Víme, nevíme...

Akutní bolest je příznak nemoci či úrazu, tedy poškození tkáně. Pozor, něco se děje! - signalizuje tělu, a to se může začít bránit. Pokud tento přirozený a veskrze pozitivní mechanismus nefunguje, je zle. Lidé, kteří trpí necitlivostí k bolesti, umírají obvykle nanejvýš kolem třicítky, a to na následky nekonečné série zranění. Zlomí-li si totiž nohu, běhají dál, pálí se o sporáky, při jídle si překousnou jazyk... Chronická bolest není syndrom, ale nemoc sama o sobě, která má nejen neurofyziologické, ale také psychologické a sociální příčiny. Její působení je pouze negativní.

Mozek pod mikroskopem

Jak bolest přesně vzniká a kudy se v těle ubírá, není ještě dodnes vědcům zcela jasné, ačkoli díky rozvoji molekulární biologie jeden objev stíhá druhý. Na začátku dráhy bolesti jsou takzvané nociceptory volná nervová zakončení uložená v kůži a reagující na podráždění. Odtud putuje bolestivá informace silnými nervovými vlákny C či slabými vlákny A-delta do zadních kořenů míšních a posléze do vyšších částí mozku. V nesmírně složitém procesu, který zde probíhá, hraje významnou úlohu thalamus, limbický systém a hypothalamus. Vědci postupně odhalují jak nové kanály, tak další receptory, které řídí činnost »přenašečů zpráv« - neuro transmiterů. To je důležité hlavně pro vývoj nových léků: nejúčinnější jsou totiž ty, které cílí už na konkrétní receptory a v nich blokují či naopak vyprovokovávají ten či onen proces. K dalším podstatným zjištěním patří, že průběh procesů v centrální nervové soustavě neovlivňuje pouze přítomnost a množství například známých endorfinů a enkefalinů, ale také třeba serotoninu či pohlavních hormonů estrogenu a testosteronu. K novým poznatkům týkajícím se projekce bolesti se v laboratořích dobrali díky moderní technice, jakou představuje například funkční nukleární magnetická rezonance nebo pozitronová emisní tomografie (PET).

Trpí víc ženy, nebo muži?

Na otázku, zda si ženy více stěžují na bolest proto, že ji mají objektivně větší, nebo proto, že ji prostě na rozdíl od mužů subjektivně hůř snášejí, neexistuje ještě prokazatelně pravdivá odpověď. Zato existuje podezření, že rozdílné vnímání může mít na svědomí pohlavně odlišné genetické vybavení, jež pak způsobuje rozdílnou citlivost nociceptorů. Záhadou zatím zůstává i to, zda endorfiny a pohlavní hormony, které dokážou snížit vnímání bolesti během porodu, umějí na poli bolesti v ženském těle ještě něco jiného.