Jolana Voldánová - Kvůli dětem se odstěhovala na venkov. Roční dceru Kateřinu má se svým manželem Petrem Císařovským, sedmiletého Vojtu přivedla na svět jako svobodná. | foto: Jan Zátorský, MF DNES

Voldánová: Písnička od Nohavici mě povzbudila

  • 4
Nedávno se Jolana Voldánová stala nejoblíbenější moderátorkou televizních zpráv, její jméno se objevilo i v novém hitu známého písničkáře Jaromíra Nohavici.

V anketě TýTý porazila všechny moderátory televize Nova, dokonce i nepřehlednou blondýnu Lucii Borhyovou a letitou hvězdu svého oboru Pavla Zunu. Přitom vedle těch nováckých hvězd vypadá jako úplně obyčejná holka. Jako holka z vesnice.

Na venkov se ostatně s manželem před rokem přestěhovala z Prahy. Toužila po tom už dlouho. Kvůli dětem, které můžou běhat venku - i když roční Kateřina zatím leze po čtyřech... Šedesát kilometrů od hlavního města koupila s mužem dvoupatrový domek se zahradou.

„Stal se ze mě vidlák, a je to úžasný,“ říká Jolana Voldánová se smíchem, když si pochvaluje život v Nepřevázce. Do Prahy dojíždí, děti jí v té době hlídá paní z vedlejší vesnice. Prostě dokonalá venkovská zimní idylka. Skoro jako z obrázku od Lady.

* Víte, že o vás Jarek Nohavica zpívá v novém hitu Ladovská zima?
Ta písnička je výýýborná! (směje se) Znám ji díky kamarádům. Jednoho dne mi přišla do mailu asi pětkrát, tak jsem si ji poslechla. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem ráda, že mě Nohavica zvěčnil ve své písni. Hlavně mám ale pocit, že nám všem promluvil z duše. Té dlouhé zimy mám skutečně plné zuby a ta písnička mě povzbudila. Zimu mám ráda na horách, ale letos ji skoro nenávidím, už je fakt trapná. Chybí mi sluníčko.

* Máte ráda Nohavicu?
Mám, ale nejsem Nohavicův pravidelný posluchač. Znám spoustu jeho písniček, ale cíleně je nevyhledávám. Nejezdím na jeho koncerty, ale kdyby přijel sem k nám do Nepřevázky, tak by na něho šla. (směje se) Vyložený fanoušek ale nejsem.

* Nenapadlo vás ozvat se mu a poděkovat?
Mě ne, ale mého muže to napadlo. On tady v okolí totiž pořádá všelijaké kulturní akce, a tak se ptal, jestli bych Nohavicu nechtěla na léto pozvat. Říkala jsem mu: Prosím tě, ten se na mě nejspíš vykašle. Ale je fakt, že bych mu minimálně chtěla poděkovat.

* Za to, že vám přidal další kousek slávy?
Hm... Slávy? To nevím.

* Jak to? Minulý týden jste vyhrála cenu TýTý jako nejoblíbenější moderátorka televizního zpravodajství. To pro vás není sláva?
Upřímně řečeno, moc to neprožívám. Ale víte, co bylo hezký? Když jsme se skoro o půlnoci vraceli domů do Nepřevázky, naší ulicí táhnul hlouček lidí. Zatarasili mi cestu a rozvinuli transparent: Vítáme vítězku TýTý. Z toho jsem byla vykulená. Říkala jsem si, že jsme sem za ten rok docela zapadli.

* Sláva vás přece jen dostihla. Byla jste překvapená, když jste anketu po sedmi letech znovu vyhrála?
A víte, že jsem to skoro propásla? V tu chvíli mi zrovna syn v hledišti sděloval něco důležitého, takže jsem vůbec nevnímala, co se kolem děje. A když jsem zaslechla Jolana Voldánová, první co mě napadlo, že nás Leoš Mareš napomínají, protože vyrušujeme. Teprve pak mi blesklo, že je to trochu jinak.

* Jaký jste měla v tu chvíli pocit?
Byla jsem v šoku.

* Až tak?
No jo. Myslela jsem si, že to bude jako vždycky. Chodím tam každý rok hlavně proto, že mě pozvou a mně je hloupé nepřijít. Jinak si to ale odsedím, pozdravím známé a jdu domů. Čekala jsem, že i letos vyhraje Zuna a my ostatní se podělíme o zbytek. Jsem totiž přesvědčená, že v diváckých anketách hlasují především ženy, a ty samozřejmě pošlou nejvíc hlasů hezkýmu chlapovi.

* Asi ne vždycky. Alespoň letos se vaše teorie nepotvrdila.
To je fakt. Proto jsem taky při děkovačce říkala, že mám pocit, jako bych ty ceny dostávala spíš za svoje děti než za moderování. Pořád jsem tomu nevěřila.

* Přišel vám Pavel Zuna z konkurenční Novy alespoň popřát?
Ne, já ho tam ale neviděla vůbec. Měl místa vedle nás, dokonce mě produkční pořadu ještě před začátkem prosila, abych mu je držela. Ale zůstala celou dobu prázdná.

* Asi si sedl jinam, viděla jsem ho přicházet do sálu pár minut po začátku přenosu.
Vážně? No tak vidíte, já ho tam ani nezahlédla. Dlouho jsme se tam nezdrželi, byl tam se mnou Vojta.

* Proč jste si s sebou na TýTý vzala jako doprovod právě jeho? Je mu teprve sedm.
On chtěl! Můj muž nemohl a Vojta projevil zájem, že by se chtěl jet na TýTý podívat. Věděl, že už doma jedno zrcadlo mám, a párkrát jsme se o tom bavili.

* Zajímá ho váš svět televizní slávy?
Ne, vůbec, jeho přání mělo jiný důvod. Není sice zatím nijak zvlášť soutěživý, ale jakmile cítí příležitost, že by on nebo jeho blízký mohl někde něco dostat, tak ho to zajímá. Dostala jsem další zrcadlo, takže naštěstí nebyl zklamaný. (směje se)

* Nestyděl se pak ve společnosti známých tváří?
Náš Vojta? Ha, ha! To byste ho musela znát. Řeknu vám, co ho charakterizuje. Když byla během přenosu reklamní přestávka, o dvě řady dál zahlédl Jirku Mádla ze Snowboarďáků. A říká mi: Prosim tě, zůstaň tady v klidu sedět, já támhle vidím Jirku Mádla, tak ho jdu pozdravit.

* Šel za ním?
Jistě. (tváří se dotčeně) Sebral se a Jirkovi říká: Ahoj, já jsem Vojta Voldán a jenom ti chci říct, že jsem viděl Snowboarďáky a že jsi byl fakt dobrej! (směje se) Tak si tam chvilku povídali a pak, jako by se nechumelilo, si přišel zase sednout zpátky. Byl takovej už odmalička, už ve dvou letech si šel v hospodě říct o džus, když měl pocit, že ho číšník dlouho nenese. „Co je s tím džusem?“ ptal se zcela vážně.

* Tak to se jako správný bavič v hledišti spíš nudil, ne?
Nudil. Ale legrace s ním byla hned na začátku. Vedle šatny prodávali upomínkové předměty, kde objevil repliku železného meče. Letěl za mnou, jestli bych mu ho koupila. Odvětila jsem, že jsme na předávání cen TýTý a nepřijeli jsme sem nakupovat hračky. No jo, jenže pak začal přímý přenos a asi po pěti minutách mi byla položena první otázka: Kdy už bude to jídlo? Čímž myslel raut.

* Jaká byla druhá otázka?
Za dalších pět minut se na mě podíval se slovy: A kdy už bude konec? Snažila jsem se ho uklidnit, ale on se na té židli klátil čím dál víc. Představovala jsem si, jak sebou nakonec mrskne jen tak z legrace na zem, protože to občas dělá doma. Nebo že začne vykřikovat něco nahlas. A tak mu říkám: Vojto, když to vydržíš, tak ti ten meč koupím! To jste měla vidět! Od toho momentu seděl jak svíce, vždycky už stačilo říct jen jediné slovo: Meč!

* Když přenos skončil, dostal ho?
Dostal. Ale klid během přenosu mě přišel na šest set padesát korun, protože přesně tolik ten úžasnej meč stál. (směje se) Ale vyplatilo se to, ostuda mohla být mnohem větší.

* Po kom to světáctví syn zdědil?
Tak po mně teda určitě ne! Já byla ostýchavé a stydlivé dítě.

* I teď jste až moc skromná. Nejste hrdá na to, co jste dokázala?
Víte, potíž je v tom, že zprávy odvysíláte... A všichni zapomeňte, zítra se jede znovu. Mám ale jeden úžasný zážitek, když jsem ještě jezdila točit. Nikdy nezapomenu na jednu cestu s prezidentem Václavem Havlem. Tehdy jsem se dostala na akci, kde jsem mohla posbírat na jednom místě rozhovory s lidmi jako je Arthur Miller nebo Henry Kissinger. To se asi nepovede každému. Na druhou stranu jsem spíš měla štěstí a byla jen v pravém okamžiku na pravém místě. Když jsem si pak prohlížela fotky, kde jsem stála vedle Mii Farrowové, Madeleine Albrightové a Miloše Formana, měla jsem pocit, že se to snad ani nestalo. Naštěstí mám ty fotky... Na to jsem ale trochu pyšná, to je pravda.

* Stane se vám někdy, že vás i po těch letech nějaká zpráva rozhodí natolik, že ji nechcete číst?
Někdy. Člověk v té práci dost zcyničtí, ale od té doby, co mám děti, jsem citlivější. Před pár dny jsem se dívala na dokument o Vendule Svobodové a to pro mě bylo téměř sebemrskačství. Hlavou se mi celou noc motaly myšlenky typu: co bych, proboha, dělala, kdybych přišla o dítě? Dokázala bych se s tím srovnat? Asi ano, ale bylo by to peklo na zemi. Podle mě snad není v životě nic horšího. Nerada mluvím a přemýšlím o tom, co kdyby... Ale někdy mě to pod dojmem silného příběhu dostane. Nejde přitom jen o nemoc, ale i o vteřiny, které mění život.

* Takže vás některé zprávy přece jen ještě dojmou?
Ale ano. Jen při vysílání na to musím dávat pozor, nebylo by profesionální odhalovat své emoce. Dost lidí mi ale svého času vyčítalo, že při čtení používám takové ty mimoverbální prostředky. Tu se usměju, tu pokrčím čelo, tu prostě ve výrazu dám najevo, co si o tom myslím. Snažím se to řídit, ale někdy mi to stejně uteče.

* To je pozůstatek vaší herecké průpravy z mládí?
Je možné, že moje dávná zkušenost z lidové školy umění a z divadla zůstala zasutá někde uvnitř a že jsem ty manýry občas používala i při vysílání. Časem jsem to zmírnila, alespoň doufám. Mimické výrazy jsou totiž vlastně komentář, který do zpravodajství nepatří. Zvednuté obočí při řeči o nějakém politikovi? To není namístě, jasně tím i beze slov říkáte svůj názor.

* Není tohle ale taky důvod vašeho úspěchu? Třeba vás mají lidi rádi právě proto, že nepůsobíte jako mechanický robot.
Možná to tak je, pro mě je ale důležité, že je mi to blízké. Mám na moderátorech ráda úsměv, když je samozřejmě vhodný. Kamenné obličeje prostě nemám ráda. Vždyť i my jsme jenom lidi. Teď už mě kritici ale nechávají být. Buď je to přestalo bavit, nebo se víc ovládám.

* A co naopak vaši fanoušci? Ti pořád píšou?
Píšou, i když od svatby už je to překvapivě mnohem horší. A přitom o ruku mě fanoušek požádal jen jednou. (směje se) Měla jsem několik stálých ctitelů, do televize mi jednou přišel i dort.

* Měli tihle vytrvalci i touhu se s vámi osobně seznámit?
Měli, ale já jsem s jedním šla na kafe a od té doby vím, že se to nesmí. Protože když tomu nátlaku podlehnete, je to špatně. Navíc se toho člověka pak téměř nelze zbavit.

* Obtěžoval vás?
Psal mi i domů, což už bylo za hranicí, protože tím přímo ohrozil moje soukromí. Navíc frekvence dopisů se stupňovala, ačkoli jsem od začátku na rovinu psala, že je to marné... Nikdy nevíte, co je to za člověka, z jednoho setkání nic nepoznáte. Sice jsem si říkala, že to bude zamilovanej neškodnej kluk, kterýho to brzy přejde, ale stejně mě to moc neuklidnilo.

* Jak to nakonec dopadlo?
Narodil se mi Vojta a od toho pána jsem dostala rozhořčený dopis, že jsem udělala fakt hroznou věc. Tím to naštěstí skončilo.

* To jste ještě nebyla vdaná. Věděl později při seznámení váš manžel, co jste zač?
Věděl, ale Petr není člověk, kterému by na tom záleželo. Jemu je to prostě jedno. Ono už to naše seznámení... Potkali jsme se u kamarádky na chalupě, oba vymódění jak pro práci na poli. A vidíte, stejně mě něčím zaujal.

* V té době jste už žila sama?
Ano, byla jsem sama s Vojtou a bylo mi tak dobře. I přesto jsem jela na nějaký autosalon, kam mě můj budoucí manžel pozval, abych se podepisovala lovcům autogramů. Smála jsem se, že stejně nikoho na výstavě aut nebude nějaká moderátorka zajímat. Nakonec jsme jela kvůli němu, ta autogramiáda byla jen zástěrka. Ještě ten večer jsme na večeři zjistili, že máme podobný pohled na svět. Nesouhlasím s tím, že protiklady se přitahují. My jsme oba dva poměrně klidní a jsme šťastní.

* Popularitu si nepřipouštíte ani jeden. Bavíte se o ní někdy doma?
Děláme si z toho legraci, ale ten humor je hodně černý. Rozhodně po mně nechtějte žádný vtip vyprávět, protože to je opravdu nepublikovatelné. (směje se)

* Porozuměl si váš muž okamžitě i s vaším synem?
Otázka spíš je, jestli ten problém nenastane, až bude Vojta v pubertě. Nikdy jsem před ním netajila, že má otce dva. Navíc se svým pravým tátou se pravidelně vídá.

* Existenci dvou otců vůbec neřeší?
Řeší, ale zatím to bere velmi pozitivně, vidí v tom jen výhody. Na druhou stranu už je mu sedm a začíná být zvědavý, proč to s tamtím tátou nešlo a s tímhle to jde. Musím přiznat, že to není jednoduché vysvětlování. Když mu řeknu: Táta s námi nechtěl být, tak to ho raní, tomu rozumí. Těžko ale pak dítěti odpovídat na otázku: A proč se mnou táta nechtěl bejt? Na druhou stranu to, že jsme spolu prostě z nějakého důvodu nedokázali žít a nerozuměli si, není zatím schopný pochopit.

* Jak jste to tedy vyřešila?
Snažím se to co nejvíc zjednodušovat a říkám mu, že si o tom budeme povídat tak dlouho, až to pochopí. A až trochu vyroste.

* Máte každé dítě s jiným mužem, váš manžel má se svou první ženou dceru. Stýkáte se všichni navzájem?
Občas, když si někde předáváme děti. Ale cíleně se nescházíme, myslím, že ani jedna z nás dvou nemá moc času a navíc bydlíme docela daleko od sebe. Ale pokud to funguje tak, že rodina je posvátná jako třeba v případě mediálně známých Jana Krause, Ivany Chýlkové a jejich bývalých partnerů, kteří spolu dokáží komunikovat se vší noblesou, tak to je pro mě naprosto ideální stav. Před tím klobouk dolů. Nic totiž člověku nedovede zničit a otrávit život tak, jako špatné vztahy v rodině.

* A vaši muži? Vycházejí spolu?
Znají se a svoje role zvládají dobře. V rámci svých možností. Životní přátelé z nich ale asi nikdy nebudou.

Voldánová: Od zrcadla k zrcadlu
Když vyhrála cenu TýTý pro nejpopulárnější moderátorku zpravodajství poprvé, bylo jí třicet let a do narození jejího prvního dítěte zbývalo už jen pár dní. Do jiného stavu přišla tehdy neplánovaně, na vrcholu úspěšné kariéry.

Že si dítě nechá, přesto neváhala ani vteřinu: „Mateřství bych kvůli práci rozhodně nikdy neobětovala. A ve třiceti se prostě na potrat nechodí,“ tvrdí dnes. Ještě asi rok chodila s Vojtovým otcem, ale jak sama říkala, nebyl to vztah na dlouhou trať. Rozhodla se proto zůstat svobodnou matkou. „Doba, kdy jsem byla vdavekchtivá, je pryč. Ani nevím, jestli jsem vůbec na manželství ten vhodný typ,“ tvrdila tehdy. Dva týdny po TýTý porodila syna Vojtu a odešla na roční mateřskou dovolenou.

O tři roky později se ale Jolana Voldánová přece jen vdala - ne ovšem za Vojtova otce. Jeho jméno nikdy neprozradila: „Stejně by nikomu nic neřeklo, není to žádná známá osoba.“ Letos přebírala TýTý podruhé. Po sedmi letech jí v hledišti tleskal sedmiletý syn Vojta. Účastnil se tak vlastně obou vyhlášení, byť při prvním ještě nebyl na světě. „Mám pocit, že ty ceny dostávám za děti,“ prohlásila na podiu.

Rok předtím totiž přivedla na svět dceru Kateřinu. Po čtyřletém manželství s podnikatelem Petrem Císařovským z Mladé Boleslavi. A zase neplánovaně. „Věděli jsme, že oba chceme ještě jedno dítě, ale nechali jsme tomu volný průběh. Vyšlo to perfektně,“ říká nejpopulárnější tvář zpravodajství České televize. S manželem si nedávno pořídila i nový domov. Před rokem se přestěhovala z metropole do vesnice Nepřevázka u Mladé Boleslavi.

Za prací dojíždí, ruch města jí prý rozhodně nechybí. „Netuším, jestli to tady je to místo, kde chceme strávit zbytek života. Jsme tu teprve jeden rok a to je moc krátká doba na nějaké definitivní závěry. Zatím jsme tu ale všichni víc než spokojení.“