Je absolventem školy elitních námořních stíhačů Top Gun. Má za sebou 525 startů a přistání z letadlové lodi. Podplukovník SCOTT BUTLER navíc hovoří plynně česky.
Češtinu mám opravdu rád, i když mi zpočátku dělala velké problémy, přiznává podplukovník Scott Butler. "Měl jsem štěstí, že jsem byl před lety jedním z důstojníků, kteří byli vybráni k několikaletému studiu na univerzitě v zahraničí. A dostal jsem se hned na Univerzitu Karlovu v Praze, kde jsem dva roky studoval mezinárodní vztahy v magisterském programu," vysvětluje.
Jak jste se dostal k létání?
Možná, že jsem se stal obětí vydařené reklamy v podobě slavného filmu Top Gun. Poprvé jsem jej viděl na střední škole. Měl jsem dojem, že by život pilota vojenského námořnictva mohl být velmi vzrušující a zajímavý. Že by to byl skvělý způsob, jak získat peníze na studium, současně sloužit své vlasti a ještě k tomu dělat něco velmi vzrušujícího. Myslím si to dodnes.
Při vstupu k US NAVY je možné si vybrat ze služby na ponorce, u námořní pěchoty a u námořního letectva. Proč jste si vybral právě létání. To byl dojem z filmu Top Gun tak silný?
Film na mě opravdu velmi zapůsobil. Ale létání jsem si vybral proto, že nám během prázdnin na univerzitě vojenské námořnictvo umožnilo strávit určitou dobu u těchto služeb. Po několika dnech na ponorce a na lodi jsem věděl, že chci létat.
Jak na vás působila realita kurzu ve srovnání s romantickým příběhem filmu?
Tuto otázku dostávají všichni absolventi kurzu Top Gun. Největší rozdíl je zřejmě v tom, že v opravdovém kurzu Top Gun neexistují vůbec žádné instruktorky, které by byly tak atraktivní jako Kelly McGillisová.
Vážně?
Celý program je svou povahou velmi kooperativní - nikoli jako ve filmu, kde se každý snaží být lepší než ten druhý. Každý chce být nejlepší, ale všichni víme, že se můžeme jeden od druhého něčemu přiučit a v nouzi si pomoci.
Jaká jsou kritéria pro absolvování kurzu?
Od počátku devadesátých let, kdy jsem kurz absolvoval, se situace hodně změnila. Současní piloti musí být schopni probojovat se k cílové oblasti, přesně shodit bomby na cíl, který je často silně bráněn, je obtížné jej vůbec vypátrat, a poté ještě být schopni se v pořádku probojovat zpět na loď. Je to obtížný úkol a vyžaduje mnoho hodin důkladné přípravy.
Někteří piloti říkají, že každé přistání na letadlové lodi je vždy jako poprvé, protože je velmi náročné na pilotáž. Je to pravda?
To asi není. Pilot sice zažívá určité napětí při každém přistání na lodi, ale kdyby měl mít stejné obavy jako po prvním letu, nevydržel by u námořnictva příliš dlouho.
Jak se změnily nároky na znalosti pilota od doby před třinácti lety, kdy jste začal létat?
Značně. Došlo totiž k neuvěřitelnému pokroku v konstrukci letadel, jejich motorů, letecké elektronice i výzbroji.
Můžete uvést konkrétní příklad?
To bohužel ne. Ale pokrok za deset let je obrovský. V některých případech v takové míře, že limitujícím faktorem už je pouze muž nebo žena, kteří sedí v kokpitu letadla. Ti musí být schopni držet krok se špičkovou technikou.
Jaké bylo vaše působení v operaci Pouštní bouře proti Iráku v roce 1991?
Tehdy jsem byl na palubě letadlové lodi USS Ranger teprve nováčkem. Létal jsem až v samém závěru konfliktu. Veškerá těžká práce ve válce již byla vykonána a v době mého příchodu se celá bojová skupina letadlové lodi chystala na návrat domů. Ale přesto jsem několikrát vzlétl a stále nemohu zapomenout na obrovská oblaka černého ropného kouře stoupající do výšky několika tisíc stop z naftových polí, která zapálili iráčtí vojáci při ústupu z Kuvajtu.
Jak jste se dostal do operace Trvalá svoboda proti Talibanu?
11. září 2001 jsem byl na palubě letadlové lodi USS Enterprise jako člen letky VF-41 Černá esa. Ten den nám končila půlroční mise. Těšili jsme se, že se vrátíme domů za svými rodinami. Ráno jsme v Arabském zálivu nabrali kurz Jižní Afrika a začali slavit návrat. Když jsme pak v televizi uviděli hořící Světové obchodní centrum, mysleli jsme si, že jde o upoutávku na nějaký nový film. Dlouho jsme nemohli uvěřit, že to je skutečnost. Okamžitě nám bylo jasné, že vzhledem k naší poloze domů zcela jistě nepojedeme. A opravdu jsme byli mezi prvními, kteří by byli vyzváni, aby zareagovali.
Zůstali jste tedy v zálivu. Jaký byl rozdíl mezi vaším nasazením v Iráku v roce 1991 a Afghánistánem 2001, co se týče taktiky?
V použití přesně naváděné munice. I když už v operaci Pouštní bouře byly k dispozici laserově naváděné bomby, nebyly použity v takové míře jako v Afghánistánu. Naše letouny F-14 Tomcat nebyly v irácké válce ani uzpůsobeny pro shoz těchto bomb, kdežto bombardování pomocí přesných, laserově naváděných bomb v Afghánistánu bylo naším prvořadým úkolem. V Afghánistánu jsme mohli použít přesnou munici, protože jsme měli ve vzduchu nadvládu, od nepřátelských letounů nám nehrozilo žádné nebezpečí. To byl podstatný rozdíl oproti tomu, k čemu jsme byli vždy cvičeni - pro vzdušné souboje. Místo toho, abychom se museli zabývat překonáváním nebezpečí hrozícího ze strany jiných letounů, jsme mohli létat v letové hladině, která zaručovala i bezpečí proti útoku ze země. Měli jsme tak dostatek času na přípravu, abychom zasáhli jen ty cíle, které měly přímý vliv na vojenské schopnosti nepřítele, a abychom se absolutně ujistili, že nezasáhneme civilisty.
Sestřelil jste během svých bojových misí nepřátelský letoun?
Jaké cíle jste konkrétně bombardoval? Nezlobte se, ale v tomto směru nemůžeme zveřejňovat žádné informace.
Zahynuli během vaší kariéry u letectva někteří vaši kamarádi?
Bohužel příliš mnoho. Pokouším se vzpomenout na všechny skvělé piloty a mé přátele, kteří zahynuli během patnácti let mého létání. Je jich více než čtyřicet, z nichž nikdo nezahynul v boji.
Jaký je váš nejhorší zážitek spojený s létáním?
To se stalo před jedenácti lety, 22. ledna 1992. Ještě dnes je mi smutno, když si na to vzpomenu. Několik měsíců po návratu z Iráku jsme ve Fallonu v Nevadě trénovali létání v noci. Po návratu z války několik kamarádů od naší letky odešlo a nahradili je noví, takže já jsem už nebyl nováčkem. Můj letoun byl vedoucí v rámci naší letky. Náhle jeden letoun, pilotovaný mými přáteli Nealem "Eddie" Jonesem a Scottem "Dingerem" Waldingerem, začal hlásit, že má potíže. Letoun se zapíchl rovnou do země. Ještě teď si pamatuji na ohromnou ohnivou kouli, která ozářila noc. Modlil jsem se, aby se stihli včas katapultovat. Bohužel, ani jeden to nestihl.
Vraťme se k Iráku. Pokud dojde k válce, jaká bude letecká taktika?
Já se nyní nezapojuji do žádného plánování případných operací v Iráku, takže nemohu s jistotou říct, jaká taktika se pro tento případ navrhuje. Irák má velký počet relativně kvalitních letounů a kvalifikovaných pilotů, ti ovšem určitě nejsou tak dobře vycvičeni jako piloti potenciálních koaličních sil. Nedomnívám se, že představují pro koaliční síly větší nebezpečí. Irák vlastní i velký počet řízených střel vzduch-země s naváděcími systémy. Za dvanáct let od skončení operace Pouštní bouře často využíval tyto systémy ke střelbě na letouny, jež hlídkovaly v "bezletové zóně" a ovládají je velmi dovedně. V jakékoli válce v Iráku budou určitě nebezpečné. Přesto si myslím, že operační prostředí bude brzy připomínat spíše situaci v Afghánistánu než předchozí válku v Iráku. V počátcích konfliktu se koaliční letouny zřejmě zaměří na cíle vojenského velení a na řídící struktury, přičemž použijí laserově naváděné bomby a rychle zničí schopnost iráckých ozbrojených sil komunikovat a bránit se.
Co pro vás znamená letoun F-14?
Poprvé jsem se do něj zamiloval, když jsem byl malý kluk, a pořád si pamatuji na svůj prvý let v něm, a jak jsem myslel na to, že se mi právě splnil sen. I dnes si myslím, že je to krásný stroj a že na světě není nic podobného. Jestliže strávíte téměř polovinu života s jedinou věcí - ať už s krásnou ženou nebo s krásným letounem - zůstane pro ni v srdci zvláštní místo. Nevím, zda si ještě budu moci někdy s tomcatem zalétat, ale ať už budu dělat cokoli, zůstane navždy mou součástí.
Nyní působíte na americkém velitelství pro Evropu EUCOM ve Stuttgartu. Co je náplní vaší práce?
Jsem důstojníkem na ředitelství plánování a politiky a konkrétně pracuji na politických a vojenských záležitostech týkajících se České republiky, Polska a Maďarska. Zabýváme se především rozvíjením a udržováním produktivních bilaterálních vztahů mezi USA a těmito státy.
Hlavně v polských novinách se píše, že by se část amerických vojáků z Německa mohla přesunout do Polska a České republiky. Opravdu o tom uvažujete?
Tyto diskuse jsou na úplném počátku, neexistují žádné konkrétní plány. Je to otevřená otázka.
Ještě k vaší češtině, jaké byly vaše začátky?
Česky jsem se začal učit, abych se domluvil se svou manželkou Martinou, která pochází z Prahy. Před příjezdem do Prahy jsem žil několik měsíců ve Washingtonu D. C., kde jsem studoval češtinu na diplomatické akademii. Studium bylo zajímavé, dalo mně dobrý základ pro čtení a psaní v češtině, avšak mluvit jsem začal až později, v mých zamilovaných pražských pivnicích U Zlatého tygra, U Krále Brabantského nebo U Rudolfina... Ale opět vážně, čeština je opravdu krásný, i když pro Američany velmi složitý jazyk. Zjistil jsem, že čím více se učím, tím více se mně líbí. Mezi mé koníčky například patří sborový zpěv. A jsem rád, že jsem měl v Praze příležitost zpívat v Kühnově smíšeném sboru. Právě zpěv českých písní zkomponovaných Dvořákem nebo Rybou mi velmi pomohl prohloubit poznání o bohatosti češtiny a české kultury.
George Washington Letadlová loď amerických ozbrojených sil míří do Perského zálivu. Na podobné sloužil i podplukovník Scott Butler.
S MANŽELKOU MARTINOU 10. listopadu 2001 v den svého návratu z Afghánistánu
NA PALUBĚ letadlové lodi USS Enterprise při návratu z úspěšné mise Trvalá svoboda
Rozhovor v plném znění naleznete na www.idnes.cz
Češtinu mám opravdu rád, i když mi zpočátku dělala velké problémy, přiznává podplukovník Scott Butler. "Měl jsem štěstí, že jsem byl před lety jedním z důstojníků, kteří byli vybráni k několikaletému studiu na univerzitě v zahraničí. A dostal jsem se hned na Univerzitu Karlovu v Praze, kde jsem dva roky studoval mezinárodní vztahy v magisterském programu," vysvětluje.
Jak jste se dostal k létání?
Možná, že jsem se stal obětí vydařené reklamy v podobě slavného filmu Top Gun. Poprvé jsem jej viděl na střední škole. Měl jsem dojem, že by život pilota vojenského námořnictva mohl být velmi vzrušující a zajímavý. Že by to byl skvělý způsob, jak získat peníze na studium, současně sloužit své vlasti a ještě k tomu dělat něco velmi vzrušujícího. Myslím si to dodnes.
Při vstupu k US NAVY je možné si vybrat ze služby na ponorce, u námořní pěchoty a u námořního letectva. Proč jste si vybral právě létání. To byl dojem z filmu Top Gun tak silný?
Film na mě opravdu velmi zapůsobil. Ale létání jsem si vybral proto, že nám během prázdnin na univerzitě vojenské námořnictvo umožnilo strávit určitou dobu u těchto služeb. Po několika dnech na ponorce a na lodi jsem věděl, že chci létat.
Jak na vás působila realita kurzu ve srovnání s romantickým příběhem filmu?
Tuto otázku dostávají všichni absolventi kurzu Top Gun. Největší rozdíl je zřejmě v tom, že v opravdovém kurzu Top Gun neexistují vůbec žádné instruktorky, které by byly tak atraktivní jako Kelly McGillisová.
Vážně?
Celý program je svou povahou velmi kooperativní - nikoli jako ve filmu, kde se každý snaží být lepší než ten druhý. Každý chce být nejlepší, ale všichni víme, že se můžeme jeden od druhého něčemu přiučit a v nouzi si pomoci.
Jaká jsou kritéria pro absolvování kurzu?
Od počátku devadesátých let, kdy jsem kurz absolvoval, se situace hodně změnila. Současní piloti musí být schopni probojovat se k cílové oblasti, přesně shodit bomby na cíl, který je často silně bráněn, je obtížné jej vůbec vypátrat, a poté ještě být schopni se v pořádku probojovat zpět na loď. Je to obtížný úkol a vyžaduje mnoho hodin důkladné přípravy.
Někteří piloti říkají, že každé přistání na letadlové lodi je vždy jako poprvé, protože je velmi náročné na pilotáž. Je to pravda?
To asi není. Pilot sice zažívá určité napětí při každém přistání na lodi, ale kdyby měl mít stejné obavy jako po prvním letu, nevydržel by u námořnictva příliš dlouho.
Jak se změnily nároky na znalosti pilota od doby před třinácti lety, kdy jste začal létat?
Značně. Došlo totiž k neuvěřitelnému pokroku v konstrukci letadel, jejich motorů, letecké elektronice i výzbroji.
Můžete uvést konkrétní příklad?
To bohužel ne. Ale pokrok za deset let je obrovský. V některých případech v takové míře, že limitujícím faktorem už je pouze muž nebo žena, kteří sedí v kokpitu letadla. Ti musí být schopni držet krok se špičkovou technikou.
Jaké bylo vaše působení v operaci Pouštní bouře proti Iráku v roce 1991?
Tehdy jsem byl na palubě letadlové lodi USS Ranger teprve nováčkem. Létal jsem až v samém závěru konfliktu. Veškerá těžká práce ve válce již byla vykonána a v době mého příchodu se celá bojová skupina letadlové lodi chystala na návrat domů. Ale přesto jsem několikrát vzlétl a stále nemohu zapomenout na obrovská oblaka černého ropného kouře stoupající do výšky několika tisíc stop z naftových polí, která zapálili iráčtí vojáci při ústupu z Kuvajtu.
Jak jste se dostal do operace Trvalá svoboda proti Talibanu?
11. září 2001 jsem byl na palubě letadlové lodi USS Enterprise jako člen letky VF-41 Černá esa. Ten den nám končila půlroční mise. Těšili jsme se, že se vrátíme domů za svými rodinami. Ráno jsme v Arabském zálivu nabrali kurz Jižní Afrika a začali slavit návrat. Když jsme pak v televizi uviděli hořící Světové obchodní centrum, mysleli jsme si, že jde o upoutávku na nějaký nový film. Dlouho jsme nemohli uvěřit, že to je skutečnost. Okamžitě nám bylo jasné, že vzhledem k naší poloze domů zcela jistě nepojedeme. A opravdu jsme byli mezi prvními, kteří by byli vyzváni, aby zareagovali.
Zůstali jste tedy v zálivu. Jaký byl rozdíl mezi vaším nasazením v Iráku v roce 1991 a Afghánistánem 2001, co se týče taktiky?
V použití přesně naváděné munice. I když už v operaci Pouštní bouře byly k dispozici laserově naváděné bomby, nebyly použity v takové míře jako v Afghánistánu. Naše letouny F-14 Tomcat nebyly v irácké válce ani uzpůsobeny pro shoz těchto bomb, kdežto bombardování pomocí přesných, laserově naváděných bomb v Afghánistánu bylo naším prvořadým úkolem. V Afghánistánu jsme mohli použít přesnou munici, protože jsme měli ve vzduchu nadvládu, od nepřátelských letounů nám nehrozilo žádné nebezpečí. To byl podstatný rozdíl oproti tomu, k čemu jsme byli vždy cvičeni - pro vzdušné souboje. Místo toho, abychom se museli zabývat překonáváním nebezpečí hrozícího ze strany jiných letounů, jsme mohli létat v letové hladině, která zaručovala i bezpečí proti útoku ze země. Měli jsme tak dostatek času na přípravu, abychom zasáhli jen ty cíle, které měly přímý vliv na vojenské schopnosti nepřítele, a abychom se absolutně ujistili, že nezasáhneme civilisty.
Sestřelil jste během svých bojových misí nepřátelský letoun?
Jaké cíle jste konkrétně bombardoval? Nezlobte se, ale v tomto směru nemůžeme zveřejňovat žádné informace.
Zahynuli během vaší kariéry u letectva někteří vaši kamarádi?
Bohužel příliš mnoho. Pokouším se vzpomenout na všechny skvělé piloty a mé přátele, kteří zahynuli během patnácti let mého létání. Je jich více než čtyřicet, z nichž nikdo nezahynul v boji.
Jaký je váš nejhorší zážitek spojený s létáním?
To se stalo před jedenácti lety, 22. ledna 1992. Ještě dnes je mi smutno, když si na to vzpomenu. Několik měsíců po návratu z Iráku jsme ve Fallonu v Nevadě trénovali létání v noci. Po návratu z války několik kamarádů od naší letky odešlo a nahradili je noví, takže já jsem už nebyl nováčkem. Můj letoun byl vedoucí v rámci naší letky. Náhle jeden letoun, pilotovaný mými přáteli Nealem "Eddie" Jonesem a Scottem "Dingerem" Waldingerem, začal hlásit, že má potíže. Letoun se zapíchl rovnou do země. Ještě teď si pamatuji na ohromnou ohnivou kouli, která ozářila noc. Modlil jsem se, aby se stihli včas katapultovat. Bohužel, ani jeden to nestihl.
Vraťme se k Iráku. Pokud dojde k válce, jaká bude letecká taktika?
Já se nyní nezapojuji do žádného plánování případných operací v Iráku, takže nemohu s jistotou říct, jaká taktika se pro tento případ navrhuje. Irák má velký počet relativně kvalitních letounů a kvalifikovaných pilotů, ti ovšem určitě nejsou tak dobře vycvičeni jako piloti potenciálních koaličních sil. Nedomnívám se, že představují pro koaliční síly větší nebezpečí. Irák vlastní i velký počet řízených střel vzduch-země s naváděcími systémy. Za dvanáct let od skončení operace Pouštní bouře často využíval tyto systémy ke střelbě na letouny, jež hlídkovaly v "bezletové zóně" a ovládají je velmi dovedně. V jakékoli válce v Iráku budou určitě nebezpečné. Přesto si myslím, že operační prostředí bude brzy připomínat spíše situaci v Afghánistánu než předchozí válku v Iráku. V počátcích konfliktu se koaliční letouny zřejmě zaměří na cíle vojenského velení a na řídící struktury, přičemž použijí laserově naváděné bomby a rychle zničí schopnost iráckých ozbrojených sil komunikovat a bránit se.
Co pro vás znamená letoun F-14?
Poprvé jsem se do něj zamiloval, když jsem byl malý kluk, a pořád si pamatuji na svůj prvý let v něm, a jak jsem myslel na to, že se mi právě splnil sen. I dnes si myslím, že je to krásný stroj a že na světě není nic podobného. Jestliže strávíte téměř polovinu života s jedinou věcí - ať už s krásnou ženou nebo s krásným letounem - zůstane pro ni v srdci zvláštní místo. Nevím, zda si ještě budu moci někdy s tomcatem zalétat, ale ať už budu dělat cokoli, zůstane navždy mou součástí.
Nyní působíte na americkém velitelství pro Evropu EUCOM ve Stuttgartu. Co je náplní vaší práce?
Jsem důstojníkem na ředitelství plánování a politiky a konkrétně pracuji na politických a vojenských záležitostech týkajících se České republiky, Polska a Maďarska. Zabýváme se především rozvíjením a udržováním produktivních bilaterálních vztahů mezi USA a těmito státy.
Hlavně v polských novinách se píše, že by se část amerických vojáků z Německa mohla přesunout do Polska a České republiky. Opravdu o tom uvažujete?
Tyto diskuse jsou na úplném počátku, neexistují žádné konkrétní plány. Je to otevřená otázka.
Ještě k vaší češtině, jaké byly vaše začátky?
Česky jsem se začal učit, abych se domluvil se svou manželkou Martinou, která pochází z Prahy. Před příjezdem do Prahy jsem žil několik měsíců ve Washingtonu D. C., kde jsem studoval češtinu na diplomatické akademii. Studium bylo zajímavé, dalo mně dobrý základ pro čtení a psaní v češtině, avšak mluvit jsem začal až později, v mých zamilovaných pražských pivnicích U Zlatého tygra, U Krále Brabantského nebo U Rudolfina... Ale opět vážně, čeština je opravdu krásný, i když pro Američany velmi složitý jazyk. Zjistil jsem, že čím více se učím, tím více se mně líbí. Mezi mé koníčky například patří sborový zpěv. A jsem rád, že jsem měl v Praze příležitost zpívat v Kühnově smíšeném sboru. Právě zpěv českých písní zkomponovaných Dvořákem nebo Rybou mi velmi pomohl prohloubit poznání o bohatosti češtiny a české kultury.
George Washington Letadlová loď amerických ozbrojených sil míří do Perského zálivu. Na podobné sloužil i podplukovník Scott Butler.
S MANŽELKOU MARTINOU 10. listopadu 2001 v den svého návratu z Afghánistánu
NA PALUBĚ letadlové lodi USS Enterprise při návratu z úspěšné mise Trvalá svoboda
Rozhovor v plném znění naleznete na www.idnes.cz
