Viktor Vincze a Adela Banášová (17. ledna 2017) | foto: Profimedia.cz

Adela Banášová byla pro svého manžela nejdřív jen zářez na pažbě

  • 46
Adela Banášová (36) se 10. června provdala za Viktora Vinczeho (26). Moderátorka si po svatbě změnila příjmení a je z ní paní Vinczeová. Její manžel, moderátor zpráv, přiznal, že na začátku jejich vztahu bral Adelu jako "zářez na pažbě."
Reklama

Jak pozná člověk, který je veřejně známý, že zájem toho druhého není založený jen na jeho slávě?
Adela: Nad tím člověk nemůže přemýšlet. Jestli to ten druhý nemyslí upřímně, je to jeho problém. Jeho projev charakteru. Já jdu do věcí naplno. Myslím si však, že se něco takového dá cítit. Ale fakt, že i ten druhý je veřejně známá osoba, je jistou výhodou. Pravidla hry máme tím pádem stejné a bylo by divné, kdyby jeden kalkuloval nebo byl vypočítavý. V tom jsme měli výhodu.
Viktor: Já na to jdu vždy pocitově, nejen ve vztazích, ale obecně ve všem. Tak nějak cítím, jestli je to, co se mi děje, opravdové, nebo ne...

Ty jsi pak žena!
Viktor: (smích) Ano, toto jsem už slyšel. Konkrétně tady od Adel...
Adela: Já se tě ptala, jestli jsi gay, ne, jestli jsi žena.
Viktor: Chtěl jsem to zaobalit, toto je rozhovor do časopisu...

Fotogalerie

Já to říkám proto, že spíš ženy využívají intuici...
Viktor: Já ji používám také. Cítím, co je správné, nic jiné u mě nefunguje, žádný jiný manuál nemám.
Adela: Jistě, pokaždé víš, jak si na tom. Jen ne vždy si to chce člověk přiznat. A jestli ti v úvodu vztahu vybíhají jakékoliv pochybnosti, které před sebou neukryješ, tak je tam něco, co by se nemělo ignorovat. My tomu říkáme, že když je ve vztahu nějaké ALE, je třeba se jím zabývat, protože časem se vyplaví. Na začátku vztahu se to člověk snaží nějak zatlačit do pozadí s tím, že vždyť to nějak přejde, to se nějak vyřeší, ale tak to není. ALE vždy vyskočí.

Určitě si udržujete odstup člověka, se kterým se chtějí poznat a stýkat všichni, ne?
Adela: Já to vnímám tak, že když jsou oba na stejné lodi, chápej, když pracujeme na očích veřejnosti, je to snazší... Mám s tím trochu víc zkušeností, moje vztahy byly na veřejnosti již rozebírané a vůbec, lidé mě obecně řeší, stejně jako jiné známé lidi. Už to mám zakódované, že součástí mého života jsou noviny. Že když se rozejdu, za týden je to v novinách a bude to tam celý další týden. Na to se dá nastavit, nebojovat s tím, nemít z toho nadměrný stres. Není to až tak obrovská daň za to, že pracujeme na obraze.
Viktor: Já jsem ze začátku přemýšlel, jestli je toto dobrý nápad (ukazuje na ně dva). Neuměl jsem pojmenovat, co to vlastně je, ale všechny otazníky převálcoval vnitřní pocit absolutní pohody... To mě dostalo také do komfortu vůči okolí.

Vztah je vždy na začátku křehký... Musí to být zvláštní, když sami postupně přicházíte na to, co jeden pro druhého znamenáte a v novinách se objevuje každý váš krok...
Viktor: Nás se to nijak nedotýkalo. My jsme mediální výstupy od začátku pojali velmi zábavně, máme to tak dodnes. Když nám novináři kladou otázky a víme, že se někde objevíme, ptáme se toho druhého – prosím tě, už jsi koupil ten a ten deník nebo časopis? (smích)
Adela: Doslova si to užíváme.
Viktor: Doma máme takovou hromádku časopisů a novin, pěkně si je odkládáme, abychom se mohli v budoucnosti podívat, co se nám dělo v začátcích... Je to součást našich životů, je zbytečné s tím bojovat, je lepší to přijmout a mít z toho legraci.
Adela: Naštěstí máme oba nadhled a stejný přístup. Oběma nám nevadí, když jsme v novinách, je nám to jedno. A je nám jedno, i když v novinách nejsme. Neprožíváme, když o nás píší, dokonce Viktor má ještě větší nadhled, protože on si se zájmem čte diskuse pod články na internetu a dělá si z nich srandu.
Viktor: Protože tam v těch povinně negativních komentářích někdy objevíš tolik vtipné lidové slovesnosti, že je to osvěžující.
Adela: Takže bychom chtěli apelovat na lidi, kteří píšou tyto kritické nakládačky, ať jsou trochu tvořivější...
Viktor: Víš, když si představíš ty nešťastníky, kteří tráví čas tím, že pod články jakéhokoliv typu píší nenávistné komentáře, když se zamyslíš, jaké mají asi životy... nemůžou se tě jejich slova dotknout.
Adela: Zábavné je, když do toho pak vstoupí někdo, kdo chce vnést do celé té stoky lásku a napomíná je, snaží se na ně apelovat. To jako kdybys na lejno dala jahůdku, protože pak bude chutnat lépe...

Reklama

Pamatuji si, jak jsme se my dvě bavily těsně po tvém rozchodu a musela jsem ti přísahat, že určitě ještě někdo do tvého života přijde... My ženy jsme po rozchodu vždy takové nejisté, nějak nevěříme, že ještě přijde nějaké štěstí. I vy muži to tak máte?
Viktor:
Já jsem to nikdy neměl. Ne proto, že bych byl přehnaně sebevědomý, spíš to beru tak, že když nějaká etapa života skončí, další začíná a všechno půjde tak, jak má.

Ano, to je chytrá odpověď, ale uvnitř se necítíš nejistě?
Adela: Víš co, Evit, když do toho skočím, když nám bylo 26 let, také jsme to nijak moc neprožívaly...

Takže je to věkem, myslíš?
Adela: Ani ne věkem. Ta momentální nejistota vycházela z toho, že jsem si odžila nějaké vztahy a vynořovala se mi otázka, proč mi to nevychází. K tomu ten můj status veřejně známé osoby. Takováto kombinace příliš nepomáhala k tomu, aby mi do života vešel někdo, kdo to všechno bude zvládat. Myslím, že to bylo rozpoložením a ne věkem. Člověk může narazit na lásku i v sedmdesátce.
Viktor: Muži podle mě to chvilkové období stesku nebo nejistoty potlačují „oslavou“ svobody, tím, že si užívají a vyráží ven.
Adela: Reálně ti je jasné, že jsi udělala dobře, že bude dobře, jen chvilinku chceš, aby ti to řekli také ti kolem tebe. Tak jen tak kňouráš lidem do telefonu, aby ti potvrdili to, co stejně uvnitř víš. Že bude dobře. A já si kromě toho myslím ještě i to, že ono vždy také dobře je.

Když mluvíme o věku, čím jsme starší, tým rychleji dokážeme přijmout vztah se vším, co k němu patří, přeskakujeme randění, chození do kina, oťukávání se...
Adela: To jsme cítili stejně.
Viktor: To je pravda. Pokaždé, když máme „výměsíčí“, říkáme si: jen tolik měsíců? A my už tolik toho zažili? Je to tak intenzivní, že mám pocit, že jsme spolu mnohem déle.
Adela: Vždyť, když to tak vezmeš, co máš co spekulovat? Buď víš, že chceš s člověkem být, nebo víš, že nechceš. Ale opakuji, ne vždy si to chceš přiznat na vědomé úrovni. Určitě je dobré nebýt pomatený a řešit věci příčetně. Já to cítím tak, že i když jsme šli do věcí střemhlav, nebylo to „bezhlav“. A na Viktorovi mi bylo velmi sympatické, že žádné zadní vrátka si nevytvářel. On je velmi přímý a upřímný, o to víc vím, že ho náš vztah opravdu baví.
Viktor: Ale je to také tím, že máme oba známé tváře, také kvůli tomu jsme přeskakovali úvodní kávičkovací randění. Rychle to nabralo na vážnosti. Bez vnitřního neklidu.

Adela Banášová a Viktor Vincze

Adela Banášová a Viktor Vincze

Je výhodou, že profesionálně jste si také blízcí?
Adela: Ano. Já si dělám své „šalala“ pořady a Viktor mi do života vnáší trochu racia. Ne vždy se sama zajímám o věci, které mi říká, ale tím, že je otevírá, mám přehled a dostávají se ke mně informace, které by se ke mně jinak nedostaly.
Viktor: A celkem přirozeně si radíme, Adela je v našem pracovním prostředí mnohem zkušenější, tak kdo mi víc pomůže se správným rozhodnutím, kam směrovat, když ne ona?
Adela: Zrovna teď řešíme mnoho nových věcí, rozhodujeme se, kudy jít, máme společné soukromé i pracovní témata, a to je dobře.
Viktor: Důležité je, že názor toho druhého je relevantní. Tedy pro mě ano.

Viktore, ty s tím temperamentem opravdu patříš do zpravodajství?
Viktor: (smích) Dělám, co mě baví. Dostávám velké příležitosti také mimo, netuším, jak se to v životě vyvine, moc neplánuji.

Novou věcí v Adelině životě je, že se její soukromí objevuje na sociálních sítích...
Adela: Ano, to je pravda. A nijak zvlášť mi to nevadí, není pravda, že bych nesnášela sociální sítě, jak se prezentuje. To je takové černo-bílé vidění. Jen sama vidím, že když člověk moc řeší svůj profil na sociální síti, trochu uvěří ve vlastní důležitost, kouká se na počet lajků, komentářů, prostě čechrá si to své ego... Vidím to na sobě, vždyť i já teď koukám, kdo nám lajknul fotku, jsem si toho vědomá... Každý to vnímá po svém, já si zas nemyslím, že se nějak moc nabízíme.
Viktor: Je to taková spontánní věc, když někde jsme a líbí se nám situace.
Adela: Patří to k dnešnímu světu, netvářím se, že ne.

Mladší muži mnohem přirozeněji akceptují ženskou svobodu, potřebu se realizovat...
Adela: Já jsem s tímhle problém neměla. Vždy jsem měla frajery, kteří mi nechávali prostor pro sebe. Ale to je spíš proto, že ty vztahy vyplývají z otcovského vzoru, můj otec vždy mámu podporoval, aby měla i svůj vlastní svět. Vždy to tak bylo, vždy jsem byla svědkem toho, jak každý má i to své vlastní, navzájem si ty světy navštěvují a ani jeden nepohlcuje toho druhého. Takže přirozeně jsem si hledala muže, kteří ženu nedusí... Jen někdy jsem cítila, že žárlí na můj úspěch, to ano.

Pro muže je možná náročné žít po boku velmi úspěšné ženy.
Viktor: Já jsem Adely fanoušek. Byl jsem její fanoušek odjakživa, bylo mi 13 let, když šla první SuperStar... (smích) Viděl jsem její pořady, sledoval jsem vaši Adela show, Let’s Dance, SuperStar... A to je dobrá věc, ne?
Adela: Ale vždyť lidé ve vztahu by si měli fandit. Já si pamatuji, jak jsem tě viděla ve zprávách a všimla jsem si tě... Přesto, že je tam mnoho lidí, tebe jsem si všimla. Ještě jsem Sajfovi říkala, aby se zeptal své Veroniky, kdo jsi a co jsi, protože ses mi zdál velmi šikovný...
Viktor: Vidíš, tak je to vzájemné...
Adela: A když pak přišel Viktor do Chart Show, zjistila jsem, že má velmi příjemnou lidskou rovinu, moc mě bavil jako člověk, to ještě nebyla mezi námi žádná chemie, jen mě zaujal tím, že je pohodový, vtipný, prostě fajn. Také v show Tvoja tvár znie povedome se mi to potvrdilo, byl takový zářivý prvek. Takže nejdřív jsem ho vnímala takhle, bez emocí...

Adela Banášová

Adela Banášová

A pak jsi se do něj zamilovala...
Viktor: Zrovna včera jsme o tom mluvili...
Adela: No, ono to šlo tak postupně, tím, že jsme byli stále spolu, neumíš přesně určit moment, kdy se to zlomí. Ale najednou ti dojde, že aha, něco tu je. Baví tě ten druhý, pořád si esemeskujete, znáš to.
Viktor: My měli také fázi, kdy jsem řekl, abychom se na to vybodli. To byly dva týdny po Sajfově svatbě, říkal jsem, abychom od toho raději odešli...

A proč?
Viktor: Sám nevím.
Adela: Ale tak, nejdřív jsi to bral jako „zářez na pažbě“...
Viktor: Asi ano, ale mně bylo s tebou hrozně dobře. Jen jsem původně podlehl obavám z těch obecných vzorců – že není dobré, když je starší a že je to Adela a tak...Tak jsem od toho odešel.
Adela: Já to přijala, byla jsem vděčná za to osvěžení, které do mého života přinesl.
Viktor: A já pak zase přišel. Protože jsem chtěl přijít. A pak jsem už chodil pravidelně.

Lidé se k té vaši lásce stavěli různě...
Viktor: Jistě, moje rodina byla celá tak trochu překvapená. Adela – TA Adela měla být najednou jejich součástí...
Adela: Ale to se rychle zlomilo, byli jsme spolu na dovolené, na výletech a setřel se ten nános médií. Rozumíme si. Vždyť, kdo se mnou stráví týden, dva, nemůže mě nemít rád. (smích)
Viktor: Kromě toho si dělám přes Adelu kariéru, to je na denním programu. Že šplhám po tvých zádech.
Adela: Tak to jsi vyměnil Sajfu, doteď to říkali o něm... Já nevím, v jakých představách lidé žijí. Že já jakože zvednu telefon a řeknu, teď bude Viktor moderovat zprávy a oni mu tu práci dají? (smích)

Dobrým měřítkem vážnosti vztahu je také to, jak se bavíte o budoucnosti...
Adela: Myslím, že se bavíme celkem konkrétně. Umíme o budoucnosti mluvit bez podmiňovacího způsobu. Také včera jsme byli v posilovně a Viktor řekl, že to bude takové hezké, když mu bude 70, mně 80 a budeme stále chodit spolu cvičit.
Viktor: Nevím, jak mě to napadlo. Protože nevím, jestli vůbec budeš ještě žít.
Adela: Nebo ty, kamaráde, nebo ty.
Viktor: No, musíme toho stihnout hodně co nejdřív.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

46 příspěvků v diskusi