Vzpomínáte na závěrečnou scénu komedie Svět patří nám? Vznikla v roce 1937. Z továrny proudí dělníci, mezi nimi ústřední dvojice, tedy Jiří Voskovec a Jan Werich. Nikdo netušil, že v davu anonymních komparzistů je skryt šestnáctiletý mladík, z nějž se stane jeden z nejpopulárnějších herců.
Jak mohl vědět režisér Martin Frič, že o šestnáct roků později mu právě jeho instinkt zavelí, aby Vlastimila Brodského obsadil do role doktora Kozdery ve filmu Tajemství krve? Stejně tak netušil Jan Werich, že za jeho a Voskovcovými zády nadšeně šlape jeho budoucí partner z televizních komedií Slzy, které svět nevidí a Uspořená libra i z filmu Až přijde kocour.
Paradoxní je, že původně nechtěl být hercem, protože byl v dospívání velmi nesmělý a stydlivý. A neméně paradoxní je, že trémou netrpěl při veřejném tancování a stepování.
Když bylo Brodskému devatenáct, nechal se v Ústavu lidské práce prozkoumat, zda má k herectví předpoklady. Později, už jako uznávaný herec, výsledek zveřejnil. Pro všeobecné pobavení. „Ve své povaze musí často vyrovnávati konflikty citových výstřelků s volním úsilím a kontrolou střízlivého rozumu. Má sklon k mnohostranné činnosti. Pokud se dovede nadchnout pro nějaký plán, je schopen jej provést až do konce.“
Lékařský posudek patrně známého hypochondra nepotěšil: „Normální ostrost smyslová, tělesný stav bez nálezu choroby.“ A taky: „Neurologický nález negativní, avšak značně citlivá vnímavost a duševní pohnutlivost, kteráž pro povolání herecké není kontraindikací.“
Nejen komedie
Když se v roce 1950 z Divadla na Královských Vinohradech stalo Ústřední divadlo československé armády, překvapivě a dobrovolně se do zeleného převlékl i třicetiletý Vlastimil Brodský. Však si vysloužil! V repertoáru, o jehož úrovni dostatečně vypovídají samotné tituly – Dukla, Stalingradci, Vojenská čest, Ohně na horách, Čapajev, Bitva na pochodu – pouze paběrkoval. Ale nedosti na tom. Svým stylem a projevem se tak výrazně odlišoval, že ho bdělí a ostražití kritici kárali, ba spílali mu. Po uvedení sovětské hry Sláva, v níž představoval listonoše, mu vytýkali, že úsilí kolegů sabotoval. Nejenže nezobrazil sovětského člověka, ale „svým kabaretním humorem narušil obraz života, v němž rostou, zocelují se smělí lidé stalinské epochy“.
Letní seriál filmového historika Pavla Taussiga má čtyři díly:V závorkách jsou data, kdy články vyšly/vyjdou v Magazínu DNES. |
Brodský měl svobodně na vybranou, ale neodešel jako někteří kolegové do jiného angažmá: „Já kráva tam zůstal a brzo jsem začal litovat, protože to, co jsme hráli, byl ukrutný paskvil.“ Pro pozdější Divadlo na Vinohradech, hlavně v éře ředitele Pavlíčka, se však stal oporou.
Na Brodského komediální talent sázel ve filmu především režisér Zdeněk Podskalský, který mu často dopřával za mužského partnera Jiřího Sováka. Toužil z nich stvořit komickou dvojici. Dodatečně nechal připsat dvě postavy do veselohry Kam čert nemůže; pro Brodského hradního kastelána, pro Sováka předsedu družstva. V další Podskalského komedii Spadla s měsíce už oba hrají veselé družstevníky.
Ovšem nejšťastnější nápad Podskalský měl, když tuto dvojici doplnil o Jana Libíčka a v komedii Světáci z nich vytvořil trio venkovských fasádníků, kteří si chtějí v Praze užít. Za to mu jsou milovníci tohoto filmu dodnes vděční. Komedie šla do kin v říjnu 1969, tedy už za rozbíhající se normalizace, ale nabídla spoustu protirežimních vtipů.
Režisér Podskalský využil rovněž Brodského autorských schopností. Slavný herec je autorem námětu k satiře z roku 1958 Mezi zemí a nebem. Původní název je správný. V době, kdy vládl materialismus nad idealismem a vše duchovní bylo osočováno jako tmářské, musela být uvedena na prvním místě země – v rozporu s ustáleným rčením. Postavu úředníka Nováčka psal autor Vlastimil Brodský „na tělo“ herci Vlastimilu Brodskému.
Velkého komika logicky spojujeme s komediemi, ale velikost prokázal i tím, jak ztvárnil záporné postavy. Odpudivost kolaborantského rady Zednicka v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky nebo ministra v komedii Zločin v šantánu zvýraznil zdánlivě netečným výrazem tváře, v níž dominují brýle bez obrouček jako znak moci. Naopak Očenáš v legendě Všichni dobří rodáci jako by snímal z diváků jejich hříchy. Muž ušlechtilých zájmů a kupodivu i kostelní varhaník se jako komunista podílí na poúnorových represáliích. V závěru se vrací do městečka, aby se dozvěděl o osudu toho nejlepšího rodáka, sedláka Františka.
V dalším trezorovém díle Skřivánci na niti hrál intelektuála a vzdělance vyhnaného na okraj společnosti, který se dovolává Kanta a opírá se o řád hvězdného vesmíru a osobní vnitřní řád. To je patrně postava, s níž nejvíc můžeme ztotožňovat jejího představitele.
Filmy s manželkou
Když si Vlastimil Brodský bral Janu Brejchovou, byl u obřadu i Jan Werich. „Komu z nás dvou byl za svědka, to už si nepamatuju. Asi Janě. Byla hezčí!“ A bývalý ženich při vzpomínce vtipkoval dál: „Můj v pořadí druhý – a doufám, že poslední – svatební den. Snad to bylo někdy v březnu v roce 1964. Myslím 13. 3. ve 13 hodin. U stolu nás bylo 13. Původně jsem si myslel, že třináctka je šťastné číslo.“
Brodský a Brejchová spolu točili často: Smrt černého krále, Farářův konec, Arabela. Trefně znějí tituly Hodíme se k sobě, miláčku...? a Ženu ani květinou neuhodíš. Při natáčení muzikálové Noci na Karlštejně obývali společnou šatnu, jejíž skromnou výbavu zdobila krásná kytice frézií. Hlavně členky štábu obdivovaly galantnost Otce vlasti, který ji věnoval k prvnímu natáčecímu dni své manželce, představitelce Elišky Pomořanské.
K potřeštěné veselohře Ďábelské líbánky si vymysleli dokonce námět a oba hráli hlavní postavy. Roli nesmělého ctitele dostal Jaromír Hanzlík, který však v civilu nesmělost odložil. A tak po letech opuštěný manžel otevřeně napsal: „Nesmíme zapomenout, že moje žena odcházela k němu s tím, že já jsem největší trouba světa a on je nejkrásnější a nejmoudřejší Adonis zeměkoule. Mně ale Jarda Hanzlík vůbec nevadil, protože zastávám teorii, že je údělem chlapů namlouvat si ženské. Záleží na tom, jestli ta ženská chce, nebo nechce citově splynout s novým zájemcem. A to i když se jedná o ženu téměř bližního.“
Brodský se sebeironií mluvil o tom, že vzhledem ke svým dispozicím či spíš indispozicím nebyl předurčen k rolím milenců a milovníků: „Jedině v Ústředním divadle československé armády bylo možné i nemožné, a tak jsem v milostné scéně odnášel v náručí Toničku Hegerlíkovou z jeviště do zákulisí, aniž jsem s ní upadl. Byla to nejtěžší role mého života.“
Herec odmítal falešnou heroizaci předváděných postav. Moc dobře věděl, že lidé mají své velké nectnosti a chyby, ale že bývají chvíle, kdy se i ti největší bázlivci napřímí a bez potřeby patetických gest se odhodlají k činu, dokonce hrdinskému.
Je trochu paradox, že o takovém napřímení vypověděl mimo své domovské teritorium.Stalo se tak ve filmu Jakub lhář, odehrávajícím se v koncentračním táboře a natočeném v někdejší Německé demokratické republice. Představitel titulní role získal na festivalu v Berlíně 1975 Stříbrného medvěda za nejlepší mužský výkon a film byl nominován na Oscara.
Pět slavných rolíKastelán Pupenec (Bílá paní) Prouza (Světáci) Kostelník (Farářův konec) Císař Karel IV. (Noc na Karlštejně) František Hána (Babí léto) |
20. července 2020 |