FOTOGRAFIE ZDE
Do Vánoc zbývalo už jen pár dní, když jsme se sešli v kanceláři jejího manžela, filmového produkčního Pavla Čecháka. Aby byl klid. U rozhovoru jsme totiž seděli tři.
Tedy seděli. Přesnější by asi bylo slovo leželi. S Táňou Vilhelmovou jsme obě zapadly do pohodlného kanape v rohu místnosti, měsíční František si v matčině náručí zvědavě prohlížel strop.
Když začala mluvit, bylo vymalováno - do tří minut spokojeně usnul a do mého odchodu už se neprobudil. "Zpívám mu vlastní ukolébavky," vyprávěla Tatiana.
"A je to výborný! Teď naposledy jsem mu zpívala v autě. Už byla tma a já spustila: Františku, všude svítěj... a nic. Nemohla jsem si vzpomenout na slovo světla, dostala jsem záchvat smíchu a Františka jsem probudila. Takhle to dopadá," smála se.
Filmovou hvězdu byste v ní v tu chvíli fakt nehledali. Vypadala jako úplně obyčejná mladá holka, která si na chvíli odskočila od kolébky. Syna Františka nazývala něžně "štěstíčkem". Nebýt totiž filmu Štěstí, její syn by se nikdy nenarodil.
* K letošním Vánocům jste si nadělila syna. Máte Vánoce ráda? Nebo patříte naopak k těm, kdo je nenávidí?
Mám je ráda. Dokonce moc. Tu příjemně sentimentální náladu, kdy si člověk v hlavě projde celý uplynulý rok a sejde se s lidmi, se kterými normálně nemá moc času v klidu posedět. Vánoce pro mě nikdy neznamenaly ejchuchů a juchachá. Pro mě to vždycky byl klid. Ani doma jsme nepropadali uklízecím a nakupovacím mániím. Když nebylo na Štědrý den uklizeno, nikdo se nehroutil. Ten přístup mi už zůstal. Kdo se kvůli Vánocům stresuje, všechno si pokazí. My, co na to kašleme, si je užijeme.
* Pekla jste aspoň vánoční cukroví?
Ne, ta proměna v matku je přece jen postupná. (směje se) Možná ho budu péct příští rok, letos nebyl čas. Je mi ale příjemné, že konečně žiju doma, že už tam nechodím jen spát jako dřív. Občas jsme si tam s Podivínem sice udělali večeři a podívali se na nějaký film, ale člověk tam přece jen nebyl úplně zahnízděnej. Teď tam trávím mnohem víc času, takže vařím, to jo! Ale vydat se do obchodu pro vánoční formičky už bylo nad moje síly.
* Kde přišel váš manžel k přezdívce Podivín?
Pana Podivína jsem vymyslela, když vznikal film Štěstí. On dělal vedoucího natáčení a já tam hrála. Ale jediná já jsem mu říkala tak krásně, všichni ostatní ho nazývali výrazem kamenný hovado.
* Kamenný hovado?
No jo, ale z legrace. Protože on nepoužívá obličejovou mimiku. Tím pádem nikdo neví, co si myslí.
* Ani vy ne?
Já už to začínám tušit. (směje se)
* V čem vás mateřství nejvíc změnilo?
Vnitřně jsem se uklidnila.
* Jak se to projevuje? Nastal konec pařmenky Vilhelmové?
Možná. Dřív jsem měla hodně energie a často jsem měla pocit, že když jen chvilku nebudu nic dělat, tak se zblázním a svět se zhroutí.
* To přešlo?
Přešlo. Protože mateřství sice navenek vypadá, že nic neděláte, ale přitom je to pořádnej fičák! Během těhotenství nastal zvláštní klid, řekla bych až ochranný filtr. Příroda to prostě nějak sama zařídí, že vás zabalí do takového penálu.
* Až takhle? Nikdy jste si neříkala: Sakra, tak teď bych si šla dát panáka...
Jo, tak to jsem určitě měla, ale přešlo mě to úplně automaticky. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že čekám miminko, tak jsem už neměla potřebu si zapálit. A to jsem dřív kouřila docela dost.
* Nedala jste si ani jednu jedinou cigaretu?
Ne. Vlastně jo, na jevišti. Ale tu jsem nešlukovala, i když jsem si říkala, že jsem trapná. Já totiž nikdy nesnášela, když herečka při hraní nešlukovala cigáro. Vždycky jsem si říkala: Panebože, tak proč sis tam vymyslela tuhle rekvizitu, když neumíš kouřit! Tentokrát jsem byla za tu blbku já. Hlavou mi ale běželo: Jen ať mě všichni klidně zkritizujou!
* Přešla vás i potřeba být neustále středem dění a pozornosti?
Ne, ta mě nepřešla. Chci být pořád v centru dění, ale už jsem ochotná obětovat čas jen věcem, které za to stojí. Vysedávání v kavárnách mě najednou přestalo bavit. Už jsem neměla náladu na pořád stejné večírky a pořád stejné řeči. A taky teď nemůžu pít, že? A tak dokud bude František potřebovat mou hruď, je po pařbách.
* Samotu jste nikdy neměla moc ráda, alespoň jste to říkala. Co teď, když už na ni vlastně nemáte nárok? Nechybí vám?
Jo. Chybí. Ale není to jen Františkem, to přišlo už někdy před dvěma lety. Začalo mi dělat dobře ticho a klid. Někdy jen tak koukám do blba. Nebo na našeho psa. Ale mám to fakt ráda.
* Vaší obvyklou společnicí bývala Aňa Geislerová. Psala jste jí z porodnice esemesku stejně jako ona vám, když se narodil její syn Bruno Fidelius?
Tak teď jste se trefila do citlivého místa. Protože Aně jsem jako jediné zavolat zapomněla. Byla to pro mě taková samozřejmost, že mi to vypadlo. Prostě jsem si myslela, že už jsem to udělala, ale neudělala. Až mi zavolal náš společný kamarád, ať jí brnknu, že je z toho smutná. Když jsem jí volala, už Františka zapíjela a říkala, že se nezlobí. Stejně je mi to ale líto. Takže Aňo: Promiň!
* Už Františka viděla?
Přišla se podívat do porodnice. Kočárky jsme spolu sice ještě nevozily, ale s Františkem už se seznámila. Těším se, až spolu někam vyrazíme.
Františku, kurňa, pojď!
* Máte za sebou celkem převratný rok. Možná to je zbytečná otázka, ale který okamžik byl pro vás letos úplně nejsilnější?
První minuta Františkova života. Ta zakryla všechny pracovní úspěchy i celé těhotenství. Člověk se tak nějak ocitne v jiném vesmíru. Když už byl Fanda na světě, dostavila se strašná úleva současně s pocitem šíleného štěstí.
* Věděli jste, jestli to bude holka, nebo kluk?
Ne. Chtěli jsme to mít jako překvapení. A musím říct, že mě veškerá intuice zradila. Jeden den jsem si byla stoprocentně jistá, že čekáme holku, druhý zase že kluka. Až v posledních deseti minutách mi bylo jasné, že to je kluk. Nevím proč, ale to už jsem to věděla. Na konci jsem v duchu řvala: Františku, kurňa, pojď!
* Prožila jste si v těhotenství nějaké krize?
Jistě. Bála jsem se, jestli to zvládnu, jestli budu dobrá máma. Člověk je přecitlivělej, obzvlášť v té poslední fázi. Ale vždycky to brzy přešlo. Zároveň jsem totiž prožívala úžasné období, kdy jsem se trhla od všech lidí, se kterýma jsem poslední dobou trávila většinu času, a posledního půl roku jsem byla hlavně s rodinou. Trochu jsem tomu "hereckému" světu utekla. Chodila jsem na břišní tanec a cvičení pro těhotné, kde jsem potkala spoustu lidí z jiných profesí. Najednou jsem patřila mezi obyčejné holky, všechny byly přecitlivělé, unavené - a óóóbróvské. Čekaly jenom, až to přijde. To mě bavilo, nahlédnout do jiného světa.
* Z toho starého jste zmizela? Kariéru jste přerušila?
V podstatě ano, i když ty těhotné kamarádky byly taky většinou herečky a kolegyně z divadla. Možná i proto to zatím nijak nepociťuju. Ještě třetího září jsem hrála pouliční divadlo, kde jsem se před lidmi válela po zemi už s pěkným břichem. Měla jsem ho fakt veliký, a moje kolegyně z jeviště byla taky těhotná, takže se z toho stala fraška. Lidi to strašně bavilo! My jsme totiž ta těhotenství normálně přiznávaly a ještě jsme si z toho dělaly legraci. Třeba když jsem měla upadnout na zem, řekla jsem divákům: Teď bych měla rychle spadnout, ale snad chápete, že to nejde...
Žádost o ruku v Africe
* Ulevilo se vám potom, že hraní máte na chvíli z krku? Těšila jste se, až budete mít od práce klid?
Jo. Strašně moc. My jsme navíc s Podivínkem těhotenství docela dlouho tajili i před kamarádama, protože jsme si říkali, že v těch prvních týdnech pořád není nic jisté. No a vzhledem k tomu, že jsme to pak chtěli jako první oznámit mojí mámě, tak jsem v divadle skončit musela, abychom za ní mohli odjet."
* Letěli jste to mamince oznámit až do Afriky, kde žije se svým mužem?
Ano. Chystali jsme pro ně velké překvápko, jenže bulvár byl rychlejší.
* V Africe prodávají český bulvár?
Ne, ale jeden mámin známý, český emigrant, se jí den předtím přišel zeptat, jestli je pravda, že jsem těhotná. Četl to na internetu. Překvapení se tím pádem nekonalo, už to tušila.
* A to už jste byla vdaná, nebo ještě ne?
Ne, ještě jsme nebyli svoji. Ale už jsme o tom přemýšleli. Dohadovali jsme se, jestli je to pro nás vůbec důležitý. A zjistili jsme, že je. Že chceme být rodina. Podivín tak rovnou požádal mámu o moji ruku. Takže po návratu z Afriky jsme začali svatbu připravovat a za pár týdnů jsme se vzali.
* Máte v občance příjmení Čecháková, nebo Vilhelmová?
Obojí. Čecháková-Vilhelmová. A máme malýho Čecháčka.
* Ve filmu Štěstí, který teď běží v kinech a bude bojovat o Oscara, jste hrála se dvěma dětmi z dětského domova. Je pravda, že je režisér Bohdan Sláma nakonec adoptoval?
Je. Ohromně ho za to obdivuju a vážím si ho. Víc ať řekne sám. Ale když to člověk tak pozoruje, jak jim to společně klape, tak si ani nedovede představit, že to někdy bylo jinak. Už by mi připadalo nenormální, kdyby je u sebe neměl.
* Dokázala byste taky adoptovat dítě? Přemýšlela jste nad tím?
Jasně že jsem o tom přemýšlela. A zjistila jsem, že dokud nemáte dítě vlastní, tak si to představujete hrozně jednoduše. Ale pak vidíte, jak je to náročný a jaká je to zodpovědnost. Trápí vás otázka, jestli jste dobrá máma, protože samozřejmě dobrá máma být chcete. Bála bych se, jestli bych to zvládla tak, abych to "cizí" dítě měla stejně ráda jako vlastní. Ptáte se ale čerstvé matky, která má tu největší lásku u sebe jen pár týdnů...
* Když jste pak Štěstí viděla, dojal vás ten příběh?
Poprvé jsem ho viděla už v létě, ale to jsem byla těhotná a nebyla jsem moc schopná se na to dívat. Vadilo mi, jak je tam Aňa na ty děti tolik zlá. Ten film mě tehdy strašně fyzicky vyčerpal. A vůbec mě bolelo, jak tam ty dvě hlavní postavy - Monika a Tonda - trpěj. Dojímaly mě ale spíš situace, které se staly za kamerou. Nešlo ani tak o nějaké scénky a historky, ale o pocity, které ve mně vyvolávalo natáčení. Vůbec už jen to prostředí. Když jsem do Mostu přijela poprvé, říkala jsem, že šerednější město určitě neexistuje.
* Stejný problém jste měla i při natáčení filmu Divoké včely.
No jo, protože režisér Bohdan Sláma si vybírá samá prima místa. (směje se) Nejdřív nás šoupnul do Rýmařova, a pak na sever do Mostu.
* Jenže do Rýmařova teď jezdíte na výlety, protože vám to místo chybí. Budete z nostalgie navštěvovat i Most?
Jo, teď mi chybí. Už se těšíme, že se tam brzy pojedeme podívat. A asi tam oslavíme zlaté výročí naší svatby. Vždyť jsme se tam s Podivínkem seznámili!
* Jak jste v Mostě při natáčení ten rok a půl žili? Kde jste bydleli?
Různě po hotelech. Po mnoha hotelech, protože se vždycky něco stalo a museli jsme se po čase přestěhovat. Ne že bysme tak hrozně zlobili, to ne! Ale třeba hned v prvním hotelu nás okradli, takže se nám tam přestalo líbit.
* To chápu. Proč jste odešli z dalšího?
Tam už jsme slavili nějakou tisícátou klapku, docela ve větším, a to se nelíbilo ostatním hostům. A hlavně manažerce hotelu, kterou režisér obtěžoval, protože jí k ránu vysvětloval, že štěstí je krásná věc. Takže jsme se vrátili zpátky do toho hotelu, kde nás okradli, aby nás tam okradli znovu. A přesně na tyhle zážitky si vzpomenu, když ten film vidím.
Byla jsem poslední, která neměla dítě
* Ve Štěstí se zase sešla vaše slavná trojka - Aňa Geislerová, Táňa Vilhelmová a Pavel Liška. Sledujete na nich, jestli se taky mění?
Jo, a je docela prča to sledovat. Z Ani je rozervaná matka, která mezi klapkama řeší, co uvaří Brunovi k večeři. A chudák Pavel je tak rodinně zaúkolovaný, že už zapomíná texty. Tak a teď až si to ti dva šmejdíci přečtou, daj mi pořádnou čočku. (směje se)
* Je vám osmadvacet, hrát jste začala v patnácti. Natočila jste neuvěřitelných čtyřiadvacet filmů, což dělá v průměru asi dva ročně. Víte to, počítala jste to někdy?
Ne. Ale když teď nad tím přemýšlím, tak jeden film se točí dva měsíce, to máte čtyři měsíce ročně. Tudíž se ptám, co jsem dělala těch zbylých osm?
* A co jste dělala?
Nevím. Asi jsem čuměla na toho našeho čokla, stejně jako to dělám dodneška. (směje se)
* Máte ty filmy doma na videu?
Ne. Jen pár mi jich nahrála máma. A teď je mi to líto, chtěla bych je jednou ukázat Františkovi, aby viděl, že jsem fakt něco natočila. Že jsem nebyla jen nějaká lecjaká hééérečka.
* Který z těch filmů byl pro vás nejdůležitější?
Štěstí, protože jsem se tam při natáčení seznámila se svým mužem. Takže díky tomu filmu se narodil i František.
* Rozhodla jste se k mateřství na dnešní poměry docela mladá. Řekla jste, že vás k tomu donutilo okolí a že to byl společenský nátlak. To jste myslela vážně?
Mně to vadilo, protože jsme se o to tři čtvrtě roku snažili, ale nešlo to. Cítila jsem to absolutně jako společenský tlak, že já jsem ta poslední, která nemá dítě, že jsem poslední, komu se to nedaří. Když si to vezmete do hlavy a víte, že je ten správný čas, tak už to z hlavy nevymažete. A každý měsíc si připadáte nemožná, je to hrozný psychický nátlak na oba. Navíc všechny kámošky posílaly esemesky: Musíme ti oznámit velkou novinu a mě štvalo, že já ji poslat nemůžu. Pak se to povedlo a už jsem spokojená.
* Existuje něco, co vám teď chybí k úplnému štěstí?
Chybí mi strašně moc věcí a zároveň nic. Nejvíc mi chybí dobrej byt někde jinde než ve čtvrtém patře bez výtahu. Teď nás čeká jeho hledání, na což se netěším, protože absolutně nejsem organizační typ.
TATIANA VILHELMOVÁ
Narodila se 13. července 1978 v Praze. První velkou roli dostala v televizním seriálu Prima sezona, když jí bylo patnáct. Od té doby jde z filmu do filmu. Následovalo Indiánské léto, Šeptej, Návrat idiota, Čas dluhů, Eliška má ráda divočinu, Divoké včely, a další. Mateřskou dovolenou nastoupila v Dejvickém divadle. Šestkrát byla nominovaná na Českého lva.
Nový film Bohdana Slámy Štěstí, v němž Táňa hraje obětavou Moniku, bude příští rok prezentovat Česko v Americe na Oscarech. Tatiana je vdaná, jejím manželem je Pavel Čechák, vedoucí natáčení filmu Štěstí. Syna Františka přivedla na svět 15. listopadu 2005.
 Herečka Tatiana Vilhelmová se synem Františkem. |
 Herečka Tatiana Vilhelmová se synem Františkem. |
 Herečka Tatiana Vilhelmová s manželem a synem Františkem. |
 Herečka Tatiana Vilhelmová s manželem a synem Františkem. |
