K Václavu Klausovi se jako klišé přiřadil přívlastek "arogantní", k vám se začíná připojovat "razantní". Patří razance do politiky?
Samozřejmě, patří do života vůbec.
Razance bývá spojována s drzostí a mírnost se slušností. Je to tak?
Nespojuji razanci s drzostí. Netvrdím, že nejsem drzá nebo že bych drzá být neuměla, ale razanci spojuji spíš s určitou přímočarostí, snahou být srozumitelná, vyslovit jasně svůj názor. A to, myslím, dneska v politice chybí.
Proč jste zvolila za svou právě Občanskou demokratickou stranu?
Mnoho možností nebylo. Nevím, že by tu v devadesátém roce existovala jiná pravicová strana.
A co tehdejší Křesťanskodemokratická strana, vždyť jste věřící?
Z hlediska registrace sice KDS byla politickou stranou, stejně jako ODA, ale z hlediska možnosti politického působení šlo nebo jde spíš o politický klub. Proto to nemohla být jiná strana než ODS. U ní bylo na začátku jasné, že má schopnost vybudovat si organizační a odpovědnostní strukturu. Strana, v níž se bude rozhodovat na základě mandátu, a nikoliv toho, že se pár lidí dohodne někde nad skleničkou.
Z čeho to bylo jasné? Nehrály roli osobnosti, které pravicové strany tehdy vedly?
Samozřejmě, že ano. Když vznikla ODS v čele s Václavem Klausem, šla za ním celá ekonomická elita.
Že vás tak zaujala ekonomie?
Vždycky když něco organizujete nebo řídíte, narazíte na peníze - u nich to začíná a končí.
Má Československá církev husitská, k níž se hlásíte, rodinnou tradici?
Tak dlouhou, jak sama tato poměrně mladá církev existuje. Moje babička a dědeček se stali jejím členy hned při samém jejím vzniku. Jak znám svoji rodinu a její myšlení, bylo to vysloveně z důvodů vlasteneckých. Byla to národní církev, vzniklá z protihabsburské nálady. A my, potomci, pokračujeme v tradici.
Praktikujete víru?
Teď kvůli času méně, ale odmalička jsem byla v této církvi vychovávána, chodila jsem do kostela, do nedělní školy.
Shodnete se s manželem ve víře, stejně jako v politických názorech?
Nedělá nám problém, že manžel je v jiné - českobratrské evangelické - církvi. Chodíme do obou kostelů, on se mnou a já s ním. A dcera nechodí nikam.
Jen do ODS?
Členkou Občanské demokratické strany se rozhodla stát sama a dobrovolně. Asi je to opravdu její víra. Myslí velmi politicky a racionálně.
Na vdavky nemyslí?
Ne, nechce o tom ani slyšet.
A vy?
My bychom se s manželem nějakému vnoučátku nebránili.
Máte ráda ženské společenství, takové to povídání u kávy?
Mám, ohromně. Ačkoliv se většinu života pohybuji v mužské společnosti, hrozně ráda jsem se vždycky potkala jenom s holkami a povídala si jenom o holčičích věcech - to se s mužskými nedá. Teď si tak povídáme s dcerou.
Brečíte někdy?
Vím, že na to nevypadám, ale jsem citlivá a snadno se dojmu. K slzám mě dovedou spíš šťastné okamžiky - promoce, svatby... Naposledy jsem plakala, když moji kolegové nepostoupili při volbách do Senátu. To mě velmi bolelo.
Všimla jsem si v české společnosti takového stesku - říkám mu socialistické retro, které se projevuje v písničkách, v oblékání... Rozumíte lidem, kterým se stýská po životě v minulém režimu?
Nerozumím. Mně se po bývalém režimu vůbec nestýská. Musím říct, že den, kdy byl z ústavy vypuštěn článek, který říkal, že komunistická strana má vedoucí úlohu, byl pro mne nejšťastnějším dnem a zůstal jako velmi šťastný dodnes.
Snad bych dokázala pochopit, že se některým lidem stýská po tom, že někdo rozhodoval za ně. Svoboda je velmi náročná, nutí rozhodovat se, a to je těžké.
Vy jste asi - stejně jako většina z nás - nepočítala s tím, že svoboda přijde, vždyť jste si koupili v Lešanech velký statek.
Byla jsem mírný optimista, ale nemohla jsem počítat s tím, že se to povede v čase, ve kterém se to povedlo, a také tím velmi klidným způsobem. I transformační období, které následovalo, bylo snesitelné minimálně z hlediska ekonomického. Vždycky jsem si myslela, že až dojde ke změně, nastane obrovský ekonomický propad.
A ten lešanský statek?
Koupili jsme si ho proto, že jsme chtěli mít nějakou jistotu pro zlé časy, možná něco, co by nás mohlo trošku uživit.
Máte v úmyslu se teď usadit v Praze, v bytě pro předsedy Senátu?
Až se uvolní, budu ho užívat jen pro občasné přespávání - ale domov umím mít jen na jednom místě. V Lešanech.
Co by vám řekli rodiče, kdyby vás dnes viděli sedět tady, v růžovém salonku, v křesle předkyně Senátu?
Myslím, že by měli radost. Oba.
Čím byli vaši rodiče?
Pocházím z poměrně prostých poměrů, maminka byla v domácnosti a když už to nebylo možné, přivydělávala si jako dělnice. Tatínek byl strojní zámečník.
Vyrůstala jste jako jedináček?
Ne, proč si to myslíte? Jsem nejmladší ze tří dětí. Mám staršího bratra a sestru - o devět a o sedm let. Vychovávali mě tedy nejen rodiče, ale taky moji sourozenci.
Jaká jste byla žákyně?
Byla jsem živé dítě, velmi vnímavé, což bylo výhodné, protože jsem se dobře učila a nemusela tomu věnovat téměř žádné úsilí. Čili jsem ve škole takzvaně vyrušovala. A do školy jsem nechodila ráda. Měla jsem pocit, že mě to moc svazuje a že si umím obstarat zajímavější program.
Byla jste jako dítě spíš vůdce, nebo ten, kdo se přidá?
Od určitého věku - od deseti, jedenácti let - jsem byla, jak říkáte, vůdce, ale nikoliv ve smyslu, že bych vedla partu, ale spíš jsem byla mluvčí, jednala jsem za ostatní. Nebála jsem se učitelům říct, že se nám to a to nelíbí.
Tak to bylo i potom v zaměstnání, v Akademii věd?
Asi ano, jen v trochu jiné podobě. Nebylo mi líto mého času na organizování vědecké činnosti, což většině vědců připadá jako něco pod jejich úroveň. Takže jsem organizovala mraky národních i mezinárodních vědeckých konferencí, byla jsem patnáct let redaktorem vědeckého časopisu, kromě toho tajemníkem mezinárodní vědecké společnosti...
Vždycky jsem si myslela, že máte ekonomické vzdělání - snad proto, že jste pracovala na ministerstvu financí. Ale vy jste literární vědec.
Náměstkyně ministra je manažerské místo, kde se člověk musí umět rychle orientovat, uvažovat a rozhodovat o koncepčních záležitostech.
Vaším nadřízeným byl ministr Kočárník. Vážíte si ho?
On je velký odborník a skutečně si ho velmi vážím. A myslím, že celé ministerstvo. Mnohým se po něm stýská, protože práci ministerstva vedl nahoru. Znali jsme se z volební kampaně ODS, v té době jsem pracovala nejdřív jako starostka a pak jako přednostka okresního úřadu. Zamýšlela jsem se nad systémem financování obcí a některé svoje nápady jsem mu nosila.
Když jste poprvé potkala pana Kočárníka, o němž tak hezky mluvíte, čím vás zaujal, čím vás vlastě kdokoliv může zaujmout?
Otevřeností. Mám ráda lidi, se kterými je možné navázat rychlý kontakt, k němuž nepotřebujete mnoho slov. Prostě si okamžitě rozumíte - stačí ťuknout a ten druhý se chytá. Asi je to záležitost stejného typu inteligence, asi i zkušeností, protože komunikace se odehrává v určitém kontextu, který vytváří podobný zážitek.
A čím zaujmete lidi vy?
Nejspíš tím, co mám sama ráda na druhých. Tedy bych jen opakovala to, co jsem právě řekla.
Často používáte slovo "bojovat", to je spíš mužský postoj, nemyslíte?
To nechci hodnotit a možná takový dojem vznikl z toho, že když někam přijdu, tak "s něčím". To není pro každého samozřejmé. Často se stává, že někteří lidé vlastně nevědí, co chtějí. Je dobré vědět, co chci, proč to chci a pak hledat cesty, jak toho dosáhnout. A já umím jít za "úkolem", láká mě ho vyřešit. Tehdy snad používám slova "bojovat". Mám potřebu říkat věci rovnou.
Někde jsem o vás četla, že vaším největším kritikem je manžel. Za co vás nejčastěji kritizuje?
Třeba za to, že některý názor nedovedu vyjádřit dostatečně razantně nebo srozumitelně. Nejsme v názorovém sporu, ale spíše ve sporu argumentačním. Někdy.
I dcera mívá připomínky?
No samozřejmě. Ta zase říká: máš se víc smát, dívej se do kamery, tohle už si na sebe neber...
A poslechnete?
Patřím mezi lidi, kteří se soustřeďují víc na vnitřní než na vnější stránku věci. Takže si musím říct, abych myslela na to, že se mám víc smát...
Stane se vám, že občas uděláte něco, za co se pak stydíte?
Stydět asi není správný výraz. Spíš mě mrzí, že se něco nepovedlo tak obratně, jak se mohlo povést - v tomto smyslu ano. Že bych udělala něco, za co bych se musela stydět, si nepamatuji. Snažím se udržet názorovou kontinuitu, neměnit názory jenom proto, že je to možná momentálně politicky výhodné. Myslím, že jsem neublížila ani lidem, s nimiž třeba názorově nesouhlasím.
Jste pyšná?
Pýchu neznám. Snad jen někdy, když usínám, přemýšlím nad tím, co jsem udělala špatně, ale i nad tím, co se povedlo a udělá mi to radost - to ale není pýcha.
Co to třeba bylo?
Mám radost, když se podaří něco dobře dojednat, uspořádat, když fungují dojednané dohody a když objevím, že jsou lidé, na něž se dá spolehnout - což není častý jev, ale naštěstí nezmizeli úplně.
Pamatuje si své sny?
Mívám taková období, kdy ano a kdy ne. Zdávají se mi často velmi výpravné sny, dokonce jsem si je jeden čas zapisovala do notýsku na nočním stolku. Krásné sny se zdávají dceři a ty si pamatuji, protože mi je vypráví a je neuvěřitelné, že jsou politické. Jeden legrační se jí zdál tehdy, když se rozpadala ODA: Máme psa, takového voříška, kterému říkáme Démon. Barboře se zdálo, že k nám přišli lidi z ODA a řekli: My potřebujeme nějakého poslance a chtěli bychom vašeho Démona. Protestovali jsme, co je to za nápad a oni řekli: To nevadí, že je to pes, on tam bude jenom sedět. Démon se skutečně stal poslancem a Barbora se šla podívat, jak se chová. No a zjistila, že on se tam jenom válí na lavici, tvrdě spí a nehlasuje. Tak jim říkala: Vy si ho sem vezmete a ani nedohlídnete na to, aby hlasoval...
Když se vám teď nic nezdá, stává se vám, že si jen tak sníte v bdělém stavu?
Dokud jsem byla mladší, snila jsem si neustále. Dávala jsem sama sobě otázky a pak vymýšlela, co by se stalo, kdyby se čas vrátil zpátky, co bych řekla, kdyby mně někdo chtěl splnit tři přání... Velmi jsem na těch snových odpovědích pracovala a bylo to krásné. Ale jak stárnu, tak mě bdělé sny opouštějí. Prostě zmizely.
