtyři transplantační jednotky. Ne ovšem provizorní, igelitové, ale s obvyklými parametry.
 V motolské nemocnici léčí děti nemocné leukémií docent Jan Starý. |
