No právě, vůbec nic bych nedělal jinak. Když se dnes na sebe dívám s jistým odstupem, vidím, že jsem udělal moc strašných volovin. Ale kdybych je neudělal a nevznikla z nich nějaká zkušenost, dělal bych voloviny jiné a třeba mnohem horší.
Přesto si člověk někdy říká to jsem ale šlápl vedle,kdy by to tak šlo vzít zpátky…
Ale říká si to jen do chvíle, než zjistí, že mu to dalo něco pozitivního. Já beru prohru jako zkušenost, která mě obohacuje. A myslím, že negativní zkušenosti nás formují víc než ty pozitivní, alespoň si uvědomujeme, že nic není zadarmo. Protože všechno, co je zadarmo, bývá povrchní.
Když vám bylo pětatřicet, v jednom rozhovoru jste prohlásil: Jsem přesvědčen, že lidi, kteří nezažili srab, nejsou pro život udělaní. Korigoval byste dneska ten výrok?
Ani ne. Když slyším kategorické soudy od lidí, kterým pěšinku vyšlapával někdo jiný, třeba rodiče, a nejsou za tím trable, které dají člověku za vyučenou, nevnímám to moc pozitivně.
A do jak velkého srabu by měl člověk spadnout, aby byl "udělán pro život"?
Ale to je přece individuální. Každý má tolik problémů, kolik jich unese. Horší je, když se je před námi někdo snaží zametat. To je pak život stejně laciný jako ty rychlé peníze ze sportky.
Jste věčně na cestách a doma si vás asi moc neužijí. Nedávno jste si v té souvislosti dokonce postěžoval, že byste byl nerad, aby vám mezi prsty proklouzlo něco, co byste si pak do konce života vyčítal. Co byste si mohl vyčítat?
Určitě bych si vyčítal, kdybych nepostřehl, že se moje dítě začalo ubírat nějakým sebezničujícím směrem. A těch pokušení je moc - drogy, alkohol, kriminalita.
Není to otázka priorit? Uvědomění si toho, na čem mi nejvíc záleží? Vypadá to, že vaší prioritou je zpívání.
Je to moje práce. Baví mě, ale bere mi spoustu času a nutí mě k hodně nepravidelnému režimu. Vím, že vedle členů rodiny, jejichž režim je víceméně pravidelný, působil můj život bez volných víkendů a večerů vždy jako život exota, pohybujícího se mimo čas a prostor. Na druhou stranu jsem měl dědečka, který hrál ve známém kvartetu, jezdil skoro třicet let po světě a k babičce se vracel třeba po třech čtyřech měsících. Ona mu za těch pár týdnů, co byl doma, vždycky vyprala a vyžehlila dvacet frakových košil a on pak zase odjel na dlouhé měsíce. A přesto mezi nimi byl nádherný vztah a daly se tak vychovávat děti. Takže to není jen otázkou těch priorit. Prostě k tomu musí být dva, kteří jsou ochotni vytvářet vztah. Někteří nevydrží ani krátkou nepřítomnost.
Vzpomenete si ještě na tato slova: "Pokud jde o lásku, beru ji s vědomím, že někdy jeden z těch dvou začne směřovat někam jinam. Nedá se s tím nic dělat a člověk s tou eventualitou musí počítat." Tohle jste řekl, když vám bylo pětadvacet.
Dnes bych to řekl obráceně. Lásku beru s přesvědčením, že se ti dva vzdalovat nemusí. Naopak. Když oba naleznou patřičnou míru tolerance a nenechají si soužití nahlodávat malichernými maličkostmi, mohou mít nádherný vztah až do smrti. Ale prosím už dost o vztazích a o rodině. Slíbil jsem, že si necháme své soukromí pro sebe.
Protože popularita a svět popmusic mají i své stinné stránky a nechcete, aby se dotkly vašich blízkých?
Asi tak nějak.
A jak ony stinné stránky snášíte vy?
Je to součást profese. Samozřejmě mi vadí, když si mě lidi začnou všímat jako exota a považují mě za veřejný majetek, takovou ztrátu soukromí by asi nesl těžko každý. Ale přeci kvůli pár jedincům, kteří vám otravují život, nezanevřete na všechny ostatní, kteří chodí na vaše koncerty a kupují si vaše desky. Popularita má spoustu negativních, ale i pozitivních znaků. Něco za něco. Kdo v téhle souvislosti mluví jen o negativech, není moc upřímný. Že se musím po představení podepisovat, i když bych už dávno chtěl být ve sprše? Vždyť ti lidé mě živí.
Jako kluk jste si vážně zranil koleno, znamenalo to sice konec s aktivním sportem, ale mohl jste se plně věnovat zpívání. Bydlel jste ve stejné ulici jako o něco starší bratři Štajdlové, a jeden z nich, Jiří, vás přistrkával k hraní na veřejnosti. A jeden z vašich největších hitů - Alenku v říší divů jste nazpíval dávno před populárními Smokie, v době, kdy Evropa tuhle melodii prakticky neznala. Všechny tyhle epizody jste označil za osudové náhody. Věříte na osud? A nebo spíše na to, že náhody přejí připraveným?
Asi je to kombinace obého. Když vás zvláště v té naší branži mine štěstí a náhoda, prostě když si vás nikdo nevšimne, tak kariéru nastartujete těžko. Ale člověk by si měl uvědomit, co je dílem náhody a o co se zasloužil sám. Ono se sice občas tvrdí, že by člověk měl říkat, jaké má úspěchy a jak je dobrý, ale já myslím, že to patří do Ameriky, kde jsou všichni happy. U nás se na to díváme jinak. Myslím, že tady se oceňuje spíše slušnost než ostré lokty. Suverénností bez poctivého řemesla člověk možná kariéru začne, ale otázka je, jak dlouho vydrží.
Objevujete se často na různých dobročinných akcích. Jak moc to člověk dělá, pro tože chce pomáhat, a jak moc v tom hraje roli cosi jako náplast na vlastní hříchy?
Jako že bych si tím platil nějaké odpustky? Snad ne. Možná v tom trochu jde i o to, že se nemohu věnovat svým dětem, jak bych chtěl. Ale hlavně si myslím, že je to moc potřebné. A nesmírně oceňuji lidi, kteří pomáhají, aniž by to příliš mediálně prezentovali. Moc si vážím Chantal Polívkové, které se podařilo zlidštit prostředí v mnoha dětských nemocničních zařízeních. Má obrovské srdce. Stejně jako třeba Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák. Jsou prostě věci, na které si musíme udělat čas. Když ne, tak jsme pitomci.
Na koncertech dokážete zaujmout posluchače zpívá ním bez mikrofonu a zvuko vé aparatury, jen vy sám s kytarou. A lidi si prozpěvují s vámi. Vnímáte z pódia, jakou náladu má hlediště?
Snažím se být v kontaktu, i když někdy nevidím jedinou tvář. Ale ten sál cítím.
Takže to po těch letech zpívání není už jen rutina?
To ani trochu, baví mě to. Až teď, po nějakých třiceti letech, jsem se té muzikantské profesi dostal na kloub, dobral jsem se určitých pravidel a kvalit interpretace. Patřím ke zpěvákům, po nichž se chce, aby znovu a znovu zpívali písničku, kterou už zpívali tisíckrát. A pořád v ní nalézám něco nového. V padesáti najednou v tom, co zpíváte, objevíte něco, co vám před tím nedocházelo. Těším se, co ještě objevím. Zjišťuji, co všechno si s písničkou mohu, ale také nesmím dovolit. Člověk tak časem dochází až k asketickému projevu.
Platí, že nás hudba obohacuje, že rozvíjí naše city? Jednou jste řekl, že rodiče, kteří alespoň trochu nevedou děti k muzice, z nich vychovávají citové mrzáky.
S těmi mrzáky to možná je až příliš drsné konstatování, ale stojím si za ním. Ovšem že by se nám začínalo nedostávat citu, to nemyslím. Jen to tak někdy vypadá, protože ti bez citu a bez skrupulí na sebe více upozorňují.
Takže věříte na slušnou mlčící většinu?
Určitě. Tuhle republiku mám sježděnou, taky jsem projel kus světa a to, co vidím u nás, mě naplňuje optimismem. Máme šanci být zase vyspělou a slušnou společností. A taky společností mnoha kultur, jako to bývalo dřív. Bylo by bezvadné, kdyby se to povedlo, zapláclo by to hubu těm, kteří nemají rádi někoho jiného jen proto, že má jiný nos nebo mluví jinou řečí.
|
Karel Zich |
| Narodil se v roce 1949 v Praze. Hudbu má v genech. Jeho dědeček z matčiny strany, Karel Moravec, byl jedním z nejlepších kamarádů Ja na Kubelíka, otce Rafaela K ubelíka, s nímž společně vystudovali u profesora Ševčíka. Když v roce 1990 přijel Rafael Kubelík do Prahy, protáhla se jeho návštěva ve vinohradské vile Zichových až do rána. Otec Karla Zicha byl profesí matematik a logik, kromě toho však i výborn ý muzikant. Karel Zich se deset let učil na klavír, mezitím zvládl jako samouk hru na kytaru. Téměř tři roky studoval kompozici na pražské Státní konzervatoři, na Karlově Univerzitě vystudoval obory estetika a sociologie. V letech 1964 až 1965 hrál s Michalem Prokopem ve skupině Framus, v letech 1968 až 1973 byl členem Spirituál kvintetu, o rok později se pak vydal na sólovou dráhu. V polovině sedmdesátých let poskočil v anketě Zlatý slavík ze 112. na 4. místo. V současnosti vystupuje buď sám, nebo se svou skupinou a od roku 1992 také znovu se Spirituál kvintetem. V anketě Český slavík 2000 se umístil na 27. místě. Prodal přes milion desek, absolvo val tisíce koncertů u nás, ale i ve většině zemí Evropy.Vystupoval i v USA, Kanadě, Chile, Brazílii, na Islandu, v A ustrálii, na Novém Zélandu a dalších zemích. Novináři i posluchači mu dali přezdívku český Elvis Presley, což odmítá slovy: "Mám ho rád, ale to je všechno.Jsem český Karel Zich." |
