Vymodlené dítě přináší mnoho radosti

- Doc. MUDr. Tonko Mardešić se po studiích původně zabýval chirurgií sterility. V Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze - Podolí se však postupně přeorientoval na problematiku mimotělního oplodnění. Dnes pracuje jako šéflékař v pražském sanatoriu Pronatal. Je ženatý a má dvě děti.

Dětí ubývá. V posledních letech se jich u nás rodí ročně jen asi devadesát tisíc - zatímco před deseti lety to bývalo tak sto třicet tisíc. Bez léčby neplodnosti a bez umělého oplodnění by jich bylo ještě méně. Patnáct set novorozenců přichází na svět jen díky pomoci lékařů při oplození. Tento způsob početí, který je pro mnohé páry jediným způsobem, jak dosáhnout nesplněného štěstí jejich života, však má i své odpůrce. Jak jim čelí docent Tonko Mardešić, známý porodník »zkumavkových dětí«?

* Jste věřící?

Praktikující věřící nikoli.

* A jak se díváte na morální překážku, kterou před umělé zásahy do vzniku nového života - umělé oplodnění - staví církev?

Papežova výnosu, který odsuzuje oddělení vzniku nového života od pohlavního styku, jsem si samozřejmě vědom. Ale na druhou stranu vím i to, že málokterá práce přináší tolik radosti jako ta naše. Pomáháme, aby se do rodiny narodilo dítě, když to normálním způsobem, bez naší pomoci, není možné. Děti takto narozené jsou úplně stejné jako všechny ostatní, ale proto, že se rodí po dlouhé době čekání a po nejrůznějších útrapách, jsou svými rodiči často o to více milovány.

* Jaký je postoj věřících žen? Přicházejí k vám a vůbec?

Naše zkušenost je taková, že řada věřících podstoupí asistovanou reprodukci, aniž s tím mají jakýkoli vnitřní konflikt. Stejně tak ji absolvují bez problémů ženy v takových zemích jako Itálie, Španělsko, kde křesťanství společností daleko silněji prorůstá. Námitky vůči umělému oplodnění jsou stejné jako námitky vůči hormonální antikoncepci - a i ta je právě v Itálii a Španělsku nejrozšířenější.

* Vy jako gynekolog jste však musel, ještě než jste se zaměřil na umělé oplodnění, dělat i interrupce. Nebo ne?

Máte pravdu, přerušení těhotenství je jedním z výkonů, které každý gynekolog prováděl.

* A je možné, aby se lékař vaší specializace z důvodů svědomí či víry potratům vyhnul?

Gynekologů je hodně. Kdyby někdo nechtěl interrupce dělat, má naprosto legální možnost tyto výkony odmítnout.

* Měla by se v České republice používat potratová pilulka?

Jsou země, které její aplikaci povolují, u nás povolena nebyla. Je možné diskutovat o tom, zda tato pilulka patří do antikoncepce, nebo už ne. Každopádně si nemyslím, že by to, že není povolena, nějakým zásadním způsobem narušilo nebo omezilo práva žen kontrolovat počet a dobu narození dětí. Je tu spousta jiných, minimálně stejně spolehlivých metod a rozhodně jsou méně kontroverzní.

* Ostatně potratů u nás ubývá, zato neplodných žen a mužů přibývá. Myslíte, že lze, podobně jako třeba u rakoviny, přístupem k životu snížit riziko potíží s plozením dětí?

Stejně jako u rakoviny nikdo nemůže říci - mně se to nemůže stát. Stále víc se ukazuje, že řada neplodností je podmíněna geneticky. A s tím nic neuděláte. Jedním z častých důvodů neplodnosti je ale například pozánětlivé poškození vejcovodu, a to často vzniká při komplikacích po umělém přerušení těhotenství nebo jako důsledek promiskuity, při onemocnění sexuálně přenosnou chorobou. Tady vidím skutečně velkou možnost, aby neplodných párů ubylo. Ale například při snížené tvorbě spermií u muže, což je čím dál rozšířenější případ, je viníkem špatné životní prostředí.

* Jak nesou muži zjištění, že neplodní jsou oni, nikoli žena?

Nastal velký posun. Když jsme před patnácti lety začínali, muži se často na přípravě a pohovorech s pacientkami vůbec nepodíleli. Dnes k nám většinou přicházejí oba partneři a oba stejně aktivně spolupracují. V některých případech větší touhu po dítěti - a ta je motorem celé léčby - má jeden z partnerů, a někdy to bývá i muž. Ovšem já nepovažuji sterilitu za záležitost ženy nebo muže. Vždy páru.

* Když mluvíte o páru - jak se díváte na to, když umělé oplodnění žádá homosexuální dvojice - nebo žena, která žije sama?

Existují studie, které říkají, že děti vychovávané homosexuálními páry nebo v lesbickém vztahu dvou žen rozhodně nejsou nijak poznamenané ani co do sexuální orientace, ani v jiném vývoji. Podle těchto medicínských podkladů tedy nelze operovat s tím, že by toto prostředí děti poškozovalo.

* A děti neplodných svobodných matek?

Léčba svobodné ženy u nás není podle dosavadní právní úpravy možná. O darování gamet - spermií či vajíček totiž podle zákona písemně žádají oba manželé. Když přijde sama žena a řekne - já chci dítě, ale nemám muže, nebo nechci žít s mužem, dejte mi sperma dárce, pak jí je bohužel nemůžeme poskytnout.

* A kdybyste mohl rozhodnout vy, zda ano, či ne?

Víte, čím více člověk »dělá« medicínu, tím spíš si uvědomí, že je velmi obtížné, nemožné a ošidné dělat někomu soudce. V našich silách je poskytnout veškeré informace na úrovni současných znalostí a pak rozhodnutí takto poučeného páru akceptovat - a nikoli soudit a zavírat některá vrátka.

* Trendem u žen, zřejmě nadlouho nezvratným, je odkládání mateřství. Co mu říkáte?

Je to mince, která má dvě strany. V celém vyspělém světě se lidé nejdřív snaží dokončit vzdělání, získat pozici v zaměstnání a pak teprve založit rodinu. Děti se rodí později, ale plánovaně, do stabilních partnerských vztahů, do rodiny sociálně a ekonomicky zabezpečené. To jsou pro ně optimální podmínky a z tohoto důvodu je to trend jednoznačně dobrý. Ale na druhou stranu s věkem ženy klesá její plodnost. Snižuje se už po třicátém roce, po pětatřicítce je pokles výraznější a po čtyřicítce už je naděje na těhotenství relativně velmi malá. S pozdním mateřstvím tedy výrazně roste riziko problémů s otěhotněním. Vyšší věk matek je rozhodně jedna ze dvou hlavních příčin, proč se zvyšuje počet neplodných párů - druhou je již zmíněná snižující se plodnost mužů. Z hlediska medicínského tento trend tedy optimální není.

* Měla by být stanovena věková hranice, kdy by ženám mohlo být poskytnuto darované vajíčko?

Věkové limity umělého oplodnění nejsou dány zákonem, ale pravidly, za kterých tuto léčbu proplácí pojišťovna. U mimotělního oplodnění je to od třiadvaceti do čtyřiceti let. To neznamená, že později není možné léčbu poskytnout, jenom není proplácena ze zdravotního pojištění. Jako horní hranici pro použití darovaných vajíček doporučujeme osmačtyřicet let. To je i horní hranice přirozené plodnosti žen. Ale netvrdíme nijak kategoricky, že žena, které je osmačtyřicet let, nárok má, a ta, jíž je devětačtyřicet, už ne. Je to jen doporučení naší odborné společnosti, které jsme převzali od společnosti evropské.

* Ovšem příznivcem těhotenství ve věku babiček zřejmě nejste?

Problém postmenopausálních matek dnes už není medicínský, ale etický a legislativní, problém průměrného věku. Jestliže se narodí dítě ženě ve věku třiašedesát let, jak se tomu už ve světě stalo, jaká je perspektiva, že jako rodič dovede dítě alespoň k maturitě, že mu poskytne veškerou výchovu?

* Metody umělého oplodnění však nejsou dosud příliš úspěšné. Ani u daleko mladších matek...

Je to sice čím dál lepší, ale stále se uhnízdí jen asi každé třetí až páté embryo, které přeneseme do dělohy. Pořád tedy existuje obrovská potřeba dalšího rozvoje a poznání. Zejména v oblasti genetiky. Už dnes nám nabízí možnost detekce, zda vajíčko není moc staré, zda má embryo normální genetickou výbavu a dá vzniknout těhotenství. A v ne příliš vzdálené budoucnosti budeme také diagnostikovat už na embryu, už na jedné jediné buňce, možné choroby a vady. Budeme tedy přenášet zpět do těla matky zárodky, u kterých si budeme jisti, že nejsou poškozené, že nejsou nosiči té či oné vady. Na jednu stranu tento výzkum a tato léčba stojí mnoho peněz, na druhou stranu, když se spočte, kolik společnost stojí péče o postižené jedince, jsou to vysoce efektivní postupy.