* Co má dělat partner, který začíná tušit, že ten druhý je nevěrný?
Ti, co mají podezření, by nikdy neměli chodit partnerovi do kapes, pátrat, zkrátka - nabíhat si. Mohou se něco dozvědět úplně zbytečně, ten druhý by si to možná vyřešil sám a v klidu.
* Podváděný však často nemusí pátrat - rádoby čestný manžel se přizná nebo chce události popohnat milenka…
Nevěra by se partnerovi neměla nikdy jen tak přiznávat, ukazovat tu umazanou botu není upřímnost, ale nezralost a bezohlednost - a nevěrný tak hází řešení na toho, komu ublížil. Ani přátelé, kteří něco takového o rodině vědí, se nemají do věci míchat; nikdy nevědí, zda zrazený tu pravdu unese. Ostatně, lidé by se měli zbavit předsudků, že být podvedený je hanbou. Ne, hanbou je podvádět.
* A co má dělat například žena, která už má jistotu?
Výčitky nejsou pro muže žádný nápoj lásky. Scény, výhrůžky, vydírání, vynucování lásky a sexu jsou logickou chybou. Nejlepší je zpomalit své reakce, dát sobě i partnerovi čas. Uvědomit si, že moje hodnota nezávisí na mínění partnera. A aby se toto období dalo vydržet, má zkusit si kolem sebe vytvořit obranný kruh, přes který filtruje vše, co se děje. Nehoráznosti, urážky… Má vnímat toho druhého jakoby za sklem. A z toho klidu mluvit na toho druhého. Nekritizovat milenku. Nenechat se vyprovokovat k náhlým řešením, k pálení mostů - přesně to by se milence líbilo.
* A čekat, jak se ten druhý rozhodne?
Ano, uvědomovat si: Když se vrátí, dobře, když ne, zvyknu si - a nebudu spojená s člověkem, který mi tohle dělá. Obě varianty jsou dobré. I když to tak bolí, není to zlá varianta.
* Takže vrátit se a odpustit lze?
Neexistuje jednotné dobré řešení. Není dobré se vrátit nebo nechat druhého vrátit se, když za to nestojí. Ale řeči, že prasklý džbán nedáš dohromady, rozhodně neplatí pro každého. Na opak, právě překonaná nevěra může manželství spravit v tom smyslu, že už nebude žít ta iluze siluzí, ale dva dospělí lidé, kteří o sobě víc vědí - muž, který byl nevěrný, zjistí, že žena to přežila a stojí za ním dál, vidí její cenu. Žena o sobě ví, že to přežila, už zná svou sílu. A oba vědí, že si na některé věci v sobě musí dávat pozor, že dělali oba chyby: třeba nedostatečně oceňovali toho druhého, třeba příliš úmorně viseli na tom druhém…
* Ví se, jak často zvítězí manželský partner nad milencem?
Žádné statistiky neznám. Ale říká se, že teď po revoluci mnoho mužů, kteří získali peníze a svobodu, se starým životním stylem odkládá napořád imanželku - a vymění ji za něco mladšího a úžasného. Ale smutný osud je patrně nemine: zestárnou, je jim šedesát a je toho na ně moc - pětatřicetiletá žena v nejlepších letech, k tomu malé dítě… Tam lze čekat těžko nějaké partnerské porozumění. Ta nová nemůže chápat, ani kdyby chtěla, ty jeho prostaty, slabou výkonnost, bolavé tělo. Zestárlý hříšník se přinejlepším dočká nevěry své ženy.
* Myslíte, že muži, kteří odešli s jinou ženou, svého kroku litují?
Četla jsem nějaký výzkum, podle kterého podruhé ženatí muži tajně přiznávají, že už by to znovu neudělali. Mysleli, že to druhé manželství bude lepší, a teď po čase vidí, že jsou tam, kde byli, a někdy i hůř.
* Po čase, při prvních konfliktech v novém vztahu, zřejmě přijdou vzpomínky…
Jistě. A myšlenky: Co dělají moje děti, neztratím je? Jsou tam, u té první, stejně jako teplo domova a všechno, na co jsem byl zvyklý. Pro původní manželku hraje mnoho věcí zdánlivě nepodstatných. Milenka neví, že ten okouzlující ženáč potřebuje teplé jídlo a vyžehlené kapesníky, že nesnese, když ho někdo ruší při fotbale. V počátečním hormonálním opojení je muž tolerantní, pak mu začne vadit, že milenka nemá zkušenosti té jeho čtyřicetileté partnerky.
* Tak si začínám říkat, chudáci milenky…
Také nejsou jenom vinny, také byly obluzeny hormonálním vzplanutím lásky - ten čtyřicetiletý zkušený, moudrý a vtipný muž pro ně může mít opravdu velké kouzlo a ony pro své děti hledají úspěšné muže instinktivně, příroda jim to velí-, ale přesto by neměly vybírat mezi muži s úspěšně založenou rodinou. Protože by pak také mohly strašně trpět.
* A jak tomu všestrannému utrpení zabránit? Jak zabránit tomu, aby se člověk beznadějně nezamiloval - do zadaného, či přestože je zadaný?
Měl by vědět, že pocit zamilovanosti není láska, jenom chemická reakce mozku. A že, když tomu pocitu neuteče včas, může se z něj stát "závislák". A každý by měl vědět, že všichni jsme touto závislostí ohroženi, a jestli jsme dosud nezahnuli, tak jsme asi měli kliku. Příroda ví, co dělá, nezajímá ji morálka a právní zákony, ale mláďata a genově bohatá populace. Takže když potkám muže a přeskočí jiskra, tak bych měla vědět, že vstupuji na tenký led, a jestli se nechci probořit, musím poslat pryč jeho, nebo sebe. Utéct před tím, změnit místo, přestat se stýkat, dokud to dokážu. Když už se na toho druhého těším a pořád na něj myslím, už může být pozdě. Když neposlechnu rozum, užiju si možná nádhernou věc, ale obvykle ne zadarmo. Cenou je bolest. Partnerova (pokud se to dozví) i moje. Protože já na to nikdy nezapomenu.
Ti, co mají podezření, by nikdy neměli chodit partnerovi do kapes, pátrat, zkrátka - nabíhat si. Mohou se něco dozvědět úplně zbytečně, ten druhý by si to možná vyřešil sám a v klidu.
* Podváděný však často nemusí pátrat - rádoby čestný manžel se přizná nebo chce události popohnat milenka…
Nevěra by se partnerovi neměla nikdy jen tak přiznávat, ukazovat tu umazanou botu není upřímnost, ale nezralost a bezohlednost - a nevěrný tak hází řešení na toho, komu ublížil. Ani přátelé, kteří něco takového o rodině vědí, se nemají do věci míchat; nikdy nevědí, zda zrazený tu pravdu unese. Ostatně, lidé by se měli zbavit předsudků, že být podvedený je hanbou. Ne, hanbou je podvádět.
* A co má dělat například žena, která už má jistotu?
Výčitky nejsou pro muže žádný nápoj lásky. Scény, výhrůžky, vydírání, vynucování lásky a sexu jsou logickou chybou. Nejlepší je zpomalit své reakce, dát sobě i partnerovi čas. Uvědomit si, že moje hodnota nezávisí na mínění partnera. A aby se toto období dalo vydržet, má zkusit si kolem sebe vytvořit obranný kruh, přes který filtruje vše, co se děje. Nehoráznosti, urážky… Má vnímat toho druhého jakoby za sklem. A z toho klidu mluvit na toho druhého. Nekritizovat milenku. Nenechat se vyprovokovat k náhlým řešením, k pálení mostů - přesně to by se milence líbilo.
* A čekat, jak se ten druhý rozhodne?
Ano, uvědomovat si: Když se vrátí, dobře, když ne, zvyknu si - a nebudu spojená s člověkem, který mi tohle dělá. Obě varianty jsou dobré. I když to tak bolí, není to zlá varianta.
* Takže vrátit se a odpustit lze?
Neexistuje jednotné dobré řešení. Není dobré se vrátit nebo nechat druhého vrátit se, když za to nestojí. Ale řeči, že prasklý džbán nedáš dohromady, rozhodně neplatí pro každého. Na opak, právě překonaná nevěra může manželství spravit v tom smyslu, že už nebude žít ta iluze siluzí, ale dva dospělí lidé, kteří o sobě víc vědí - muž, který byl nevěrný, zjistí, že žena to přežila a stojí za ním dál, vidí její cenu. Žena o sobě ví, že to přežila, už zná svou sílu. A oba vědí, že si na některé věci v sobě musí dávat pozor, že dělali oba chyby: třeba nedostatečně oceňovali toho druhého, třeba příliš úmorně viseli na tom druhém…
* Ví se, jak často zvítězí manželský partner nad milencem?
Žádné statistiky neznám. Ale říká se, že teď po revoluci mnoho mužů, kteří získali peníze a svobodu, se starým životním stylem odkládá napořád imanželku - a vymění ji za něco mladšího a úžasného. Ale smutný osud je patrně nemine: zestárnou, je jim šedesát a je toho na ně moc - pětatřicetiletá žena v nejlepších letech, k tomu malé dítě… Tam lze čekat těžko nějaké partnerské porozumění. Ta nová nemůže chápat, ani kdyby chtěla, ty jeho prostaty, slabou výkonnost, bolavé tělo. Zestárlý hříšník se přinejlepším dočká nevěry své ženy.
* Myslíte, že muži, kteří odešli s jinou ženou, svého kroku litují?
Četla jsem nějaký výzkum, podle kterého podruhé ženatí muži tajně přiznávají, že už by to znovu neudělali. Mysleli, že to druhé manželství bude lepší, a teď po čase vidí, že jsou tam, kde byli, a někdy i hůř.
* Po čase, při prvních konfliktech v novém vztahu, zřejmě přijdou vzpomínky…
Jistě. A myšlenky: Co dělají moje děti, neztratím je? Jsou tam, u té první, stejně jako teplo domova a všechno, na co jsem byl zvyklý. Pro původní manželku hraje mnoho věcí zdánlivě nepodstatných. Milenka neví, že ten okouzlující ženáč potřebuje teplé jídlo a vyžehlené kapesníky, že nesnese, když ho někdo ruší při fotbale. V počátečním hormonálním opojení je muž tolerantní, pak mu začne vadit, že milenka nemá zkušenosti té jeho čtyřicetileté partnerky.
* Tak si začínám říkat, chudáci milenky…
Také nejsou jenom vinny, také byly obluzeny hormonálním vzplanutím lásky - ten čtyřicetiletý zkušený, moudrý a vtipný muž pro ně může mít opravdu velké kouzlo a ony pro své děti hledají úspěšné muže instinktivně, příroda jim to velí-, ale přesto by neměly vybírat mezi muži s úspěšně založenou rodinou. Protože by pak také mohly strašně trpět.
* A jak tomu všestrannému utrpení zabránit? Jak zabránit tomu, aby se člověk beznadějně nezamiloval - do zadaného, či přestože je zadaný?
Měl by vědět, že pocit zamilovanosti není láska, jenom chemická reakce mozku. A že, když tomu pocitu neuteče včas, může se z něj stát "závislák". A každý by měl vědět, že všichni jsme touto závislostí ohroženi, a jestli jsme dosud nezahnuli, tak jsme asi měli kliku. Příroda ví, co dělá, nezajímá ji morálka a právní zákony, ale mláďata a genově bohatá populace. Takže když potkám muže a přeskočí jiskra, tak bych měla vědět, že vstupuji na tenký led, a jestli se nechci probořit, musím poslat pryč jeho, nebo sebe. Utéct před tím, změnit místo, přestat se stýkat, dokud to dokážu. Když už se na toho druhého těším a pořád na něj myslím, už může být pozdě. Když neposlechnu rozum, užiju si možná nádhernou věc, ale obvykle ne zadarmo. Cenou je bolest. Partnerova (pokud se to dozví) i moje. Protože já na to nikdy nezapomenu.
