Hodně zdraví vinšují baťovci!
Jedny střevíce diplomatky, vysoké boty gumové a plstěné, trepky, dva páry bačkor - jedny hnědé a druhé kostkované... V březnu 1930, v předvečer osmdesátých narozenin T . G. Masaryka, dopravil Tomáš Baťa na prezidentovu adresu kufr bot. Kolekce to byla prvotřídní, velký soubor obuvi pro každé roční období a jakoukoliv příležitost. Mohl to být originální dárek, kdyby se jubilant alespoň trochu z něho radoval. Jenže on už předem protestoval, že takové dary nepotřebuje, jelikož »má botů dost«. Jinými slovy - v případě dvou významných T omášů narazila kosa na kámen. K onflikt vznikl zcela nenápadně. V roce 1928 navštívil prezident Zlín, prohlédl si se zájmem moderní továrnu a pak neprojevil, k údivu místních lidí, dostatečné nadšení. Dokonce si dovolil poznamenat, že boty,které se sériově vyrábějí a on je viděl, nemají ještě dokonalou form u v prolomu chodidla. Ohromený zlínský »šéf« zalapal zřejmě po dechu a pak reagoval po svém: T o budete koukat, jaké vám k osmdesátinám pořídím botičky. Padnou jako ulité! Co pravil, to také učinil. Prezident neměl šanci. V únoru 1930 napochodoval do jeho pracovny halasný podnikatel s celou suitou odborníků. Masaryka zuli, jeho chodidla řádně proměřili a v přilehlé koupelně vyrobili dokonce jejich odlitek. Asi tam, nad škopíkem sádry, Masaryk kapituloval. Jestli až do té míry,že Baťovy diplomatky obul hned nazítří při oficiálních oslavách svých narozenin, není známo. Bez újmy na zdraví tehdy přestál početné deputace občanů i vlády, absolvoval na koni vojenskou přehlídku, poobědval s rodáky z Hodonína a spoustou dalších hostů, zúčastnil se slavnostního večera v Obecním domě, představení Libuše v Národním divadle i slavnosti v Akademii věd... O tom, jestli ho přitom tlačily boty,legendy mlčí.
Audience podle Gutha-Jarkovského
»Vzpomínám si, že když jsem procházel císařskou předsíní v Gödöllö, plnou břinkotu šavlí a ostruh, vyvstala mi bezděčně před očima republikánská prostota v Lánech. Zatímco uherští husaři, podobající se dřevěným malovaným vojákům, strnuli v pozoru ve svých prýmkovaných uniformách a ve vysokých zrcadlech se odrážely jejich nehybné postavy,na každém odpočívadle a u každých dveří tvrdě cvakaly sražené podpatky, m yslel jsem na pracovitého hostitele z malého českého zámku, nad nímž bdí jenom tajemník s obličejem studenta.« Tak francouzský novinář Henri Béraud popsal ovzduší, jež panovalo v roce 1932 v sídlech maďarského regenta Horthyho a československého prezidenta Masaryka. Jak se praví v Řádu audienčním, který vypracoval v roce 1921 sám pověstný znalec společenského chování a dobrých mravů Jiří Guth-Jarkovský (první hradní obřadník), oficiálnímu hostu mohl prezident udělit audienci prvního, druhého i třetího stupně. Záleželo na Masarykovi, jeho náladě, zdravotní kondici a hlavně zaneprázdnění. Zatímco novináře přijímal raději ve své pracovně, v audienčním sále se odehrávala především přijetí velvyslanců nastupujících do svého úřadu. To už byla ceremonie se vším všudy, při níž i úřední fotograf měl přesně stanoveno, co oblékne (žaket, proužkované kalhoty a tvrdý bílý límec) a jak se bude chovat: »Před příchodem nastupujícího vyslance připraví si fotograf v audienční síni aparát tak, aby ani pohyby, ani hlukem nerušil audienci. Jakmile pan prezident zasedne s vyslancem v cerkle, fotograf bez vyzvání připraví si aparát, aby mohl vzíti dva obvyklé snímky, načež ihned opustí audienční sál dveřmi do chodby.« Že to Guth-Jarkovský trochu přehnal? T . G. Masaryk byl téhož názoru, a tak v roce 1921 prvního obřadníka z funkce odvolal. Jeho nástupce generál Hoppe hradní protokol značně zjednodušil, takže pan Béraud mohl pět v pařížském tisku o deset let později ódy na republikánskou Masarykovu prostotu. Guth-Jarkovský se urazil a zahořkl. Dokonce zapomněl i na své slušné vychování a sepsal lehce skandální memoáry s názvem Na dvoře republikánském. Jak jinak - taková dílka šla na dračku už před osmdesáti lety.
Welcome to Prague!
»Vážený pane prezidente, dnes dočetla jsem se, že jste hostil na zámku manžele Fairbanksovy. T o nebylo správné, takové cizí komedianti zvlášť vyznamenávati. Ti lidé, nechť jsou obdivováni filmovými fanoušky, ale nikdy, pane prezidente,V ámi!« Co by asi »Olga Nespokojená«, jak se občanka z pražských Královských V inohrad podepsala, říkala, kdyby věděla, že »tatíček Masaryk« nejen zve na Hrad Mary Pickfordovou a Douglase Fairbankse,ale že dokonce s nadšením sleduje jejich filmy. Podle statistiky, kterou si vedl jeho osobní tajemník Antonín Schenk, ročně v lánském zámku zhlédl prezident okolo sta filmů. V zámecké jídelně se promítalo vždy ve středu a v sobotu večer: přírodovědné filmy a národopisné dokumenty, Eizenštejnovy eposy, Svět velkoměsta s Chaplinem, Pudr a benzín V oskovce a W ericha, také filmy lehčího žánru s Hugo Haasem a Olgou Scheinpflugovou - prostě všehochuť. Soukromých projekcí se kromě prezidenta, vášnivého filmového diváka, účastnili jeho nejbližší, přátelé, zámečtí zaměstnanci a lidé z obce. Jednou přišel pan řídící, jindy místní doktor... T radovalo se,že prezidenta by ani netěšilo, kdyby se na filmy díval sám. V Lánech také Masaryk nikdy sám nestoloval. Mezi hosty patřili často angličtí novináři Seton W atson či W ickham Steed,z Paříže přijížděla žurnalistka Louise W eissová. V roce 1924 navštívil Masaryka také Romain Rolland,o dva roky později John Galsw orthy. Albert Schweitzer obědval v Lánech v roce 1929 (jeho nemocnici v africkém Lambaréné Masaryk podporoval finančně) a za dva roky přijela na Pražský hrad se svými rodiči Sonja Henie! O čem si se světovou šampionkou v krasobruslení asi povídal někdejší univerzitní profesor?
Hektor a erární kalhoty
Protokol neprotokol, Masaryk měl nejraději pohodlné jezdecké obleky. V nich, jak legenda praví, také úřadoval, když pobýval v Lánech. Pracovní den tam začínal pro jeho nejbližší spolupracovníky - tajemníka, archivářku a typistku - v devět hodin. Prezident dopoledne přijímal pracovní návštěvy,psal referáty a studie. K obědu zasedli v jednu hodinu všichni společně,Masarykova dcera Alice obvykle přivedla i nějaké hosty. V pozdním odpoledni pak následovala vyjížďka na Hektorovi. »U svých spolupracovníků považoval jízdu na koni de facto za součást kvalifikace,« píše Antonín Schenk ve svých pamětech. »Když se v Lánech objevil host, který jezdecké umění ovládal, nebo to ze zdvořilosti alespoň předstíral, následovalo okamžité pozvání ke společné projížďce. Nic nepomohla výmluva na nevhodný úbor. V tu chvíli mu totiž ochotně nabídl podkoní pan Krejčík erární a komukoliv padnoucí kalhoty.« Historik Josef Pekař, se kterým vedl Masaryk spor o smyslu českých dějin, svou přítomností vyvrací legendu, že na Hrad byli zváni jen prezidentovi chráněnci. Pozvánku do Topolčianek nehodil do koše ani prezidentův oponent - básník V iktor Dyk (přijít nestihl, v roce 1931 se utopil v Jaderském moři), často u prezidenta pobýval i Josef Svatopluk Machar. Tento starý Masarykův přítel nemohl ustát odvolání z funkce inspektora armády a časem přešel zcela do tábora prezidentových odpůrců.
Na slovíčko, Madame!
»Tatíček Masaryk« měl rád krásné a inteligentní ženy. Kladl na srdce svým úředníkům, aby na každou společenskou událost vždy zvali také senátorky, poslankyně, spisovatelky a umělkyně. Několikrát do roka pořádal garden party či čaj o páté pro stovky hostů ze spřízněných oborů - jednou to byli vědci, příště výtvarní umělci, pak divadelníci, politici, spisovatelé. V červnu 1919 se tak v hradní zahradě sešla zajímavá sestava Marie Majerová, Růžena Jesenská, Gabriela Preissová, Růžena Svobodová... Prezident chtěl najít spisovatelku, která napíše »český román«. Postupně úkol »zadával« všem svým půvabným návštěvnicím, ale - pohořel. Českého ženského románu se nedočkal (jediný pokus Olgy Scheinpflugové by ho nepotěšil), ale na dámy přesto nezanevřel. K ženám, jichž si vážil, patřila Anna A uředníčková, žena advokáta, který obhajoval Leopolda Hilsnera. Rodina se musela po procesu vystěhovat do V ídně, právník ztratil zcela klientelu a takřka denně čelil neurvalým útokům. V Rakousku Anna A uředníčková přeložila do němčiny asi čtyřicet českých knih a velké množství povídek. Čas od času přijížděla vzpomínat do Prahy,respektive na Hrad. Tento vztah zůstal široké veřejnosti skoro utajen, naopak o kontaktech prezidenta s autorkou naivních dětských knížek Oldrou Sedlmayerovou se po Praze vyprávěly celé legendy. Je to štěstí, když má stát krásného chlapa za prezidenta. Tak lapidárně shrnul situaci premiér Antonín Švehla. A doporučil prezidentovu komorníkovi, aby dal Masarykovi ušít alespoň šest bílých obleků. Když takové šaty prezident oblékl, dámy omdlévaly.
Masarykovské počty
* V roce 1919 požádalo o audienci 2290 lidí, prezident jich přijal 827. V roce 1925, to bylo Masarykovi pětasedmdesát let, vykonal 431 audiencí. Přitom obvykle dva krát do týdne jednal se zástupci vlády, přijímal politické činitele, oficiální i neoficiální hosty, pořádal hudební ve čery, filmová představení, garden party a ještě u toho stihl číst díla klasiků a studovat.
* Poprvé uvedlo Národní divadlo Smetanovu operu Libuši na počest prezidenta republiky 22. 12. 1918 (s Emou Destinnovou v hlavní roli). P ak se hrála pravidelně každého 28. října, občas navíc i v den Masarykových narozenin. Za ty roky se asi nepřejedl! Poslední Libuši, když už nemohl představení osobně navštívit, poslouchal alespoň z rádia.
* Maxu Brodovi přispěl prezident 2000 korun na cestu po Itálii, 5000 korun věnoval v roce 1927 pěvkyni Jarmile Novotné.Neváhal také její desky poslat k posouzení do newyorské Metropolitní opery, kde zpívala jeho švagrová Esperanza Garriguová. P odporoval také Rudolfa Firkušného.Příběh syna chudé vdovy z Moravy je jako vystřižený z hollywoodských ateliérů. Díky Masarykovi se stal světovým virtuosem.
* Na seznamu malířů žádajících o portrétování prezidenta republiky bylo šedesát šest jmen, na seznamu sochařů o třiadvacet méně.Čekací doba se rovnala několika letům. První prezidentský portrét TGM namaloval Max Švabinský v roce 1919, poslední rakouský malíř Oskar Kokoschka v roce 1935. Jednu z posledních plastik vytvořila Helena Scholtzová-Železná, shodou okolností poslední žena, se kterou si Masaryk dopisoval.
Deset kontrolních otázek pro 90 procent občanů České republiky, kteří podle výzkumu ag entury Sofres-Factum vědí, kdo byl TGM:
* Jaké bylo původní občanské povolání TGM?
* Pobýval někdy v Rusku?
* Stýkal se s Albertem Einsteinem?
* Kde si nechal postavit své pověstné »holubníky«?
* Co měl společného s Leopoldem Hilsnerem?
* K olik měl prezident dětí, kolik vnuků a jak se jmenovali?
* Byl někdy ve svém životě trestně stíhán?
* Kde se nacházel 28. 10. 1918?
* Kolikrát byl zvolen československým prezidentem?
* Kde je pohřben?
Muž s laskavýma očima a tvrdými ústy
Společenský život na Pražském hradě, tak se jmenuje výstava, která byla otevřena v úterý ve Starém královském paláci na Hradčanech. Její autorka Irena Chovančíková , zástupkyně ředitele hodonínského muzea TGM, mluví o první českém prezidentovi s obdivem.
»To nebyl žádný tatíček. Laskavé oči, ale tvrdá ústa - řekl kdysi Švehla. I když často s Masarykem nesouhlasil, uznával ho jako muže na svém místě. Rozhodného a nepoddajného. Také Antonín Schenk ve svých pamětech potvrzuje, že na první pohled dobrotivý starý pán si ani v pokročilém věku nenechal nic vnutit. Dcera Alice občas přiváděla k jeho stolu hosty podle svého gusta. Když se Masarykovi návštěva zdála nudná, prostě se zvedl a s omluvou odešel.«
* Tatíčkovská role musela přece i náturu tak výjimečnou, jako byla jeho, poznamenat.
Přesto si dokázal zachovat smysl pro humor a nadhled. Typická je historka s Boettingerovým obrazem. Vznikl zase jeden z těch nepovedených, kostnatých portrétů. Prezident na něj mrkl a suše ucedil (teď asi přesně necituji): T en fotr na obrázku má docela dobrej výraz.
* A může ten starý pán v jezdeckých botách ještě dnes vůbec zajímat mladou generaci?
Před časem jsme pracovali na textu průvodce pro naši masarykovskou expozici. Sestavovali ho s námi tři mladí lidé, studenti. Když jsem viděla, jak je ta práce zaujala, říkala jsem si, že Masaryk ještě není mrtvá historie. Ovšem cesta do muzea, archivu či knihovny je dnes velmi klikatá.
Jedny střevíce diplomatky, vysoké boty gumové a plstěné, trepky, dva páry bačkor - jedny hnědé a druhé kostkované... V březnu 1930, v předvečer osmdesátých narozenin T . G. Masaryka, dopravil Tomáš Baťa na prezidentovu adresu kufr bot. Kolekce to byla prvotřídní, velký soubor obuvi pro každé roční období a jakoukoliv příležitost. Mohl to být originální dárek, kdyby se jubilant alespoň trochu z něho radoval. Jenže on už předem protestoval, že takové dary nepotřebuje, jelikož »má botů dost«. Jinými slovy - v případě dvou významných T omášů narazila kosa na kámen. K onflikt vznikl zcela nenápadně. V roce 1928 navštívil prezident Zlín, prohlédl si se zájmem moderní továrnu a pak neprojevil, k údivu místních lidí, dostatečné nadšení. Dokonce si dovolil poznamenat, že boty,které se sériově vyrábějí a on je viděl, nemají ještě dokonalou form u v prolomu chodidla. Ohromený zlínský »šéf« zalapal zřejmě po dechu a pak reagoval po svém: T o budete koukat, jaké vám k osmdesátinám pořídím botičky. Padnou jako ulité! Co pravil, to také učinil. Prezident neměl šanci. V únoru 1930 napochodoval do jeho pracovny halasný podnikatel s celou suitou odborníků. Masaryka zuli, jeho chodidla řádně proměřili a v přilehlé koupelně vyrobili dokonce jejich odlitek. Asi tam, nad škopíkem sádry, Masaryk kapituloval. Jestli až do té míry,že Baťovy diplomatky obul hned nazítří při oficiálních oslavách svých narozenin, není známo. Bez újmy na zdraví tehdy přestál početné deputace občanů i vlády, absolvoval na koni vojenskou přehlídku, poobědval s rodáky z Hodonína a spoustou dalších hostů, zúčastnil se slavnostního večera v Obecním domě, představení Libuše v Národním divadle i slavnosti v Akademii věd... O tom, jestli ho přitom tlačily boty,legendy mlčí.
Audience podle Gutha-Jarkovského
»Vzpomínám si, že když jsem procházel císařskou předsíní v Gödöllö, plnou břinkotu šavlí a ostruh, vyvstala mi bezděčně před očima republikánská prostota v Lánech. Zatímco uherští husaři, podobající se dřevěným malovaným vojákům, strnuli v pozoru ve svých prýmkovaných uniformách a ve vysokých zrcadlech se odrážely jejich nehybné postavy,na každém odpočívadle a u každých dveří tvrdě cvakaly sražené podpatky, m yslel jsem na pracovitého hostitele z malého českého zámku, nad nímž bdí jenom tajemník s obličejem studenta.« Tak francouzský novinář Henri Béraud popsal ovzduší, jež panovalo v roce 1932 v sídlech maďarského regenta Horthyho a československého prezidenta Masaryka. Jak se praví v Řádu audienčním, který vypracoval v roce 1921 sám pověstný znalec společenského chování a dobrých mravů Jiří Guth-Jarkovský (první hradní obřadník), oficiálnímu hostu mohl prezident udělit audienci prvního, druhého i třetího stupně. Záleželo na Masarykovi, jeho náladě, zdravotní kondici a hlavně zaneprázdnění. Zatímco novináře přijímal raději ve své pracovně, v audienčním sále se odehrávala především přijetí velvyslanců nastupujících do svého úřadu. To už byla ceremonie se vším všudy, při níž i úřední fotograf měl přesně stanoveno, co oblékne (žaket, proužkované kalhoty a tvrdý bílý límec) a jak se bude chovat: »Před příchodem nastupujícího vyslance připraví si fotograf v audienční síni aparát tak, aby ani pohyby, ani hlukem nerušil audienci. Jakmile pan prezident zasedne s vyslancem v cerkle, fotograf bez vyzvání připraví si aparát, aby mohl vzíti dva obvyklé snímky, načež ihned opustí audienční sál dveřmi do chodby.« Že to Guth-Jarkovský trochu přehnal? T . G. Masaryk byl téhož názoru, a tak v roce 1921 prvního obřadníka z funkce odvolal. Jeho nástupce generál Hoppe hradní protokol značně zjednodušil, takže pan Béraud mohl pět v pařížském tisku o deset let později ódy na republikánskou Masarykovu prostotu. Guth-Jarkovský se urazil a zahořkl. Dokonce zapomněl i na své slušné vychování a sepsal lehce skandální memoáry s názvem Na dvoře republikánském. Jak jinak - taková dílka šla na dračku už před osmdesáti lety.
Welcome to Prague!
»Vážený pane prezidente, dnes dočetla jsem se, že jste hostil na zámku manžele Fairbanksovy. T o nebylo správné, takové cizí komedianti zvlášť vyznamenávati. Ti lidé, nechť jsou obdivováni filmovými fanoušky, ale nikdy, pane prezidente,V ámi!« Co by asi »Olga Nespokojená«, jak se občanka z pražských Královských V inohrad podepsala, říkala, kdyby věděla, že »tatíček Masaryk« nejen zve na Hrad Mary Pickfordovou a Douglase Fairbankse,ale že dokonce s nadšením sleduje jejich filmy. Podle statistiky, kterou si vedl jeho osobní tajemník Antonín Schenk, ročně v lánském zámku zhlédl prezident okolo sta filmů. V zámecké jídelně se promítalo vždy ve středu a v sobotu večer: přírodovědné filmy a národopisné dokumenty, Eizenštejnovy eposy, Svět velkoměsta s Chaplinem, Pudr a benzín V oskovce a W ericha, také filmy lehčího žánru s Hugo Haasem a Olgou Scheinpflugovou - prostě všehochuť. Soukromých projekcí se kromě prezidenta, vášnivého filmového diváka, účastnili jeho nejbližší, přátelé, zámečtí zaměstnanci a lidé z obce. Jednou přišel pan řídící, jindy místní doktor... T radovalo se,že prezidenta by ani netěšilo, kdyby se na filmy díval sám. V Lánech také Masaryk nikdy sám nestoloval. Mezi hosty patřili často angličtí novináři Seton W atson či W ickham Steed,z Paříže přijížděla žurnalistka Louise W eissová. V roce 1924 navštívil Masaryka také Romain Rolland,o dva roky později John Galsw orthy. Albert Schweitzer obědval v Lánech v roce 1929 (jeho nemocnici v africkém Lambaréné Masaryk podporoval finančně) a za dva roky přijela na Pražský hrad se svými rodiči Sonja Henie! O čem si se světovou šampionkou v krasobruslení asi povídal někdejší univerzitní profesor?
Hektor a erární kalhoty
Protokol neprotokol, Masaryk měl nejraději pohodlné jezdecké obleky. V nich, jak legenda praví, také úřadoval, když pobýval v Lánech. Pracovní den tam začínal pro jeho nejbližší spolupracovníky - tajemníka, archivářku a typistku - v devět hodin. Prezident dopoledne přijímal pracovní návštěvy,psal referáty a studie. K obědu zasedli v jednu hodinu všichni společně,Masarykova dcera Alice obvykle přivedla i nějaké hosty. V pozdním odpoledni pak následovala vyjížďka na Hektorovi. »U svých spolupracovníků považoval jízdu na koni de facto za součást kvalifikace,« píše Antonín Schenk ve svých pamětech. »Když se v Lánech objevil host, který jezdecké umění ovládal, nebo to ze zdvořilosti alespoň předstíral, následovalo okamžité pozvání ke společné projížďce. Nic nepomohla výmluva na nevhodný úbor. V tu chvíli mu totiž ochotně nabídl podkoní pan Krejčík erární a komukoliv padnoucí kalhoty.« Historik Josef Pekař, se kterým vedl Masaryk spor o smyslu českých dějin, svou přítomností vyvrací legendu, že na Hrad byli zváni jen prezidentovi chráněnci. Pozvánku do Topolčianek nehodil do koše ani prezidentův oponent - básník V iktor Dyk (přijít nestihl, v roce 1931 se utopil v Jaderském moři), často u prezidenta pobýval i Josef Svatopluk Machar. Tento starý Masarykův přítel nemohl ustát odvolání z funkce inspektora armády a časem přešel zcela do tábora prezidentových odpůrců.
Na slovíčko, Madame!
»Tatíček Masaryk« měl rád krásné a inteligentní ženy. Kladl na srdce svým úředníkům, aby na každou společenskou událost vždy zvali také senátorky, poslankyně, spisovatelky a umělkyně. Několikrát do roka pořádal garden party či čaj o páté pro stovky hostů ze spřízněných oborů - jednou to byli vědci, příště výtvarní umělci, pak divadelníci, politici, spisovatelé. V červnu 1919 se tak v hradní zahradě sešla zajímavá sestava Marie Majerová, Růžena Jesenská, Gabriela Preissová, Růžena Svobodová... Prezident chtěl najít spisovatelku, která napíše »český román«. Postupně úkol »zadával« všem svým půvabným návštěvnicím, ale - pohořel. Českého ženského románu se nedočkal (jediný pokus Olgy Scheinpflugové by ho nepotěšil), ale na dámy přesto nezanevřel. K ženám, jichž si vážil, patřila Anna A uředníčková, žena advokáta, který obhajoval Leopolda Hilsnera. Rodina se musela po procesu vystěhovat do V ídně, právník ztratil zcela klientelu a takřka denně čelil neurvalým útokům. V Rakousku Anna A uředníčková přeložila do němčiny asi čtyřicet českých knih a velké množství povídek. Čas od času přijížděla vzpomínat do Prahy,respektive na Hrad. Tento vztah zůstal široké veřejnosti skoro utajen, naopak o kontaktech prezidenta s autorkou naivních dětských knížek Oldrou Sedlmayerovou se po Praze vyprávěly celé legendy. Je to štěstí, když má stát krásného chlapa za prezidenta. Tak lapidárně shrnul situaci premiér Antonín Švehla. A doporučil prezidentovu komorníkovi, aby dal Masarykovi ušít alespoň šest bílých obleků. Když takové šaty prezident oblékl, dámy omdlévaly.
Masarykovské počty
* V roce 1919 požádalo o audienci 2290 lidí, prezident jich přijal 827. V roce 1925, to bylo Masarykovi pětasedmdesát let, vykonal 431 audiencí. Přitom obvykle dva krát do týdne jednal se zástupci vlády, přijímal politické činitele, oficiální i neoficiální hosty, pořádal hudební ve čery, filmová představení, garden party a ještě u toho stihl číst díla klasiků a studovat.
* Poprvé uvedlo Národní divadlo Smetanovu operu Libuši na počest prezidenta republiky 22. 12. 1918 (s Emou Destinnovou v hlavní roli). P ak se hrála pravidelně každého 28. října, občas navíc i v den Masarykových narozenin. Za ty roky se asi nepřejedl! Poslední Libuši, když už nemohl představení osobně navštívit, poslouchal alespoň z rádia.
* Maxu Brodovi přispěl prezident 2000 korun na cestu po Itálii, 5000 korun věnoval v roce 1927 pěvkyni Jarmile Novotné.Neváhal také její desky poslat k posouzení do newyorské Metropolitní opery, kde zpívala jeho švagrová Esperanza Garriguová. P odporoval také Rudolfa Firkušného.Příběh syna chudé vdovy z Moravy je jako vystřižený z hollywoodských ateliérů. Díky Masarykovi se stal světovým virtuosem.
* Na seznamu malířů žádajících o portrétování prezidenta republiky bylo šedesát šest jmen, na seznamu sochařů o třiadvacet méně.Čekací doba se rovnala několika letům. První prezidentský portrét TGM namaloval Max Švabinský v roce 1919, poslední rakouský malíř Oskar Kokoschka v roce 1935. Jednu z posledních plastik vytvořila Helena Scholtzová-Železná, shodou okolností poslední žena, se kterou si Masaryk dopisoval.
Deset kontrolních otázek pro 90 procent občanů České republiky, kteří podle výzkumu ag entury Sofres-Factum vědí, kdo byl TGM:
* Jaké bylo původní občanské povolání TGM?
* Pobýval někdy v Rusku?
* Stýkal se s Albertem Einsteinem?
* Kde si nechal postavit své pověstné »holubníky«?
* Co měl společného s Leopoldem Hilsnerem?
* K olik měl prezident dětí, kolik vnuků a jak se jmenovali?
* Byl někdy ve svém životě trestně stíhán?
* Kde se nacházel 28. 10. 1918?
* Kolikrát byl zvolen československým prezidentem?
* Kde je pohřben?
Muž s laskavýma očima a tvrdými ústy
Společenský život na Pražském hradě, tak se jmenuje výstava, která byla otevřena v úterý ve Starém královském paláci na Hradčanech. Její autorka Irena Chovančíková , zástupkyně ředitele hodonínského muzea TGM, mluví o první českém prezidentovi s obdivem.
»To nebyl žádný tatíček. Laskavé oči, ale tvrdá ústa - řekl kdysi Švehla. I když často s Masarykem nesouhlasil, uznával ho jako muže na svém místě. Rozhodného a nepoddajného. Také Antonín Schenk ve svých pamětech potvrzuje, že na první pohled dobrotivý starý pán si ani v pokročilém věku nenechal nic vnutit. Dcera Alice občas přiváděla k jeho stolu hosty podle svého gusta. Když se Masarykovi návštěva zdála nudná, prostě se zvedl a s omluvou odešel.«
* Tatíčkovská role musela přece i náturu tak výjimečnou, jako byla jeho, poznamenat.
Přesto si dokázal zachovat smysl pro humor a nadhled. Typická je historka s Boettingerovým obrazem. Vznikl zase jeden z těch nepovedených, kostnatých portrétů. Prezident na něj mrkl a suše ucedil (teď asi přesně necituji): T en fotr na obrázku má docela dobrej výraz.
* A může ten starý pán v jezdeckých botách ještě dnes vůbec zajímat mladou generaci?
Před časem jsme pracovali na textu průvodce pro naši masarykovskou expozici. Sestavovali ho s námi tři mladí lidé, studenti. Když jsem viděla, jak je ta práce zaujala, říkala jsem si, že Masaryk ještě není mrtvá historie. Ovšem cesta do muzea, archivu či knihovny je dnes velmi klikatá.
 TGM s dětmi. |
 Prezident s dámami na slavnosti Červeného kříže, 28. 5. 1922 |
 TGM |
 TGM na Hradě |
 TGM se spisovatelem Johnem Galsworthym. |
 TGM rozmlouvá v křesle. |
