Svatbu v kostele absolvovali Alžběta a Luboš Vaňkovi z Prahy 6 až dva roky po občanském sňatku a po narození dítěte. Z tápajícího trockisty se totiž po služební cestě do Říma stal Luboš náhle přesvědčeným katolíkem. »Jel jsem tehdy autobusem ve společnosti poutníků. Byly to dost komické chvíle, protože půlka osazenstva se opíjela becherovkou a půlka se polohlasem modlila. V Assisi jsem však zažil velmi osobní věc, která mě zásadně změnila,« vypráví Luboš. O podrobnostech se nechce šířit, jisté však je, že situace se náhle obrátila. Manželka Alžběta, která sama sebe označuje za vlažnou věřící, se v rodině rázem stala kacířským živlem. Jejich »akademické« spory teď sahají od antikoncepce přes názor na mistra Jana Husa až po výchovu dítěte. Vaňkovi však svorně věří v toleranci. V životě se totiž vyskytne dlouhá řada momentů, kdy je oboustranné dobré vůle svrchovaně třeba.
Výchova může být kamenem úrazu
»Manžel naší tříleté dcerce líčí i naturalistické biblické příběhy, například o Kristově ukřižování. Je na to ještě malá,« stěžuje si Alžběta Vaňková. »Když se dítě ptá, je třeba mu pravdivě odpovědět,« oponuje Luboš Vaněk. K výchově dětí v duchu křesťanské věrouky svoluje nevěřící partner už při uzavření církevního sňatku. I přesto může být jablkem sváru, zejména pokud do ní mluví netolerantní prarodiče. Čtyřicetiletá vdova Vlasta Novotná z plzeňského sídliště Doubravka o tom ví své. Manžel, který byl ateista, neměl nikdy vůči výchově dětí k víře kritické poznámky. Jeho rodiče, kteří patří ke staré komunistické gardě, však jasně vyjadřují svůj nesouhlas, po smrti syna dokonce stále důrazněji. »Zkušenost varuje, že víra může být z pětaosmdesáti procent zdrojem napětí a nedorozumění mezi partnery odlišného vyznání,« říká diákon Jordán, administrátor farnosti sv. Jiljí v Praze 1. Ředitelka pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny doktorka Ivana Bernardová radí před svatbou si vše ještě důkladně rozmyslet, protože pro věřícího je manželství velmi závazné a jen tak snadno je neopouští. »Vodítkem může být model životního stylu, přístup k víře i k odlišným názorům v rodině partnera.«
Svatby v domě
Otec Jordán zve budoucí manžele k tříměsíční předmanželské katechezi, jakémusi »školení« o základech křesťanství. Je totiž podmínkou uzavření církevního sňatku, který je pro věřící velmi podstatným rituálem. »Cílem katecheze je připravit na manželství i snoubence s rozdílným přístupem k víře. Obecně však platí, že třebaže církev sňatky mezi věřícími a nevěřícími připouští a povoluje je biskupským dispensem, nevidí je ráda. Většinou neuskutečňují představy církve o naplnění svátosti manželství. Chybí jim společné zájmy i odpovědi na důležité životní otázky, chybí jim duchovní jednota,« konstatuje otec Jordán.
Příčiny a následky
Podle otce Jordána má ten, kdo je věřící, možnost svého partnera zaujmout a ovlivnit. Potom vztah získá šanci dostat se v duchovní rovině do »vyšších pater«. »Za nevěřícího manžela či manželku je možné se v soukromí modlit, je však nepřípustné používat jakoukoli formu duchovního nátlaku. Už to, že věřící partner je pevně zakotven ještě mimo manželství, může být pro druhou stranu velmi bolestné,« soudí otec Jordán. O každém svazku platí, že smutné konce nedostatku tolerance na sebe nenechají dlouho čekat. Pro věřícího partnera však může znamenat krach manželství katastrofu, ze které jen těžko najde východisko.
Církev občanský rozvod neuznává. V jejím pojetí se rozvodem ro zumí pouze odloučení od stolu a lože. Manželství však trvá dál a nelze tedy uzavřít nový svazek. Církevní rozluka manželství je složitý a dlouholetý proces. Vyžaduje soudní řízení a alespoň jeden ze čtrnácti důvodů, obsažených v církevním kodexu, aby vznikla vážná pochybnost o legitimitě svazku. Manželství potom ovšem není rozvedeno, ale prohlášeno za neplatné od svého počátku. Důvody manželské rozluky mohou být mimo jiné třeba zamlčená impotence nebo duševní choroba jednoho z partnerů.
- sobota 18. září 1999
