Začína u Diora, dnes je milionář

"Někdy se přistihnu, že sám o sobě mluvím ve třetí osobě," říká francouzský módní návrhář a milionář Pierre Cardin a vůbec se nesnaží tvářit skromně.
"Někdy se přistihnu, že sám o sobě mluvím ve třetí osobě," říká francouzský módní návrhář a milionář Pierre Cardin a vůbec se nesnaží tvářit skromně. Člověk nemusí být zrovna specialistou na haute - couture, aby znal jeho jméno.

Je to vůbec ještě jméno? Zvykli jsme si ho používat v odosobněném významu - jako Diora či Chanel. Jména konkrétních lidí se stala značkami ze spodní strany saka, z flakonu luxusního parfému, pouzdra na brýle či tužku... Když takřka osmdesátiletý Pierre Cardin zavítal na konci září do Prahy, ohromil především svým elánem a bezprostředností. Slavný módní návrhář přijel - jak jinak - propagovat svůj nejnovější parfém, při našem rozhovoru se však nebránil ani zcela neobchodním tématům. "V mém věku by se už slušelo psát paměti. Bylo by o čem. Jenže můj problém spočívá v tom, že já radši pracuju," řekl mi na závěr a pak se ironicky ušklíbl. "Proč? Třeba proto, abych měl stále na co vzpomínat!"

Patříte mezi deset nejbohatších Francouzů, v současné době pro vás pracuje přes 200 000 lidí na celém světě. Své paměti byste mohl začít jako pohádku: Byl jednou jeden chudý chlapec, který se rozhodl, že dobude Paříž. Je pravda, že jste se tam vydal na kole?

Chtěl jsem být už v Paříži. Hned, teď! Co nejrychleji! A kolo bylo v dané situaci nejdostupnější dopravní prostředek.

To se psal rok 1945?

Ale kdepak, to bylo na začátku války! Bylo mi sedmnáct, když jsem si doma sbalil pár švestek. Jenže jsem do Paříže nedojel. Na demarkační čáře u Moulins mne chytili Němci. Museli si myslet, že jsem blázen, když se snažím projet ze svobodné zóny do okupované. Všichni ostatní utíkali z Paříže na jih.

Nechali vás Němci projet?

Na nic se neptali a zavřeli mne. Až tehdy mi došlo, jak jsem pošetilý. Kdybych byl žid, skončil bych přinejlepším v koncentráku. Naštěstí, shodou okolností jsem se narodil jako křesťan. Takže večer, když si ověřili mou totožnost, mne zase pustili. Sedl jsem na kolo, udělal čelem vzad a jel do Vichy. Nebyla to sice Paříž, jen provizorní hlavní město, ale pro začátek to stačilo. Byl jsem mladý, odvážný a chtěl jsem uspět.

Uspěl jste - a to v Paříži hned po válce. V roce 1946 jste už pracoval u Diora, o čtyři roky později jste otevřel vlastní salon. To bylo tehdy tak snadné udělat kariéru?

Nevím, jestli pro ostatní, ale pro mne to bylo skutečně jednoduché. Přijel jsem do Paříže (tentokrát vlakem) v sobotu. A v pondělí jsem nastoupil u Paquina, což byl tehdy nejlepší módní salon. Pak už to šlo jako na drátkách. Paquin pracoval s Jean Cocteauem na kostýmech pro film Kráska a zvíře. Jean Marais, hlavní představitel, nebyl v Paříži, a tak mne, protože jsem měl stejnou postavu, najali jako manekýna pro kostýmní zkoušky. Přitom jsem na těch šatech sám pracoval. Pro mladého krejčího to byl zásadní okamžik, neopakovatelná zkušenost. Šance, která mi otevřela cestu do pařížských divadel, filmových ateliérů, mezi muzikanty. Seznámil jsem se s Viscontim, Picassem, Dalím, Miróem.

Nechce se mi věřit, že vám nepomohla nějaká dobrá známost. Nevím, jestli byla dobrá. Ale pomohla. Ještě ve Vichy jsem se přátelil s dívkou, která se tak trochu zabývala předpovídáním budoucnosti. Za války jsme si k ní chodili pro naději. Když jsem se v listopadu 1945 rozhodoval, zda ještě jednou podniknu cestu do Paříže, šel jsem se s ní zase poradit. Zní to neuvěřitelně - podívala se mi do dlaně a barvitě mi vylíčila skvělou budoucnost. Nepřeháněla, to už dnes vím. A pak mi dala adresu svého přítele, který má známého a ten zase známého kdesi u Paquina. Bylo to jen stéblo a já se ho chytil. Vyšlo to.

Troufl byste si to dnes?

Nemyslím si, že to mají dnes mladí o tolik těžší. Musíte mít talent, to je první krok. Jste-li pracovitá, to je další předpoklad úspěchu. Ve Vichy jsem pracoval se spoustou šikovných lidí. Byli starší, vzdělanější, mohli být lepší než já. Jenže oni se zajímali jen o to, jak se v práci ulít, kam pojedou na dovolenou a co si obléknou k večeři. Stali se z nich průměrní zaměstnanci. Já jsem od začátku pracoval patnáct hodin denně. Byl jsem ambiciózní, ale hlavně jsem se děsil představy, že bych celý život měl strávit čekáním na to, až bude padla.

Opáčím, že znám tolik talentovaných a pracovitých, kteří stejně neprorazili.

Neprorazili, protože nepotkali "svého Paquina". Bez něho to nejde! Pak také potřebujete lidi z velkých novin, magazínů, kteří vás - vaši práci, modely - budou prezentovat. V počátcích prostě každý potřebujeme někoho, kdo v nás uvěří. Jen ve mě! A investuje do mne.

Dnes jste vy sám v té druhé roli. Jste znám tím, že podporujete mladé avantgardní umělce, herce, režiséry, malíře, sochaře. Splácíte tak dluh osudu?

Na dluhy nemyslím, dělám si prostě dobře. V Espace Cardin, jež jsem zřídil před třiceti lety v někdejším Theatre des Ambassadeurs, v centru Paříže, dávám prostor mladým umělcům. Zajímá mne, co dělají. A spolupracuji s nimi. Často se podílím na tvorbě scény, na režii, na kostýmech. Tím na sobě dál pracuji. A plním si jeden starý sen.

Sen být hercem?

Když jsem tenkrát nasedal na kolo, snil jsem skutečně o herecké nebo taneční kariéře. Dokonce jsem i po válce učinil pokus a chodil do jakýchsi kurzů.

Nakonec však bylo snadnější držet se krejčovského řemesla?

Bylo to zajímavější, tvořivější.

Tvořivější než divadlo?

A vám přijde herecké povolání tvořivé? Mně nikoliv, a to jsem si pár rolí zkusil na vlastní kůži. Prý bych nebyl špatný herec, tvrdili tehdy leckteří. Ale já prostě nemůžu dvakrát, třikrát až třistakrát opakovat jeden text, byť by byl od Shakespeara. Mám talent improvizace.

Jako producent a majitel čtyř divadel můžete tedy improvizovat podle své libosti.

Divadlo je moje vášeň. Baví mne vymýšlet scénu, kostýmy, plánovat program na příští sezonu a baví mne stavět nové divadlo. Kdybych byl herec, nikdy bych si to nemohl dovolit. Moje podnikání mi to umožňuje. Letos jsem třeba koupil zámek v Luberonu, kde žil markýz de Sade. Jistě vám nemusím tuhle osobnost představovat. Vedle jsem postavil nové divadlo pro 2200 diváků. To mne baví! Ale opakovat Shakespeara? Urážel bych své kolegy-herce, autory textů a sám bych se trápil. A propos - víte, že jsem v Espace Cardin uvedl také hry Václava Havla?

Vím. A také vím, že jste už jednou byl v Praze. Prý zcela soukromě a kvůli Franzi Kafkovi.

Tenkrát, před pětadvaceti roky, jsem skutečně chtěl poznat město, kde žil Kafka. A pak jsem tady měl dobrého přítele - Josefa Svobodu. Seznámili jsme se v Kanadě, kde tenhle výborný výtvarník reprezentoval Československo na světové výstavě. Moc se mi jeho práce pro Laternu Magiku líbila, a tak jsem mu nabídl, aby za mnou přijel do Paříže. Nemohl, protože mu komunisté nepovolili si obstarat průjezdní vízum. A tak jsem mu ho vyřídil sám. Strávil u mne v Paříži tři dny a já ho pak zase navštívil v Praze. Později mi dělal dekorace k jednomu představení.

Dnes jste v Praze podruhé a z obchodních důvodů. Jaké je to teď město?

Úplně jiné, už evropské město. Necítím se tady být cizincem.

A kde vy se vůbec cítíte jako cizinec? Narodil jste se v Itálii, žijete ve Francii a podnikáte po celém světě.

Jinými slovy - ptáte se, kdo jsem. Jsem Ital! Zůstal jsem Italem, protože jsem se prostě tak narodil. K té zemi cítím lásku, jsem s ní spjatý myšlenkově, morálně. Je to země umělců, básníků, jsem na ni hrdý jako na svou vlast. V praktickém životě se cítím být samozřejmě doma takřka všude. Skoro padesát let jezdím po světě, žil jsem ve spoustě měst. Jsem asi Evropan. Nebo ještě jinak - světoobčan.

Proto se také angažujete ve službách UNESCO?

Jsem velvyslanec UNESCO, zabývám se Černobylem.

Proč zrovna Černobylem?

Protože mne tím UNESCO pověřilo. Mám za úkol sledovat důsledky tohoto dramatu, starat se o pomoc obětem. Byl jsem několikrát v Kyjevě, v Černobylu, naposledy jsem zastupoval Francii, když se jednalo o definitivní uzavření elektrárny. V UNESCO se zabývám ještě projektem tolerance. Navrhl jsem šest vlajek. Jezdíme s nimi od kontinentu ke kontinentu, oslovujeme politiky, umělce, mladé lidi. Je to akt tolerance a rovnosti. Poselství o tom, že i když se lišíte svými myšlenkami, vlastnostmi, barvou kůže či očí, jestliže jste tolerantní k ostatním, budete i vy tolerováni.

Promiňte, nemohu si při těchto slovech nevzpomenout na padající mrakodrapy. Nepřepadá vás občas bezmoc?

Nepochybujete o účinnosti takových misí - ať už ve službách UNESCO či jiných mezinárodních institucí?

Kdybych pochyboval, nedělal bych to. Považuji diplomacii tohoto druhu ze velmi potřebnou. A i kdybych pochyboval, vzpomenu si, jak málo stačilo, abych skončil také v koncentráku...

Věříte tedy i na diplomatické řešení současné krize?

To se neodvážím soudit. Představte si, kdyby vám někdo dvěma třemi letadly rozboural symbol vašeho státu. Kdyby zabil vaše děti, rozmetal na kousky váš život. Nedovedu posoudit hloubku takového neštěstí a nemohu tedy ani soudit případnou reakci USA. Vím ale, že nemá smysl bombardovat nevinné lidi kdesi v horách. To je špatná cesta. Vlastně na jednání věřím. Dokud se jedná, neválčí se.

Jste velmi bohatý, nezávislý, svobodný muž. Ideální předpoklady pro politickou kariéru se vším všudy. Nikdy jste se nechtěl ucházet o přízeň voličů ve Francii?

Ne, to nikdy! Jsem rád obchodníkem.

Moc, možnost ovlivňovat dění okolo sebe vás neláká?

Já si připadám mocný až dost! A svobodný! Samozřejmě, mohl jsem být třeba i tím politikem nebo hercem, fotografem, tanečníkem. Mám potřebný talent, ale možná bych to nedělal na sto procent, nebyl bych tak dobrý. A to já nemám rád, nesnáším polovičatost. Jsem perfekcionista. Svůj život mám dnes zcela ve svých rukou. Tak jsem ho chtěl prožít a tak jsem ho také prožil.

Dosáhl jste všeho, po čem jste toužil. Vaši vrstevníci, byť zdaleka ne tak úspěšní, už dávno slevili na tempu, užívají zasloužené penze, odpočívají...

... odpočívají? Možná to nebude dlouho trvat a budu také odpočívat. V urnovém háji!

Jenže zatím neodpočíváte ani vsobotu, pracujete a ještě pěstujete černý humor.

Mám štěstí. Zdraví mi slouží. Pracuji stále naplno, bez zastávky, bez odpočinku, chcete-li. Ale já to necítím jako nějakou oběť či sebezapření. Prostě dělám to, co mi činí potěšení. Bez práce bych nemohl být, zato odpočinek nemám rád.

Ani ten aktivní?

Tělo si dělá, co chce, a zdá se, že je ještě celkem ve formě. Nikdy jsem nesportoval. Samozřejmě, trochu - jako všichni - jsem lyžoval, jezdil na kole a plaval, když jsem dospíval. Ale od svých sedmnácti, co jsem se dal na tuhle práci, jsem už nikdy nedělal nic, co by zavánělo sportem.

Cítíte se, jak vidno, dobře.

Skvěle, báječně! Dnes se cítím zvláště skvěle také díky vám.

Děkuji za kompliment.

Rádo se stalo. Já se stále raduju - z hezkých setkání, ze zajímavých míst, z krásných uměleckých děl, z nápadů, z dobrých obchodů. Zítřka se nebojím. Nemám, co bych měnil, chtěl jinak. Dělám, co chci dělat, a dělám to dobře.

Jste na Pierra Cardina pořádně hrdý!

Ano, jsem hrdý. Proč bych neměl být? Potkala jste už někdy nějakého krejčího, který by byl zvolen členem Akademie krásných umění? Tam mají vstup povolen jen samí velcí umělci, hudebníci, malíři, sochaři. A ještě Pierre Cardin! Za posledních tři sta let jediný krejčí v Akademii! To není samo sebou. Mám být proč hrdý.



PIERRE CARDIN se narodil 2. července 1922 ve vesničce nedaleko Benátek, ale záhy se s rodiči přestěhoval do střední Francie. V Paříži začínal v roce 1945 jako krejčí u Paquina a u Christiana Diora. Po pěti letech si otevřel svůj vlastní modelový dům. Do dějin módy se zapsal jako odvážný novátor, mistr v přehánění forem a řasení, autor první balonové sukně. V roce 1959 jako první představil tzv. modelovou konfekci - pre^t-a -porter, za což si vysloužil vyloučení ze Syndikátní komory pařížské haute-couture. "Snobismus mne nikdy nezajímal," reagoval po svém a uvedl na trh kolekci pro muže, posléze pro děti. Čas mu dal za pravdu. Dnes je Pierre Cardin údajně nejbohatším módním tvůrcem na světě, také jediným zcela nezávislým. Kromě modelového domu vlastní přes devět set licencí, své butiky má po celém světě včetně Číny, Japonska a Ruska. Je majitelem řetězce slavných hotelů Maxim a čtyř divadel včetně Espace Cardin v Paříži. Vsoučasné době pracuje na nové řadě parfémů, ve svém divadle uvádí muzikál Tristan a Izolda, vydává několik časopisů, ale neváhá navrhnout ani design obyčejné krabičky olejovek... Je nositelem francouzského řádu Čestné legie. Za svou pohádku pro děti obdržel Cenu Saint-Exupéryho.