Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zabíjačka

  18:09aktualizováno  18:09
- Kolem chlívku byl strašný marast. Strejda Hermán navrhl, že prase vyžene ven, nač si má host zablátit pěkné důstojnické holínky. »Těm to nic neudělá,« mávl rukou kapitán Kecskés, cvaknul svou baterkou a vešel do chlívku. Strávil v něm sotva tolik času, než se napočítá do dvaceti; a přesto, když zas vyšel ven, věděl o praseti všecko, tak dokonale všecko, že na sebe strejda Hermán s tetou Hermánovou vrhli udivený pohled. Kolik bude sádla, kolik špeku, kolik klobás - to všecko kapitán přesně věděl; snad by byl dokázal říct i to, kolik se dá čekat škvarkových pogáčků a kolik talířů huspeniny - tak udivujícím způsobem své věci rozuměl.
»A kolik jste za něj dali?« zeptal se nakonec. Když mu řekli, kolik za čuníka zaplatili, chvilku uvažoval, ale zas jenom tak krátkou chviličku, že by za ten okamžik Hermánovi nesečetli ani "dvě dvoumístná čísla, a pak prohlásil: »Moc dobrá koupě. Nestál víc, než za kolik z něho bude sádla.« Tohle všecko Hermánovy samozřejmě jaksepatří potěšilo. V kuchyni bylo teplíčko pozvali kapitána dovnitř, ale on jim jenom napsal na kousek papíru telefonní číslo na útvar - a už se loučil. V tom okamžiku však zarachotil v zámku klíč a do kuchyně vstoupila Gizi. »To je dcera,« řekl strejda Hermán. Urostlá dívka pěkné postavy poctila kapitána jenom zběžným pohledem. Husté černé oblouky obočí se dotýkaly nad kořenem nosu, takže na černé oči - s naprostou absencí koketnosti - vrhaly odstín přísnosti. Nebylo to poprvé, co našla doma mužskou návštěvu, když přišla domů z úřadu. Jenomže Gizi tuhle hru už prohlédla; v hlubině jejích černých očí zahořely dva ohníčky a opět pohasly, jako když letní brouček najde svou smrt v plameni. Strejda Hermán si toho všiml. »To je známý tety Hercegové,« ukázal na kapitána, aby v něm Gizi nehledala nějakého kandidáta ženitby a nedívala se na něho skrz prsty. Vzpamatovala se i teta Hermánová. »Přijde nám zaříznout čuníka,« řekla. »Ráno v neděli,« navázal strejda Hermán. »To nebude mít službu,« doplnila ho manželka. Teď už děvče na hostu na okamžik zapomnělo oči, což se dalo chápat i jako pozdrav. Zarudlé tváře kapitána nabyly ještě červenějšího odstínu. »Z pouhé laskavosti,« řekl zmateně, aby v té věci nedošlo k nedorozumění. »Nechce za to vzít ani vindru,« vysvětloval dceři otec. »Tak jsme mu řekli, ať u nás aspoň zůstane na vepřové hody,« dodala matka. »O tom jsme se zatím nedomluvili,« poznamenal ještě strejda Hermán. »Ale domluvili,« řekl přísně kapitán a opět se obrátil ke Gizi. »Víte, já jsem totiž kdysi dělal pomocníka u Brauchů.« Ale i teď vrhla Gizi na hosta jenom odmítavý pohled. »Já bych se ho nedokázala ani dotknout,« poznamenala o čuníkovi a v jejím hlase byl i nádech zděšení. Mihály Kecskés se shovívavě usmál a řekl, že jde o omyl, protože je to ta nejčistší, ta nejchutnější a nejzajímavější práce, jakou si jen člověk může představit. Přitom se jeho pohled nemohl od Gizi odtrhnout. Proseděl u Hermánů ještě nejmíň hodinu, jako by to ani nebyl on, kdo se předtím spěšně chystal odejít za svými záležitostmi. Růžolící masitá tvář, kterou jeho malé oči a ohnutý nos dělaly ještě dětštější, nedokázala nic zastírat. Doslova vykřikovala do světa, že se mu to děvče líbí. Gizi však tím spíš ukazovala hostu záda - tak jako měsíc nastavuje pozemšťanům jenom jednu svou tvář. Nakonec už se situace natolik vyhrotila, že se kapitán zvedl a rozloučil se. »Telefonní číslo jsme si zapsali, že ano,« řekl Gizi, která na to neodpověděla vůbec nic. Kapitán si nasadil na hlavu důstojnickou brigadýrku a zase ji smekl. »Žádejme linku sto šestadvacet. Ale o praseti nic neříkejme,« pokračoval - pořád ještě v první osobě množného čísla, jako by o to žádal Gizi jménem celého vojenského útvaru. Dívčina záda však mlčela dál jako stěna. »I bez toho si tam jeden z druhého dost utahujeme,« obrátil se kapitán ke strejdovi Hermánovi, když nedostal žádnou odpověď. »Prosím - linku sto dvacet šest, kapitána Kecskése. Víc neříkejte nic,« požádal rodiče, kteří chápavě přikyvovali. Kecskés však stále ještě svíral v dlani kliku od kuchyňských dveří, jako by ji nikdy nechtěl pustit. »Říkám to jen proto, kdyby vám do toho něco přišlo.« »Nic nám do toho nepřijde,« řekl strejda Hermán. Teprve pak se kapitánovi podařilo stisknout kliku a odejít. Za okamžik propukla hádka. Matka neřekla nic víc, než »je to moc milý člověk«, ale Gizi hned odsekla, »jenom trochu praštěný« - a víc už ani nemusela říct. Strejda Hermán je pak obě prosil, aby se uklidnily, a snažil se zjednat příměří; jeho jasná, mírná povaha těžce snášela vyostřené situace, zvlášť takhle k večeru, když se mu po dvou či třech skleničkách vína veškeré starosti světa vešly na jednu dlaň. Pracoval jako kočí při rozvážce v podniku Cukrovinky. Jezdil s povozem natřeným kávově hnědou barvou, jehož stříška sahající až nad kozlík ho chránila před deštěm i sněhem, měl vychrtlou hemelku, která při chůzi vysoko zvedala kopyta, jako by za sebou měla cirkusovou kariéru. Strejda Hermán si na kozlíku od rána do večera prozpěvoval a umlkal jenom na dva tři povzdechy, když mu nešla z hlavy jedna vtíravá myšlenka: ,Prostě mi nejde na rozum, jak to přijde, že se slušná dvaatřicetiletá holka nechce vdávat!'A když ta chvilka chmur pominula, zpíval si dál; zato večer obešel své oblíbené nálevny vína a navracel se domů se srdcem lehkým jako motýlek, na němž nemohlo ulpět ani smítko smutku zvící zrnka prachu. To teta Hermánová už ve svém světě s takovou lehkostí nežila. Po celý den byla sama a po všecky hodiny své samoty se rmoutila. Často navštěvovala obvodní knihovnu; měla ráda romány, v nichž jeden z hrdinů umře a ten druhý padne na jeho rov. Nacházela v tom aspoň trochu útěchy pro svou žalost. Neboť: proč se třeba Gizi neprovdala za toho dílovedoucího z fabriky na klobouky, který se zapřísahal, že po jeho boku nejenže nebude muset chodit do kanceláře, ale nebude muset pohnout ani malíčkem? A proč ne za vedoucího skupiny ve svém úřadě, který se do ní zbláznil tak, že když dostal košem, ještě dvakrát požádal Gizi o ruku expres doporučeným dopisem? Dílovedoucího nechtěla, protože měl zmrzačený jeden článek na palci, vedoucího úředníka nechtěla, protože mluvil zpěvavě. Stejně dopadli i další: jeden škudlil, druhý rozhazoval, tovární dělník měl »nemožné chování«, s úředníkem si neměla o čem povídat - a tak dál... Pokud jde o kapitána - který byl o půl hlavy menší než dcera a měl masité tváře a očka malá jako dvě jizvičky po píchnutí špendlíkem - matka už do zabíjačky neřekla ani slovíčko, protože to nemělo vůbec žádný smysl. I kdyby to byl člověk dvojnásob řádný, s tímhle zevnějškem bitvu zkrátka nemohl vyhrát. V neděli za svítání probudil Gizi smrtelný kvikot prasete. Odtáhla stranou tylovou záclonu a vyhlédla do mlžnatého úsvitu. Mihály Kecskés stál venku na dvoře v gumových holínkách až ke kolenům, v plátěném plášti postříkaném od krve, ve žluté pogumované zástěře a právě v tu chvíli nechal vytékat do plechového umývadla hustou krev barvy temných fialek. Gizi si přitáhla prošívanou přikrývku až k nosu, násilím zavřela víčka, ale usnout už nemohla. Za pár chvil přinesla matka špičku prasečího ouška, které při smažení dostalo krásnou červenou barvu a bylo chutně osolené a posypané paprikou; Gizi však na jídlo vrhla zděšený pohled a řekla: »Af si to sní sám, zvíře.« Matka se urazila a odešla. Ale později se ke Gizi začaly z kuchyně vkrádat vůničky, které šimraly na patře. Ukusovala suchého chleba a hodnou chvíli postávala nečinně, ale pak jí otec strčil do ruky čistě vydrhnutý hrnec a ona ho bez odporu odnesla do prádelny, kde Mihály Kecskés právě půlil prase. Když uviděl dívku, jak vchází, schoval za záda mastné ruce a nadšeně řekl: »Takovou krásu člověk každý den neuvidí!« Jenom pohled jeho mravenčích očí prozrazoval, že ta chvála není určena dívce, ale čuníkovi. Prase už sice bylo dožluta umyté a zbaveno všech chlupů, vnitřností a pozemského neřádu, ale pořád ještě skýtalo dost hrůzostrašný obraz. Leželo naznak na betonu prádelny, zelo jako tykev, do níž udeřil blesk, a s nohama do čtyř úhlů světa nabízelo všecka tajemství svého těla, jsouc někde na půl cesty mezi zdechlinou a řeznickým zbožím. A když se pod první ránou řeznické širočiny rozletěl na dvě polovice první obratel, Gizi se otřásla, jako by jí přejeli po šíji chladnou špičkou pletací jehly. Sekyra tiše dopadala a celou páteř dělila napůl. Prase se pak rozpadlo na dvě polovice přesně na oné dělící čáře. Kecskés pak vzal veliký nůž s dlouhým ostřím a s požitkem ho začal brousit. Gizi to řinčení poslouchala a na rukou i na nohou jí naskakovala husí kůže. Trochu se jí v tom zapařeném pachu i zatočila hlava a nohy jí takřka přimrzly k betonu mazlavému krví, přesto však nemohla odtrhnout oči od muže, který už se pustil do bourání. Dlužno podotknout, že se prase pod Kecskésovými doteky jaksi přepodstatnilo. Jako by v něm přestala existovat fyzikální soudržnost: i ty nejmohutnější kosti se s tichým povzdechem jedna s druhou loučily, i to nejšlachovitější svalstvo se od sebe oddělovalo jako namočený chléb. Zdálo se, že všecka obratnost toho muže se přestěhovala do nože a všecky schopnosti nože do jeho břitu. Kecskés nepromluvil ani slovo. Hravě a bez jakéhokoli vypětí sil dělil vepře na části - nikoli s láskou, ale s vášní, s výrazem posedlosti ve tváři, svědčícím o tom, že by nejspíš rozbil na kusy svět, kdyby čas od času o nedělích, když není ve službě, nedostal do rukou ke zpracování prase. Krájel zachvívající se měkké plásty sádla, a Gizi měla přesto pocit, jako by ji hladili. Její pohled se stal otrokem blýskavého ostří nože a zakulacené, tukem se lesknoucí mužské ruky. Tak jako hladový člověk civí skrz sklo a kouše i polyká spolu se společností, která sedí v restauraci, se stejnou účastí sledovala každý jeho pohyb při práci. Zvolna se jí objasňovalo uspořádání věcí, které řídilo každé hnutí mužových rukou. Kromě zákonitostí anatomie a kromě síly se tu uplatňovaly i tradice řemesla. Pěkně popořádku spatřovaly světlo světa mohutné plástve špeku, dlouhé boky, z nichž prosvítala žebra jako klaviatura na plánu, tlustá krkovička, libový kotlet a nakonec, jako důsledek hrdého kruhového řezu ostří nože, jímž by se byl mohl pyšnit dokonce i mistr v šermu, správně tučná šunka, pyšnící se ve své takřka atletické kráse. Jako pochodně při triumfálním pochodu zvedl Mihály Kecskés obě dvě vysoko nad hlavu a s tváří, v níž se zračila rozkoš, si je prohlédl ze všech úhlů; dívka při tom ochabla a podržela se rámu dveří, ale ve stejnou chvíli se jí zdálo, že se jí zmocňuje chuť popadnout jednu šunku a vlepit jí mlaskavý polibek. Byl pozdní večer, Kecskés byl umytý a vězel ve svém důstojnickém stejnokroji a loučil se s rodinou Hermánů. Ale domácí pán ho nechtěl jen tak propustit. »Když už nechcete přijmout žádnou jinou revanš,«. řekl, »dejte se zdržet aspoň na večeři.« »Pěkně děkuju,« potřásal hlavou Kecskés. »Možná, že tomu ani nebudete věřit, ale já moc jitrnice nemám rád.« »To je nám opravdu upřímně líto,« zahučel strejda Hermán a nechápavě vrtěl hlavou. Ale v tu chvíli na něho Gizi vrhla zpod obočí káravý pohled a promluvila ke kapitánovi: »Tak tu přece zůstaňte, jestli se u nás cítíce volně - už pro dobrou vůli společnosti.« Ani vypsat se nedá, jaké ticho se v tom okamžiku rozhostilo. Strejda Hermán úžasem vyvalil oči a jeho ústa se proměnila v otvor tak kulatý, že připomínal myší díru. A teta Hermánová, která stála otočená k dceři zády, zjihla, jako když v románech přistoupí ženich ke smrtelnému lůžku nevěsty, ale nevycedí z očí jedinou slzu. Ona však nebyla tak silná a skanuly jí dvě objemné slzy na pánev s jitrnicemi, až z ní pohoršeně vyprskl tuk.

Když se v našich končinách vysloví István Örkény, poví to jméno něco asi jen těm, kteří nějak berou na vědomí maďarskou literaturu. Když se však řekne Kočičí hra, budou nejspíš osloveny mnohem širší vrstvy, zejména střední a starší generace. Divadelní adaptace Örkényho novely Kočičí hra získala evropský věhlas a inscenace v pražském Tylově divadle s Danou Medřickou v hlavní roli Erži Orbánové byla jednou z mála skutečných událostí tuzemského divadla 70. let (premiéra 1974). Novely Kočičí hra a Tótovi, obě pocházejí ze 60. let, byly také zfilmovány (a česky obě vyšly v roce 1977 v Lidovém nakladatelství). Jeden čas dokonce koloval po Budapešti vtip: Víte, co dělá Örkény? Překládá Kočičí hru zpátky do maďarštiny. Örkény (1912-1970) je však autorem i četných dalších textů. Soubor krátkých povídek vydal Odeon v roce 1978 pod názvem Minutové grotesky. Povídka Zabíjačka, zařazená do dnešního vydání MF DNES, byla vybrána z obsáhlého povídkového souboru, který pod názvem Třináctý zpěv letos vydalo v překladu Milana Navrátila pražské nakladatelství Volvox Globator. (jch)

Autor:



Nejčtenější

Karel Roden hraje hlavní roli ve snímku Fotograf volně inspirovaném životem...
Rodina herce Rodena zažalovala vydavatele Týdne, vysoudila 900 tisíc

Herec Karel Roden (55), jeho partnerka a děti uspěli se žalobou na vydavatelství Empresa Media mediálního magnáta...

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...



Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Marc Jacobs (2. prosince 2013)
Politická korektnost je nebezpečná, varuje návrhář Marc Jacobs

Návrhář Marc Jacobs (54) si postěžoval na dnešní dobu. Během debaty se studenty na Oxfordu prohlásil, že současná...

Salvador Dalí (Paříž, 21. května 1973)
Testy DNA nepotvrdily otcovství Dalího, žena musí zaplatit jeho exhumaci

Pilar Abelová (61) si před časem u španělského soudu vymohla odebrání vzorků DNA surrealistického umělce Salvadora...

Renault Master 100dci/2.5...
Renault Master 100dci/2.5...

r.v. 2011, naj. 156 000 km, diesel
168 190 Kč (s DPH)



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.