Zcela přesně si pamatuji, jak se šla zapsat moje starší sestra. Tenkrát jsem s ní mohla jít taky a ve škole jsem se snažila za ni odpovídat. Na ten svůj zápis si ale vůbec nevzpomínám, jsem z dvojčat a všechno mi to nějak splynulo. Po letech jsem pak vedla k zápisu své vlastní děti a pokaždé jsem si odnášela pocit, že budou mít moc hodnou učitelku.
* Nestrašila jste je tedy, že jim "to" brzy začne?
Asi je dobře, když jdou děti poprvé do školy s pocitem, že jde o vážnou věc, ale nervák bych z toho nedělala. Možná to tak vnímají spíš rodiče, kteří o školství slýchají většinou horší věci. Je pravda, že škola s sebou přinese nové povinnosti možná bývají větší pro rodinu než pro dítě samotné. Ale škola může být také velmi zábavná.
* A čím?
Mám vyzkoušené, že děti chodí do školy rády, když se učiteli podaří spojit je určitým společným zájmem: když spolu hrají divadlo nebo pečují o zvířata. Pak se do školy těší, ať je čeká písemka nebo nějaký nudný předmět. Těší se totiž na své spolužáky.
* Jsou snad vědomosti méně důležité než to, co člověk zažije se svými kamarády?
Myslíte-li encyklopedické znalosti, tak ty jsou podle mě dobré hlavně k trénování paměti. V době, kdy jsou informace tak snadno dostupné, je ale důležitější se naučit, jak si správné pojmy vyhledat a jak je logicky pospojovat. Ani já neumím odpovědět svým dětem, když mě doma zkoušejí z látky, kterou ve škole probírají. Nepotřebuji znát ani přesné letopočty, ani třeba rozdíl mezi větou příčinnou a důsledkovou. Stejný názor mám i na řadu vědomostí z přírodopisu, který učím. Už několikrát jsem se proto snažila vybrat z učebnice opravdu jen ty nejdůležitější pojmy...
* Tak proč jsou české školy pořád proslulé tím, že zahlcují děti zbytečnostmi?
...Jenomže pak jsem si pročetla přijímací zkoušky na střední školy a zjistila jsem, že z učebního plánu nemůžu vypustit téměř nic, aby to mým žákům na vyšším stupni nechybělo. Většina přijímacích zkoušek je totiž na encyklopedických znalostech postavena. O uchazeči se sice pedagogové moc nedovědí, ale zato se jim asi testy dobře opravují.
* Tak se aspoň jako nositelka titulu Zlatý Amos pokoušíte naplnit ideu školy hrou?
Ani mě biflování nebaví. Jenomže za situace, kdy máme v deváté třídě hodinu přírodopisu týdně, se těžko hledá čas si s pojmy ještě hrát nebo třeba luštit tématické křížovky. Stejně tak snaha vést děti k samostatné práci s informacemi ztroskotává nejčastěji na tom, že žáci nemají k dispozici knihovnu ani potřebné pomůcky.
* Také máte tu zkušenost, že čím je školák starší, tím je na školu méně zvědavý?
Něco na tom bude. Prvňáci a druháci do školy přicházejí s tím, že se něco dozvědí. Ze všeho nového mají radost. Pak se ale ta jejich zvídavost vytrácí - snad proto, že látky je rok od roku víc a víc. Ctižádostivé děti se snaží ve všem vyniknout, ale to samozřejmě není možné, takže to velké množství učiva je postupně začíná až obtěžovat. Slabší žáci to přestávají stíhat.
* To je důvod, proč má tolik žáků ze školy trauma? Podle zprávy českého výboru pro UNICEF je to snad každé čtvrté dítě.
Jako učitelku mě změnila jedna věc: přihlásila jsem se na angličtinu mezi pokročilé a zkusila si, co je to být ve třídě nejhorší, absolutně neschopná, nemožná a bezmocná. Tři měsíce jsem byla v tom kurzu jak v Jiříkově vidění. Nikdo mě sice neznámkoval, ale ani na mě se nikdo neobracel s otázkami tak často jako na ostatní. A tak jsem zažívala stejný pocit, jaký má dítě, které ať dělá co dělá, stejně bude vždycky horší než jeho spolužáci. A na rozdíl ode mě, která pak mohla přejít mezi méně pokročilé a spravit si sebevědomí, musí neúspěšné dítě ve škole zůstat. Myslím, že tak nepříjemné zážitky a pocit člověku vydrží na celý život.
* Co se proti tomu dá dělat? Má učitel nějakou možnost?
Ano. Mimo jiné jsem pochopila, proč se děti snaží vyniknout jinak - třeba tím, že zlobí. Lepší proto je, když dá škola dětem nějakou šanci vyniknout a najít sebevědomí třeba v tělocviku nebo v nějakém zájmovém kroužku.
* Jakou zprávou o dítěti je vysvědčení? Včera jej děti přinesly po pololetí domů.
Velmi nepřesnou. Známky vůbec nevystihují úsilí a píli, které je dítě schopno vyvinout, aby obstálo - jsou pouze přibližnou zprávou o jeho znalostech a dovednostech. Často bych ráda známku zlepšila za snahu, ale nemůžu, protože rodiče se podle vysvědčení rozhodují, kam své dítě dál nasměrovat. Proto píšu kromě číslic ještě takové slovní hodnocení, takový osobní dopis, jak se mi žák jeví a které ze svých schopností by měl podle mého dál rozvíjet.
* To bych jako rodič brala.
Já mám na rodiče štěstí. Rozumíme si a pomáhají mi. Když si třeba ve svém přírodovědném kroužku usmyslím, že se budeme starat o zanedbané chráněné území, vím, že mi někdo z rodičů sežene kosy a jiný zajistí odvoz posečené trávy. To se mi to pak snadno zpestřuje program.
* K čemu byste chtěla své žáky vychovat?
Když při vyučování pracujeme ve skupinách, vidím, jaké potíže jim dělá vcítit se do druhého, důvěřovat mu a spolehnout se na něho. Týmová práce je přitom dnes základem všeho, lidé různých dovedností vytvářejí jeden celek. Ráda bych, aby se mí žáci naučili spolupracovat se slabšími a nezapomněli se jich vždycky zeptat na jejich názor. Když ve skupině nepracují všichni společně, dávám jim trestný bod.
* A až je to všechno naučíte, odejdou...
Asi to letos bude těžké loučení: přebírala jsem své žáky v páté třídě a teď jsou v devítce. Máme za sebou společné letní tábory, výlety, byla jsem s nimi v Rakousku podívat se na zatmění Slunce, slavili jsme spolu letošního Silvestra. Snad jsem tyhle děti trochu ovlivnila v názorech, jak trávit volný čas, jak si najít přátele, v čem hledat štěstí. Pokud ano, brala bych to jako největší odměnu.
* Tito žáci vás také přihlásili do soutěže o nejoblíbenějšího pedagoga v Česku. Je pravda, že vám mohou tykat?
Jen mimo vyučování. Školní řád to zakazuje.
Jarmila Ichová vystudovala roku 1985 Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor matematika a biologie pro 2. a 3. stupeň. Osmým rokem učí na Základní škole Nerudova v ČB přírodopis a vede zde i přírodovědný kroužek. Od letošního školního roku vyučuje biologii i na českobudějovickém gymnáziu Jírovcova. Nepochází z učitelské rodiny, ale pedagogiku vystudovaly i obě její sestry. Je jí sedmatřicet let, je vdaná, má dvě děti. Žáci ze ZŠ Nerudova ji přihlásili do ankety o nejoblíbenějšího učitele v zemi Zlatý Ámos, kterou loni v březnu vyhrála.
Jarmila Ichová |