Právě Einstein budiž dokladem, že váha vysvědčení je relativní, stejně jako teorie, kterou on, průměrný žák, později vymyslel. V USA kdysi dlouhodobě sledovali děti, které ve škole vynikaly. V dospělosti se řada z nich zařadila do šedivého průměru. Neboť platí, že pro plnohodnotný život je třeba víc než jen vysoké IQ. Vyučený zedník, o němž dnes píšeme, úspěšně podniká. Žena, která málem propadla z tělocviku, se později dokázala živit tancem. A známý bavič s úsměvem vzpomíná, jak mu nešly exaktní předměty. Vysvědčení sice není obyčejný kus papíru a samé jedničky mohou něco usnadnit, jen pramálo však vypovídá o tom, jak si žák povede v životě. Zkušený kantor Jiří Růžička z pražského Gymnázia Jana Keplera o dětech říká: "Mají jiné starosti. Těžko je poměřovat světem dospělých a těžko je podle toho hodnotit."
Karel Šíp, moderátor: Pětka byla pro tatínka moc
S pětkou z elektrotechniky na vysvědčení ze střední školy přišel domů Karel Šíp. Naštěstí pro něho to bylo jen pololetní vysvědčení, kvůli kterému se ještě nepropadává. "Já jsem dělal čtyřletou filmovou průmyslovku v Čimelicích, kde první dva ročníky byly pro všechna zaměření společné a od třeťáku se to dělilo na technické a umělecké obory. A proto se tam učily i fyzika, matematika nebo elektrotechnika, které mi vyloženě nešly, nebavily mě, protože kvůli nim jsem na té škole ani nebyl. Bral jsem je spíš jako nutné zlo," říká známý bavič. "Ale pětka byla i pro mého tatínka moc a mám pocit, že tenkrát poprvé a naposledy na mě vztáhl ruku, pouštěl hrůzu a říkal, že chápe, že mi technické věci nejdou, ale pětka už je příliš. Tak jsem slíbil, že do konce roku to vytáhnu na čtyřku. Ale nějaké tresty, že něco nesmím, se u nás nevedly. A ani já svému klukovi takové tresty neuděluji," dodává. Jinak než výpraskem se ta pětka na jeho životě nepodepsala. Školu úspěšně skončil a maturoval s jednou trojkou, dvěma dvojkami a jedničkou. Pak se snažil dostat na FAMU, dvakrát ho pro nedostatek talentu nepřijali. Ale nemyslí si, že by mu při přijímačkách nebo kdykoli jindy vysvědčení nějak výrazně uškodilo nebo pomohlo. "Dokonce si myslím, že ho při přijímačkách po mně ani nechtěli," vzpomíná. Vysokou školu tedy nevystudoval. "Vím, že při tom, co nyní dělám, se bez ní obejdu, ale tenkrát v devatenácti letech jsem měl pocit, že bych se měl vyučit ještě v oboru režie, a podruhé jsem to zkoušel na dokument. Pak už jsem to vzdal." Proto věří, že aspoň jeho osmnáctiletý syn bude úspěšnější. "Končí třeťák na gymplu, má sice ještě rok na rozmyšlenou, ale zatím chceme my, ale hlavně i on, aby dál na vysokou školu chodil. Vzdělání je dnes mnohem důležitější než za mých časů," říká Karel Šíp, který závidí dnešním studentům jejich možnosti chodit na školy i v zahraničí.
Ester Kočičková, moderátorka: Někdy to maminka neunesla
Čtyřka z matematiky a tělocviku, trojka z chování - i tak vypadalo středoškolské vysvědčení herečky, zpěvačky, textařky, moderátorky pražského rádia Limonádový Joe Ester Kočičkové. Přesto si nemyslí, že by jí kaňky na vysvědčení nějak zkomplikovaly život. "Ono naštěstí při nástupu do zaměstnání platívá jen to konečné vysvědčení, maturitní. A to já už se hodně snažila. Takže nejhorší maturitní známka byla trojka z ruštiny," říká dvaatřicetiletá žena, která tvrdí, že vždycky měla problém s tělocvikem, protože byla pomalejší než ostatní děti, ale pak se jednu sezonu dokonce živila tancem. Špatné známky jí prý nevadily a jedničkářkou si ani nikdy nepřála být: "Když to porovnám se svou sestrou, ta byla na gymnáziu pořád premiantkou, tak si myslím, že jsem si ten život mnohem více užila. Horší to samozřejmě bylo doma. Každá matka chce mít dítě se samými jedničkami! Někdy přišel i výprask, to se po mně maminka ohnala tím vysvědčením, co jsem zrovna přinesla," vzpomíná Ester Kočičková. Střední pedagogickou školu, ačkoli tam "prolézala" se čtyřkami, považuje za jednoduchou. Zvlášť když postupně odpadaly obory jako fyzika nebo matematika. Dnes to však přece jen vidí trochu jinak: "Kdyby mi někdo řekl, že matematiku budu potřebovat v astrologii, která mě dnes zajímá, tak bych z ní nikdy nedělala opravnou zkoušku. Tedy, oni mi říkali, že se mi možná jednou bude hodit. Jenže kdo by jim tehdy věřil..." Po studiu na pedagogické škole byla přijata na konzervatoř. "Profesorka říkala, že ze mě stejně zpěvačka nikdy nebude, že jsem nezodpovědná, protože kouřím, nedodržuji hlasovou hygienu, a navíc mám hlas špatně posazený. A když tohle slyšíte dvakrát týdně..." Školu přesto dokončila, má absolventské vysvědčení. "Kdybych dala na své profesory, tak nikdy nezpívám. Myslím, že jsem toho dosáhla sama. Praxe je podle mě důležitější než všechny školy dohromady."
Milan Jordák, podnikatel: Syn se mi potatil. Bohužel
Čtyřky na vysvědčení? Žádný problém. Milan Jordák z Doubravčic na Českobrodsku si s vysvědčením nikdy nedělal hlavu, základní školu bral s těžkým nadhledem. "Chodil jsem za školu, psal si sám omluvenky; když kvůli tomu maminka musela do školy, dal jsem chvíli pokoj, ale po dvou týdnech už jsem byl zase za školou," vzpomíná jedenačtyřicetiletý muž. Procházel s odřenýma ušima, z deváté třídy odešel učit se zedníkem. Dnes je úspěšným podnikatelem. A občas zalituje, že se trochu nesnažil, aby jeho vysvědčení bývala lepší. Prohlédl hned v učilišti. "V učení jsem se začal snažit. Pochopil jsem, že jinak to se mnou bude špatné. Když jsem se vyučil zedníkem, objevila se i možnost jít na stavební průmyslovku. Zvažoval jsem to, ale při představě, že budu sedět další čtyři roky v lavici, jsem to nevzal. Dnes vím, že to byla chyba. Se vzděláním by to bylo jednodušší," uvažuje Milan Jordák. "Živil jsem se jako zedník, hned po revoluci jsem si založil soukromou firmu. Pak jsme se domluvili s kamarády architekty, že vytvoříme společný podnik. Moc nám to v něm nešlo, neshodli jsme se. A i když mi to nikdo z těch dvou nikdy neřekl přímo do očí, občas jsem pociťoval, že si o mně myslí: My máme vysokou školu a ty jsi jen obyčejný zedník." Proto opět podniká sám. V jeho firmě pracuje více než padesát lidí, vloni dosáhl obratu 35 milionů korun. Navíc vlastní dvě restaurace a dva obchody s potravinami. "Zpočátku to šlo, ale jak se firma rozrůstala, stále silněji jsem cítil, že jsem měl přeci jen studovat. Když potřebuji něco napsat na počítači, řeknu - stejně jako každý jiný šéf - své sekretářce. Vidím, jak to umí s počítačem, a trochu mě mrzí, že to nedokážu také tak dobře. Ještě víc mi chybějí jazyky, protože pracuji i pro dost zahraničních klientů." Doma má dvě děti. "S patnáctiletou dcerou jsem spokojen, dostala se na střední školu. Ale devatenáctiletý syn se potatil. Na základce byl v pohodě, ale pak se šel učit na automechanika a ve druhém ročníku školu nechal. Založil si firmu na autodopravu, která mu prosperuje. A zatím tvrdí, že se do školy vrátit nechce."
Karel Šíp, moderátor: Pětka byla pro tatínka moc
S pětkou z elektrotechniky na vysvědčení ze střední školy přišel domů Karel Šíp. Naštěstí pro něho to bylo jen pololetní vysvědčení, kvůli kterému se ještě nepropadává. "Já jsem dělal čtyřletou filmovou průmyslovku v Čimelicích, kde první dva ročníky byly pro všechna zaměření společné a od třeťáku se to dělilo na technické a umělecké obory. A proto se tam učily i fyzika, matematika nebo elektrotechnika, které mi vyloženě nešly, nebavily mě, protože kvůli nim jsem na té škole ani nebyl. Bral jsem je spíš jako nutné zlo," říká známý bavič. "Ale pětka byla i pro mého tatínka moc a mám pocit, že tenkrát poprvé a naposledy na mě vztáhl ruku, pouštěl hrůzu a říkal, že chápe, že mi technické věci nejdou, ale pětka už je příliš. Tak jsem slíbil, že do konce roku to vytáhnu na čtyřku. Ale nějaké tresty, že něco nesmím, se u nás nevedly. A ani já svému klukovi takové tresty neuděluji," dodává. Jinak než výpraskem se ta pětka na jeho životě nepodepsala. Školu úspěšně skončil a maturoval s jednou trojkou, dvěma dvojkami a jedničkou. Pak se snažil dostat na FAMU, dvakrát ho pro nedostatek talentu nepřijali. Ale nemyslí si, že by mu při přijímačkách nebo kdykoli jindy vysvědčení nějak výrazně uškodilo nebo pomohlo. "Dokonce si myslím, že ho při přijímačkách po mně ani nechtěli," vzpomíná. Vysokou školu tedy nevystudoval. "Vím, že při tom, co nyní dělám, se bez ní obejdu, ale tenkrát v devatenácti letech jsem měl pocit, že bych se měl vyučit ještě v oboru režie, a podruhé jsem to zkoušel na dokument. Pak už jsem to vzdal." Proto věří, že aspoň jeho osmnáctiletý syn bude úspěšnější. "Končí třeťák na gymplu, má sice ještě rok na rozmyšlenou, ale zatím chceme my, ale hlavně i on, aby dál na vysokou školu chodil. Vzdělání je dnes mnohem důležitější než za mých časů," říká Karel Šíp, který závidí dnešním studentům jejich možnosti chodit na školy i v zahraničí.
Ester Kočičková, moderátorka: Někdy to maminka neunesla
Čtyřka z matematiky a tělocviku, trojka z chování - i tak vypadalo středoškolské vysvědčení herečky, zpěvačky, textařky, moderátorky pražského rádia Limonádový Joe Ester Kočičkové. Přesto si nemyslí, že by jí kaňky na vysvědčení nějak zkomplikovaly život. "Ono naštěstí při nástupu do zaměstnání platívá jen to konečné vysvědčení, maturitní. A to já už se hodně snažila. Takže nejhorší maturitní známka byla trojka z ruštiny," říká dvaatřicetiletá žena, která tvrdí, že vždycky měla problém s tělocvikem, protože byla pomalejší než ostatní děti, ale pak se jednu sezonu dokonce živila tancem. Špatné známky jí prý nevadily a jedničkářkou si ani nikdy nepřála být: "Když to porovnám se svou sestrou, ta byla na gymnáziu pořád premiantkou, tak si myslím, že jsem si ten život mnohem více užila. Horší to samozřejmě bylo doma. Každá matka chce mít dítě se samými jedničkami! Někdy přišel i výprask, to se po mně maminka ohnala tím vysvědčením, co jsem zrovna přinesla," vzpomíná Ester Kočičková. Střední pedagogickou školu, ačkoli tam "prolézala" se čtyřkami, považuje za jednoduchou. Zvlášť když postupně odpadaly obory jako fyzika nebo matematika. Dnes to však přece jen vidí trochu jinak: "Kdyby mi někdo řekl, že matematiku budu potřebovat v astrologii, která mě dnes zajímá, tak bych z ní nikdy nedělala opravnou zkoušku. Tedy, oni mi říkali, že se mi možná jednou bude hodit. Jenže kdo by jim tehdy věřil..." Po studiu na pedagogické škole byla přijata na konzervatoř. "Profesorka říkala, že ze mě stejně zpěvačka nikdy nebude, že jsem nezodpovědná, protože kouřím, nedodržuji hlasovou hygienu, a navíc mám hlas špatně posazený. A když tohle slyšíte dvakrát týdně..." Školu přesto dokončila, má absolventské vysvědčení. "Kdybych dala na své profesory, tak nikdy nezpívám. Myslím, že jsem toho dosáhla sama. Praxe je podle mě důležitější než všechny školy dohromady."
Milan Jordák, podnikatel: Syn se mi potatil. Bohužel
Čtyřky na vysvědčení? Žádný problém. Milan Jordák z Doubravčic na Českobrodsku si s vysvědčením nikdy nedělal hlavu, základní školu bral s těžkým nadhledem. "Chodil jsem za školu, psal si sám omluvenky; když kvůli tomu maminka musela do školy, dal jsem chvíli pokoj, ale po dvou týdnech už jsem byl zase za školou," vzpomíná jedenačtyřicetiletý muž. Procházel s odřenýma ušima, z deváté třídy odešel učit se zedníkem. Dnes je úspěšným podnikatelem. A občas zalituje, že se trochu nesnažil, aby jeho vysvědčení bývala lepší. Prohlédl hned v učilišti. "V učení jsem se začal snažit. Pochopil jsem, že jinak to se mnou bude špatné. Když jsem se vyučil zedníkem, objevila se i možnost jít na stavební průmyslovku. Zvažoval jsem to, ale při představě, že budu sedět další čtyři roky v lavici, jsem to nevzal. Dnes vím, že to byla chyba. Se vzděláním by to bylo jednodušší," uvažuje Milan Jordák. "Živil jsem se jako zedník, hned po revoluci jsem si založil soukromou firmu. Pak jsme se domluvili s kamarády architekty, že vytvoříme společný podnik. Moc nám to v něm nešlo, neshodli jsme se. A i když mi to nikdo z těch dvou nikdy neřekl přímo do očí, občas jsem pociťoval, že si o mně myslí: My máme vysokou školu a ty jsi jen obyčejný zedník." Proto opět podniká sám. V jeho firmě pracuje více než padesát lidí, vloni dosáhl obratu 35 milionů korun. Navíc vlastní dvě restaurace a dva obchody s potravinami. "Zpočátku to šlo, ale jak se firma rozrůstala, stále silněji jsem cítil, že jsem měl přeci jen studovat. Když potřebuji něco napsat na počítači, řeknu - stejně jako každý jiný šéf - své sekretářce. Vidím, jak to umí s počítačem, a trochu mě mrzí, že to nedokážu také tak dobře. Ještě víc mi chybějí jazyky, protože pracuji i pro dost zahraničních klientů." Doma má dvě děti. "S patnáctiletou dcerou jsem spokojen, dostala se na střední školu. Ale devatenáctiletý syn se potatil. Na základce byl v pohodě, ale pak se šel učit na automechanika a ve druhém ročníku školu nechal. Založil si firmu na autodopravu, která mu prosperuje. A zatím tvrdí, že se do školy vrátit nechce."
