Roman Holý se umí Akademii populární hudby trefit do nálady. Jsou to tři týdny, co jeho kapela Monkey Business dostala hned dvě výroční ceny najednou: objev roku i skupinu roku. A před dvěma lety vydoloval projekt Sexy Dancers objev roku. Skoro třináct let fungující formace J.A.R. má na kontě řadu neproměněných nominací. A tak dále. Holý umí vymyslet úspěšná seskupení. Mimo jiné i to asi českou mutaci časopisu Rolling Stone vedlo k tomu, že Holého zařadila do skupiny lidí, kteří ovládají domácí pop scénu. Na to se on sám jen šklebí a chechtá. I když: právě Holý to byl, kdo křtil první číslo Rolling Stone šampaňským... Kromě toho všeho také několik let spolumoderoval filmový magazín Kinobox na České televizi - a to způsobem, jenž mnoha lidem lezl neobyčejně na nervy, a mnoha jiným naopak učaroval.
* Co vlastně znamenají ceny
české Akademie populární hudby? Že je oceněný jednooký mezi slepými králem, nebo to opravdu označí nějakou kvalitu? Já s podobnými akcemi nijak moc nesympatizuji. Hudba není souměřitelná či takto poměřitelná. Ale na druhou stranu, různé ceny mohou být pro umělce motivující.
* Takže si ocenění akademie
vážíte? Já na tom všem vždycky kritizoval hlavně jejich způsob provedení a podivná pravidla. Takže Ceny Akademie pro mě nemají nijak zásadní význam, ale ruku na srdce, jako každý jiný mám radost, že na mou hudbu někdo reaguje. Jako lehké pohlazení ega je to příjemné, takže nemohu říci, že by mi tento druh ocenění byl úplně lhostejný.
* Ale obecné mínění soudí, že
hudební a literární kvalita se v této zemi neprodá... To je poměrně složitá otázka, protože v Čechách se až na několik výjimek nedá prodat nic ani kvalita, ani nekvalita. Hřišťátko, na němž kopeme, je velmi malé. Neumožní vydělat tolik peněz, aby si člověk mohl dovolit třeba světového producenta, prvotřídní videoklip, naprosto dokonalé studio... Nebo tunu kokainu. Tenhle zpětný efekt tady nefunguje, možná i proto jde česká hudební scéna nahoru velmi pomalu.
* A není to jen tím, že se v Čechách bojíme riskovat?
To nemyslím. Já znám celou řadu kapel a lidí, kteří tohle vůbec neřeší. Vezměte si Dana Bártu, ten jde do všeho, o čem si myslí, že ho to může obohatit a je mu jedno, jestli riskuje nebo ne. Když jsem připravoval Sexy Dancers, naznačil jsem mu, že pro jeho fanoušky, kteří ho tehdy měli za rockera, co se s ničím nepáře, vykalí dva litry vína a na pódiu je zlej, to bude tak trochu šok, až uslyší ty moje nasládlé melodie. Opáčil mi, že mu je to fuk, že se chce hlavně učit a objevovat nové věci. Toho si teda cením.
* Vy rád mystifikujete, že? Hmmm?
Před časem jste nabulíkoval nějakým novinářům zjevné nesmysly...
To byl původně takový tichý protest. Myslím, že nejsem zlý, ani nijak výrazně škodolibý, ale i já mám jenom jednu trpělivost. Podle toho, co jsem si o sobě a svých přátelích čas od času přečetl, jsem usoudil, že bulvár v téhle zemi musí mít na svědomí buď naprosto dementní jedinci, nebo si někdo dělá legraci. Což bych snad ještě akceptoval. Ale tak to asi není. Pak jsem se rozhodl, že je otestuji. Uděláme bizarní článeček, a pakliže tihle lidé mají jen trochu fištrónu, pochopí, že něco takového nemůžou vytisknout.
* Jenže vytiskli...
K mému nemalému údivu to pustili ven. Byla to opravdu neuvěřitelná snůška kravin. Nejstrašnější na tom bylo, že zatímco já jsem se bavil, drtivá většina známých, včetně rodičů a sousedů, nechápala, co se děje. Oni si skutečně mysleli, že Roman Holý Výrobce kapel sbírám vojenské ponožky, polské parfémy a lynčuju svou přítelkyni. To mě vážně kapku rozhodilo.
* Na mystifikátora hovoříte málo o svém soukromí, v tom zůstáváte velmi střízlivý...
Střízlivý jsem málokdy, ale do toho opravdu nikomu nic není.
* Třeba o svém vztahu s herečkou Aňou Geislerovou, se kterou již několik let žijete, mluvíte málo. To je ta oblast, do které nikomu nic není?
Takhle: Na sebe jsem ochoten za jistých okolností prásknout ledacos. Když to tedy někoho bude zajímat. Ale šťourání se v soukromí mě vážně moc nebaví. To radši mluvím o muzice.
* Dobře - co má tedy pro mystifikátora větší smysl?
Bavit sám sebe, nebo publikum? Mám-li být upřímný, pak princip mého tvořivého já je pobavit v první řadě sebe.
* Vážně?
Zní to asi sobecky, že?
* Podívejme se na to jinak podbízel jste se někdy?
Vědomě asi ne. Možná to tak někdy vypadá, ale já mám výhodu, že mě písničková muzika skutečně baví. Vyrostl jsem v 80. letech, k srdci mi přirostla melodie a srozumitelné hudební formy.
* Takže žádný kalkul typu tohle bude fungovat?
Nevím. Ale můžu tvořit jenom muziku, která mě osobně těší, která se mi líbí. Nic jen pro efekt.
* To zní jako Simon Le Bono, zpěvák populárních Duran Duran.
Ten charakterizoval počátek 80. let v Anglii takto: "Když jsme začínali, nechtěli jsme myslet na to, že jsme na podpoře, ale vymyslet pro sebe dobrou zábavu a strhnout k ní ostatní..." Cítím to úplně stejně, ostatně tuhle kapelu jsem měl vždycky strašně moc rád. Ano, je skvělé dobře se bavit a ještě lepší, když na tu zábavu někdo přistoupí. Nejlépe statisíce inteligentních, čarokrásných posluchaček.
* A co takhle věta: Pohybovat se na hudební scéně je nejlepší způsob, jak vyjádřit svůj názor. Ta také platí?
Asi ano. Ale jen noty mě nezajímají, vždycky mě dostávala kombinace muzikanta, který kromě toho, že má dar hrát na hudební nástroj, má také názor. Zajímá mě zvuk, texty, obal, fotky, pódiová prezentace i třeba oblečení, ve kterém ten který hudebník svírá svoji basovku. To všechno dohromady potom funguje.
* Záleží na tom, aby vám lidé věřili?
Samozřejmě.
* Proč? Vždyť jde o show, o představení na jevišti, kostýmy...
To ano, jenže v hudbě je pro mě to nejpodstatnější, aby lidé vnímali, že jim jako kapela nic nepředstíráme. Můžeme na jevišti blbnout, hrát divadlo, ale to je něco jiného než předstírat. V tom to je.
* Je v tom nějaká filosofie?
Jo, je. Třeba ta, že uvěřitelnost jako zachycení či vyjádření toho, co jsi vlastně zač, je věc, která na přelomu milénia dost chybí. A to jak v muzice, tak v umění všeobecně. Ostatně - umění je neměřitelné, buď člověka něco bere, věří tomu, nebo ne.
* Jak to souvisí s vaší vášní pro béčkové filmy a videa?
To jim také věříte? No jistě!
* Ale ne...
No dobrá. Vedle muziky jsou tyhle paskvily mojí velkou vášní. Přehrabuju se v tunách naprosto neuvěřitelného materiálu.
* Takže posedlost brakem?
Ne tak přímo. Zajímá mě na tom třeba nedostupnost konkrétních titulů. Například sehnat úplně nevystříhanou verzi filmu Canniball Ferox z roku 1979 je výzva, pro jejíž zdolání jsem schopen učinit maximum. Tři roky to trvalo. Samozřejmě, že jsem zjistil, že se jedná o absolutně dementní film. Ale hřeje mě pocit, že jsem to dokázal.
* To je vpravdě ďábelská důslednost...
Velmi si potrpím na to dotahovat věci do konce. To mám vážně rád, když se to povede a člověk vidí tu konkrétní tečku jako završení nějakého snažení.
* Pamětníci vzpomínají na vaše uvádění Kinoboxu - jaký moru? Či spíše, jak byste ho pojmenoval?
Mám hrozně rád sebeshazovačný pohled na svět. Je příjemné potkat někoho, kdo má odvahu udělat ze sebe čas od času debila. Nebrat se příliš vážně a přiznat nahlas svoje chyby a problémy, které tě celý život frustrují. Někdy to je kapánek těžší, ale takový lehce ironický přístup mi pomáhá se opravdu uvolnit. Baví mě humor Monty Pythonů, ale i ten fekální italský, také rané komedie Leslie Nielsena, Steva Martina, Večírek s Peterem Sellersem... Je toho moc. Z našich mě dřív bavil Luděk Sobota s Petrem Nárožným, teď je to Čtvrtníček, nebo Hanák. U jeho rozhovorů pro časopisy se neuvěřitelně směju.
* K tomu mi nesedí vaše záliba ve slepování plastikových modelů letadel...
Nejen letadel. To je na další dvě hodiny povídání. Asi to souvisí s mou zálibou v důslednosti. Je to taková piplačka.
* Jenom?
Přemýšlel jsem, jestli nejsem nějak výrazně pošahanej. Ptal se sám sebe, čím to může být, a myslím, že nakonec jsem tomu přišel na kloub. Prožil jsem totiž velmi harmonické dětství a neméně skvělé mládí, ale ve třiceti přišlo velké rozčarování. Zemřel mi bratr, a to na hroznou nemoc. Dlouhý čas neuvěřitelně trpěl. Když se nad tím zamyslím, pak si uvědomuji, že se snažím záměrně vyvolávat savý pocity z dětství, abych se tak mohl cítit bezpečně a v klidu jako tehdy. Proto lepím letadla a prostřednictvím knížek a filmů se vracím do atmosféry 70. let. Zpětně si připomínám ty nejúžasnější věci z období, kdy jsem všechno kolem sebe vnímal velmi intenzivně.
* K návratům do mládí by mělo ale patřit i pokoušení osudu - kdy jste třeba naposledy riskoval?
Včera. V nějaké putyce, kde jsem si objednal jídlo.
* Ale ne. Vážně, kdy?
Asi před rokem na soustředění s Monkey Business. Všechny jsem začal přemlouvat, že pohodlnej večírek právě skončil, protože teď už se musíme zachovat jako ti správní partyzáni a okamžitě se vydrápat na nedalekou radiolokační věž. Jako dítě z malého města obklopeného lesy a ovlivněn lovením bobříků mám pro tyhle pitomosti slabost. Vtloukal jsem muzikantům do hlavy, že tohle dobrodružství je přesně to pravé, ale přemluvil jsem jen zpěváka Matěje. On už totiž byl lehce podroušenej. Vrátil jsem se asi za půl hodiny s rozseknutou hlavou. Spadnul jsem pozadu ze čtyř metrů, pár čísel od ostrého šutráku.
* A poučení?
Že je zajímavé, když zjistíš, jak málo stačí, aby najednou bylo dost věcí dost jinak.
ROMAN HOLÝ, Narodil se 23. února 1966 v Sušici na Šumavě, kde také žije.Vystudoval Státní konzervatoř v Praze a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor výchova a vzdělávání dospělých - jak ale zdůrazňuje - bez státnic. Účinkoval postupně v dlouhé řadě kapel, jímž mnohým produkoval desky. Vedle toho produkoval alba například Leony Machálkové, Vítka Pokorného, Burma Jones, Načevy a dalších. Je autorem znělek Kinoboxu, Českého lva či hudby k reklamě na ŠkoFIN. Pět let uváděl ve dvojici s Milošem Kohoutem filmový magazín Kinobox. Za svůj koníček vydává vláčné mazání másla na čerstvý chléb. Zátiší s deskami a dítětem
* Co vlastně znamenají ceny
české Akademie populární hudby? Že je oceněný jednooký mezi slepými králem, nebo to opravdu označí nějakou kvalitu? Já s podobnými akcemi nijak moc nesympatizuji. Hudba není souměřitelná či takto poměřitelná. Ale na druhou stranu, různé ceny mohou být pro umělce motivující.
* Takže si ocenění akademie
vážíte? Já na tom všem vždycky kritizoval hlavně jejich způsob provedení a podivná pravidla. Takže Ceny Akademie pro mě nemají nijak zásadní význam, ale ruku na srdce, jako každý jiný mám radost, že na mou hudbu někdo reaguje. Jako lehké pohlazení ega je to příjemné, takže nemohu říci, že by mi tento druh ocenění byl úplně lhostejný.
* Ale obecné mínění soudí, že
hudební a literární kvalita se v této zemi neprodá... To je poměrně složitá otázka, protože v Čechách se až na několik výjimek nedá prodat nic ani kvalita, ani nekvalita. Hřišťátko, na němž kopeme, je velmi malé. Neumožní vydělat tolik peněz, aby si člověk mohl dovolit třeba světového producenta, prvotřídní videoklip, naprosto dokonalé studio... Nebo tunu kokainu. Tenhle zpětný efekt tady nefunguje, možná i proto jde česká hudební scéna nahoru velmi pomalu.
* A není to jen tím, že se v Čechách bojíme riskovat?
To nemyslím. Já znám celou řadu kapel a lidí, kteří tohle vůbec neřeší. Vezměte si Dana Bártu, ten jde do všeho, o čem si myslí, že ho to může obohatit a je mu jedno, jestli riskuje nebo ne. Když jsem připravoval Sexy Dancers, naznačil jsem mu, že pro jeho fanoušky, kteří ho tehdy měli za rockera, co se s ničím nepáře, vykalí dva litry vína a na pódiu je zlej, to bude tak trochu šok, až uslyší ty moje nasládlé melodie. Opáčil mi, že mu je to fuk, že se chce hlavně učit a objevovat nové věci. Toho si teda cením.
* Vy rád mystifikujete, že? Hmmm?
Před časem jste nabulíkoval nějakým novinářům zjevné nesmysly...
To byl původně takový tichý protest. Myslím, že nejsem zlý, ani nijak výrazně škodolibý, ale i já mám jenom jednu trpělivost. Podle toho, co jsem si o sobě a svých přátelích čas od času přečetl, jsem usoudil, že bulvár v téhle zemi musí mít na svědomí buď naprosto dementní jedinci, nebo si někdo dělá legraci. Což bych snad ještě akceptoval. Ale tak to asi není. Pak jsem se rozhodl, že je otestuji. Uděláme bizarní článeček, a pakliže tihle lidé mají jen trochu fištrónu, pochopí, že něco takového nemůžou vytisknout.
* Jenže vytiskli...
K mému nemalému údivu to pustili ven. Byla to opravdu neuvěřitelná snůška kravin. Nejstrašnější na tom bylo, že zatímco já jsem se bavil, drtivá většina známých, včetně rodičů a sousedů, nechápala, co se děje. Oni si skutečně mysleli, že Roman Holý Výrobce kapel sbírám vojenské ponožky, polské parfémy a lynčuju svou přítelkyni. To mě vážně kapku rozhodilo.
* Na mystifikátora hovoříte málo o svém soukromí, v tom zůstáváte velmi střízlivý...
Střízlivý jsem málokdy, ale do toho opravdu nikomu nic není.
* Třeba o svém vztahu s herečkou Aňou Geislerovou, se kterou již několik let žijete, mluvíte málo. To je ta oblast, do které nikomu nic není?
Takhle: Na sebe jsem ochoten za jistých okolností prásknout ledacos. Když to tedy někoho bude zajímat. Ale šťourání se v soukromí mě vážně moc nebaví. To radši mluvím o muzice.
* Dobře - co má tedy pro mystifikátora větší smysl?
Bavit sám sebe, nebo publikum? Mám-li být upřímný, pak princip mého tvořivého já je pobavit v první řadě sebe.
* Vážně?
Zní to asi sobecky, že?
* Podívejme se na to jinak podbízel jste se někdy?
Vědomě asi ne. Možná to tak někdy vypadá, ale já mám výhodu, že mě písničková muzika skutečně baví. Vyrostl jsem v 80. letech, k srdci mi přirostla melodie a srozumitelné hudební formy.
* Takže žádný kalkul typu tohle bude fungovat?
Nevím. Ale můžu tvořit jenom muziku, která mě osobně těší, která se mi líbí. Nic jen pro efekt.
* To zní jako Simon Le Bono, zpěvák populárních Duran Duran.
Ten charakterizoval počátek 80. let v Anglii takto: "Když jsme začínali, nechtěli jsme myslet na to, že jsme na podpoře, ale vymyslet pro sebe dobrou zábavu a strhnout k ní ostatní..." Cítím to úplně stejně, ostatně tuhle kapelu jsem měl vždycky strašně moc rád. Ano, je skvělé dobře se bavit a ještě lepší, když na tu zábavu někdo přistoupí. Nejlépe statisíce inteligentních, čarokrásných posluchaček.
* A co takhle věta: Pohybovat se na hudební scéně je nejlepší způsob, jak vyjádřit svůj názor. Ta také platí?
Asi ano. Ale jen noty mě nezajímají, vždycky mě dostávala kombinace muzikanta, který kromě toho, že má dar hrát na hudební nástroj, má také názor. Zajímá mě zvuk, texty, obal, fotky, pódiová prezentace i třeba oblečení, ve kterém ten který hudebník svírá svoji basovku. To všechno dohromady potom funguje.
* Záleží na tom, aby vám lidé věřili?
Samozřejmě.
* Proč? Vždyť jde o show, o představení na jevišti, kostýmy...
To ano, jenže v hudbě je pro mě to nejpodstatnější, aby lidé vnímali, že jim jako kapela nic nepředstíráme. Můžeme na jevišti blbnout, hrát divadlo, ale to je něco jiného než předstírat. V tom to je.
* Je v tom nějaká filosofie?
Jo, je. Třeba ta, že uvěřitelnost jako zachycení či vyjádření toho, co jsi vlastně zač, je věc, která na přelomu milénia dost chybí. A to jak v muzice, tak v umění všeobecně. Ostatně - umění je neměřitelné, buď člověka něco bere, věří tomu, nebo ne.
* Jak to souvisí s vaší vášní pro béčkové filmy a videa?
To jim také věříte? No jistě!
* Ale ne...
No dobrá. Vedle muziky jsou tyhle paskvily mojí velkou vášní. Přehrabuju se v tunách naprosto neuvěřitelného materiálu.
* Takže posedlost brakem?
Ne tak přímo. Zajímá mě na tom třeba nedostupnost konkrétních titulů. Například sehnat úplně nevystříhanou verzi filmu Canniball Ferox z roku 1979 je výzva, pro jejíž zdolání jsem schopen učinit maximum. Tři roky to trvalo. Samozřejmě, že jsem zjistil, že se jedná o absolutně dementní film. Ale hřeje mě pocit, že jsem to dokázal.
* To je vpravdě ďábelská důslednost...
Velmi si potrpím na to dotahovat věci do konce. To mám vážně rád, když se to povede a člověk vidí tu konkrétní tečku jako završení nějakého snažení.
* Pamětníci vzpomínají na vaše uvádění Kinoboxu - jaký moru? Či spíše, jak byste ho pojmenoval?
Mám hrozně rád sebeshazovačný pohled na svět. Je příjemné potkat někoho, kdo má odvahu udělat ze sebe čas od času debila. Nebrat se příliš vážně a přiznat nahlas svoje chyby a problémy, které tě celý život frustrují. Někdy to je kapánek těžší, ale takový lehce ironický přístup mi pomáhá se opravdu uvolnit. Baví mě humor Monty Pythonů, ale i ten fekální italský, také rané komedie Leslie Nielsena, Steva Martina, Večírek s Peterem Sellersem... Je toho moc. Z našich mě dřív bavil Luděk Sobota s Petrem Nárožným, teď je to Čtvrtníček, nebo Hanák. U jeho rozhovorů pro časopisy se neuvěřitelně směju.
* K tomu mi nesedí vaše záliba ve slepování plastikových modelů letadel...
Nejen letadel. To je na další dvě hodiny povídání. Asi to souvisí s mou zálibou v důslednosti. Je to taková piplačka.
* Jenom?
Přemýšlel jsem, jestli nejsem nějak výrazně pošahanej. Ptal se sám sebe, čím to může být, a myslím, že nakonec jsem tomu přišel na kloub. Prožil jsem totiž velmi harmonické dětství a neméně skvělé mládí, ale ve třiceti přišlo velké rozčarování. Zemřel mi bratr, a to na hroznou nemoc. Dlouhý čas neuvěřitelně trpěl. Když se nad tím zamyslím, pak si uvědomuji, že se snažím záměrně vyvolávat savý pocity z dětství, abych se tak mohl cítit bezpečně a v klidu jako tehdy. Proto lepím letadla a prostřednictvím knížek a filmů se vracím do atmosféry 70. let. Zpětně si připomínám ty nejúžasnější věci z období, kdy jsem všechno kolem sebe vnímal velmi intenzivně.
* K návratům do mládí by mělo ale patřit i pokoušení osudu - kdy jste třeba naposledy riskoval?
Včera. V nějaké putyce, kde jsem si objednal jídlo.
* Ale ne. Vážně, kdy?
Asi před rokem na soustředění s Monkey Business. Všechny jsem začal přemlouvat, že pohodlnej večírek právě skončil, protože teď už se musíme zachovat jako ti správní partyzáni a okamžitě se vydrápat na nedalekou radiolokační věž. Jako dítě z malého města obklopeného lesy a ovlivněn lovením bobříků mám pro tyhle pitomosti slabost. Vtloukal jsem muzikantům do hlavy, že tohle dobrodružství je přesně to pravé, ale přemluvil jsem jen zpěváka Matěje. On už totiž byl lehce podroušenej. Vrátil jsem se asi za půl hodiny s rozseknutou hlavou. Spadnul jsem pozadu ze čtyř metrů, pár čísel od ostrého šutráku.
* A poučení?
Že je zajímavé, když zjistíš, jak málo stačí, aby najednou bylo dost věcí dost jinak.
ROMAN HOLÝ, Narodil se 23. února 1966 v Sušici na Šumavě, kde také žije.Vystudoval Státní konzervatoř v Praze a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor výchova a vzdělávání dospělých - jak ale zdůrazňuje - bez státnic. Účinkoval postupně v dlouhé řadě kapel, jímž mnohým produkoval desky. Vedle toho produkoval alba například Leony Machálkové, Vítka Pokorného, Burma Jones, Načevy a dalších. Je autorem znělek Kinoboxu, Českého lva či hudby k reklamě na ŠkoFIN. Pět let uváděl ve dvojici s Milošem Kohoutem filmový magazín Kinobox. Za svůj koníček vydává vláčné mazání másla na čerstvý chléb. Zátiší s deskami a dítětem
