* Znáte nějaký osvědčený fígl, jímž rozhovor zahájit?
Žádný neznám, postupuji vždycky případ od případu. Záleží především na tom, s kým a při jaké příležitosti hovořím, zda s mužem či ženou a jakého jsou věku. Pohybuji se většinou ve společnosti, kde převažují starší lidé. Z toho vyplývá všechno ostatní: nemohu být ani příliš horlivým iniciátorem rozhovoru, ale ani úplně pasivním čekatelem. Musel jsem se naučit odhadnout, jak přiměřeně vyjádřit respekt staršímu kolegovi, a nebýt přitom šedivý a nevýrazný. Mnozí velvyslanci totiž berou můj věk jako vítané zpestření, jiní jsou upjatější, další jako by klesli ve vlastních očích - někdo o tolik mladší dosáhl jejich postavení...
* Na co jste vsadil při pracovní konverzaci?
Zpočátku na svou spontánnost a intuici. Byl jsem hozen do vody a vhodná skripta nebyla po ruce. Vyšel jsem však z přirozené souvislosti s minulým povoláním: herec, který pozorně neposlouchá svého partnera, je totiž ztracen. Tato profese vás také naučí orientovat se v lidské psychice, a tak jsem odhadoval, co v konkrétním případě probrat a čemu se raději vyhnout. Tyto zásady by však měl ovládat i dobrý prodavač párků v rohlíku. Uvědomoval jsem si také, co se mi na jiných konverzujících lidech líbilo i co mě naopak obtěžovalo. Jsem rád, pokud má to, co řeknu, odezvu - partner pak naváže na téma a rozvine je. Je to jako v hudbě, když spolu hrají dva jazzmani. I oni improvizují tak, aby se zajímavě doplňovali. Stejné je to i s konverzací partner není konkurent, který mi bere čas pro osobní exhibici.
* Co se vám osvědčuje v neznámém prostředí?
Zdrženlivost. Bodrý "hurá styl" nebývá to pravé. Při špetce bystrosti lze rychle vycítit normu a přizpůsobit se jí. Pravidla mohu prostě drobně porušovat až poté, co je bezpečně poznám a zvládnu.
* Jaké konverzační faux pas považujete za nejhorší?
Obecná zásada je prostá: k rozhovoru je třeba minimálně dvou lidí. Jenže my žijeme v době monologů, vydávaných za dialogy. Čekáme se stoupajícím stresem, kdy se ten druhý už konečně bude muset nadechnout, nebo se zadusí. Mnozí lidé však dokonale technicky přidechují během řeči jako operní zpěváci a vítaná pomlka stále nepřichází. Při konverzaci se lidé musí především střídat a vnímat - jedna řeč ovlivňuje druhou a navazuje na ni. Musí vyvolat odpověď. Je nezdvořilé používat konverzaci jen k tomu, abychom sami sebe prezentovali. Měli bychom se jejím prostřednictvím něco dozvědět a něco sdělit.
* Existuje základní předpoklad úspěšné konverzace?
K již zmíněným zásadám patří i naladění - musíte působit příjemně. Teď mluvím o celkovém dojmu, a k němu patří oblečení, účes, řeč, vaše kolínská stejně jako výraz obličeje a podání ruky. Nikoho nezajímá váš aktuální problém nebo že se cítíte "nepochopeni světem". Další osvědčenou metodou je pozitivní reakce. Nebojte se poděkovat za zdánlivou samozřejmost a pochválit vše, co vás skutečně zaujme, ať už je to podávané jídlo nebo obrazy na stěnách. Oceníte tak svého hostitele. Spontánní pochvala dokáže dokonale prolomit první ledy.
* Co vám konverzace o člověku prozradí? Víc než psychologický dotazník.
* Jak si podle vašich zkušeností vedou v konverzaci Češi?
Už se těším, až budeme ve světě proslulí především zdvořilostí a noblesou. Spočívá v nenucenosti a přirozenosti, ne v nataženém malíčku a prkenné póze. Je ovšem třeba kultivovat ji po generace, aby skutečně přešla do krve. Po letech tepláků a zmijovek nám jde ale život ve fraku ztuha.
- sobota 3. července 1999
