Zásadní věci vymýšlím ve vaně

Čtyřiačtyřicetiletý David Vávra - duše divadla Sklep - je herec, architekt, natáčí v televizi Šumná města, připravuje Českou sodu, vystavujete koláže.

duše divadla Sklep - je herec, architekt, natáčí v televizi Šumná města, připravuje Českou sodu, vystavujete koláže. V rozhovoru pak přiznává, že je kromě jiného hypochondr i feminista.
Pořád vás to řádění se Sklepem ještě baví?

Někdy nás napadne, jestli už nejsme v našem věku trochu trapní, ale pokud to lidi, co do divadla jdou, baví, tak proč ne?! A nám to dodává energii. Na pódiu si odreagujeme své temné a výbušné stránky a vracíme se pak domů jako klidní otcové rodin. Jsme poslušní, nezlobíme, vynášíme odpadky... a pak se zase jdeme vybouřit před publikum.

Proč si ale tak často libujete v lechtivých, až erotick o-vulgárních šílenostech?

Já myslím, že erotiky pořád předvádíme procentuálně míň, než se jí člověk v životě zabývá. Prostě jak Freud pravil, v řadě lidských činností je v podvědomí skrytý eros. No, a jsou třeba lidé, kteří nemají odvahu vidět sadomaso, ale pořád jim to vrtá hlavou. Tak my jim sklepovskou parodii sadomasochistické scénky předvedeme a oni už se tím nemusejí trápit.

Máte v divadle Sklep nějaký nový větší projekt?

Ten projekt, že by něco většího mělo přijít, máme asi osm let, ale po pravdě řečeno jsme vždycky rádi, když uděláme každé Vánoce alespoň novou Besídku. Vzniká na poslední chvíli, kdy zbývají dva dny do představení, a tak se prostě něco musí napsat. Proto při premiéře scénky ještě nikdo pořádně neumí.

Po několika letech jste se vrátili do divadla na pražské Dobešce.Jaký je to pocit mít vlastní "národní divadlo" s nápisem Sklep sobě?

To jste ťala do lidské pýchy, ale nejsme první. Na Fidlovačce také mají "Nusle sobě". Směšné však je, že to "Sklep sobě" bylo za peníze magistrátu, za což mu děkujeme a srdečně ho zdravíme.

Jak tvoříte?

V poslední době zásadní věci vymýšlím skutečně ve vaně. Většinou mám nejlepší nápady, když ležím ve vodě.

A čím se zabýváte při koupelích teď?

Pomíjivostí světa, že náš život je jen takové pípnutí. To mě děsí a současně mě to baví. Viděla jste ten starší slovenský film Ružové sny? Tam si pošťák vždycky, když někdo mluvil, zapínal stopky a pak říkal: "Právě uběhlo deset vteřin vašeho života."

Proč o tom přemýšlíte?

Zaskočila mě ztráta rodičů. Najednou mi připadá škoda toho času, kdy jsem s nimi mohl být a nebyl. Člověk by se jich jako ještě rád na něco zeptal, ale ono vlastně, kdyby se jich ptal, stejně by nevěděl, na co by se jich ptal, takže je to jenom taková fráze... Prostě jsem si nikdy nemyslel, že se jednou budu cítit jako sirotek. A já se tak cítím. Už nejsem hýčkaný. Jsem to najednou já, kdo je poslední v řadě.

Pracujete jako arc hitekt. K tomu hrajete divadlo, máte role ve filmech, natáčíte Šumná města, připravujete Českou sodu, vystavujete koláže ... To jde zvládnout?

Určitě existují lidé, kteří pracují s daleko větším úsilím. Jenže když někdo operuje šestnáct hodin denně nebo se stará v domovech o nemohoucí, společnost to nezajímá. Naše doba je o tom, kdo vyskočí nejvýš a vymyslí nejdrsnější vtip. Všechno je takové abnormální, vybuzené, čím dál tím zběsilejší. Proto také legrace, jakou děláme my, bývá trochu přes hranu akceptovatelnosti, abychom v tom zahlušení, v těch tisících tónech a slovech, které letí světem, byli slyšet.

Tuhle jste byl viděn, jak skáčete z kanálu na kanál. Jste pověrčivý?

To mám zafixováno ještě z dětství, že když jdu Starou cestou do Braníka, musím šloupnout na všechny kanály. A já tam chodím denně se psem běhat. Občas mě asi někdo pozoruje a myslí si, že jsem blázen. Některé ty kanály jsou totiž napříč, takže se musí přeskakovat daleko do stran... Pověrčivý však nejsem. Ale když padá hvězda, tak si přeji tři přání. Jen pro tu rozkoš si je přát.

Pamatujete si na svá dětská přání?

Byl jsem jako kluk tak šťastný, že jsem snad ani žádná neměl. Nebo jsem je měl, ale osud mi je plnil. Žil jsem v takovém bohatě tajuplném světě, kde mi nic nescházelo. Až do takových sedmnácti let, kdy člověk začne vnímat drsnost života a ta mu tenhle naivní obraz plynoucího času naruší.

Máte čtyři děti. Co jim vštěpujete?

říliš nevštěpuji, protože když se moc vštěpuje, tak to vede k nevštěpování. Ale jednou naše dítě něco ukradlo v obchodě. Tak jsem odepjal pásek a k údivu přihlížejících jsem ho seřezal řemenem.

O co se v životě opíráte. Na čem stavíte?

Přece na lásce. Na lásce, kterou cítím nejvíc v přístavu rodiny. Ale i v koutech přírody, ve fotbalových kličkách, v kostelních lavicích, od květin až po přátele přes stromy, domy v bílé zahaluje.

P odle čeho jste si svou lásku vybíral?

V jednom rozhovoru jsem na otázku, co pro mě znamená má žena, odpověděl: "Je to naše maminka!" A ona se urazila. Prý: "Jaká já jsem tvoje maminka!" A já jsem jí říkal: "Ne moje, nás všech."

To je tako vý svět, do kterého nechcete nikoho pustit, že?

Nechci. Jednak to a jednak mám pocit, že bych ten svět jednoslovným nebo jednovětným vyjádřením vulgarizoval. Protože bych vlastně intelektuálně spekuloval o tom, jak ho kulantně přiblížit. Jenže to je tak veliké množství bezbřehého tepla, vášně, návratu, hádky, nedorozumění, starosti, strachu a dalších věcí, že to nelze popsat jednoduše. Prostě lidská řeč je na tohle krátká. Pokud bych měl mluvit o vztahu k ženě a k dětem, tak by to šlo vyjádřit pouze básní, kterou jsem zatím nesložil. Nebo hudbou či vzorcem. Ale já jsem se, bohužel, matematice ani hudbě tolik nevěnoval, takže musím znova říct: "Je to naše maminka."

Před čtyřmi lety jste si se Sklepáky nechali k narozeninám udělat trička s nápisem Nevěř nikomu pod čtyřicet... Jak se smiřujete s tím, že stárnete?

Ano, intelektuálně s tím srovnaný jsem, stejně jako s konečností života. Ale emocemi v žádném případě. Strach z opotřeboovaného organismu jako muž a hypochondr samozřejmě mám.

Jste hypochondr?

No rozhodně. Jako většina mužů! Díky tomu, že muži neprožili porod, pocit opravdové bolesti, nejsou odolní a mnohem snáz podléhají volání svých jednotlivých píšťal organismu. Proto si myslím, že ženy jsou lépe připraveny na tento svět, na sdílení jeho nesouladu a měly by na svá bedra, kdyby jim to muži dovolili, vzít větší odpovědnost za jeho chod.

Kdyby měla ambice řídit svět, asi byste o "tu vaši maminku" přišli.

Teď by to narušilo chod rodiny, ale za pět let už vůbec ne. Když se ženská naučí organizovat život čtyřem dětem, proč by nemohla s touto zkušeností organizovat život třeba čtyřiceti lidem? Nebo sto lidem? Každá máma je vedena k určitému zjednodušenému chování a velice jemnému oddělování špatných a dobrých momentů. Denně je donucena k rychlým rozhodnutím. Já bych chtěl, aby nám vládly ženy.

I z Hradu?

Jasně, třeba Albrightová. Jenže u nás by to neprošlo, chybí tradice. Ale ve Skandinávii mají prezidentky a premiérky už dávno. Zjistili, že racionální svět mužů je sice strašně logický, všechno, co muži říkají, do sebe perfektně zapadá, ale nakonec ten výsledek většinou vyjde jako blbost. Naopak ženy jsou lehce iracionální, ale to je vlastně to! Ovšem málokterý chlap to takhle vidí.

Proč vy?

Protože jsem feminista a občas feministky potkávám.

Jaký máte pocit z dnešní doby?

Džungle je vždy lepší než ZOO. I když je naše společnost podivná v úchylnosti neviditelné ruky trhu, je dobrá, svobodnější, protože ti, kdo nechtějí, nemusejí s hlavním proudem tuhle hru peněz a petrodolarů hrát.

Co vás v poslední době překvapilo?

Před pár lety by mě nenapadlo, že moje představy o svobodě projevu budou hájit odboráři dohromady s levicí. Pro mě jako člověka, který prožil s výkřikem: "Smrt komunismu!" na rtech část svého života, bylo novoroční dění kolem České televize velkým překvapením.

Jak jste to jako pravicový volič hodnotil?

Těch pár obrodných dní kultivovalo naši společnost. Jedni se zalekli, že se lidé opět dokáží naštvat a zaplnit Václavák. A druzí si uvědomili, že to opravdu takhle dál nejde. Už tu vítězila tendence, že je dovolené všechno a že vlastně nikdo, kdo udělá jakoukoliv prasárnu, za to neponese žádnou odpovědnost. Ale s odstupem už bych odžitým situacím, ani politikům nedával tolik času, jaký jsme tím strávili. Tím jim přisuzujeme strašný význam, který nemají.

Rozčiluje vás to?

Ale ne. Zase bych to tak neprožíval. Vždyť politika je normální služba jako pošta nebo vlaky...

***

DAVID VÁVRA

Spoluzakladatel Divadla Sklep, dramatik, básník, režisér a divadelní herec (Sklep, Mimosa, R.S.Vpřed), idol stříbrného plátna (mj. K opytem sem, kopytem tam, Pražská 5, Cesta z města), kolážista, architekt (mj. hospody, diva dla, kostelík, muzea a rodinné domky) a scénograf.V televizi se uplatnil jako spolutvůrce pořadů Česká soda, respektive Čtvrtníček, Šteindler, V ávra uvádějí; v nich zazářil zejména jako učitel německého jazyka - samouk (Alles gute). Jeho popularita prudce vzrůstá i díky cyklu Šumná města, jehož je prů vodcem i spoluscenáristou.