Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vlny a vidiny J. A. Pitínského

  0:01aktualizováno  0:01
Divadelní režie není v našich končinách řemeslem, které by se mezi širší veřejností těšilo valné prestiži či popularitě. Jen tak na zkoušku: zkuste si vyjmenovat sedm současných českých divadelních režisérů. Když už nějaká jména budou padat, asi se mezi nimi objeví Jan Antonín Pitínský.Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

Pitínský přitom neusiluje o takzvaný věhlas; to, že občas poskytne rozhovor nebo na sebe nechá zamířit fotoaparát či kameru, je především důsledkem jeho neschopnosti říci: Ne, děkuji. Můžeme to také nazvat slušností. Chce prostě pomoci inscenaci, na níž se podílí. Učiní tak ovšem za cenu drásavých pochyb, zda žurnalistům něco sdělil a zda se raději neměl stáhnout, mlčet a pokorně pracovat.

Vždyť i o divadle, které vyznává, říká v monografii, jež o něm vloni vyšla, toto: "Mám rád, když se slovo objeví v pravý čas, když je múzicky zakomponováno do pokud možno bohatého divadelního tvaru a když tam nalezne takové místo, že je nepopiratelné, hluboké, jasné. Proto mám tendenci vidět to, co se na jevišti děje, jako báseň. Jako orchestraci všech těch podnětů a všech těch hmot, které může divadlo vyzářit. Proto mám rád slovo mocné, ale nemám rád moc slov. Někdy mě konverzace strašně unavuje. Stejně jako mě unavuje, když se mnou někdo dlouho mluví, když mi něco dlouho povídá."

Ve spárech Dostojevského
Přehlédneme-li léta dětství a mládí Zdeňka Petrželky - takové je totiž Pitínského vlastní jméno - ve velké zkratce, můžeme říct, že o inscenace se pokoušel již na střední škole. Tehdy byl rovněž vášnivě ponořen do světa knih; nikoli náhodou vystudoval "na knihovníka". Uchvácen byl třeba Dostojevským, jehož celé dílo zhltnul během několika týdnů.

Z rodných Luhačovic se někdy kolem dvacátého roku života přestěhoval do Brna. Zakrátko znovu došlo na Dostojevského, ovšem o dost drsnějším způsobem. Petrželka se v Brně intenzivně zapojil do divadelního dění. Nastoupil do Divadla na provázku jako inspicient, a protože na malých scénách všichni dělali všechno, hrál v Karamazovcích, dramatizaci Bratří Karamazových, již napsal společně s Peterem Sherhauferem. V kalendářích stál rok 1981.

Vedle toho se Petrželka realizoval v amatérském divadle Tak-tak. V témže roce uplynulo sto let od narození ruského romanopisce. Tak-tak při té příležitosti připravilo na hlavní brněnskou třídu, Českou ulici, akci Sklenka pro Fjodora Michajloviče Dostojevského. Thonetky, láhve vody, členové divadla jako postavy z děl ruského "velikého hříšníka".

"Já jsem byl Raskolnikov a říkal jsem: 'Tak jsem tu kurvu zabil. A vynořila se krev.' A teď tu nejprostší metaforu krve - červený hadr - jsem vytáhl z tašky, co jsem s sebou měl. 'A bouchl jsem ji ještě jednou. A vyvalilo se ještě víc krve.' Tak takhle čtyři minuty. Pak jsem byl obviněn z paragrafu 260 hanobení národa, že jsem mlátil sekerou do sovětské vlajky," vzpomínal později jeden z členů souboru Tak-tak Jaroslav Šimako Ludvík.

Auta Veřejné bezpečnosti totiž obsadila Českou a divadelníky sebrala. Následoval mnohahodinový výslech. U Šimaka policisté navíc našli fotky členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, což malér umocnilo. Policie Petrželkovi sebrala všechny exempláře Hamletiany, koláže, kterou pořídil z textů Vladimíra Holana, Williama Shakespeara a Toma Stopparda. Z Provázku musel odejít. Odstěhoval se s rodinou do Jeseníka, kde vydával samizdatovou edici Žeň Graefenbergská.

Petrželka se vypařil
Když jej rodinné okolnosti přivedly zpět do Brna, znovu rozjel divadelní aktivity. Nový soubor nazval Ochotnický kroužek a první inscenací byla adaptace Kafkova románu Nezvěstný (Amerika). Jméno Zdeněk Petrželka však neznělo dohlížitelům na kulturu zrovna bezpečně, takže při tisku plakátů byl bleskově vymyšlen pseudonym: "Tatínek Antonín se narodil v Pitíně, Jan mě nějak napadl," vysvětluje divadelník své pěkně, archaicky znějící jméno.

Amerika, Ananas, Matka - představení Ochotnického kroužku, která v osmdesátých letech znamenala tolik, že dnes se to již těžko vysvětluje. Zjednodušeně řečeno: v oné dekádě bylo amatérské divadelní hnutí v něčem umělecky zajímavější než většina zavedených profesionálních scén.

Pozoruhodná dramaturgie, uvolněná ironie, výtvarná nápaditost, výrazný slovník textů, osobní nasazení - za tímhle se v počtech dneska stěží představitelných chodilo na Léblovo Doprapo, Pražskou pětku, Ochotnický kroužek. Vizitu navštěvovalo stejně tolik lidí jako dnes, kdy je Jaroslav Dušek za hvězdu. Jestliže se z těchto kruhů po listopadu 1989 rekrutovala nemalá část tvůrců, kteří okysličili české profesionální divadelnictví, má to logiku.

Obětina
V roce 1990 Pitínský odhodil okovy knihovníka a umění obětoval vše. Ochotnický kroužek sfúzoval s HaDivadlem v Kabinet múz, ale nevydrželo to. "Byla to taková klopotná zření světa, polotemná, divná," vzpomíná na to režisér v monografii. Z Brna odešel pracovně, i osobně - rozvedl se.

Vydal se na pouť po různých městech a scénách, na pouť, která stále není u konce, ale je prý nutné, aby v dohledné době skončila: "Něco se musí stát. Ta mašinérie režie za režií slabého člověka zabíjí. Ještě tak dva roky, a musím cosi radikálního podniknout. Tak nějak jsem u toho divadla zeslábl," říká mi do telefonu Pitínský, který momentálně zkouší Maryšu v Divadle Andreje Bagara ve slovenské Nitře.

Ta pouť letos jubiluje, trvá už deset let. Během nich Pitínský nastudoval inscenace, které sklízely divácký i kritický zájem a posléze i prestižní ceny: v Praze Sestru Úzkost (Dejvické divadlo), Ritter, Dene, Voss a Divadelníka (Divadlo Na zábradlí), v Brně Jóba (HaDivadlo).

V pražském Národním divadle režíroval tři činohry (Bloudění, Maryša, Markéta Lazarová) a dvě opery (Tristan a Isolda, Dalibor). Na toto angažmá byly ohlasy méně jednoznačné, navíc s inscenačně odmytizovaným Daliborem nastal poprask. Při premiéře přehlušilo publikum nesouhlasným bučením potlesk a pěvkyně Eva Urbanová prohlásila, že v tomhle kuse vystupovat nebude.

Pitínského "skandál" ranil a dnes je k operní režii velmi zdrženlivý, ač před pěti roky s pobavením říkal: "Hudba mě hrozně povzbudila a probudila, nyní již budu jen operní režisér. Už nebudu dělat ty psychologie."

Na té pouti dosud prošel také Plzní, Hradcem Králové, Zlínem, Uherským Hradištěm, Bratislavou. Spal po cimrách, žil všelijak. Vyšly mu dvě prozaické knihy (Praha - intimní deník hrdiny, Wolker a Bezruč), svazky divadelních her a před několika měsíci sbírka veršů Lulku tatíčkovi. "Já už ale tak od roku dvaadevadesát nic nepsal, pokud nepočítám scénáře, ale to nepovažuji za práci, to je činnost pro studentky. Rád bych psal, ale nějak to nejde, provoz to nedovolí."

Přes všechny odbočky a zákruty se Pitínský pozvolna vrací na kruhy své. Poslední dobou tolik nerežíruje v Praze a po Čechách, a je prý tomu rád. Častěji zajíždí za rodinou do Brna. Osmnáctiletá dcera Anna nedávno složila na bratislavské VŠMU přijímací zkoušky na režii, patnáctiletý Hynek je středoškolák. "Svou budoucnost moc nespojuji ani s Brnem, spíše s ještě východnějším regionem, ale to se netýká divadla," říká Jan Antonín Pitínský.

Když se jej ptám, co si pod tím představit, upřesnit to nechce. Aby tedy tečka tohoto profilu nebyla tak mlhavá, zacitujme jednu z bezejmenných básní z Lulky tatíčkovi: "nejsem ani honza ani jeník/ jsem takové hovno/ že mu není rovno/ tak vidíš jak to zrýmuji/ už mi zámek pilují/ zámečníci z krematoria/ a já říkám gloria."

J. A. PITÍNSKÝ

Odkud jsem
Narodil jsem se jako Zdeněk Petrželka 30. října 1955 v Gottwaldově, který byl a nyní opět je Zlínem. Z tamější porodnice jsem byl převezen do velmi kuriózního domu architekta Blažka na předměstí lázeňského městysu zvaného Luhačovice. Zde jsme bydleli, my, krejčovská rodina. Prožil jsem tam šťastné dětství.

Čím vším jsem byl
Žákem základní školy, gymnázia a poté dvouleté knihovnické nástavby. Byl jsem knihovníkem v Moravské galerii, inspicientem v Divadle na provázku. Pak jsem prošel různými zaměstnáními: byl jsem pomocným dělníkem, pradlákem, závozníkem, zahradníkem, obtahovačem v tiskárně... Také jsem byl vychovatelem, stál jsem v brněnské Zbrojovce u lisu, chvilku jsem prodával v antikvariátě, pracoval ve Státní vědecké knihovně v Brně. Od roku 1990 se živím divadelní režií.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Povedlo se mi jaksi nepodařeně přežít různé věci. Občas to vypadá jako výhra, občas se člověk musí modlit. Ale já vlastně nevím, co přesně tu říct, protože se mi zdá, že cokoli k té otázce povím, bude znít trapně a nepřesně.

Můj nejbližší velký úkol
Řekněme být někým a něčím, a přece i trochu dokázat být absolutně nikým a ničím. A mým blízkým úkolem bez určení "velikosti" prostě je v nitranském Divadle Andreje Bagara dobře nastudovat Maryšu, která tam má premiéru 17. května.

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...



Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Leoš Mareš potvrdil svatbu. Monika je moje Superstar, napsal

Leoš Mareš a jeho druhá manželka Monika

Moderátor Leoš Mareš (41) se nejdřív snažil svou druhou svatbu utajit a vůbec ji ani nekomentoval. Nyní ovšem fanouškům...

Celý život žiji od výplaty k výplatě, přiznal Petr Zvěřina

Petr Zvěřina (11. listopadu 2014)

Petr Zvěřina (40), který se proslavil hlavně díky reality show VyVolení, si vyzkoušel život mezi bezdomovci. Loni v...

Další z rubriky

Není vyhráno, říká manželka o nemocném Menzelovi slavícím osmdesátku

Slavný český režisér Jiří Menzel dorazil do Velkých Karlovic na degustační...

Oscarový režisér Jiřím Menzel v pátek 23. února slaví životní jubileum, ale oslavu osmdesátin musela jeho manželka...

Portmanová lituje podpisu pro Polanského, o Allenovi odmítá mluvit

Natalie Portmanová (Los Angeles, 13. února 2018)

Natalie Portmanová (36) patří k nejhlasitějším kritikům poměrů v Hollywoodu. Podporuje hnutí MeToo i Time'sUp. Herečka...

SOCKY: Zemana na olympiádu, Kajínka na Hrad! Kdo má v sobě Leoše Mareše?

Socky

Je tady čtvrtý díl Socek. Moderátorovi docházejí saka i zdroje inspirace. Vypsal proto konkurs na spolupracovníka....

Najdete na iDNES.cz