Vladko: Peníze mě nemůžou změnit

  • 25
Vladko Dobrovodský, vítěz reality show VyVolení, v pondělí z Bratislavy do Prahy spolu s dříve vyřazenými soutěžícími přiletěl malým dopravním letadlem. Byl to jeho první let v životě. Teď by však mohl létat častěji - v soutěži získal výhry za jedenáct milionů korun.

FOTOGRAFIE ZDE

VLADKO ON-LINE ZDE

* Jak si zvykáte na fakt, že jste milionář?
Mně to nějak nedochází.

* Kolik peněz teď máte u sebe?
Můj přítel Robert mi dal sedm set padesát korun, kdybych náhodou potřeboval. Nevím, co mě čeká, ale myslím, že peníze mě nemůžou změnit. Spíš budu otrávený, když za mnou bude chodit tisíc lidí. Toho se bojím hodně.

* Prý vás život ve vile naučil nedůvěřovat lidem...
To ano. Mluvili jsme o tom s Robem a on mi říkal: Jsem já a ty, a teď se musíme držet ještě víc spolu. Souhlasím. Mám na chvilku známý obličej, ale nevím, co se mnou mají v plánu dál. A teď si představte, že bych byl sám. Jak já bych hledal někoho k sobě? Teď! Předtím bylo důležité někoho najít. Já ho naštěstí našel.

* Váš přítel o vás dokonce napsal knihu.
Cítil jsem se trapně, když mi ji dával. Moc mě překvapil, vůbec jsem nevěděl, že takhle umí psát. To je to nejromantičtější, co jsem kdy dostal. To se nedá popsat. Dostal jsem třeba kytku, ale aby o mně někdo napsal knížku? Kdo by to udělal? Já bych něco podobného nedokázal, nemám na to vlohy. Zatím jsem ji nečetl, jen jsem si ji prohlížel, vypadá dobře. Nádherná je ta jeho fotka na obalu, jak tam sedí a píše. Chtěl bych, aby ji pro mě zvětšil.

* Měli jste po finále chvilku jen pro sebe?
Chvilku jo. Dlouho jsme se nezdrželi a jeli do hotelu. Tam jsme leželi opřeni o sebe a až do rána si povídali. On hodně brečel, a to já nemám rád. Ale chápu to.

* Plakal štěstím, nebo obavami z toho, co přijde?
(odmlčí se) Cítím, že se bojí. Ale já nevím, jak ho mám přesvědčit...

* A vy máte z něčeho strach?
Jenom z jedné věci. Když půjdu po ulici, abych nedostal dlažební kostkou do hlavy. Někteří lidé mě asi nenávidí...

* ... a prorokují vašemu vztahu s přítelem špatný konec.
Ale to záleží jen na nás dvou. Já to mám v hlavě srovnané - jakmile si člověk s někým nesedne, může mít všechno a nemá stejně nic. Řeknu vám to na rovinu. Mám radost, že ty peníze mám. Teď půjdu dát matce spravit zuby, má šílenou paradentózu. Tohle udělám jako první.

* Ale při finále bylo vidět, že nechcete, aby se dostala ke slovu. Proč?
Jako každá matka totiž i ona chválí své dítě a já nejsem zvyklý, aby o mně někdo něco říkal. Nejsem zvyklý ani na to být opečovávaný. A pak, bál jsem se, že řekne něco, čemu by sama nerozuměla. To byste musela znát mou mamá (směje se). Vždyť ona za celý život dostala poprvé mikrofon do ruky...

* Jste na ni jako její syn hrdý?
Vychovala nás tři. Ano, jsem na ni hrdý, je to moje matka, a když můžu, umožním jí, aby si taky trošičku užila život. Nejdřív jí nechám spravit ty zuby. Má s nimi velký problém, usmívá se už jen na půl pusy, a přitom má úsměv od ucha k uchu. Jako já, mám ho po ní.

* A co budete potřebovat vy sám?
Budu se muset naučit víc poslouchat lidi. Ale jenom některé. V tom uzavřeném baráku vám přijde, že vidíte věci jinak. A budete se divit, zdá se vám, že i rodinu vidíte najednou jinak. Já si tam uvědomil, že se nemám zabývat příbuznými, kteří se o mě zajímají až teď. Vím, kteří to jsou, ale nebudu o nich mluvit. Říká se, že do vlastního hnízda se nemá, víte co. Nemluvil jsem o tom ani ve vile, to jsou rodinné věci. A kdo je teď pro mě rodina? Moje matka, Rob, sestra a pes.

* Bratr ne?
Můj bratr je můj bratr, ale ozval se až teď, po více než šesti letech.

* Co se stalo?
Je mezi námi devět a půl roku rozdíl, ale to ještě nic neznamená. Nebyli jsme pro něj v životě asi tak důležití. Moje máma... (odmlčí se), nemůžu to říkat, omlouvám se, jsou to rodinné věci. Prostě se kvůli něčemu nepohodli. Rob mi říkal, že už se s ní taky chytil. Já ho ale ubezpečil, že o co víc se s ní chytne, o to víc ho bude mít ráda. Ona nemá ráda lidi, kteří nemají svůj názor, moje babička to taky nesnášela. My jsme takoví, že se pohádáme a za pět minut o tom nevíme, prostě Itálie. Ale samozřejmě že úcta k matce je trošku něco jiného.

* Byl jste vždycky takový jako ve vile?
Když jsem byl malý, tak ne. Ale už v devítce jsem dostával přes pusu, tak jsem se musel začít bránit.

* Co proti vám tehdy měli?
Tenkrát jsme byli děti a ty se mezi sebou perou - houba, křída a tak. Učitelky říkaly, že jsem byl hodně živý. A potom, když jsem nastupoval do zaměstnání, snažil se se mnou občas někdo zamést. A tak už mi nic jiného nezbývalo. Říká se, že řvaním se nic nedokáže, ale někdy se prostě řvát musí.

* Umíte taky řešit věci v klidu?
To jo. Ale ve vile jsem už ztrácel hlas, už jsem nezvládal. To všichni viděli, jak mi šíleně hrabalo.

* Měl jste někdy chuť to vzdát?
Měl. Ty poslední dva týdny jsem dokonce říkal: tak dost, už nemůžu. Nebrečel jsem, ale byl jsem na dně. A že jsem někdy brečel? Všichni brečej. I Slovák Tonda, takový hromotluk. Každý chlap brečí. Kde jsou ty časy, kdy chlap nesměl brečet. Ženské se vybrečí mezi sebou, ale chlap nemůže přijít do hospody za jiným chlapem. Ve vile je však taková situace, že vám nic jiného nezbude. Nemáte kam utéct, za kým jít, prostě to nejde.

* Když jste šli do slovenské vily, byly na vás znát obavy. A teď to vypadá, že vám Slováci nakonec chybějí?
Právě Tonda. On tam nemá člověka, se kterým by si mohl popovídat. Možná s Rockym, ale bude to mít mnohem těžší, protože nebude mít takovou podporu ostatních. Jak on říká, lidi, kteří tam byli a které já už jsem nepoznal, tam nejsou. A já mu hrozně fandím.

* Vypadá to, že jste našli společnou řeč.
Poznal jsem ho jen během těch tří týdnů a nevím, jaký byl předtím. Padl mi ale do oka hned.

* Je vám v něčem podobný?
Asi v tom, že řekne, co si myslí. Stačilo, abych jen zvedl prst, a on hned řekl: Tak to má být. Linda to začala taky takhle dělat. Ale ona je taková, že se zase za chvilku stáhne. Je to ještě puberťačka.

* Naučili jste se ve vile říkat tomu druhému věci na rovinu?
Je mi sedmadvacet a těch žvástů a okecávaček i psychologických rozborů mám dost. Z toho jsem unavený. Když jsme přišli mezi slovenské vyvolené, tak jsem to znovu moc poslouchat nechtěl. Podle mne byli k sobě Slováci falešní, strašně to řvalo. Necítil jsem to jenom já. Vím, že to cítil i Míša, ale ten to neřekl. Také naše Kača začala najednou prohlašovat. Ty bláho, jak jsem mohla být taková, že jsem tohle neviděla? Taky z toho byla hodně překvapená.

* Vy jste byl mezi českými soutěžícími nejoblíbenější a díky tomu jste i zvítězil. Ceny jsou oslnivé, ale víte, že nový byt dostanete až v roce 2007?
Za tak dlouho? To je nějakej blbej fór. Není? Tak to se nedá nic dělat.

* Jak vás coby vítěze vzali vaši bývalí kolegové z vily?
Někteří se s tím nemůžou smířit. Nebudu říkat, že to tak není. Když vám někdo pětkrát šestkrát za sebou řekne „milionáři“ nebo se zeptá, kde mám soukromý tryskáč, tak mi to pohne žlučí.

* Kdo to řekl?
Musím říkat jméno?

* Jsem u vás zvyklá na upřímnost.
Hans. Vím, že bych měl být vždycky upřímný, ale zase beru ohled, i když také nejsem svatý. Ale řekl to, když jsem přišel ráno dolů z hotelu. Je mi líto, ale polovinu z těch, kteří se mnou ve vile žili, prostě nemůžu. Podal jsem včera sice ruku všem, ale každý ví, jak to je. Je mi to líto, ale prostě to jinak nejde.

* Přesto prý chcete všechny do jednoho poslat na dovolenou.
Vím, že bych neměl být hrr, ale opravdu jsem řekl, že jim tu dovolenou pořídím. Ať si užijí. Já tam s nimi ale nepojedu. Je takové jedno pořekadlo: lehce nabyl, lehce pozbyl. Ale vím, že tohle udělat můžu. A víte co? Bude to legrace. Ať se požerou mezi sebou. Možná jsem blbec, tak jsem blbec, ale ať jedou a přijdou na jiné myšlenky. Třeba to líp rozdýchají. I když pochybuju, někteří to podle mě nerozdýchají vůbec.

* Většina z nich touží být moderátory, herci a podobně. Máte podobné ambice?
Ne. Ale kdyby něco přišlo, tak proč ne? I když, já zase nemám tak velké sebevědomí, jak to vypadá. Svým způsobem za moji účast v téhle reality show může Rob, jinak bych do toho asi nešel. Dokonce jsem po jednom konkurzu tvrdil, že to vzdávám. Ale on mi pořád říkal, že se sebou nic nedělám, tak jsem šel. Nikdy jsem neměl velké ambice. Chtěl jsem tančit klasický balet, protože jsem věděl, že na to mám.

* A později?
Já byl takový nudný typ. Četl jsem si, byl jsem samotář, ven jsem moc nechodil. I když, na diskotéky samozřejmě ano, protože jak jsem říkal, rád tančím. Když žila ještě teta, chodila s ostatními k nám a já se pohyboval spíš mezi staršími. Rychleji jsem dospěl, oni na mě měli vliv. Hlavně babča. Ona nám neříkala třeba: tohle je žena nevalné pověsti, ale řekla rázně, kdo je a co je. Ani nás nikdy nepohladila, řekla jen: Hmm, to je dobrý. To mám asi po ní.

ČTĚTE: Král Vladko zasedl na záchodové míse 

VyVolený Vladko - konference po finále reality show VyVolení. (11.12.2005)

, , pro iDNES.cz